Jednou budem dál
Kult X vám, nejdražším čtenářům a vytrvalým fanouškům, přeje kouzelný Štědrý den. Letos víc než kdy jindy pozbývám sil psát. Je to o to těžší proto, že štědrovečerní aktualitu už tradičně věnujeme uplynulému roku a hlavně pak všem, kteří nás v posledních dvanácti měsících opustili. Letos odešlo mnoho velkých mužů, kteří byli velmi blízko mému srdci, a aby toho náhodou nebylo málo, na sklonku roku se na Onen svět vypravil člověk, kterého jsem miloval ze všech nejvíc. Pokud jste i vy stoupenci prvorepublikového Československa a demokratických principů, na nichž se zrodilo, máte v tuto chvíli asi stejně těžké srdce jako já. Pro mě to nejlepší, co mladá republika nabízela, byli prezident Tomáš Garrigue Masaryk a literát Karel Čapek. Poslední československý a první český prezident Václav Havel byl unikátní směsicí obou těchto pánů. Mimořádná osobitost, skromnost, slušnost a lidskost, zdvořilost a férovost, schopnost uznat vlastní chybu, neobyčejná vášeň pro spravedlnost, statečnost. Tím vším pro mě Václav Havel byl, je a napořád zůstane.
Pan prezident by si dozajista dobře rozuměl s další osobností, kterou chci vzpomenout. Letos v dubnu byl v palestinském Jeninu na Západním břehu Jordánu zastřelen arabsko-židovský dramaturg Juliano Mer-Khamis. I přesto, že se za svého života profiloval spíše propalestinsky, nebylo mu to nic platné a zvrhlá islámská spravedlnost nakonec dostihla i jej. Trestem za to, že v palestinském městě založil kulturní centrum s divadlem, kde se setkávali chlapci s dívkami, byla brutální vražda za bílého dne. Bylo mu 52 let. Na začátku června zemřel Jack Kevorkian, lékař, patolog a bojovník za právo na důstojnou smrt, kterého média pejorativně přejmenovala na Dr. Smrt. Pro mě osobně to ale vždy byl spíše Dr. Život, protože na rozdíl od ostatních lékařů si uvědomoval, že medicína není všemocná, a pochopil konečné důsledky tohoto faktu. Na Onen svět pomohl bezbolestně odejít více jak stovce lidí, kteří do té doby umírali v nepopsatelných bolestech na ty nejstrašnější choroby, co lidstvo zná. Nespravedlivá spravedlnost jej poslala na pětadvacet let do vězení, odkud byl téměř osmdesátiletý muž po osmi letech propuštěn. Zemřel čtyři roky na to ve věku 83 let.
Životu a dílu Petera Falka jsme se na našich stránkách už věnovali. Já si už jen říkám, jestli v nebi mají vraždy. Protože pokud ne, tak se tam poručík Columbo právě teď asi hodně nudí. Na začátku léta pak v požehnaném věku 98 let zemřel Otto von Habsburg, bojovník proti nacismu i komunismu, především ale nejstarší syn Karla I., císaře rakouského a krále uherského a českého, který do své smrti zůstával de facto korunním princem v zemích rakouskouherské monarchie, tedy i v Českém království. Ano, to je to stejné království, ve kterém před nějakými tisíci lety vládli Přemyslovci. Mnohem dříve, než měl, odešel v říjnu Steve Jobs, vizionář, zakladatel a výkonný ředitel společnosti Apple, jedné z nejdůležitějších korporací digitálního věku. Pochopitelně byl miliardářem, přesto svoji společnost vedl za jeden dolar ročně. Řekl něco, co by si za uši měli zapsat všichni, co se v životě ženou za co největším možným ziskem: „Mým cílem není být nejbohatším člověkem na hřbitově. Chci v noci usínat s pocitem, že jsme ten den udělali něco báječného, a na tom mi záleží.“ Posledních osm let bojoval se zákeřnou formou rakoviny slinivky břišní (podobně jako jiný génius mediálního světa – Randy Pausch), přesto právě během této doby přišel s těmi nejlepšími nápady. I když hovořil o smrti, zůstával věren pověsti nekompromisního inovátora, když smrt označil za zřejmě nejdokonalejší vynález života, který zařizuje, aby staré uvolnilo cestu novému. Zemřel ve věku 56 let. Ale i kdyby žil sto let, bylo by to stále málo.
Ke konci roku odešli rovněž dva muži, kteří nezaměnitelně obohatili kulturu naší země: undergroundová básnická legenda Ivan Martin Jirous a tvůrce Krtečka Zdeněk Miler. Krtek se letos konečně dostal do vesmíru, takže u srdce hřeje, že se toho jeho táta ještě dožil. My, x-philes, jsme letos přišli o Johna Nevilla, kultovního Muže s pěstěnýma rukama z mytologických epizod. Ve speciálním článku jsme si připomněli jeho život a dílo. Možná nejlepší příklad běžným lidem letos dali menželé Norma a Gordon Yeagerovi. Ti se vzali v roce 1939 v americké Iowě a prožili společných 72 let. Dokázali, že některé věci nerozdělí ani smrt; to když v říjnu cestovali autem a stala se jim nehoda. Na jednotku intenzivní péče je už dovezli v bezvědomí a i přesto, že se oba stále drželi za ruce, z kómatu už se neprobrali. Gordon zemřel první, Norma hodinu po něm. Když zemřel Gordon, tak přístroje stále zaznamenávaly jeho životní funkce. Lékaři posléze zjistili, že citlivé přístroje ve skutečnosti zachycovaly tlukot Normina srdce, které tak skrze sevřené dlaně bilo za oba.
Abychom ale neskončili v úplně smutném tónu, dovolím si letošní štědrovečerní aktualitu uzavřít citátem Dalajlámy, nejvyšší tibetské autority. Ten se vskutku důvtipným způsobem vyjádřil tak trochu o každém z nás, když na otázku, co ho nejvíce překvapuje na lidstvu, odpověděl: „Člověk. Neboť obětuje své zdraví, aby vydělal peníze. Pak obětuje peníze, aby získal zpět své zdraví. A dále, že je tak úzkostlivý ohledně budoucnosti, že si neužívá přítomnost; následkem čehož nežije v přítomnosti, ani v budoucnosti; žije, jako by neměl nikdy umřít a pak umírá, aniž kdy skutečně žil.“ Tak tedy amen. A ať s vámi mír zůstává!
Tento článek byl zveřejněn 24.12.2011 v 0:00 v kategorii Život.
Přeju krásný Štědrý den!
Taky přeju krásné svátky vánoční!
Taky přeju krásné a pohodové Vánoce! :)
Opravdu letos zemřel nejeden významný člověk! Obzvlášť je mi líto smrti pana prezidenta, kterého jsme si celá rodina vážili a jehož knihy jsme četli. Jen toho Jacka Kevorkiana bych raději nezmiňoval. Myslím, že KAŽDÝ soudný lékař si uvědomuje, že medicína není všemocná. To ale vůbec neznamená, že je eutanazie správná. Dnes máme hospicové hnutí, které na základě holistického přístupu léčí takového člověka tělesně, psychicky, duševně i co se týká mezilidských vztahů. V možnostech hospice je utišit bolest člověka tak, že ji necítí. Ze zkušeností lidí zde pracujících vyplývá, že pokud jsou uspokojeny všechny potřeby nemocného, tak sám zemřít NECHCE a naopak ještě stihne dát do pořádku vztahy s příbuznými a odejít skutečně pokojně. Tomu já říkám důstojné umírání.Jak může někdo říct, že důstojné umírání je, když vyhovíme přání trpícího člověka zemřít a odpojíme ho? Jak se někdo může vůbec domnívat, že takový člověk skutečně odešel pokojně a v čas, který mu byl určen? Vždyť nevidíme do jeho srdce a nemůžeme vědět, jakými problémy se skutečně trápí. Neskrývá se náhodou v tom, co Kevorkian dělal, nebezpečí, že člověk zemře ve chvíli, kdy nemá uzavřeny důležité věci, vše pod rouškou falešného milosrdenství? Myslím, že život si člověk sám nedal a proto ani „právo na smrt“ nemůže být samozřejmé. To lidi, kteří neberou život jako dar a příležitost, nýbrž jako neustále střídání úspěchu a neúspěchu, mají tendenci takto uvažovat. Právě, že člověk dnes ŽIJE JAKO BY NIKDY NEMĚL UMŘÍT, je možná ta chyba, protože když se přiblíží smrt, nejsou na ni připraveni a proto je dnes takový tlak na zavádění eutanazie. Kevorkian těm lidem pomáhal umřít s takovou sebejistotou a pyšnou samozřejmostí,že mě to přivádí k myšlence, jestli to skutečně nebyl jen vypočítavý obchodník se smrtí (v tomto směru by mediální přídomek nebyl nadsazený, protože těchto lidí je dnes spousta). Pokud tomu skutečně věřil, tak musel být přinejmenším trochu fanatik. Je však i jiná cesta ke smrti, která se mi zdá důstojnější (a ohrazuje se proti tomu co Kevorkian dělal) a chci upozornit, že nekritický obdiv ke člověku přinejmenším velmi podivnému (vydržet asistenci u smrti min. 130 lidí aniž by dal najevo alespoň pochybnost nebo stud bezpochyby podivné je) nemůžu přejít bez reakce. Přeji všem krásné Vánoce!
Václav Havel NEZEMŘEL. Toť má chabá útěcha…
Souhlasím, co se dá říci. Nejdřív Magor, pro mne český Bukowski, byla to pro mne velká rána a od návštěvy Dalajlámy jsme se báli toho, co nakonec přišlo. Ale jaký byl V.H. dramatik, takovou skvělou dramatickou tečku mělo nakonec rozloučení s ním. A děkuji Václavu Malému a hraběti Schwarzenbergovi za úžasný projev. A nedá mi, abch nereagovala na poznámky o Kevorkianovi. Možná, že k jeho jednání ho právě dovedla jeho neustále se opakující zkušenost s bolestí, která někdy smrt doprovází a možná, že právě proto vzal na sebe odpovědnost za velmi vážné rozhodnutí, možná to byl i fanatik, ale já se neodvážím hodnotit, to asi musí mít člověk velmi osobní zkušenost, aby mohl vůbec porovnat, zda to, co on dělal, mělo nebo nemělo být. Možná jediným, kdo by mohl jeho činy posuzovat, jsou ti, kteří odešli s jeho pomocí. Pokud ho skutečně požádali se vší svou vůlí a rozhodností, myslím, že je to v pořádku. Pokud ne, byla by to vražda. Přečteme-li si některé výpovědi z knihy Spravedlnost, ne pomstu, jsou tam příběhy, které vyvracejí z kloubů naše běžné pojetí spravedlnosti a někdy ne ten, který to nakonec vykoná, je nutně vinen.
Od zveřejnění tohoto příspěvku mi jméno Kevorkian leží v hlavě, a tak jsem si dal v naší knihovně a na internetu práci a snažil se zjistit o něm co nejvíce. Když pracoval jako patolog, snažil se přesvědčit legislativce, aby uzákonili darování orgánů popravených vězňů bez souhlasu jejich příbuzných. Když se stal nezaměstnaným, začal prý přemýšlet o přístroji, který by usnadnil odchod nevyléčitelně nemocným. Jeho první pacientkou byla čtyřiapadesátiletá Janet Adkinsová trpící Alzheimerovou chorobou v raném stadiu. Protože již nechtěla být na obtíž svému manželu a rodině, ač ještě téměř zdravá, sešla se týden před svou smrtí s Kevorkianem a dohodli se na ukončení jejího života. Zajímavost je, že ještě týden předtím prý porazila svého syna v tenisu. Vše proběhlo 4.6.1990 v doktorově Volkswagenu v autokempu poblíž Detroitu, kdy po několika pokusech zavést p. Adkinsové jehlu do paže, při nichž oba potřísnil krví a rozlil sedativa, musel následně odjet do svého 45 mil vzdáleného domu, aby si přípravky doplnil. Po její smrti prý přítomnému šerifovi a lékařskému znalci řekl:„Kdybyste ji včas odvezl do nemocnice, mohli jí rozpůlit játra a zachránit dvě děti, mohla se jí odebrat kostní dřeň, srdce, dvě ledviny, dvě plíce a slinivka. Jedním z mnoha dalších pacientů byl dvaapadesátiletý Thomas Youk, kterému 22.11. 1998 v pořadu televize CBS 60 MINUTES před zraky milionů diváků aplikoval smrtelnou dávku chloridu draselného. Ve své knize Kevorkian vysvětluje svůj postoj:“Pacienti by mohli svobodně změnit svůj úmysl. Zrušení smrti však musí být omezeno, řekněme do týdne před plánovaným datem vykonání, po tomto datu již musí být počáteční souhlas dodržen.„(viz Jack Kevorkian: Prescription: Medicide. The Goodness of planned death, s. 34). V různých rozhovorech říkal, že dobrovolná smrt zbaví trpícího bolesti, rodina bude cítit menší psychickou bolest, společnost nebude nucena mít na něj výdaje a konečně jeho orgány mohou být nějak zužitkovány. Tolik z literatury. Ať nad tím přemšlím sebevíc, zdá se mi, že se na vážně či nevyéčitelně nemocné díval jako na méněcenné bytosti, jakési "předměty“, jejichž orgány mohou být využity, jako přítěž společnosti a svých blízkých, které je lepší se zbavit dříve, než nás začne obtěžovat svým utrpením. Já nevím, ale mě odmala učili, že každý člověk, ať už je to bezdomovec, postižený, hloupý nebo jakýkoli člověk, má stejnou hodnotu. Že se mám na každého budu dívat jako na neopakovatelnou originální bytost a nikým nepohrdat. Zdá se mi, že co dělá Kevorkian, je jakási racionalizace smrti jako technické neosobní záležitosti – jednoho se zbavíme a pomůžeme mnoha druhým. Pokud se však na každého člověka dívám jako na cennou bytost a respektuji jeho jedinečnost, jak si můžu něco takového myslet? I na právech nás učili, že v mnoha případech obětování jednoho lidského života pro záchranu více jiných v žádném případě není vždy správné a s tím já souhlasím naprosto. A ještě mě napadá – nedělaly to samé s člověkem diktátorské režimy. To nacisté dělali pokusy na Židech, racionalizovali jejich smrt a z jejich vlasů pak vyráběli deky. V Severní Koreji platíval zákon, že lidé se dělí do kategorií, mezi kterými byli též postižení, zmrzačení a neduživí. Ti se nehodili do světlého socialismu, a tak byli vystěhováni do odlehlých oblastí (příležitostně i zabíjeni) a na okraji společnosti jako terč posměchu živořili. V nacistickém Německu se odehrál případ, kdy manželka mladého lékaře trpěla roztroušenou sklerozou. Protože si připadala zbytečná a nechtěla mu překážet, prosila ho, aby ji zabil. On jí po velkém boji vyhověl. Později o tom byl natočen propagandistický film Žaluji, který měl vyjádřit, že žít s takovým postižením nemá smysl a že tyto osoby jsou pro režim „neužitečné“ a tudíž bezcenné. Toto vše se opravdu stalo a na to jsem si také vzpomněl při studiu Kevorkiana – vždyť nepodobá se to nápadně tomu, co sám dělá – racionalizace smrti, chápání člověka jako věci, dělení na úspěšné a neúspěšné, to vše zdánlivě ve jménu svobody. Myslíte si, že ta německá žena byla zcela svobodná, když žádala smrt a že bylo správné, když jí manžel vyhověl? Myslíte si, že smrt Janet Adkinsové se odehrála důstojně? Že proměna smrti Thomase Youka v televizní reality show je důstojná? Z právního hlediska (v ČR) by to byly vraždy, protože souhlas poškozeného být zavražděn nevylučuje trestnost činu – člověk je chráněn i proti své vůli. Také jsem nechtěl dělat žádné závěry, nicméně po důkladném přemýšlení a četbě říkám, že je správné, že ten člověk seděl ve vězení a smutné, že ho do něj nevsadili na doživotí od jeho prvního počinu!
A to, co říká o souhlasu nemocného s usmrcením ve své knize (lze ho vzít zpět max. týden před smrtí) je pro mě prostě neuvěřitelné. A myslím, že dobře ilustruje jeho naprosto chladnokrevný a vykalkulovaný postoj. Čas tedy bude rozhodovat o životě a smrti člověka. Opravdu svérázná spravedlnost.
milius: I když si nejspíš neumím představit opravdové utrpení a velké bolesti umírajících (kdoví, jestli jdou opravdu dostatečně utlumit léky…?, pár lidí sténajících na určitých odd. nemocnic jsem už viděl, včetně mojí už zemřelé babičky…), přesto s tebou souhlasím.
in4mator: Děkuji Ti. Ani já si to neumím představit a myslím si, že bolest často, alespoň při vážných nemocech, není jen fyzická, ale že tělo tvoří spirituální a psychofyzickou jednotu a na nejednu bolest žádný prášek nestačí. Vím, že je tato problematika velmi složitá a že asi jen menšině vážně trpících se dostane náležité péče. O to více mě ale popuzuje způsob, jakým chtěl Kevorkian tyto situace řešit. Lidi zranitelné těžkou životní situací zneužil jako objekt svých experimentů, a to ještě s pokryteckým alibi lidskosti, že může zachránit jiné lidské životy. Lidské tělo a duše ale nejsou materiál a člověk není číslo. Jediné co Kevorkiana asi charakterizuje, je naopak nedostatek lidskosti. A je mi smutno z těch soudců, kteří ho osvobodili i z lidí, kteří mu věří nebo se snaží relativizovat to špatné, co udělal. Je to asi příznak zmatení hodnot v naší západní civilizaci, v níž každý člověk v nespočtu každodenních situací váhá, jestli se má stát netečnou součástkou všeho toho konzumismu, honbě za ziskem a úspěchem, anebo ve svém životě nechat působit všechen ten duchovní základ a vše dobré, na čem je Západ postaven a bez čeho by se nikdy nemohl rozvinout. Máme to opravdu těžké, protože ze všech stran se na nás valí pokusy reklamy, politiků a spol. umrtvit naši citlivost a smysl pro obecné dobré a udělat z nás jen tupé konzumenty a stádní blbečky. Například téma lidských práv, které je nesmírně důležité a hodnotné, ale postupně se z něj vytvořila ideologie, která pořád jen zdůrazňuje právo na cokoli (např. „právo na smrt“) a zapomíná přitom na povinnosti, které jsou přirozeným protějškem práv. výsledkem pak je odpor průměrného člověka k lidským právům vůbec (Klausův „humanrightismus“) jako k otravnému balastu, kde se pořád jen sáhodlouze žvaní a profitují z něj vždy jen ti špatní. Zkrátka a dobře, ideologie se dá udělat ze všeho a jedním z projevů ideologie lidských práv je podle mého názoru tak trochu i to, co dělal Kevorkian. Mnozí lidé se dnes hrdě ohánějí odporem ke komunismu či nacismu, ale současně podléhají jiným ideologiím, které jsou oběma v některých základních východiscích nápadně podobné. Do jisté míry to chápu, protože západní člověk to dnes vté informační smršti opravdu nemá snadné. A proto jsem opravdu rád, že se někdo na Kevorkianovy aktivity dívá podobně.
(Omlouvám se za absenci, poslední tři dny do mě kopala chřipka a s „hlavou v záchodě“ jsem nebyl schopen napsat smysluplný komentář.)
milius: Jsem rád, že ses ozval – eutanázie spolu s interrupcí jsou asi nejkomplikovanější společenské fenomény současnosti a rozhodně by měly zaznívat názory z obou stran. Ani se nebudu snažit tvůj názor jakkoliv přetvářet, toto téma je tak citlivé, že v diskusi média internetu stejně nic nevyřešíme, přesto se k pár věcem krátce vyjádřím.
Dnes máme hospicové hnutí, které na základě holistického přístupu léčí takového člověka tělesně, psychicky, duševně i co se týká mezilidských vztahů. V možnostech hospice je utišit bolest člověka tak, že ji necítí… Tomu já říkám důstojné umírání.
Ano, my z povzdálí tomu tak říkat můžeme, ale v konečném stádiu do toho nevidí nikdo tak dobře jako ti, kterých se to bytostně týká. Nikdy se nevžijeme do situace např. nepohyblivého člověka, který musí několikrát denně vykonávat potřebu či jakoukoliv jinou výsostně intimní záležitost za asistence někoho z personálu, vše bez špetky soukromí. Lidi sice nikdy neopomenou zmínit, že onen personál je k tomu školen, ale málokoho napadne přemítat o tom, jak se u toho cítí ten, o koho by tu mělo jít především – pacient. Další věcí jsou bolesti, ty taktéž nevymýtíš dokonale (pokud tedy z dotyčného nechceš udělat „živou“ mrtvolu, což ale dle mého názoru nemá s důstojností zhola nic společného).
Jak může někdo říct, že důstojné umírání je, když vyhovíme přání trpícího člověka zemřít a odpojíme ho? Jak se někdo může vůbec domnívat, že takový člověk skutečně odešel pokojně a v čas, který mu byl určen? Vždyť nevidíme do jeho srdce a nemůžeme vědět, jakými problémy se skutečně trápí.
Promiň, ale tady musím upozornit na to, že si protiřečíš: kdo jiný má vidět do srdce trpícího, než trpící sám? Tvoji větu „Vždyť nevidíme do jeho srdce a nemůžeme vědět, jakými problémy se skutečně trápí.“ mohu použít jako zcela elementární obhajobu eutanázie.
Myslím, že život si člověk sám nedal a proto ani „právo na smrt“ nemůže být samozřejmé.
Zde nemohu oponovat, ani kdybych chtěl. Z toho, co píšeš, cítím, že jsi člověkem víry, a věz, že i já s tímto často bojuji.
Kevorkian těm lidem pomáhal umřít s takovou sebejistotou a pyšnou samozřejmostí, že mě to přivádí k myšlence, jestli to skutečně nebyl jen vypočítavý obchodník se smrtí.
Kevorkian byl jeden, ale lékařů, kteří bojují o životy pacientů „s takovou sebejistotou a pyšnou samozřejmostí“, že mnohdy ani neberou ohled na skutečná přání pacienta, jsou tisíce. Vím, že dnešní mainstream to schvaluje, ale v mých očích je to hrubá chyba. Vůle pacienta má být nadevše. Místo toho je nadevše systém, který je už ze své podstaty bezohledný.
Jednu věc chci zdůraznit a dvakrát podtrhnout: naprosto zásadní roli musí hrát psychický stav pacienta. Pacient musí mít lidově řečeno „čistou hlavu“ a skrze nějakou formu psychologického poradenství musí být zaručeno, že zcela rozumí tomu, k čemu by provedení tzv. asistované sebevraždy vedlo. (Proto, např. u lidí mentálně retardovaných, je možnost eutanázie naprosto vyloučena.) Vedle tohoto duševního stavu musí být rovněž ze strany nezávislé lékařské autority potvrzena „nulová perspektiva“, pokud jde o pacientův zdravotní stav. Ve všech ostatních případech by už svolení nemocného mělo hrát rozhodující roli.
Člověk musí mít absolutní osobní svobodu i při tomto konečném rozhodnutí; je mi odporná představa jakéhokoliv zásahu ze strany státu či systému, což je bohužel dnešní běžná praxe.
Myslím si, Kevorkian-nekevorkian, že otázka euthanasie je především otázkou možného zneužití a toho se bojím. Ale souhlasím s kultx v tom smyslu, že někdy je takové řešení v tak krajním případě, jako je nehybný pacient, který se stal vězněm svého těla, a ve velké většině je to stav nenávratný, a kterému ještě ke všemu funguje jen mozek a má kliku, že třeba k tomu se ještě může nějak vyjádřit, vysvobozující řešení. Pro mne osobně je tento stav největší noční můrou. A v tomto okamžiku bych doufala, že jestli mne Bůh stvořil a má mne rád, bude mne mít rád, i když budu chrít opustit svoje nefunkční a úplně zbytečné tělo, protože duše je to, co přežívá a možná se i znovu rodí. Ono se to v pohodlí u počítače a s fungujícím tělem, které nás ještě tak trochu poslouchá, velmi snadno hodnotí. Ale v okamžiku, kdy se ocitneme v takové krajní situaci, já sama za sebe vím, že bych chtěla mít právo se rozhodnout. Protože – z druhé strany – zaručí snad odchod v bolesti vyrovnání se se životem, příbuznými, blízkými? Proč by měl být dobrovolný odchod devalvován, zvláště, mluvíme-li o tom, že tělo je „jen“ schránka? Taky bych chtěla mít možnost v tomto případě o sobě rozhodnout, když bych se dostala o takové situace a dej mi Bůh, abych svoje rozhodnutí taky mohla dát najevo. Jinak bych se musela modlit, ale skutečně modlit, abych u sebe v ten okamžik měla stejného Indiána, kterého měl McJMurphy v Přeletu.
Znám osobně několik lidí, kteří v hospici pracovali, a ti mi skutečně potvrdili, že pokud jsou takovému člověku poskytnuty léky, dána možnost psychologické pomoci, duchovní pomoci, jestliže se jim personál věnuje a jsou tedy naplněny jejich potřeby tělesné, psychické, duchovní i sociální, pak zpravidla umřít nežádají, ale naopak, ač je možná těžké tomu věřit, umírají nakonec šťastní. Samozřejmě ne vždy se to podaří, což je velmi smutné, ale stává se to. V každém případě je toto hnutí nesmírně cenné. Pro ty, které by to zajímalo, doporučuji video od paní Svatošové, člověka u nás nejpovolanějšího: http://www.youtube.com/watch?….
K druhé poznámce: Ano, může to vypadat, že si protiřečím. Ale člověk, který je smrtelně nemocný, se zpravidla cítí provinile za to, že obtěžuje své blízké, způsobuje jim velkou bolest a ovlivňuje nepříznivě jejich život. To vše je ještě zesíleno současným ageismem, tedy averzí ke starým lidem ve společnosti, kdy se takový člověk cítí ještě více zbytečný a ponížený. Myslíš si, že je takový člověk svobodný ve svém rozhodování? A není vůbec dementní, jen je pod tlakem těchto okolností. Já o tom pochybuji. V tomto světle se jeví Tebou upřednostňovaná svoboda jako velmi, velmi chladná záležitost. S tím souvisí i třetí poznámka. Ano, jsem věřící, a je pro mě nepochybné co jsem napsal. Věřím, že každý člověk sem byl poslán za určitým účelem. Pokud život předčasně ukončím, jak mohu vědět, že byl naplněn? Jedna z nejcennějších věcí, které každý člověk má, je lidská svoboda.Problém mnoha lidí dnes však je, že si pletou svobodu a svévoli, mezi nimiž je propastný rozdíl.
4. Souhlasím s Tebou v otázce bezohlednosti mnoha lékařů. Ale nesouhlasím, že řešením situace je opačný extrém, který představuje Kevorkian. Zatímco Ty upřednostňuješ svobodu rozhodnutí za všech okolností, já zase osobní přístup k nemocnému a snahu pomoci mu všemi možnými prostředky, které jsou dnes (navzdory názoru mnoha lidí) skutečně dostupné. Uvědomme si, že takový člověk skutečně bývá nesvobodný a často jen láska ho dokáže vyvést z mizérie, ve které se ne vlastní vinou točí. Pokud i po poskytnutí veškeré dostupné péče bude chtít zemřít, pak by to asi měl být signál pro zpytování svědomí, že jsme mu neposkytli nejlepší možnou péči. Lidský život je příliš cenný a to, co dělal Kevorkian, bylo nestydaaté zahrávání si s ním. Nezapomeň, že ve jménu svobody se páchaly strašlivé zvěrstva za Francouzské revoluce a mnohdy jindy. Abych nebyl špatně pochopen – nejsem proti eutanazii absolutně. Lidé, kteří žijí jen na vegetativní úrovni, skutečně nežijí důstojně.Jistě, ne vždy je to možné. Na druhou stranu je to výzva pro příbuzné obětovat se a prožít i s takto změněným člověkem ještě poslední čas před smrtí. Často se totiž zapomíná, že tady vůbec nejde jen o trpícího, ale i o jeho příbuzné. Pokud ale takový člověk ještě trpí bolestí a nemůže se jí zbavit, pak si myslím, že je správné využít prostředků, které nám medicína dává, a nechat ho odejít. Ale určitě ne TAKOVÉ LIDI a TAKOVÝM ZPŮSOBEM, jakým to dělal Kevorkian. Nechme už stranou všechny podrobnosti, ale rád bych se Tě ještě zeptal – máš pořád stejný, obdivný postoj ke Kevorianovi?Stojíš si za svým, že to byl lidský a obětavý člověk, který ze soucitu pomáhal lidem odejít, snažil se pomoci jiným a že to, co dělal, bylo správné? Díky za odpověď a přeji Ti brzké uzdravení.
Simona: Myslím, že je důležité i zaujmout nějaký postoj ke Kevorkianovi, konec konců kvůli němu diskuse vznikla a jeho činnost byla natolik nepřehlédnutelná, že bychom ji asi neměli nechat bez povšimnutí. Ale každý ať komentuje, co chce. Rozhodně s Tebou souhlasím, že vůle nemocného je vždy nesmírně důležitá a -ano-dokonce nejdůležitější, protože on je středem takové situace.Ale chtěl bych poukázat na to, že jeho přání se dává mnohdy průchod až příliš rychle a lehkovážně. To je to, že dnešní člověk chce mít všechno hned a okamžitě. Zapomíná se, či v některých případech se úmyslně opomíjí fakt, že je takový člověk pod silným tlakem okolností a že příliš rychle mu vyhovět za všech okolností je velice nebezpečné. Pokud se navíc nejedná o případ ležáka, který už není schopen myslet, pak je i určitý čas na to, takovou věc si vyjasnit. Jsou i lidé, kteří našli v životě smysl a pokoj právě v takovém čase a myslím, že není správné jim vždy brát tuto šanci. Lidský život má podle mě smysl i krátce před smrtí a člověk se může vyvíjet i v této době. Ještě si dovolím oponovat tvrzení s tělem a duší. Já si myslím, že lidské tělo rozhodně není zbytečné. Kdyby si všichni mysleli, že je to jen materiál, pohřbívali by se snad lidé s takovou úctou? Myslím, že bychom nepotřebovali žádné zákony omezující dispozice s lidskými orgány a naopak by si každý mohl s nimi obchodovat podle libosti. Nevím, jak ostatní, ale já bych v takovém světě žít nechtěl. Tělo a duši jako naprosté protiklady, z nichž jeden je je nesmrtelný a druhý bezcenný, proti sobě stavěly některé náboženské proudy a sekty, jako byli manicheisté, ale nedělá to ve skuečnosti žádné velké náboženství světa, buddhismus, islám ani křesťanství, i když se nás hollywoodské filmy často snaží přesvědčit o opaku. Pokud jsi to myslela pouze ta, že duše má větší hodnotu než tělo, pak s Tebou souhlasím, protože opravdu jen duše je nesmrtelná.
Ne, jen jsem tím myslela, že pokud se tělo stane pro člověka vězením, má právo se rozhodnout i takovému krajnímu kroku. A předjímat, že by se mohl rozhodovat unáhleně atakdále, a proto předem zamítat právo na vlastní rozhodnutí, to mi tak trochu zavání – pardon – ale alibismem. Já jen tvrdím, že takové právo chci mít. A ani si nemyslím, že by duše a tělo byly v nějaké nerovnováze, pokud zde jsme. Jen díky tělu můžeme uskutečňovat to, co si umaneme, ať už je to jakékoliv. Jsem přesvědčena, že tělo a duše musí být v rovnováze a z vlastní zkušenosti velmi dobře vím, jak pozadu je v chápání rovnováhy těla a duše zejména naše – říkejme tomu tradiční – medicína. Nejsem žádný sektář, ale konkrétní zkušenosti s lékaři vyřezávajícími žlučníky a předepisujícími antibiotika všude, kde nás něco zabolí, mne dovedla tak trochu k jiné péči o tělo moje i celé mojí rodiny a ejhle, ono to funguje. Samozřejmě musím předeslat, že jsme zatím měli kliku a nemuseli čelit žádné těžké chorobě s výjimkou těžkého zápalu plic mého muže, kdy byl po půl roce „léčby“ našimi plicaři tak na lopatě, že nemohl ani chodit. A to byl vlastně začátek této jiné péče a píšu o tom jen proto, že jsem si díky tomu začala uvědomovat, jak tělo a duše a samozřejmě mysl musí být v symbiotickém a vyváženém poměru.
A vlastně taky možná i díky tomu se vyhýbáme – klepu na dřevo – těm nemocem, i těm velmi banálním, které by na nás zhusta nasedaly. A i pohřby těla chápu spíš jako rozloučení s člověkem a vyprovázením právě jeho duše. Podle mne má duše hodnotu trvalou, protože nezaniká a vrací se k nám. Já mám třeba svého fakt osobního anděla a dokonce vím, kdo to je. A ke Kevorkianovi zaujímat žádný postoj teď nechci, protože nemůžu. Já ho neznám, já nevím, jací a jak na tom byli ti, kteří odešli jeho přičiněním, neznám vyjádření jejich rodin a pokud po mně chceš, abych řekla, jestli má člověk právo toto vykonávat v tom nejobecnějším slova smyslu, já nevím. Nevím, jak bych se zachovala, kdybych o to byla požádána někým, koho dobře znám a jehož utrpení není možná fyzická bolest, ale třeba „jen“ celková nehybnost. Já fakt nevím, asi bych se ptala, jako se ptám teď, jestli na to mám právo bez ohledu na zákonnost, ale teď se o tom bavíme akademicky, bez zátěže emocí a citů a myslím, že tyhle okolnosti to všechno můžou hodit někam jinam. Krajní příklad: Mengele, ta zrůda, sešil, a to i orgány k sobě dvě cikánská dvojčata. Potom je nechal umírat. Jejich rodiče se to dozvěděli, vplížili se tam a ty svoje vlastní děti uškrtili. Vím, že je to trochu mimo a víme všichni, kdo je vinen. Ale to je právě ono. Chtěla jsem tím jen poukázat, že život je občas tak strašně vylomený z kloubů a nemusí to být jen tyhle strašlivé věci, že soudit je někdy těžké. A jen tak mimochodem, co se týče zákonů zakazujících obchod s lidskými orgány, fajn, ty tu u nás platí. Ale o to hůř je na tom zbytek světa, kdy ne z mrtvých, ale z živých se vyřezává všechno, co je třeba. A o právu vzít nebo nevzít život se potom taky těžko vypráví třeba dětem z afrických slumů. Máme jednoho kluka v Adopci na dálku. Před nějakým časem tu byli afričtí koordinátoři a čtyřicetiletá Alina se tam stará výhradně o lidi, kteří umírají na Aids. My, jako zbytek světa, tam posíláme ty nejlevnější léky, které jim sice prodlužují život, ale rozšlehají jim mozky a oni jsou nebezpeční třeba svým dětem, které v tom pekle žijí. Prodlužování života těmto obětem se tak paradoxně zesiluje utrpení jejich okolí a vytváří tak nekonečný řetězec utrpení. tím chci jen říci, že jsme zvyklí dívat se na prizmatem naší středoevropské zkušenosti, ale někdy je nutné dívat se na to možná i z jiných konců. Proto pardon, ale nemůžu zaujmout jednoznačný postoj.
Simona: Ke Kevorkianovi to byla otázka na Michala, ne na Tebe, omlouvám se. Já vůbec nezamítám právo na svobodné rozhodnutí trpícího člověka, to jsi mě špatně pochopila, i když jsem se to snažil říct. Já jen neuznávám příliš rychlé a automatické podvolení se tomu, co takový člověk v dané chvíli chce, protože ty poslední chvíle, o které bychom ho bez váhání, ač na základě jeho přání, připravili, by se mohly stát nejvýznamnějšími v jeho životě. Znovu bych chtěl zopakovat, že nejsem obecně proti eutanázii ani pro nějaké manipulování s nemocným. To už jsem snad řekl dost jasně. Ani negenaralizuju a nesoudím všechny lidi. Jsem ale přesvědčený, že to, co dělal Kevorkian, bylo špatné a nelidské a že to můžu i bez hanby říct. Ležel jsem v tom tři dny a musím říct, že mi to zcela vyrazilo dech. K tomu už žádné vyjádření rodin ani osobní znalost jeho osoby není třeba. Kim-Čong ila, nebo co já vím koho, jsem taky neviděl a myslím, že ho nevnímám nijak zvlášť pokřiveně. Nrzavírám přece oči před tím, co se děje jinde ve světě a slyším o tom každý den. Pokud se tam lidé řežou zaživa atd., to je opravdu zlé, ale znamená to, že musíme všechno relativizovat? Pokud se někde to, o čem říkáme, že je správné, běžně porušuje, znamená to, že to nemáme chtít napravit nebo že máme propadnout skepsi a v reakci na to všechno, i to dobré jen zpochybňovat? Já přece taky o mnoha věcech pochybuju (kdy je eutanázie správná a kdy ne?), ale na jiné mám zase velmi jasný názor (Kevorkian). Vůbec se tady nesnažím říct, že by život člověka měl být prodlužován za každou cenu. Nezlob se na mě, ale to jsem neřekl ani nenaznačil ani jednou a když si vše přečteš, tak to uvidíš. Jinak s těmi poměry v zemích třetího světa pochopitelně souhlasím. Podobně se dívám i na medicínu – jsou teorie, které zajímavě rozebírají důvody, proč je vlastně člověk nemocný a má to často jiné příčiny, než jsou schopny vyléčit běžné medikamenty. Ale to už je zase jiné téma.
Ještě jsem zapomněl, jak píšeš o těch dětech v Africe a podobně. Ano, oni se často tísní v obrovském počtu v různých nemocnicích nebo sirotčincích v obrovských bolestech a utrpení a žádné prášky jim nepomohou, jen pomalu umírají. To je situace, kdy se skutečně nedá dělat vůbec nic. V takovém případě, kdy neeistuje žádná naděje, děti nemají ani příbuzné, jen pár sestřiček, které se jim ani nemohou věnovat, opravdu vyvstává otázka, CO s takovým člověkem? Tady uznávám, že je dost možná lepší pomodlit se za ně a nějak jim pomoci odejít. Je to hluboce nespravedlivé a otřesné vždycky to tak bude, nikdo z nás nemůže úplně napravit ten rozdíl mezi námi a těmito lidmi. Ale já si myslím, že pokud tady je ta možnost, je správné využít všech dostupných prostředků, které se nám v našich podmínkách nabízejí k pomoci člověku, jemuž jsou na dosah. Situace naše a zemí třetího světa se nedá srovnávat a podle mě bychom se měli snažit využít každé možnosti pomoci, pokud tu možnost máme.
Tak jsem napsala odpověď, ale když jsem to odeslala, neobjevilo se to tu. Zkusila jsem to znovu, ale dostala jsem odpověď, že jsem zaslala duplicitní komentář, tak nevím.
P.S. Nevím, proč, ale neprošlo.
Nevím, čím to může být. Jestli Ti to nepůjde, tak to ale můžeš poslat na můj mail: Laurelindorenan@seznam.cz.
Tak se mi to vrátilo jako nedoručitelné. Připadám si jako hotentot, nevím, jestli náhodou nebude chyba na mém přijímači. Ale ostatní mejly mi odcházejí. Tak snad jindy.
Můžeš zkusit ještě dMaradek@seznam.cz. Tvůj názor mě zajímá.:)
Tak to asi odešlo. P.S. pro Kultx – tenhle web mi bude fakt chybět. Převčírem jsme si po dlouhé době pouštěli jeden z mých nejoblíběnějších – All things. A teď mně napadá, jak to tak trochu souvisí s tímto tématem, asi proto, že všechno souvisí se vším. Nastoluje se tam otázka „co by, kdyby“ a myslím, že odpovědí je samotný konec. Věci jsou jak jsou a moc s tím nenaděláme. Někdy obloukem dojdeme k tomu, k čemu bychom došli přímo, kdybychom byli lépe vybaveni.
Pane jo, vy jste se mi tu rozjeli!
Kéž by všude ve společnosti probíhaly debaty o těchto
závažných věcech na takové úrovni a s takovou slušností, jako to tady
předvádí milius i simona.
Simoně se nesmírně omlouvám, ta chyba byla technického rázu a může za ni redakční systém, který pohání náš web. Z nějakého důvodu je tato diskuse prokleta, protože i mně se to 28.12. stalo. Příspěvek se napoprvé neodešle a napodruhé už je považován za duplicitní (pokud ho chceš vložit, mělo by stačit, když v něm změníš třeba jednu větu). Doufám, že jsi ten příspěvek měla nějakým způsobem uložen, protože při této chybě se bohužel nenávratně ztratí. Ještě jednou se omlouvám.
Rád se též vyjádřím, ale jelikož jsem si z nedostatku času ještě nestihl přečíst ani poslední tři dlouhé příspěvky zde, tak jsem pochopitelně nesložil ani svou vlastní reakci. Vyjádřím se jen k otázce, kterou přímo na mě položil milius.
Nechme už stranou všechny podrobnosti, ale rád bych se Tě ještě zeptal – máš pořád stejný, obdivný postoj ke Kevorianovi? Stojíš si za svým, že to byl lidský a obětavý člověk, který ze soucitu pomáhal lidem odejít, snažil se pomoci jiným a že to, co dělal, bylo správné?
Ačkoliv se ani v nejmenších nechci kroutit a za svým si stojím, chtěl bych podotknout, že slova o lidském a obětavém člověku jsem nepoužil. Jsou to přeci jen velmi silná označení, která se u člověka, jehož jsem neznal osobně či důvěrně, ale jen dopodrobna skrze články a dokumenty, ostýchám použít. Nicméně Kevorkiana bych do tohoto článku zařadil i podruhé. Ne však primárně pro jeho osobnost, která byla dozajista kontroverzní a velmi konfliktní, (pro to jsem ho sem nezařazoval ani napoprvé) nýbrž pro to, čeho byl symbolem. Jeho osobní ambice a to, co ho pohánělo, těžko soudit, nikdo jsme jej neznali a do nitra mu neviděli, ale jako člověk, který na obecné rovině eutanázii jakožto právo na smrt podporuje, s Kevorkianovou filosofií zkrátka souzním.
Uznávám ale, že eutanázie nerovná se vždy důstojná smrt, což je dáno už samotným charakterem umírání, které je vždy individuální a mělo by tedy být individuálně posuzováno.
Děkuji Ti za odpověď. Respektuji Tvůj názor, i když mám sám jiný, za nímž si stojím bez ohledu na dílčí věci. Původně mi přišla Tvá zmínka o něm poněkud paušalizující, proto jsem to chtěl rozvést dopodrobna, aby se nestalo, že někdo tuto poznámku příliš nekriticky přijme za pravdivou. Motivace toho člověka zůstává skuečně záhadou, ale tuším, že bude nějak souviset s masakrem, který postihl jeho předky v Arménii, kteří byli za první světové války bestiálně vyvražděni Turky. Otrlost k smrti, pocit vykořeněnosti, pocit, že nemá co ztratit a možná též uhranutí smrtí, to jsou věci, které by mohly zčásti vysvětlit jeho postoje. To jsou však spekulace. Takže asi můžeme diskusi skončit, aby už neodváděla pozornost.:)
Jinak se Simonou jsme si vyměnili ještě nějakou korespondenci, která by ale hada pod článkem protáhla na délku nesnesitelnou, takže buď rád, že to skončilo alespoň tady. To už bys musel vážně uvažovat o změně tématu těchto stránek.:)
Jen jedno naposled. Souhlasím s Kultx a nechci si ani náhodou hrát na psychologa, který „nahlíží do duše“ člověka, kterého zná jen z novinových článků. Ale za primárním právem rozhodnout se v tomto smyslu si taky stojím. Jak by se to všechno uvedlo do praxe a do právní roviny, to bych si ale neodvažovala ani představit, protože člověk dokáže být pěkná svině a dost často jde o prachy až na prvním místě, takže bych se toho bála. Ale docela by se tady hodilo jedno doporučení, které možná není až tak docela od věci. Když už jsme na tomto webu. Nevím, jestli znáte knihy Johna Douglase a Mika Oldshakera. Nevím, jestli jich vydali více, ale já mám Lovce duší a Cestu do temnot. Tito hoši jsou zakladatelé behaviorálního oddělení FBI v době, kdy to zakládali ještě za Hoovera, takže tajně a navzdory němu. Jsou tam velká nahlédnutí do duše z hlediska těchto vyšetřovatelů a někdy je to dost síla. Jako profilanti chytali opravdu velké ryby, ale co bych to rozváděla, přečtěte si to sami a potom si dejte třeba Pana Kaplana na vyvážení.
Tak si ke všem, kteří odcházejí, můžeme po dnešku připočítat Josefa Škvoreckého. Jeho Zbabělce jsem četla jako první z jeho knih, potom snad všechno. Takže díky za takové autory.
simona: Tichý a smutný souhlas.
A ještě jedno velké poděkování za všechno, co pro onu důkladně mrzačenou duši našeho národa v letech největší tísně udělal…
Ano, byl jedním z mála, kteří narozdíl od jiných, kteří později buď prozřeli nebo „prozřeli“, věděl snad spolu s několika málo dalšími od samého začátku, že mezi komunisty a nacisty je nutné dělat znaménko rovná se.