návrat zpět | přidejte komentář

Randy Pausch Muž, který porazil rakovinu

Zdravím všechny návštěvníky této stránky. Jmenuji se Michal (24) a žiji v České republice. Silně mě zasáhl život Randyho Pausche, mladého amerického profesora, který 25. července 2008 po těžké nemoci zemřel. "Příběh, kterých jsou tisíce," řeknete si asi. Kdepak, Randyho příběh je nesmírně zajímavý. Minimálně tolik, jak krutý byl jeho osud.

Randolph Frederick Pausch byl americkým profesorem informatiky se zaměřením na interakci člověka a technologií (tzv. interaktivní média). Narodil se 23. října 1960 v Baltimoru ve státě Maryland, kde studoval na střední škole Oakland Mills. Když se mu na Brown University podařilo úspěšně dokončit bakalářskou zkoušku, přesunul se na Carnegie Mellon University v Pittsburghu ve státě Pensylvánie, kde setrval podstatnou část svého studentského a pracovního života. V roce 1988 zde získal doktorský titul Ph.D. z počítačové vědy "Stal jsem se doktorem, ale ne tím, který pomáhá lidem," říkal s úsměvem na tváři. V roce 1999 slavil Pausch velké úspěchy s programovacím softwarem Alice, který navrhl a na kterém se následně spolupodílel. Tento volně přístupný nástroj pro programátory se dnes hojně využívá nejen na amerických školách, ale i při modelování postav v profesionální videoherní branži (posloužil např. autorům nejúspěšnější PC hry všech dob The Sims 2). V roce 2007 obdržel Pausch dvě ceny od Association for Computing Machinery, což je nejstarší společnost zabývající se vzděláváním v oblasti počítačových technologií. Pracovní život vždy silně zasahoval do toho osobního, a tak se Randy Pausch oženil až po třicátém roce svého života. Jeho první a poslední manželkou se v roce 2000 stala Jai. O pár let později společně přivedli na svět tři děti, dva chlapce a jednu holčičku.

V úterý 19. září 2006 byl Randy diagnostikován s rakovinou slinivky břišní (v anglickém jazyce tzv. pancreatic cancer), která je v současnosti pravděpodobně nejzákeřnějším nádorovým onemocněním na světě. Důvodů je několik. Např. to, že příznaky této nemoci se projevují až po jisté době značně neurčitými obtížemi jako je nevolnost, bolest břicha či zažloutnutí kůže. Vážnější projevy nemoci se ve zdrcujícím procentu případů (80%) vyskytnou až ve chvíli, kdy rakovina metastázuje (se rozšíří) do okolních orgánů, nejčastěji do jater a plic. Statistiky jsou zdrcující - rok po vyslovení diagnózy přežívá přibližně 5% pacientů, do pěti let jich žije pouhé jedno procento. To znamená, že ze stovky pacientů za pět let přežije jen jeden. Ihned po vyslovení diagnózy (podzim 2006) Randy podstoupil agresivní experimentální léčbu s chemoterapií, která však nepřinesla žádné výsledky. Právě naopak. V srpnu 2007 rakovina metastázovala do ledvin a jater, čímž se stala neodvratně smrtelnou. V té době se Randy od svých lékařů dozvěděl, že mu "zbývá 3 až 6 měsíců dobrého zdraví", což Randy neopomněl glosovat vždy, když na to přišla řeč. Krátce po zjištění této zdrcující zprávy se Randy se svou manželkou a dětmi přesunul do města Chesapeake ve Virginii, aby byli nablízku manželčině rodině. Jeho práce ve škole tímto měla skončit, Randyho však čekala ještě jedna poslední přednáška.

Poslední přednášku Randyho Pausche na serveru YouTube viděly již miliony lidí

The Last Lecture. Něco, co bychom mohli volně přeložit jako "poslední přednáška", je vysokoškolská řeč, o kterou jsou žádáni významní akademici, když odcházejí do důchodu. Tito profesoři si mají namyslet, co ve svých životech považují za nejdůležitější téma a následně o tom uspořádat svoji teoretickou "poslední řeč". Když se Randymu dostalo této příležitosti, získala pro něj pochopitelně mnohem hlubší význam, než pro kohokoliv jiného. Otázka "Jaké poselství byste sdělili světu, kdybyste věděli, že je to vaše poslední šance?" najednou nezněla tak prázdně, jak se některým jiným v minulosti mohlo zdát. Svoji přednášku Randy nazval "Really Achieving Your Childhood Dreams" a mluvil v ní na téma dosažení dětských snů. Akce, na níž se sešlo přes 400 Randyho kolegů a žáků, byla uspořádána v úterý 18. září 2007, necelý rok po nálezu rakoviny. Během hodiny a půl dlouhé řeči se Randy absolutně vyhnul jakékoliv sebelítosti a přednášel s neuvěřitelným nadhledem a příjemným humorem. Hned na samém začátku zdůraznil, že jeho přednáška není o náboženství, rakovině, ani smrti, ale o životě, konkrétně o snech z dětství. Jedním dechem pak ještě dodal, že jeho řeč není ani o tom, co je důležitější, než jeho vlastní sny - tedy jeho manželka a tři děti. Po tomto krátkém úvodu Randy představil své sny z dětství, přičemž každý z nich použil jako teoretický příklad, aby mohl posluchačům ukázat co nejobecnější a nejsnadnější cestu ke splnění jejich vlastních snů. Randy se narodil v roce 1960, což v narážce na přistání lidí na Měsíci a prozkoumávání vesmíru označil za dobu, která byla snění velmi příznivě naladěna. "Když je vám devět let a v televizi sledujete lidi, jak přistávají na Měsíci, vše je možné," řekl tehdy. Popisovat slovy kteroukoliv pasáž přednášky by bylo nadlidským úkolem, proto vám raději nabídnu video. Celá přednáška, která byla zaznamenána pracovníky univerzity, se s obrovským úspěchem objevila na serveru YouTube, kde se během jediného roku dočkala více jak deseti milionů zhlédnutí. Pokud máte zájem, můžete si záznam celé přednášky stáhnout do svého PC kliknutím na tento odkaz. Vřele doporučuji podívat se alespoň na několik prvních minut. Výše si můžete prohlédnout video se záznamem samotné přednášky s anglickými titulky.

Další splněný sen: Randy Pausch (vpravo) v celovečerním filmovém superhitu Star Trek (2009)

Skvělé na tom celém je, že mnohé ze snů se Randymu skutečně splnily. Příklad: Když se J. J. Abrams, režisér nového filmového Star Treku, dozvěděl, že jeden z Randyho snů zněl "být kapitánem Kirkem", tak napsal e-mail a nemocnému profesorovi nabídl ve filmu alespoň maličkou roli. Randy nadšeně přijal a odcestoval do Los Angeles, aby odříkal svůj kratičký text. A mohl si dokonce nechat kostým, ve kterém svou roli zahrál. Další z Randyho snů bylo "zahrát si NFL", což je americká fotbalová liga, a tak již v sobotu 6. října 2007 trénoval s týmem Pittsburgh Steelers. V pondělí 22. října 2007 se Randy objevil v The Oprah Winfrey Show, jedné z nejsledovanějších amerických talk show, kde dostal možnost svoji přednášku zopakovat před miliony televizních diváků. Krom mnoha jiných televizních show přijal Randy pozvání do slavného pořadu Good Morning America. A to není vše - pittsburghská radnice vyhlásila 19. listopad 2007 dnem dr. Randyho Pausche a poté ho posmrtně označila za občana roku 2008. V květnu 2008 byl Pausch prestižním magazínem TIME vybrán mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Od začátku roku 2008 Randy působil jako mluvčí společnosti Pancreatic Cancer Research and Education, která informuje o rakovině slinivky a zároveň v této oblasti vede intenzivní výzkum. Randy chtěl jediné - varovat co možná nejvíce lidí před obrovskou hrozbou, kterou pro lidstvo rakovina i nadále představuje.

V pátek 2. května 2008 lékaři Randymu oznámili, že rakovina se rozšířila do plic a oblasti hrudníku. I když se jeho stav touto dobou velmi zhoršil, jeden z nejkrásnějších dnů jeho života měl teprve následovat. Návrat na univerzitu. V neděli 18. května 2008 se Randy zúčastnil promocí na jeho domovské Carnegie Mellon University a při té příležitosti krátce promluvil ke studentům. V červnových a červencových dnech se stáhl do ústraní a věnoval se rodině. Ve čtvrtek 24. července 2008 se Randyho stav rapidně zhoršil. Následujícího rána, v pátek 25. července 2008, Randy Pausch zemřel. Bylo mu 47 let. Žil téměř o půl roku déle, než mu předvídali lékaři. Vzpomínka na profesora Randyho Pausche se objevila na stránkách The New York Times, Los Angeles Times, The Washington Post, USA Today, The Guardian, The Independent, Lasting Tribute či Carnegie Mellon University. Den po Randyho smrti se na homepage Google.com dokonce objevil drobný text In Memoriam: Randy Pausch (1960-2008) s odkazem na přednášku. Během jediného dne si video z tohoto odkazu prohlédly 4 miliony lidí. Na smutné události zareagovala také The Walt Disney Company, pro kterou Pausch v minulosti pracoval. Společnost otevřela na univerzitě Carnegie Mellon speciální program, který pomáhá nadějným studentům v mimoškolních aktivitách. V pondělí 22. září 2008 na půdě univerzity Carnegie Mellon proběhlo závěrečné rozloučení, během kterého vystoupili Randyho nejbližší spolupracovníci a přátelé. Se svým profesorem se rozloučily také samotní studenti Carnegie Mellon.

Randy a jeho Jai na konci poslední přednášky

V úterý 8. dubna 2008 byla Randyho poslední přednáška vydána knižně pod názvem The Last Lecture. Stala se bestsellerem. Jednoho podzimního večera o rok později jsem nemohl věřit vlastním očím, když jsem Randyho knihu našel v jednom brněnském obchodě. V českém překladu, který je mimochodem velmi kvalitní, se kniha jmenuje Poslední přednáška a já vřele doporučuji její koupi (objednávejte zde).

Randyho příběh jsem objevil na Vánoce 2007 a od té doby jsem pravidelně sledoval jeho blog, kam sám Randy doplňoval svoje myšlenky a aktuální informace o zdravotním stavu. Hned od prvního dne jsem byl fascinován jeho statečným odhodláním v boji proti podlé nemoci. Nebyla to však jen choroba a příběh s ní spojený, co mě na postavě Randyho Pausche zaujalo. Profesor Pausch po celý život vyučoval něco velmi podobného teoriím interaktivních médií, které už pátým rokem studuji na Masarykově univerzitě v Brně. Poslední dárek, který mi krom svých přednášek nadělil, už tak moc pěkný nebyl - zemřel 25. července, v den mých narozenin. Randy Pausch je jedinečným případem člověka, který tváří v tvář smrti dokázal žít a milovat život jako málokdo na světě. Kdybych se dozvěděl, že mi zbývá maximálně půl roku života, možná bych se zavřel do sebe a nemohl se zbavit myšlenky na to, co už nestihnu napravit. Randy nikoliv. Rozhodl se prožít každou minutu a vteřinu, která mu zbývala, naplno. Krom toho nabídl milionům lidem lekci, která je mimořádně pozitivní a inspirativní - a to říkám s plným vědomím toho, že žádný univerzální návod, kterak si splnit své sny, samozřejmě neexistuje a nikdy existovat nebude. Za toto všechno má Randy můj nejhlubší obdiv. Nyní už vím, že až budu jednou já sám stát před podobnou výzvou, nekleknu si a neskloním hlavu.

Příběhů, jako je ten Randyho, jsou tisíce. Mnoho z vás má dozajista v živé paměti amerického herce Patricka Swayzeho, který onemocněl stejným typem rakoviny jako Pausch. I jemu bylo řečeno, že ho čeká sotva několik týdnů až měsíců života, Patrick však nakonec žil ještě dvacet měsíců. I přesto, že na každém kroku musel cítit silnou fyzickou bolest, nevzdal se, dále točil, vystupoval v televizních pořadech a bojoval jednoduše tak, že žil. Ač vyhublý a vysílený, smál se smrti přímo do tváře. Vždy, když podobný osud vysvitne jako světélko naděje na veřejnost, vzpomenu si na Christophera Reevea, kterého celý svět poznal jako filmového Supermana. I on se stal supermanem až po svém zranění. I on pochopil, co je hlavním jmenovatelem v boji proti rakovině. Není to choroba samotná a naše potřeba ji porazit. Člověk si nejprve musí vytvořit jisté priority. Musí být ochoten se všeho vzdát, protože rakovina si nakonec může všechno vzít. Musí počítat s tím, že umře, ale zároveň nikdy nesmí přestat bojovat. Nikdy nesmí nemoci dovolit, aby se kvůli ní cítil bezmocný. Nejdůležitější je mít na paměti, že sebelítost ještě nikoho nezachránila. Randy Pausch k tomu řekl jednu úžasnou větu, kterou si budu pamatovat navždy: "Nezměníme karty, které nám byly dány. Můžeme se s nimi jen naučit hrát." Když toto člověk pochopí, nemůže prohrát.

Přiznám se, že se teď trochu stydím, když o všech těch hrůzách hovořím jako ostřílený veterán, který všemu rozumí. Vůbec jím nejsem, jen reprodukuji to, co jsem si z přednášky Randyho Pausche vzal já osobně. Mezi výše zmíněné osobnosti, které jsem nikdy nemohl potkat, bohužel musím zařadit i svého dědečka z matčiny strany. Jmenoval se Jan Hanzl, narodil se přesně před sedmdesáti lety, 1. srpna 1940, a já bych mu rád věnoval tento článek. Mého dědečka zabila rakovina, měl ji na mozku. Tak rád bych o něm na tomto místě napsal něco osobního, něco, co jsem vypozoroval z vlastní zkušenosti. Bohužel nemohu, děda zemřel na jaře 1984, v pouhých 44 letech, pár týdnů před narozením jeho prvního vnuka (mého staršího bratra) a dva roky před mým příchodem na svět. Mohu se tak spolehnout pouze na vyprávění mých blízkých, kteří shodně tvrdí, že to byl laskavý a veselý muž, milující své blízké, muziku a život jako takový. Fotka vlevo pochází z konce šedesátých let a děda na ní drží v náručí svou první dceru, mou mámu Ilonu.

Randy po sobě zanechal syny Dylana (6 let) a Logana (4 roky), dcerku Chloe (2 roky) a manželku Jai

Nejvíce ze všeho mě irituje jedna jediná věc. Když Randy zemřel, objevily se na internetových serverech titulky jako "Randy Pausch prohrál svůj boj se zákeřnou nemocí" nebo "Randy Pausch podlehl rakovině". Víte, na celém tom tragickém příběhu je nejúžasnější jedna věc, kterou si uvědomuje jen málo lidí. Je to ta skutečnost, že Randy Pausch nad svou nemocí zvítězil. Zemřel, to ale nutně neznamená, že i prohrál.