Kult X

autorka Diana Battis, Alanna | překlad nabaa | rating NC-17 | kategorie S, A, MSR | povídka ke stažení

Klub Sambuca, Washington, D.C., 22. prosinec 1999

„Co tak pěkná dívka jako ty dělá na takovém místě?“

Mulder, už se sklenkou v ruce, se nakloní přes koženou sedačku a usměje se do vylekaných modrých očí. Přestože ještě není šest, Sambuca se už plní pravidelnými zákazníky. Vzduch žije tichými hlasy a cinkáním ledu, proužky a tmavý kaftan se mísí v moři monotónnosti, která kontrastuje s exotickým názvem klubu.

Očekává, že se jeho komentář setká se zdviženým obočím a zpola pobaveným odfrknutím. Místo toho se Scullyová se zamyšleným výrazem zadívá jinam. „Byla jsem zrovna na odchodu.“ Její hlas je přes počáteční melodii Mood Indigo téměř neslyšný.

Setkat se zde byl nápad Scullyové. Předpokládal, že si chce dát prázdninový drink, než odletí do San Diega. Nakloní se a krátce se podívá na hodinky. „Na poslední chvíli mi zavolal Skinner,“ zamumlá omluvně, „ale teď jsem celý tvůj.“

Scullyová přikývne a maličko jí zčervenají tváře. „Já…co piješ?“

Mulder ukáže na sklenku, led víří v jantarově žluté tekutině. „Dvanáctiletou whiskey, vzhledem k tomu, že platíš. Platíš, že?“ poškádlí ji, ale přivře oči, když si všimne, že se jí chvěje spodní ret. Vezme sklenici do ruky a sevře ji, až mu zbělají klouby. Čeká na odpověď.

Scullyová chvění zastaví slabým úsměvem. „Samozřejmě,“ řekne. Při zklamaném potřesení hlavou jí vlasy spadnou přes červené tváře.

On se přinutí k úsměvu a zvedne sklenici k přípitku. „Když se teď neuvidíme, tak veselé Vánoce, Scullyová,“ zanotuje a usrkne skotské. Kouřové teplo sklouzne dolů bez problémů, jeho sladká příchuť téměř stačí, aby překryla hořkou chuť samoty.

Zvedne svůj pohár za kalich. „Veselé Vánoce,“ pronese a zadívá se na světlou tekutinu. Něco v tom přání podtrhuje jeho jinak jednoduchý význam. Jako nezmapované moře, je plné skrytých spodních proudů, které ho k smrti děsí.

Po jediném drobném doušku je její pohár zpátky na stole, prsty tančí podél dlouhé stopky a na zaroseném skle vytvářejí abstraktní tvary. Našpulí rty a v koutcích očí se jí objeví malé vrásky, když studuje spirály a kapky se zaujetím obvykle vyhrazeným pro patologickou laboratoř.

„Takže…“ vydechne a jazykem si navlhčí rty. „Už jsi sbalená a připravená na velkej výlet?“ Dvěma prsty si přejede po obočí ve snaze potlačit mrazení bolesti, která se mu formuje za očima.

Scullyová nadskočí nad zvukem jeho hlasu, oči má v nyní bledé tváři obrovské. Přikývne, podívá se stranou a natáhne se pro ubrousek.. Otírá si vlhké prsty tak dlouho, dokud nápis Veselé Vánoce nevytvoří písmenkovou polévku z kousků papíru. Odhodí ho, posadí se zpříma, narovná ramena a vystrčí bradu. „Muldere…je něco, na co bych se tě chtěla zeptat.“

Její tón je blízko bodu strohosti a Mulder si uvědomuje, že zatímco čeká, až bude Scullyová pokračovat, zadržuje dech.

„Kolik toho víš o umělém oplodnění?“ krouží Scullyová prstem po hraně své sklenice s vínem.

To není otázka, kterou očekával. „No, zhruba někdy ve třetím století našeho letopočtu o té možnosti debatovali židovští učenci. V osmdesátých letech devatenáctého století prováděl Robert Dickinson v Anglii tajné experimenty, ale na konci druhé světové války arcibiskup z Canterbury doporučil, aby bylo umělé oplodnění ustanoveno trestným činem. Všechno se to probíralo až do roku 1978, kdy se narodila Louise Brownová, první takzvané dítě ze zkumavky.“ Mulder ji pozoruje a na čele se mu tvoří nepatrná vráska. Scullyová už si nepohrává se svou sklenicí, ale její nedočkavost je stále patrná. „Beru to tak, že to byla jen řečnická otázka,“ ukončí nepřesvědčivě.

Ona se nakloní, zastrčí si pár neposlušných pramenů za ucho a ústa se jí zformují do malého úsměvu, který se ovšem nedostane do očí. „Mluvila jsem s novým doktorem o…o možnostech otěhotnění.“ Posledních pár slov je vyřčeno v rychlém výdechu. Odmlčí se, v očích má obavy, ale pokračuje, když na ni kývne. „Je možné, že bych mohla otěhotnět, s pomocí.“

„Aha, chápu,“ odpoví opatrně, aniž by jí naznačil cokoliv o nespočtu otázek, které se mu hromadí v hlavě.

Jeho odpověď je odměněna nervózním smíchem a než sklopí řasy, aby zakryla svůj výraz, krátce se mu zadívá do tváře. „Ne, nemyslím si, že chápeš.“

Křehká zeď mezi rozumem a strachem se pod jejími slovy začíná drolit. Jeho žaludek je jako na vodě, naplněný těkavou směsí skotské a paniky, která mu zalévá vnitřnosti. Kristepane, tak už to řekni, chce se mu vykřiknout. Zatíná zuby, aby za nimi udržel ta slova. Místo toho ji povzbudí kývnutím, opře se a natáhne ruku podél okraje křesla. Jen jeho prsty zatínající se do chladné kožené opěrky signalizují jeho rekci.

Než odpoví, znovu si usrkne vína. „Můj doktor má pocit, že bych měla větší šanci na úspěšné oplodnění, kdybychom začali okamžitě.“

„Jak brzo?“ zeptá se a bojuje s hrůzou, která ho zaplavuje.

„To…všechno záleží na tobě.“

Mulder se chvíli kouše do rtu a přemítá nad jejími slovy. „Pár týdnů můžu pracovat sám,“ řekne nakonec. Snaží se utišit burácivý zvuk vlastního srdce pomalým pravidelným dýcháním.

Scullyová se na něj překvapeně zadívá. „Tak jsem to nemyslela. Já…“ Váhá, jazykem se dotýká koutku úst. „Já bych byla ráda, abys byl otcem toho dítěte.“

Otec. To slovo visí ve vzduchu, mísí se s tichou hudbou a ještě tiššími kousky rozhovorů a vsakuje se do jeho vědomí. „Scullyová…“ Je jako tonoucí muž, lapající roztřeseně po dechu mezi vlnami šoku, které ho okrádají o slova.

„Tohle není způsob, jakým jsem tě chtěla požádat.“ Mávne rukou po zakouřené místnosti. „Kniha rad slečny Mannersové na tyhle situace nemyslí.“ Pokrčí rameny a vykouzlí úsměv, který je jen krůček od naprosté ryzosti.

„Nevím, co říct,“ zamumlá Mulder a natáhle se pro téměř prázdnou sklenici. Lže. Chce říct ano, aby nahradil její pokus o úsměv úsměvem skutečným. Ale je příliš brzy. V průběhu pěti minut se dostal z pozice spolupracovníka a přítele k něčemu mnohem většímu, něčemu, o čem si sám ani nedovolil přemýšlet. Ta otázka je příliš důležitá na to, aby byla zodpovězena v jazzovém klubu během písničky Strange Fruit od Billie Holliday znějící v pozadí. Spolkne zbytky skotské jediným douškem a položí sklenici na stůl.

„Nechtěla jsem tě dostat do téhle pozice.“ Její tvář je teď vážná a pobledlá, veškerá radost, která by měla doprovázet mluvení o dítěti, chybí. „Nebyla jsem schopná vymyslet, jak k tomu tématu přejít.“ Scullyová odvrátí tvář a zahledí se na svou poloprázdnou sklenici. „Napadá mě aspoň tucet důvodů, proč bys měl říct ne, ale jen jeden pro ano. A není to moc logický důvod.“ Unikne jí hluboký povzdech. „Řekla bych, že bych byla dost špatný prodavač,“ zamyslí se a ťuká prsty do podstavce poháru. „Proč mi ten jeden důvod neřekneš?“ zeptá se jí Mulder hlasem zastřeným emocemi.

Scullyová pohledem přejede po jeho tváři a vrátí se k vínu. „Neexistuje nikdo, s kým bych si tím prošla radši,“ odpoví tiše. „Vím, že to není jednoduchá žádost. Já…já rozhodně nečekám, že mi odpovíš teď. Měl by sis to rozmyslet.“

„Kdy?“ zašeptá Mulder ta slova a rukou si nervózně projede ve vlasech. Pulzující bolest ještě zvyšuje neklid, který jím proplouvá.

„Doufala jsem, že mi odpovíš, až se vrátím domů, třicátého. Je mi jasné, že to není moc času. A je ode mě sobecké očekávat odpověď už tak brzo. Jenže…“ Pár vteřin se kouše do rtu. „Nemohla jsem vymyslet, jak se tě zeptat.“

Mulder povzdechne a zahledí se na svou prázdnou sklenku v touze po dalším drinku. „Zvážila jsi všechny možné následky?“ zeptá se méně než pevným hlasem.

„Nedělám nic jiného od chvíle, co mi doktor Parenti o té možnosti řekl.“ Scullyová zvedne pohár a na jeden zátah ho vyprázdní předtím, než postaví sklenici zpět na stůl. „Vím, že žádám moc, ale neexistuje nikdo jiný, komu bych věřila.“ Přes stůl se dotkne jeho ruky.

Mulder cítí váhu zodpovědnosti obsažené v té malé studené ruce, která překrývá tu jeho. Lež opomenutí manifestující se ampulkou vajíček nebyla nikdy tak zřetelná jako teď. Velmi malá část jeho samého žasne nad tím, že by ho chtěla, ale bojuje s vnitřními pochybnostmi. „Tvoje žádost mi lichotí a byla by to čest,“ zvládne vyslovit, vnitřně se o ta slova opírá.

První náznak skutečného úsměvu jí přejede po rtech. „Musím už jít. Odlétám brzo a mám ještě nějakou práci.“

„Doprovodím tě k autu.“

„Není potřeba. Obslužné parkování je úžasná věc,“ řekne lehce. Naposledy mu stiskne ruku. „Prosím, Muldere, jen o tom přemýšlej.“ S těmi posledními slovy vyklouzne Scullyová z boxu a zamíří ke dveřím. Rytmus klapotu jejích podpatků ostře kontrastuje s tichou hudbou naplňující klub.

Mulder zírá přímo před sebe, bez mrknutí, dokud se zvuk jejích krků neztratí v řevu krve bušící mu v uších. Pohled se mu rozmaže a on zamrká, aby odstranil vlhkost, která ho pálí v očích. Je to tím kouřem, říká si a pozoruje modravý závoj plující vzduchem. A byl to dlouhý den. Pořádně se vyspat, to je to, co potřebuje….

Otočí se a zamává, aby upoutal pozornost procházejícího číšníka. „Glenlivet,“ objedná si a postrčí prázdnou sklenici přes stůl. „Dvojitou.“

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nemocnice Burnside Memorial, Rice County, Maryland, 1. leden 2000

„Kdes zaparkovala?“ Mulder stojí za ní, nedočkavost mu podkresluje hlas. Bundu má přehozenou přes ramena, prázdné rukávy divoce vlají v závanech zimního věru. Přestože teplota dramaticky klesla, on vypadá, že ignoruje studený vítr zvedající jemné chloupky na jeho nezraněné paži.

Scullyová si ho pečlivě prohlíží, všímá si nepatrných linek, které mu do obočí vepisuje bolest.

„Proč nepočkáš uvnitř? Já vyzvednu auto,“ opáčí a sestoupí z obrubníku, aniž by počkala na odpověď.

„Ne.“ Ruka mu sjede na její rameno v jemném, ale pevném dotyku. „Už mám dost nemocnic.“

Scullyová pokrčí rameny, zakloní hlavu a nadechne se vychutnávajíc si jiskřivou svěžest vzduchu. Je příjemné být venku. Po rozkládajícím se mase, střelném prachu a nasládlém antiseptiku nemocnice to potřebuje. Oba to potřebují. Přikývne a pohne se kupředu. Nepřekvapuje ji, že se jeho ruka přesunula nízko na její záda.

Jdou v tichosti, jeho kroky jsou kratší, aby kopírovaly ty její. Tady, na volném prostranství, je chladněji než v nemocnici chráněné cihlami a sklem. Vítr je prudký a nelítostně ji bodá do tváře jako jehly. Další ostrý závan si pohraje s pokrčenými listy novin. Chvěje se a sleduje, jak před nimi klesá a zase stoupá jako exotický pták. Nevšimne si široké praskliny v asfaltu, dokud se jí neohne kotník a ona nezačne padat. „Pozor, Scullyová.“ Jeho paže ji stiskne a přitáhne si ji blíž. „Jsi v pořádku?“

„Nic to není.“ Stud dělá její hlas ostřejším, než měla v úmyslu. Odtáhne se od něj a ujde pár kroků. „Jsem v pořádku.“ Uražené dítě v jejím nitru se zdrží od ´Umím se o sebe postarat´, ale význam jejích slov je jasný.

Mulder našpulí rty, ale nic neřekne. Místo toho ji obejme kolem pasu a podpoří ji v chůzi. Přestože Scullyová to gesto akceptuje, jeho váha je zodpovědností na­víc.

Je zvyklá na zodpovědnost. Celý život si byla vědoma své povinnosti a toho, co od ní ostatní očekávají. Doma, ve škole, jako agentka. Smysl jejího života byl vždy jasný. Teď jsou tyhle role záhadné. Poprvé v životě je zmatená, nejistá, jak jednat, nebo jak se cítit.

Nikdy nebyla moc spontánní. Její život je uspořádaný, kontrolovaný…má to tak radši. Ale smyčka osudu ji omotala jako polibek. Pandořina skříňka je otevřená a ona se děsí té naděje, která zůstává uvnitř.

Kráčejí v tichosti, jeho paže je kolem jejího pasu těžká. Tohle zvládnu, pomyslí si, když ucítí, jak jeho teplo prostupuje vrstvami vlny a hedvábí dokud její kůže při tom kontaktu nevzplane. Musí to zvládnout, pokud má být všechno jako dřív.

Jeho ruka se na ní začíná pohybovat, opisuje na jejích zádech malé kruhy. Ví, že ji to má uklidnit. Je to uhlazený typ gesta – Mulder je zdvořilý. Ale dnes večer se jí to zdá jiné.

Scullyová uvidí auto a vymaní se z jeho až příliš omezujícího dotyku. Rozběhne se. Klíče jí cinkají v neohrabaných prstech a naplňují klid svou nervózní hudbou. Temnota ji pohlcuje a iracionální strach jí prochází tělem s každým úderem srdce, bere jí dech. Dostane se k autu, snaží se odemknout dveře a přeje si, aby věci byly zase stejné, jako předtím.

Jakmile je uvnitř, dovolí si zase dýchat. Krátké dechy zamlžují okénko. Bylo bláznovství myslet si, že se mohou stát rodiči a zůstat stále stejní. Jejich vztah se už teď mění. I když jí ještě neodpověděl, ona už ví, jaká ta odpověď bude. Mulderova majetnická povaha je lépe vyjádřená. Měla to očekávat.

Otočí hlavu a sleduje ho, jak přichází k autu. Uvolněná chůze přesně vystihuje únavu a bolest, které musí cítit. Umí zklamání nosit, napadne ji a natáhne se, aby mu otevřela dveře. Ale taky má víc zkušeností.

„Díky,“ zabrblá, sveze se na sedadlo spolujezdce a položí si bundu na konzoli, která je odděluje. Zavrtí se, zabouchne dveře a začne zápasit s bezpečnostním pá­sem.

„Udělám to.“ Scullyová se přes něj nakloní a opatrně zatáhne za pás. „Budeš se muset na chvíli předklonit.“ Zasune ramenní část za něj a zapne mu pás kolem pasu. Ještě jednou za něj zatáhne, aby se přesvědčila, že drží. „Dobrý?“

Přikývne, opře si hlavu a unaveně vzdychne. „Stárnu, Scullyová.“

Scullyová se dotkne jeho volné ruky, pohladí tam chloupky zdrsnělou kůži. „Jsi jen unavený.“ Zvedne bundu, přehodí ho přes něj a rukávy mu zastrčí za záda. „Zkus si odpočinout. Budeme doma, než se naděješ.“

Jen pár minut poté, co vjeli na dálnici, Mulder usnul. Hrudník se mu pod černou kůží rytmicky zvedá a klesá. Scullyová ho zkontroluje rychlým pohledem. Jeho tvář je uvolněná, rýhy bolesti téměř neviditelné. Její ruka na chvíli opustí volant a spočine na jeho neoholené tváři, pleť má chladnou. Léky proti bolesti a antibiotika, které mu dali v nemocnici, nejspíš zabraly, zaregistruje s úlevou. Měl by spát po zbytek cesty.

Cesta před nimi je opuštěná a tmavý asfalt jakoby se protáhl do prázdného nekonečna. Pootevře okénko. Studený vzduch pronásleduje netečnost, kterou cítí. Se spícím Mulderem jí dlouhá cesta nechává příliš mnoho času na přemýšlení. Nechce přemýšlet o minulém týdnu, o minulé noci, o Mulderovi. Zvlášť ne o Mulderovi.

Počítá milníky, které ubíhají kolem, a udržuje stejnou rychlost. Pneumatiky bzučí na vozovce a jejich zvuk se mísí s tichou hudbou Mulderova chrápání. O další míli blíž k domovu. Hrudník se jí zachvěje povzdechem. Domov.

Projedou několika malými městy s tmavými a tichými domy. Představuje si rodiny spící ve svých postelích. Normální lidi vedoucí normální životy. „Normální.“ Vysloví to nahlas a snaží se to slovo ochutnat svým jazykem a rty. Jak chutná normální?

Normální nejsou zombie. Nebo spiknutí. Nebo ukradená plodnost. Nebo ano?

Zná odpověď na tu otázku.

O dvacet minut později zaparkuje na Mulderově ulici, jen pár metrů od jeho vchodu. Vypne motor, opře se, zavře oči a protáhne si ztuhlé končetiny. Otírá si hlavu o sedadlo. Když ji zabolí hluboké škrábance na zádech a na krku, tiše zasténá.

„Jsi v pořádku, Scullyová?“

Otočí hlavu a zjistí, že Mulder je vzhůru a ospalé mrká. „Jsem jen trochu ztuhlá,“ odpoví a lehce se na něj usměje.

„Dáš si kafe, nebo něco?“ Zdravou rukou ze sebe Mulder shodí bundu a snaží se nahmatat uzávěr pásu. Křiví tvář, když bojuje se západkou.

„Ne, ale díky. Já…musím jet domů.“ Scullyová se narovná, nahradí jeho ruce svými a jednoduše odepne pás.

„Díky, mami,“ zasměje se.

Tělo jí strne a prudce se od něj odtáhne. Zírá přímo před sebe, tvář má staženou. „Zvládneš zbytek?“ zeptá se chladným hlasem.

Mulder se opatrně kaje. „Promiň, Scullyová, já jsem nechtěl…“ hlas se mu vytrácí.

Scullyová se chvěje. Zavře na okamžik oči. „Dobrou noc, Muldere.“ Zamrká a znovu se k němu obrátí, s nadhledem ho studuje. „Odpočiň si. Promluvíme si v pondělí.“

Vysouká se z auta, jeho rozpaky selhávají při pokusu pohnout s jejím soucitem. „Dobrou,“ odpoví a nohou zabouchne dveře.

Její jedinou odpovědí je přikývnutí. Tvář má strnulou. Sleduje ho, jak klopýtá po chodníku a otevírá dveře. Otočí se, zamává a než zmizí v budově, nesměle se usměje.

Scullyová několik vteřin počká, než se dveře zabouchnou, a pak nastartuje. Pneumatiky zaskřípou na protest. Vyjede na silnici, svírá volant, až jí bělají klouby. Když bude mít štěstí, bude doma dřív, než jí začnou téct slzy.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Mulderův byt, Alexandria, Virginia, 13. leden 2000

Zloba a frustrace se mu mísí v útrobách. Je v pokušení vypít sklenici sody a namíchat tak vlastní koktejl obav.

Léčba měla zůstat v mezích jejich osobních životů. Znalost toho, co měli v plánu udělat, naprosto vyplňuje každou jeho myšlenku. Jedním z důvodů, proč se léta snažil nesblížit se s ní na romantické úrovni, byl, že jakmile spojí své soukromé životy, ovládne to jeho duši. Mohli ztratit profesionalitu a všechno – láska, práce, život – by se jim rozpadlo. Kdesi hluboko ví, že taková rezervovanost je směšná, ale obávali se toho tolik let.

Kdyby mu naznačila, že cítí ty samé obavy a touhy, možná by sebral odvahu k poslednímu kroku. I když ho nechce za milence, je odhodlaný být jejich dítěti aktivním otcem. Ta myšlenka ho naplňuje strachem. Je vyděšený a vzrušený. Ať se mezi ním a Scullyovou stane cokoliv, stvoří spolu dítě.

Jenže ona nic neříká.

To ho frustruje a zaráží neviditelné ostří do jejich profesionálního vztahu. Pokračují dál, vyšetřují teenagery, kteří se po Virginii pohybují rychlostí světla, a vrací se domů stejným autem. Přípravy na in vitro oplodnění existují jen na periferii jejich společně stráveného času a zmiňují se o nich jen při plánování denních činností, nebo když se krátce zadívají do budoucnosti. Tá záležitost mezi nimi pořád stojí. On jen stěží drží své emoce na uzdě, tak jak je možné, že ona to zvládá tak lehce?

Z Virginie se vrátili včera. Scullyová byla celý den uzavřená a na jeho otázky stran případu odpovídala bez zájmu. Když dokončovali hlášení k Pittsfieldskému případu, skoro spolu nepromluvili. Všimnul si, že se snaží být mimo kancelář, jak nejčastěji je to možné. A pak odešla za deset minut pět s prostým „Uvidíme se zítra.“

Od chvíle, co po plánovací konzultaci opustili před šesti dny kliniku New Chances, dosáhli bodu, ze kterého není návratu. Nemá právo jednat s ním tak rezervovaně, zatímco jsou jejich potenciální děti tvořeny v laboratoři. Zlost pomalu dává průchod vzteku. Dnes večer jí zavolá a bude žádat informace, které před ním zatajuje. Zaslouží si aspoň to.

Po několikaminutovém přecházení po kanceláři stále vyplněné její aurou Mulder konečně popadne kufřík a vyběhne ven. Urputná kontrola mu brání v nezodpovědném řízení a zarazí se až když vejde do svého bytu.

Převlékne se do pohodlnějšího oblečení a zapne konvici s nadějí, že kofein jeho úzkost utlumí. Když zvedá sluchátko, aby si objednal pizzu, zaslechne ťukavý tón upozorňující na vzkaz na záznamníku. Vytočí hlasovou schránku a zmrzne, když se ozve zpráva.

„Pane Muldere, tady je Rebecca Finterová z New Chances,“ řekne obchodně znějící hlas. „Už jsme kontaktovali slečnu Scullyovou, ale chtěli jsme vám dát osobně vědět, že inkubace byla úspěšná a že se na vás oba těšíme zítra v devět hodin. Vzhledem k tomu, že slečna Scullyová by měla mít plný žaludek a močový měchýř, doporučujeme, aby se předtím nasnídala. Pokud máte nějaké otázky, zavolejte mi dnes do páté hodiny na kliniku, nebo můžete navštívit naše webové stránky. Ještě jednou, tohle je Rebecca Finterová a uvidíme se zítra ráno v devět.“

Krev mu tuhne v žilách.

Aniž by se posadil, zavěsí a stiskne první tlačítko rychlé volby. O dvě zazvonění později uslyší Scullyové domácí pozdrav. „Haló?“

„Tak, Scullyová,“ štěkne, „doufám, že mi dáš adresu, až se přestěhuješ do roztomilého domku se třemi ložnicemi a velkou zahradou, abych mohl svému synovi, nebo své dceři poslat každý rok k narozeninám dárek.“

„Promiň?“

Neodpoví jí. Ona zůstane zticha a on ví, že jí to dochází.

Minuta se mezi nimi natahuje.

Konečně řekne „Mrzí mě to.“

Tohle Mulder neakceptuje. „Kdys mi to chtěla říct? Potom, co těhotenský test vyjde pozitivní, nebo bych musel čekat až do večírku na oslavu?“

„Ne…“

„Ne co? Ne, neřekla bys mi to, nebo ne, jako žes udělala špatné rozhodnutí?“

Slyší, jak popotáhla a zajímalo by ho, jestli pláče. Mulder si uvědomí, že to nechce vědět. Jeho zloba teď neunese přídavek v podobě jejího pláče.

„Mrzí mě to,“ zopakuje Scullyová. „Já jen…co kdyby to nevyšlo? Nechtěla jsem, aby sis tím prošel.“

Mulder vycítí její upřímnost a snaží se zkrotit svůj vztek. „Scullyová, procházím si tím od chvíle, cos mě poprvé požádala, abych byl otcem tvého dítěte.“

„Já vím.“ Hlas má napjatý. „Mám problém uvědomit si naše role v tom procesu. Myslela jsem, že mám všechno naplánované do posledního puntíku, ale je tady víc aspektů, než jsem si představovala. Tohle je pro mě nové.“

Mulder se sesune do své židle a zírá skrz rolety na soumrak za oknem. „Chci se tě na něco zeptat a rád bych, abys pečlivě zvážila svou odpověď.“

„Ano?“ odpoví rychle a do hlasu se jí vmísí strach.

„Když jsem ti odpověděl, řeklas, že chceš, aby to bylo se vším všudy, abych byl součástí života toho dítěte. Co přesněs tím myslela?“

Dlouhou chvíli to pečlivě zvažuje a pak řekne, „Myslela jsem tím přesně to, co jsem řekla.“

„Mám být taťkou na víkend, se svým jménem v rodném listě, ale jen o něco víc, než chlap, kterého dítě vidí čas od času a který daruje ledvinu, když se něco pokazí? Nebo mám být u každého krůčku?“

Slyší její pomalé pravidelné dýchání. Mulder by si přál, aby tuhle konverzaci odložil a jel k ní do bytu, aby si o tom mohli promluvit tváří v tvář. Ale taky ví, že jeho počáteční zloba byla příliš velká na to, aby zvládl fyzickou konfrontaci. Možná, že teď oba mluví upřímně právě díky vzdálenosti, nebo proto, že si nevidí do tváře.

„U každého krůčku, Muldere. Tohle je i tvoje dítě.“

„Je to NAŠE dítě,“ opraví ji. „Jestli myslíš vážně to, co říkáš, tak ty krůčky začínají teď. Nemůžeš prostě čekat, až si budeš jistá úspěchem.“ Mulder ztiší hlas. Nechce ji poučovat, ne když jsou oba tak emocionálně napjatí. „Pokud se to nepodaří, prosím, nech mě být součástí i toho.“

„Já vím,“ zopakuje Scullyová a pak se na chvíli odmlčí. „Přijdeš zítra?“ Její hlas je ostýchavý, obezřetný.

„Ano,“ odpoví Mulder okamžitě.

„Díky,“ řekne a znovu ztichne. „A děkuju ti, že mi s tím pomáháš.“

Její slova ho opět pobouří. „Scullyová, když mi děkuješ, distancuješ mě od toho procesu,“ přejde do psychologického módu, ale zarazí se, než znovu začne poučovat. „Nedělám ti jen laskavost. OBA tvoříme život dítěte. NAŠEHO dítěte.“

„Půl tebe, půl mě,“ zašeptá.

Jeho hlas se změní v šepot. „Doufejme, že to budou ty lepší poloviny.“

Mulder zaslechne její měkký smích, v dechu má evidentně slzy. Na minutu zůstanou potichu a zvažují ten okamžik.

Nakonec jí řekne „Ta sestra, co mi nechala vzkaz na záznamníku, říkala, že by ses před procedurou měla pořádně najíst. Nechceš předtím zajít na snídani?“

„To bych ráda, ano. A po tom zákroku budu muset aspoň dvacet čtyři hodin zůstat v klidu. Zítra je pátek, takže budu mít den plus víkend. Zůstal bys se mnou a pomohl mi?“

Dovolí si usmát se. „Samozřejmě, Scullyová.“

„Dobře. Takže tě vyzvednu zítra v sedm?“

„Budu tady.“ odpoví Mulder a ukončí hovor.

Jestli se mají společně stát rodiči, mají horu otázek, které musí nejdřív vyřešit. Ale ta hora není nepokořitelná, jak ukázalo jejich sedm společných let.

Telefon kvůli pizze je zapomenut. Mulder se usadí na gauči a začne si představovat následujících čtyřicet let s ní a dítětem, které v ní možná zítra ráno začne růst.

Pokud budou tak dlouho žít.

Jestli otěhotní, budou muset ve svých životech provést zásadní změny. Můžou minimalizovat riziko, ale Scullyové se rakovina může vrátit. Členové Syndikátu na ně můžou znovu zaútočit. Může se stát spousta nehod. Ale pokud budou žít neustále s obavami z katastrofy, nikdy nebudou skutečně naživu.

Třeba je klíčem ke štěstí lapit ho, když je příležitost. Ano, může se stát cokoliv, ale nechce se jednou otočit a říct si „Mohl jsem toho mít tolik, kdybych jen popadl příležitost za pačesy.“

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tato povídka je velmi obsáhlá, zbylý text si můžete přečíst po kliknutí na odkaz níže. Nezapomeňte se poté vrátit a povídku okomentovat.

:: STÁHNOUT KOMPLETNÍ POVÍDKU VE FORMÁTU .DOC ::

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 25.2.2009 v 0:00 v kategorii Povídky.