Kult X

autorka Little Starbuck | překlad nabaa | rating PG | kategorie alternate universe (post-XF), MSR, William POV

Už od dětství, pokaždé když chci být sám, chodím sem. Máma by se zbláznila, kdyby to věděla. Vždycky mě hodně chránila. Ale vysoko na střeše si připadám, jako bych byl jediný na světě. Tady si můžu vyčistit hlavu, přemýšlet, nebo dokonce mluvit sám se sebou, když potřebuju. Nebyl jsem tady nahoře roky, ale stejně to pro mě má pořád kouzlo. Je to mé zvláštní místo.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Znám je celý život a nikdy jsem to nevyslovil nahlas, ale mí rodiče pro mě znamenají víc, než cokoliv jiného na světě. Vždycky znamenali. Ve škole jsem nikdy neměl zrovna moc přátel…díky všemu tomu, že jsem „mimořádný“ a podobně. Ale máma tady vždycky byla pro mě. Byla mým nejlepším přítelem. Hráli jsme si a vyprávěli si příběhy. Pořád vyprávěla o otci, než se vrátil. Máma na něj čekala čtyři roky. Proto už od chvíle, co jsem byl malé dítě, vím, že se rodiče milovali mnohem víc, než jakýkoliv jiný pár. Bylo to něco, na co jsem byl pyšný.

Když jsem nastoupil na střední školu, věci se začaly měnit. Začali mi říkat věci, kterým jsem moc nerozuměl…příběhy o mně a fakta, která mi vůbec nedávala smysl. Pamatuju si, že jsem jednou večer ležel v posteli, bylo mi asi dvanáct, a máma mi řekla něco, co už nikdy nezapomenu.

„Víš, Wille, pořád ti opakujeme, že jsi mimořádný. A ty jsi..pro tvého tátu a pro mě..jsi mimořádný pro celý zbytek světa. Víš, jaký jsi zázrak, že?“ zeptala se.

„Ano.“

„Jsi zázrak, Wille. A vím, že už jsi to slyšel…ale byl jsi nám seslán jako dar. Pro nás, nás všechny. Chápeš, co ti říkám?“

„Jsem…Superman!“ zasmál jsem se. I ona se pousmála. Nestávalo se to často a já jsem si ten pohled nadšeně užíval.

„Přesně tak. Dobrou noc, zlato.“ Tehdy jsem neměl tušení, co měl tenhle krátký rozhovor znamenat.

Otec byl úplně jiný než máma. Byly naprostými opaky a já jsem se při nesčetných příležitostech divil, proč skončili spolu. Hodiny se hádali, ale bylo pro ně příliš těžké být na sebe rozzlobení delší dobu. Často jsem pro ně byl „náplastí“. Tak mi to říkal táta.

„Jsi taková náplast, Williame!“ Vzpomínám si, když mi tohle poprvé řekl. Bylo to večer po jedné z jejich bezvýznamných há­dek.

„Cože?!“ zeptal jsem se. Bral jsem tenhle komentář jako urážku.

„Ty jsi to, co nám brání, abychom se s tvou matkou uhádali k smrti. Tohle jsme dělávali, víš?“

„Vážně?“

„Jo…když jsme spolu pracovali. Já..no..vždycky jsem něco vymyslel, ale ona už měla vlastní názor a přesvědčit tvoji matku je nemožné. Takže jsme se celé dny, někdy i týdny, hádali kvůli nějaké hloupé teorii. A pak jsi přišel ty. Tehdy jsme si nejspíš uvědomili, že v životě jsou důležitější věci. Změnil jsi nás.“ Usmál se a políbil mě na čelo. Otec často mluvíval o minulosti. Nevím, jestli proto, že mu chyběla, nebo kvůli něčemu jinému. Ale měl jsem ty příběhy rád. A pořád mám.

Mám spoustu dobrých vzpomínek na dětství. I na dobu, kdy jsem byl starší. Postupně jsem zjišťoval, proč jsem v očích všech tak „mimořádný“. Postupně jsem zjišťoval, proč mě rodiče tak chránili. A viděl jsem, jak moc se mí rodiče milují. To byla nejlepší část…ty nejlepší vzpomínky. Živě si vybavuju jeden den. Byl jsem hodně malý…překvapuje mě, že si na to vůbec vzpomínám. Důvodem bude asi to, že to mělo takový dopad na můj život. V té době mi byly asi čtyři. Otec ještě nebyl zpátky a hodně se mluvilo o tom, že si máma vezme někoho jiného. Nechápal jsem, proč vůbec potřebuje manžela. Myslel jsem, že se jí samotné daří mě vychovávat.

„Wille, dnes k nám někdo na chvíli přijde. Mohl bys kvůli mně být moc hodný?“ A tak začaly víkendové „randící rituály“. Nechtěla chodit na schůzky s jinými muži. Vždycky byla věrná otci, ale myslím, že to dělala, aby potěšila svou matku, aby byli všichni ostatní šťastní. Ona nikdy nebyla.

„Kdy přijede táta na návštěvu, mami?“ ptal jsem se, aniž bych tušil, jakou bolest jí ta slova způsobují.

„Brzy, doufám…Chybí ti?“ Občas se mě na to zeptala. Věděl jsem, že jí chybí. Asi chyběl i mně. Tenhle muž, kterému jsem říkal „Tati“, se zastavil párkrát za rok, jen aby mámu na hodinu viděl. Moc jsem ho neznal, ale měl jsem ho radši, než ty ostatní, které k nám máma přivedla. Dala mi jeho zarámovanou fotku. Občas, když jsem si byl jistý, že se nedivá, mluvil jsem na tu fotku. Nemyslím, že jsem tehdy věděl, co „táta“ znamená, ale cítil jsem, že něco chybí, něco, co tady chvíli bylo, ale pak zmizelo.

„Už je tady taxík! Mark…jmenuje se Mark. Nechceš to zase zkazit, že?“ Vešel jsem do obýváku a uviděl, jak se matka dívá z okna, nastrojená co nejlépe na „schůzku“. Smál jsem se, jak se kárala za to, že zapomněla jméno své poslední známosti.

„Kdo je to, mami?“ stoupnul jsem si vedle ní a natáhl se, abych viděl ven.

„Ach…můj bože.“ zašeptala a slzy jí zalily oči. Bylo mi jasné, že to není ten, koho očekávala. Běžela ke dveřím a čekala na zaklepání. Vypadalo to jako věčnost, čekání…

„Je někdo doma?“ Hluboký hlas pronikl dveřmi…a máminým srdcem. Vyhrkly jí slzy, vzlykala, když otevírala dveře, a padla mu do náruče. Nikdy dřív jsem svou matku takhle neviděl a upřímně, byl jsem trochu vyděšený…dokud jsem nespatřil tvář toho muže a neuvědomil si, kdo to byl.

„TATI!“ Rozběhl jsem se k němu a objal jeho nohy.

„Williame! Víš, kdo jsem? Pamatuješ si na mě?“ zašeptal a kleknul si, aby se mi podíval do očí.

„Jsi Mah-der.“ Vyslovil jsem jeho jméno, „prosím tě, neodcházej od mámy a ode mě.“ žadonil jsem a tahal ho za tričko. Chvíli na mě s úžasem koukal.

„Tady očividně někdo moc mluvil,“ zadíval se na matku, která měla stále plné oči slzí, „Neodcházím, Williame. Teď už ne.“ Znovu mě obejmul. A najednou tohle drobné čtyřleté dítě došlo k poznání. Slovo „táta“ dostalo nový význam. Tenhle muž, který nás tolik miloval, byl můj táta. A v tu chvíli jsem se cítil, jakoby nikdy neodešel. Ta věc, která tady byla na začátku, byla zpět.

Od toho dne máma už nikdy neplakala. Táta a já jsem si byli neuvěřitelně blízcí…ale ne bližší, než on a máma. To jsem nikdy nemohl překonat. Bylo úžasné sledovat je spolu. Z dětského pohledu je láska pozoruhodnou věcí.

Vyrůstal jsem v bezpečí a chráněný. Ten pocit si s sebou ponesu celý život. A nikdy nebudu mít lepší přátele, než svou matku a otce.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Takže jsem se vrátil domů. Jsou teď staří, potřebují mou pomoc. Řekl bych, že v životě dítěte je moment, kdy se ono stane rodičem a rodič dítětem. Ale nemyslím si, že by mě potřebovali v tomhle slova smyslu. Vše, co doopravdy potřebují, je ten druhý. Šourají se teď domem (Ano,domem. Nemohli jsme v tom malém bytě zůstat věčně.). Sedávají a pozorují západy slunce a poslouchají Elvise, občas se smějí.

„Není mrtvý, Scullyová.“ řekne otec. Matka jen zavrtí hlavou a usměje se. Už se nehádají kvůli hloupým teoriím.

Pozorovat tyhle dva, jak spolu stárnou, byl opravdu dar. Tolik se změnili, ale zároveň zůstali pořád stejní. Ví, že jejich čas brzy přijde, ale nebojí se. Čas od času se mě zeptají, jak se mi samotnému daří. A já jim znovu připomenu, že nejsem sám, že žiju s Grace, svou snoubenkou. Řeknou, že zapomněli, ale já vím, že to tak není. To nemají na mysli. Pořád se bojí o svého „mimořádného“ chlapce. Bojí se, jak přežiju, až je nebudu mít za zády. Proto jsem teď tady…abych je trochu uklidnil.

Protože znám své rodiče tak důkladně, vím, že až odejdou, odejdou spolu. Jeden bez druhého neskočí.

Znám je celý život. Znám jejich tajemství a znám jejich obavy.

Ale nikdo nezná mou matku a otce tak, jako se oni znají navzájem.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 21.9.2008 v 13:40 v kategorii Povídky.