Kult X

autorka Unicorn83 | překlad Baku05 | rating PG | kategorie T, MSR | povídka ke stažení

Agent Fox Mulder měl vyřízeno vše potřebné, aby mohli podniknout let z Dulles do Albany v NY, poté nastoupit do malého soukromého letadla a podniknout let do městečka nedaleko jezera Saranac. Další honba za stíny, pomyslela si Scullyová. Ona a Mulder byli zrovna na cestě k letišti, aby vyšetřili sérii domnělých únosů mimozemšťany, kdy většina z nich spadala na severní část státu New York. Scullyová z dalšího letu rozhodně nadšená nebyla. Ne že by nerada cestovala, jen nesnášela malá letadla, a proto zkoušela Muldera přemluvit, že za ním přijede autem, pokud uzná, že je to nezbytné.

„Ani nápad… přiletíme tam společně, nebudu na tebe čekat, než se tam dostaneš.“

„Ale Muldere, mohli bychom se střídat v řízení…“

„Scullyová, z Albany je to přes tři hodiny jízdy…“

„Koukám, že i kdybych se postavila na hlavu…“

Mulder se snažil představit, jak by v této pozici hodlala řídit. „Přiznávám, že bych to velmi rád viděl, ale odpověď zní stále ´ne´… a trucováním taky nic nezískáš.“

První část cesty šla jako po másle, ale při čekání v Albaně se zatáhlo a začalo mrholit. Scullyová se necítila vůbec dobře, letadlo jí přišlo příšerně malé a do toho už začalo rovnou pršet. Mulder si jejích obav všiml a chlácholil jí, že v letadlech této velikosti zažil tucty letů a rozhodně se není čeho obávat. Možná to formuloval trochu jinak, ale takhle si to zapamatovala.

Letadlo se otřáslo a vyrazilo do boje proti silnému větru, pilot mohl jen udržovat správný směr. Mulder okamžitě nasadil nebojácný výraz, čímž Scullyovou naštval ještě víc. Letadlo se ve vzduchu lehce propadlo a Scullyová se nevědomky chytla sedadla. Nepomohlo to. „Muldere… jak dlouho ještě?“

Mulder se otočil ze sedadla druhého pilota a konejšivě se usmál. „Nebudeme od přistání blíž než půl hodiny… uvolni se, už se to uklidňuje.“

Jakmile dořekl poslední slovo, na přístrojové desce se rozblikala řada kontrolek. Pilot se netvářil zrovna vesele a Mulder ho brzy ve výrazu následoval: „Co se děje?“

„Vysadil nám motor a nejde znova nahodit.“

„Cože? Muldere, vážně jsem správně zaslechla slovo ´nejde´?“

„Co přesně myslíte tím ´nejde nahodit´?“ křičel Mulder a zoufale pozoroval palubní desku, „něco s tím udělejte!“

„Pokusím se… přistát…držte tuhle páku.“ Pilot začal sestupovat, bojoval s větrem a snažil se udržet letadlo v pozici na přistání.

„Přistát… ale kde?“ Mulder zatím popadl páku, pevně ji svíral, aby pomohl pilotovi získat kontrolu nad padajícím letadlem.

„Tak chcete mi pomoct s tímhle zatraceným krámem přistát…!“

„Ale kde?“

„Na prvním místě, kde to půjde…“

„Ale jsme nad pohořím Adirondack… tady žádný…“

Pilot se na Muldera podíval: „Už chápete, proč potřebuju vaši pomoc…?“

Temnotu pomalu střídaly záblesky světla… a ozvala se i bolest. Když se Scullyová probrala, zjistila, že v sedadle zůstala zavěšena jen díky pásu. První, co uviděla, byla krev. Hodně krve. Zběžně se prohlédla, ale stejně zjistila, že žádné konkrétní zranění nenajde, byla potlučená celá. „Muldere…“ špitla. Mulder byl v sedadle v předklonu, také zaklíněn jen díky pásu. Neviděla mu do tváře, ale všude kolem něj byla krev. Naklonila se k němu, pocítila, že letadlo se v závislosti na jejím pohybu zhouplo. Aby mu mohla položit ruku až na hrudník, musela si povolit pás. Díkybohu, pomyslela si, když ucítila, že se jí ruka pravidelně nadzvedává. Trochu se uklidnila. Na ruce si uvědomila lepkavou tekutinu, s každým nadechnutím cítila pach krve. Jak dlouho tu mohou být? Neodvažovala se s ním pohnout nebo ho vzbudit, dokud nedokáže odhadnout vážnost zranění. Zaměřila pozornost na pilota, snažila se najít místo, odkud vytékala krev. Zjistila, že tělo je napíchnuté na větev stromu, která při havárii prošla předním sklem, aby se poté zabodla těsně pod hrudní kost a poškodila tepnu. Větev, kterou byl vtlačen do sedačky, prakticky držela celou váhu letadla. Jak se sakra odtud dostane? A jak odtud dostane Muldera?

Znovu se pomalu začala naklánět dopředu, odepnula si pás, postavila se a přešlápla, zarazila se ve chvíli, kdy letadlo odpovědělo zaskřípáním. Nervózně se začala rozhlížet po východu. Pomalu přelezla do zadní části určené pro zavazadla a otevřela malý nouzový východ. Otočila se, aby znovu vyhodnotila jejich situaci. A ta nevypadala vůbec dobře. Letadlo do stromu narazilo předkem, levé křídlo chybělo úplně. Pravý bok byl celý pomačkaný a i křídlo bylo ohnuto do nepřirozeného úhlu, čímž blokovalo možnost otevřít dveře a dostat se ven. Znamenalo to Muldera dostat dozadu přes celé letadlo. Možná by se dokázala dostat na ohnuté křídlo, vysadit boční okénko a zkontrolovat jeho stav. Nedokázala ale odhadnout stabilitu letadla.

Rozhlížela se kolem, zda by našla nějakou dostatečně silnou větev, která by se dala využít jako podpěra pro Mulderovu záchranu. Věděla, že když ho začne vytahovat ven, letadlo ztratí současnou rovnováhu, začne sklouzávat dolů a je stáhne taky, což nebyla zrovna potěšující vyhlídka. Zatímco porovnávala okolní větve, letadlo se znovu pohnulo a zdálo se jí, že uvnitř zaslechla Muldera.

„Muldere?“ Scullyová se pomaloučku přesunula k jeho oknu. „Muldere… slyšíš mě?

Tlumená odpověď potvrdila, že se opravdu probral z bezvědomí. Zatraceně, potřebovala bych víc času. „Nehýbej se, nebo se letadlo zřítí… jdu k tobě.“ Scullyová se znovu doplazila do letadla.

„Scullyová?“ zamumlal.

„Nehýbej se… už jsem skoro u tebe…“

„Ne, jsem zraněný, nedostanu se… ven.“ Mulder se zoufale snažil zahnat mžitky před očima a zůstat vzhůru, ale znovu upadal do bezvědomí.

Když se k němu konečně dostala, opět o sobě nevěděl. „Muldere, potřebuju vědět, kde tě to bolí.“

Něco nesrozumitelně zamumlal, proto se zeptala znovu, hlasitěji. Pohnul s hlavou, snažil se vzpamatovat. „Levé zápěstí, pravý kotník, žebra a hlava.“ Pak omdlel, čímž jí ztížil úkol dostat ho ven z nestabilního letadla. Zranění byla vážná, ale na životě ho neohrožovala, rozhodně však vyžadovala ošetření. Vše ale hezky popořadě, musíš ven dostat zavazadla, abys měla prostor vytáhnout Muldera. Zbavit se pásu bylo snadné, odříznou nohavici chycenou sedadlem, odtlačit zhroucenou palubní desku a vytáhnout ho z trosek bylo již náročné a zdlouhavé. Když ho dostala na zem, do dostatečné vzdálenosti od stromu s letadlem, začala se věnovat jeho zraněním.

Mulder se probral během ošetřování.

„Vydrž ještě chvíli…“

I když byla pokryta špínou a zaschlou krví, zdálo se mu, že nikoho krásnějšího nikdy neviděl, možná že je mrtvý a ona je anděl, ale pak se přihlásila bolest a on si uvědomil, kde je.

„Co… co se stalo?“

„Havarovali jsme… nebo to vypadá na něco jiného?“ Scullyová se čertila na něj, ale myslela to na jejich situaci.

„A pilot?“

„Mrtvý… Muldere, budu muset zašít tu tržnou ránu, co máš na hlavě. Tak se snaž moc nehýbat a mimochodem, máš slabý otřes mozku.“

Snažil se přikývnout, ale celou tváří mu projela ostrá bolest. Pozoroval, jak Scullyová prohrabá své zavazadlo, aby nakonec vytáhla cestovní šitíčko, které bývá zdarma k dostání v dobrém hotelu. „To snad…“

„Muldere… potřebuješ to sešít… a to se také chystám provést… chceš být při tom při vědomí,“ sevřela ruku v pěst a přiblížila se s ní k jeho hlavě, „nebo v bezvědomí?“

„Mám vůbec na výběr?“

„Dlouho už ne.“

„Při vědomí… a buď šetrná… jsem citlivý.“

Mulder býval občas nejnesnesitelnějším člověkem, se kterým se kdy setkala. Často vzdoroval jejím pokusům mu pomoci. Bývala vždy pěkně naštvaná, když na něčem spolupracovali a musela se dívat, jak odmítá lékařské ošetření, zatímco doktor byl hned vedle. Šití netrvalo dlouho a nakonec usoudila, že by je lépe nesvedli ani lékaři v nemocnici. Tedy až na léky proti bolesti. Ale Mulder během celé doby nevydal ani hlásku, i když si dokázala představit, jak to muselo bolet.

„Teď se kouknu na zápěstí…“

Mulder zápěstí okamžitě před jejím pohledem schoval. „Jak zle to vypadá?“

„Muldere, teď není čas dělat si starosti o vzhled…“

Chtěl zatřást s hlavou, ale rozmyslel si to. „Tak jsem to nemyslel… jak zle to vypadá s námi?“

Scullyová si nebyla jistá, kolik mu toho může říct, když nemůže nijak pomoct. Chvíli jen tak seděla a pak si povzdechla. „Nic moc… rádio je rozbité, zásoba jídla se skládá ze tří čokoládových tyčinek, šunkového sendviče, dvou plechovek sody, termosky s kafem a jednou lahví vody Evian… kromě toho tu máme deku, zápalky, baterku a lékárničku.“

„Kompas, mapy?“

„Žádný kompas… a mapy ukazují na to, že jsme se dostali dost mimo kurs.“

„Jak daleko je to k nejbližšímu městu?“

„Asi tak 50 kilometrů.“

Nic na pěší pochod, tedy pro něj určitě ne. Mulder si povzdechl a zoufale se zády opřel o strom. „Nějaké další dobré zprávy?“

„Máme signální pistoli…“

„No, to se bude hodit, až nás začnou hledat…“

„Kdy myslíš?“

Mulder se zamyšleně předklonil, pulsování v hlavě se zhoršovalo. „Záleží na počasí, tipuju, že zítra.“ To by mohlo být. Mulder znal policejní postupy lépe, než kdokoliv jiný, bylo by příliš obtížné zahajovat pátrání v noci, ještě k tomu za deště. Ale ještě než nouzově přistáli, pilot stihl nahlásit polohu. To by mohlo hodně pomoci.

„Můžu se už kouknout na to zápěstí?“

Mulder jen zatnul zuby, když mu Scullyová vracela zápěstí na správné místo do kloubní jamky a poté jej zafixovala dvěma relativně rovnými klacíky. „Nechápu, že jsi ani nezaječel… stejně by tě tu nikdo neslyšel,“ Scullyová si zrovna začala prohlížet nateklý kotník, který již začal měnit barvu.

„Ale slyšela bys mě ty…“

„Jako by na tom záleželo…“

Mulder se bolestivě pokusil usmát. „To by podkopalo moji reputaci…“

„Tedy jako… neudělat ze sebe mužného poseru?“ Scullyová se na něj podívala, v obličeji se mu stále odrážela bolest, trápilo ji, když ho takhle viděla. „Tohle si vezmi…“ podávala mu dvě pilulky.

„Proč… na co jsou?“

„Aspirin… prostě si je vezmi…“

Mulder zkusil další pokus o úsměv. „Doufal jsem v něco opravdového proti bolesti nebo třeba valium…“

„Promiň, na to si tu budeš muset odchytit jiného doktora.“

Mulder na sucho polkl prášky. „Proti bolesti?“

„Proti otoku.“

„Mám doufat, že zaberou?“

„Co já vím… přečti si návod.“

Mulder šáhl po krabičce a polohlasně si drmolil pokyny. „Dalas mi Midol?“

Scullyová na něj od kotníku vzhlédla. „Proč? Nějaký problém?“

„Je to lék pro ženy na…“

Scullyová se zamračila. „Já vím, na co ten lék je, ale mám tu dost omezené možnosti… a tohle funguje.“

„U žen.“ Mulder si znechuceně odfrknul. „Už jenom doufám, že mě to na tu ženskou nezmění.“

„Mohlo by to být ku prospěchu,“ zamumlala polohlasně.

„To není zrovna moc sranda.“ Mulder si v závislosti na rozhovoru pohledem nenápadně zkontroloval oblast, kde mu končila košile. „Mohl bych přijít o část svého testosteronu… děsivá představa a to na doživotí…“

„Přestaň si už stěžovat.“

„Jasně, tobě se to říká, ty žena jsi.“

„Dobrá, podívej se na to takhle, vždycky sis stěžoval, jak je těžké ženám porozumět… teď můžeš být jednou z nich… můžeš být svou nejlepší kamarádkou.“

Mulder se na ni rozmrzele podíval.

„A když už tak moc záleží na tom, ´co´ jsem ti dala, tak jsem ti alespoň dala něco, o čem se tvrdí, že je dost silné pro muže, ale vyrobené pro ženu.“

„Tak to je deodorant, Scullyová.“

„Aha, tak promiň,“ ušklíbla se.

„Hlavní je doufat, že se budu cítit líp… zatím to nějak nezabírá… a ani jsi mi ještě neodpověděla, jestli to nějak nemůže ublížit budoucímu rodu Mulderů.“

„Tak to nehrozí… nezapomínej, že je to především na splasknutí otoku na kotníku.“

„Doufal jsem, že je to i na bolení hlavy, jedna se na mě zrovna dobývá.“

Scullyová, ve vidině noci strávené venku, bez možnosti stanu, spacáku a k tomu za deště, se rozhodla převléci do pohodlnějšího a hlavně teplejšího oblečení. Dala si záležet, aby našla místo, kam nedohlédne Mulderův zrak. Když byla převlečena, nabídla se, že mu s převlékáním pomůže.

„Poprvé se zajímáš o to, jak mě svléknout, a já to nemůžu nijak využít…“

Scullyová v reakci na sarkastickou poznámku protočila oči. „Strašná sranda… chceš pomoct nebo ne?“

„Ne, zvládnu to sám.“

Scullyová se otočila, aby mu v tašce našla kalhoty a svetr, a pak mu je podala. „Kdyby něco, tak zavolej.“ Pak se vydala obhlížet okolí a najít nějaké použitelné dřevo na rozdělání ohně. Netrvalo dlouho a zaslechla smršť nadávek, usmála se, když si představila, jak se Mulder za pomoci jen jedné ruky snaží obléci kalhoty a udržet při tom na jedné noze rovnováhu. Zvědavost ji nakonec přemohla a s náručí dřeva se vrátila zpět. Mulder se v blátě válel na zádech a marně zápasil s vytažením kalhot přes boxerky. Scullyová se musela hodně snažit, aby se při té podívané, kdy byla zatím stále schovaná za stromem, nerozchechtala.

„No… jsi prostě poklad…“

Mulder se cítil trapně. „Nechtěl jsem tě obtěžovat.“

Scullyová se culila: „Úžasný boxerky.“

„Doktorko Scullyová, určitě znáte tu radu maminek, že pro případ, že by se něco stalo, máte mít na sobě čisté spodní prádlo.“

„A ono je stále čisté?“ vtipkovala.

„Velmi vtipné… všimla sis vůbec, že mám k dispozici jen jednu ruku?“

„Všimla,“ Scullyová napodobila bouřlivý potlesk, Mulder jen nevěřícně zíral. „Tak a zábavných scének bylo pro dnešek už dost.“

Jakmile se Mulder vzpamatoval a dooblékl, šla se mu podívat na kotník. „Nestoupal sis na to, že ne?“ zamračila se.

Mulder nasadil nevinný výraz: „To jako já?“

„Muldere, ten kotník potřebuje být v klidu… A NECHODIT!“ Sundala mu botu a kotník ovázala zbytkem obvazů. „Teď už tu botu neobujeme… máš s sebou něco, co by sneslo to ovázání?“

„Nahoře v tašce…“ Mulder si bral tenisky vždy, zaběhat si dokázal kdekoliv, tentokrát mu to ale nevyšlo. Teniska na nohu padla dobře a ještě víc ji pomohla znehybnit. Mulder střídavě nadával a sténal, když napevno utahovala tkaničku, ale neucuknul.

„Scullyová, jak bude probíhat, když budu muset…“ šklebil se Mulder uličnicky.

„To si vyřešíš sám,“ nenechala ho raději ani dokončit otázku, „teď trochu odpočívej, já rozdělám oheň.“

„Myslím, že si to užíváš,“ usmíval se Mulder.

„Cože?“

„Starat se tu o mě…“

„Neužívám.“ Scullyová se rychle od Muldera otočila, aby schovala potlačovaný úsměv.

„Ale ano… protože jsem bezmocný…“

„To není pravda.“ Otočila se zpět k němu.

„Tak teď právě lžeš,“ řekl, v hlase notnou dávku humoru.

Teď se mu podívala přímo do obličeje. „A podle čeho tak soudíš?“

„Protože když lžeš, tak se mi nikdy nedíváš do očí…“ Tohle si Scullyová nikdy předtím neuvědomila, ale určitě si to pro příště zapamatuje. „A kromě toho, ty jsi stěží bezmocná… a pokud tedy v širém okolí lze někoho nazvat bezmocným, pak jsem to já.“

„A jak přesně si představuješ, že jsi bezmocný? Protože, ty jsi stěží bezmocný… pokud je tu někdo, kdo se dá tak nazvat, tak jsem to já.“

Její připomínka ho značně překvapila. „A čím jsi bezmocná zrovna ty?“

„Protože se obvykle staráš ty o mě, ovšem v jiném slova smyslu.“

„To není pravda,“ bránil se Mulder, ale bylo vidět, že se to jeho citů dotklo.

„Samozřejmě, že je…“

„Když se ti to tedy tak zdá, proč jsi něco neřekla?“

„To je jedno,“ prohodila a otočila se.

„To tedy není, víš zatraceně dobře, že tvé a mé schopnosti jsou naprosto odlišné… proto nám to tak dobře funguje… vzájemně se doplňujeme!“

Scullyová se po něm ohlédla, chtěla věřit každému jeho slovu, ale proč by ji měl vlastně lhát, jsou přeci partneři. Ale musela si připustit, že se párkrát u případu cítila naprosto neschopně a divila se, proč si nezažádal o jiného partnera. Možná to přeci jen byla pravda. „Jak?“

„Jsi forenzní lékařka… a expert na střelné zbraně a ty se ptáš?“

„Jo, proč sis nikdy nezažádal o zkušenějšího agenta?“

„Protože jiného agenta nechci, chci pracovat s tebou.“

Odevzdaně si povzdechla. „Jo, jasně.“

„Proč bych ti měl lhát, co bych tím získal?“

„Pravdou je, Muldere, že pravděpodobně já tebe potřebuju víc, než ty mě.“

„Scullyová, ty mě nepotřebuješ… nikdy jsi nepotřebovala… prošla jsi sama akademií… strávila beze mě dva roky v Úřadu… a jsem si jistý, že ty tam budeš i dlouho poté, co zavřou Akta X a já odejdu.“

Scullyová o tom pochybovala. Nedokázala si představit, že by Akta X nebo Muldera měla někdy ze svého života vyloučit, chtěla je mít nablízku napořád.

V horách Adirondack se stmívá rychle, pomyslela si a byla ráda, že oheň rozdělala ještě před západem slunce. Doufala, že mají dost dřeva až do rána a oheň je tak bude zahřívat celou noc. Byla ráda i za Mulderovu společnost, jakkoliv otravný dokázal být.

„Co máme k večeři?“

Vždyť říkám ´otravný´, líp by to nikdo nedokázal, uvažovala a dívala se na něj. „Půlku šunkového sendviče.“

„Co je pod šunkou?“

„Muldere… jako by na tom skutečně záleželo…“

„Ano, záleží…“

„Hořčice,“ odsekla, doufala, že tím rozhovor ukončila.

„Šunkový sendvič s hořčicí nesnáším,“ zaskučel Mulder.

Scullyová se na něj rozzlobeně podívala, věděla, že se snaží upoutat její pozornost. „Vezmeš si ho nebo ne, mně je to vážně jedno, víc možností tu stejně není.“

„Omyl, mám další možnost,“ pronesl ješitně. „Vezmu si ty čokoládové tyčinky… o jaký druh se přesně jedná?“

Scullyová si něco zabručela, rozpůlila šunkový sendvič a jednu část mu podávala. On se jen nesměle usmál: „A víš určitě, že mi dáváš tu samčí část?“

„MULDERE!“ zaječela.

„Zapomeň, že jsem se zeptal.“

Mulder se snažil Scullyovou vyvést z míry po celý večer. Ale čím více se stmívalo, tím byl vzduch chladnější a Scullyová se přibližovala k ohni, stejně jako k Mulderovi, který byl v tu chvíli jediným vlastníkem deky, kterou měli.

„Jsem ochotný se podělit, pokud si nehodláš zabrat všechny konce…“ snažil se Mulder o zlehčení situace, ale jen do doby, než si všiml, že se celá třese.

„Tak hrozný to snad nebude,“ snažila se předstírat, že je jí fajn.

Mulder se na ni podíval, od nehody byla silně pod tlakem a věděl, co musí udělat. „Stačí pro nás oba…“ Všiml si, že byla v pokušení zavrtat se do nabízeného tepla, hlavně když nadzvedl jeden konec deky… „prosím“. Věděl, že neodmítne, když tak hezky žádá. Scullyová se rozhodla neplýtvat časem a okamžitě si k němu přisedla, přes ramena ji přehodil deku.

Sezení tak blízko Muldera způsobilo, že ji srdce bušilo jak o závod a mohla jen doufat, že tím neprozradí své skutečné city. Obávala se, aby mu v nějakém pominutí smyslů neskočila do náruče. Ve skutečnosti ji společná deka značně znervózňovala. Nech toho, peskovala se, chováš se jak školačka, on to nepochybně tak nevidí. Takový dojmy máš jenom ty. Dívá se na tebe jako na mladší sestru, přesvědčovala se a přitulila se k němu blíž, aby efektivněji využila tělesné teplo.

Mulder zvažoval, zda by se v této situaci dokázal ovládnout, kdyby nebyl zraněný. A začal se také obávat, aby jeho tělo samo neprozradilo, jaké city ke Scullyové chová. Hlavně když byla stále blíž a blíž a již ho pohltila vůně jejího šamponu. Věděl, že pokud nezačne myslet na něco jiného… „Na co myslíš?“

Scullyová, vyrušena ze svého snění, přestala hledět do ohně. „Přemýšlím o svém životě.“

„Co je s ním?“

„Jen mě tak napadlo, že by tam mohlo být víc…“

„Víc čeho?“

„Víc prostoru, než být jen agent… třeba děti, víš?“

„Proč ne… i agenti mají rodiny.“ Slyšel, že se zasmála.

„Muldere, mluvíš se Scullyovou… ženou, která si k muži nedělá závazek delší než tři měsíce.“

„Možná to jen nebyli ti praví… a co já?“

„To je jiné, my jsme partneři…“

Tak vidíš, nezajímá se o tebe, vystřízlivěl, jen si ještě tu myšlenku nacpat do hlavy. Ale i tak se potřeboval ujistit. „A co kdybysme nebyli?“ Scullyová si povzdechla. Bál se, že by mu jednou mohla zlomit srdce, třeba jako Pheobe, ale zato to stojí.

Scullyová přemýšlela, jestli dokáže číst myšlenky. Zatímco chemie byla nepopiratelná, romantika mezi nimi nepřicházela v úvahu. Jsou partneři. Ale třeba jednou, kdyby jeden z nich přešel na jiné oddělení nebo z Úřadu odešel, mohli by to zkusit. Ale právě teď potřebovala víc jeho přátelství než lásku. A některé věci je lepší ani nevyslovovat.

Noc se rychle ochlazovala a Scullyová mohla cítit každé Mulderovo zavrtění. „Muldere, proč si nelehneš a trochu se neprosíš?“

Mulder na ni ospale zamžoural. „Znám takové typy jako jsi ty… nejdřív chlapa uspí a pak si s ním můžou dělat, co chtějí…“

„Jak jinak.“

Mulder si zatím uvědomil, že má pravdu, a lehnul si. Scullyová chtěla upřednostnit zůstat vzhůru, ale za chvíli ji začal přemáhat spánek. Musela uznat, že dnešek byl opravdu poněkud náročný den a nejlepší bude se trochu prospat. Pomalu si tedy začala lehat a dávala pozor, aby Muldera nevzbudila.

„Nesnaž se… jsem ještě vzhůru.“

„Proboha, Muldere… nemůžeš jednou splnit, co ti řeknu.“

„Kdybys mě loktem nešťouchla do naražených žeber, tak bych spal…“

„Promiň.“

„To je dobrý… odpouštím ti, vím, že odoláváš pokušení dostat se ke mně co nejblíže.“

„Prosím tě, zas tak moc si nefandi.“ Kdybys jen věděl, jak blízko k pravdě ve skutečnosti jsi.

Jak se Scullyová snažila na tvrdé, studené zemi najít nějakou snesitelnou polohu, Mulder přes ně nanovo přehodil deku a znovu se začal modlit, aby se mu tělo neozvalo svou potřebou. Scullyová, užívající si Mulderovo teplo, se choulila namáčknutá zády o jeho hrudník. V jasně ochranitelském gestu, Mulder položil ruku přes její rameno, čímž se k němu přitiskla ještě blíž a spokojeně si oddechla. Zapadli k sobě jako ruka do rukavice a pro Muldera neexistovalo nic, co by v životě chtěl víc, než co zrovna objímal… tedy kromě toho, aby nebyl zraněný. Nešlo popírat, že mezi nimi něco bylo… jiskřilo to mezi nimi, ale jestli by se něco někdy mohlo stát, nemohl tušit nikdo. Scullyová se nevědomky dotkla jeho ruky. Mulder se snažil zůstat v klidu, zatímco oba leželi a zírali do plápolajícího ohně, uvažoval, o čem asi přemýšlí, ale nic neříkal. A pak oba usnuli.

Scullyová se probudila ve tři v noci, za sebou slyšela namáhavé dýchání. Otočila se k němu, aby se dotkla jeho čela, ale stačilo se jen nahnout, aby poznala, že celý hoří.

„Sakra.“ Scullyová mu rychle překontrolovala tep, byl lehce zvýšený a dech těžký. Během posledních několika hodin mu prudce vyskočila horečka.

Mulder se pohyboval prostorem i časem, minulost se volně prolínala se skutečností. Samantha… zastavil se a z dostatečné vzdálenosti pozoroval, jak ji zkoumají mimozemšťané. Zakřičel její jméno, doufal, že se probudí… ale tvorové i nadále cupitali kolem vyšetřovacího stolu, Mulder, neschopen se pohnout, mohl jen odvrátit zrak. Když se znovu podíval, místo Samanthy tam byla Scullyová. Scullyová… neumírej, potřebuju tě… ale ona ležela bez hnutí, stejně jako tenkrát v nemocnici a Mulder se zoufale snažil pohnout… dosáhnout na ni. VEZMĚTE SI MĚ, PARCHANTI, mě si vezměte! Mulder musel zahánět slzy, když veškeré jeho pokusy byly ignorovány. Znovu ne, nemohu tě znovu ztratit. Jeden z mimozemšťanů se otočil, začal se smát a jeho mimozemská tvář se změnila na obličej Johna Barnetta: „Co se děje, Muldere, znamená tahle děvka pro tebe víc než tvůj život?“ Mulder mohl jen souhlasně přikývnout, chtěl ji tak moc pomoci, ulevit jí od bolesti, nemohl ji znovu ztratit. „Scullyová…“

Mulder měl z horečky halucinace a ona nemohla udělat nic, aby tomu zabránila. Čtyři roky na medicíně a nemůžu udělat nic, povzdechla si. Tak udělala alespoň to minimum, co šlo. Položila si jeho hlavu do klína, konejšivě na něj mluvila a tvář mu otírala navlhčeným kapesníkem. Zajistit mu pohodlí a modlit se za něj, bylo opravdu vše, co mohla dělat. Na tváři se jí odrážela obava, když se na svého partnera dívala. Byl to jediný muž v jejím životě, ke kterému opravdu něco cítila, a právě ho porážela horečka. Poslední hodinu mumlal o Sam, jeho sestře, a o tom, že si ho mají vzít místo ní. To pak vystřídalo: „Scullyová, neopouštěj mě…prosím, neumírej, miluju tě.“ Nejdříve Scullyová reagovala leknutím. Neví přeci o sobě, snažila se zdůvodnit vyřčená slova. Ale řekl to znovu: „Nemůžu bez tebe být, potřebuju tě.“ Nebyla si jistá, jak to brát. Má být šťastná nebo to je pouze blábolení z horečky? Možná, že si to ani nebude pamatovat, co říkal, vlastně jak by taky mohl. Snažila se na to nemyslet, hlavní bylo, aby se jeho stav nezhoršoval.

Jak se Mulder probíral z halucinací, a mozek mu začal znovu pracovat, uvědomoval si, že leží na studené zemi blízko havarovaného letadla a hlavu má v něčím klíně. Cítil se, jakoby ho srazil náklaďák. Zřítil se… se Scullyovou, v horách, když letěli na sever New Yorku. Další věc, na kterou si vzpomněl, byl dotek jejích teplých rtů, které se dotýkaly jeho čela, stejně jako to dělávala jeho matka, když byl malý a zjišťovala, zda má teplotu. A pak znovu, tak to už však rozhodně jeho matka nedělala.

„Když se trošku sehneš, mohla bys dostat odměnu,“ zahuhňal a pomalu otevřel oči. Uviděl Scullyové podezřívavě nadzvednuté obočí, vlasy volně podél obličeje a skutečně byla téměř na dosah od možnosti polibku.

„Muldere… jsi v pořádku?“

Na obličeji ucítil závan teplého vzduchu z jejího dechu. Zvažoval, zda jeho poslední poznámku ignorovala záměrně, nebo jen váhala s odpovědí.

„Celou noc jsi měl vysokou horečku, měl jsi zlé sny… jak se teď cítíš?“

V závislosti na situaci se rozhodl držet jednoduchosti: „Mám žízeň.“

Scullyová ho obdařila upřímným úsměvem, byla ráda, že se cítí líp. Najednou se zarazila, zvedla hlavu k šedivé ranní obloze: „Muldere, slyšíš to?“ V dálce se zatím téměř neslyšně ozývalo rytmické pulzování. „To je vrtulník…“

„Pátrací skupina…,“ zachraptěl Mulder, „rychle, Scullyová, odpal světlici.“

Během Mulderova nakládání do vrtulníku Horské záchranné služby je jeden ze záchranářů nazval jako ty ´dva přeživší šťastlivce´. Než to Mulder stihl jakkoli komentovat, další záchranář se rychle připojil: „Já bych si klidně trochu toho štěstí půjčil… ztratit se s takovou kočkou přes noc v lese.“ Ostatní členové záchranného týmu to za doprovodu Mulderova zamračeného pohledu doplnili vzájemným pochechtáváním. Pak si však přiznal, že mají pravdu a podíval se na Scullyovou, která zrovna hovořila s pilotem. Od chvíle, kdy se ráno vzbudil s hlavou na jejím klíně, se chovala jinak – přespříliš znepokojeně, opatrně a rezervovaně. Neustále musel myslet na to, co to mohlo způsobit. Řekl nebo udělal něco, co jí mohlo nějak rozrušit? Mohla vědět, o čem se mu v noci zdálo? Nebo že by něco prozradilo jeho tělo, když byl tak blízko u ní? Z poslední noci si toho moc nevybavoval, ale rozhodl se jí omluvit hned, jak budou chvilku sami.

Scullyová zvažovala celé ráno, zda se Mulderovi zmínit o nočních halucinacích, ale nakonec se rozhodla, že některé věci je lepší nechat nevyřčené. Teď nastupovala k němu do vrtulníku, zdál se jí hluboce ponořen v myšlenkách a Scullyová ho nejdříve nechtěla vyrušit, ale nakonec se stejně zeptala: „Něco tě trápí, Muldere?“

Okamžitě se na ni podíval: „Byl jsem… říkal jsem něco během noci?“

Ve Scullyové hrklo, kolik si toho asi tak mohl pamatovat? „Ne, proč?“

„Jsem jen zvědavý… dneska mi připadáš nějaká jiná, tak jsem myslel…jsi v pořádku?“

Scullyová během rozhovoru mírně zbledla. „Nic mi není, proč se ptáš?“

„Protože zrovna vypadáš, jako by tě něco trápilo.“

Jen mu nedovol si všimnout, že lžeš. Podívala se mu přímo do očí: „Jen jsem přemýšlela o tvém zdraví…“

Mulder se zasmál. „Mé zdraví… jsem stejně zdravý, jako kdy jindy.“

Scullyová mu darovala jeden chladný a upřený pohled, načež se rozpačitě zašklebil: „No dobrá, jsem špatný lhář, zažaluj mě.“

Ale i tak věděla, že si o ní stále dělá starost a to ve chvíli, kdy on sám na tom nebyl vůbec dobře. Nemohla si pomoci, ale po tom všem cítila, že mu tu pravdu dluží. „Muldere…“ Podíval se na ni a ona si uvědomila, že mu to říct nedokáže. Ne teď. „Aspoň teď dostaneš ta svá zasloužená volna.“

„Jo, a jak se k nim dostanu?“

„Bude to lékařské nařízení.“

Mulder zakroutil hlavou. „Nemůžu…“

„A to z jakého důvodu?“

„Protože máme případ, zapomnělas, proč jsme sem vůbec jeli?“

„Ne, ale doufala jsem, že jsi to zapomněl ty,“ zaúpěla.

„Scullyová, měla bys něco vědět… já nikdy nic nezapomínám.“

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 30.6.2010 v 22:00 v kategorii Povídky.