Kult X

autorka Spooky 2u2 | překlad luca | rating NC-17 | kategorie alternate univers, post-ep | spoiler Requiem | povídka ke stažení

1. část

„Už je pro nás bezcenný. Co jste to udělali? Věděli jste, že jenom jejich vzájemné city ho činí zranitelným. Je to skoro měsíc a jeho stav se vůbec nemění.“

„Pořád odporoval. Odstranit jeho důvod k nepřizpůsobení byl přece logický krok.“

„A spolu s ním jste vymazali i jeho duši. Podívejte se na něj, ať jeho srdce bije nebo ne, je mrtvý. Na nic nereaguje, ani na vaše brutální praktiky. Jen oslabujete jeho tělo. Bez vědomých reakcí k pozorování s ním jen ztrácíme čas. Takhle jeho genetickou stavbu pro vývin ještě agresivnějšího viru nikdy nepochopíme. Potřebujeme, aby byl vzhůru, abychom ho mohli zkoumat. Musíme si být jisti, že naše plánovaná akce zasáhne opravdu každého, i takového jako on.“

„Co s ním? Sám jste řekl, že je už bezcenný.“

„Prozatím. Vraťte ho načas zpátky, třeba se uzdraví. Možná ta žena napraví škodu, kterou jste napáchali. A buďte rádi, že se vaše lži nestaly pravdou.“

„Je zpátky“ oznámil jí strohý neznámý hlas do telefonu.

Klap.

Scullyová zavěsila a horečně vyťukala číslo georgetownské nemocnice, první, která ji napadla. „Haló? Tady zvláštní agentka Dana Scullyová, FBI. Hledám jednoho pacienta. Foxe Muldera. Jmenuje se Fox Mulder… Aha, a co někdo bez identity? Přijali jste někoho pod jménem John Doe dnes ráno nebo během posledních 72 hodin?… Je to důležité. Potřebuji to vědět hned. Je to záležitost FBI, madam, a jestli nebudete spolupracovat, můžu vás obvinit z napomáhání zločinu, zatraceně!… Děkuji… Tři pacienti beze jména… On má těsně před čtyřicítkou, asi metr osmdesát pět, hnědé vlasy, zelené oči… Má… má malé znaménko na pravé tváři… Vážně?… Jaký je jeho zdravotní stav?… Hned k vám jedu. Zavolejte nemocniční ostrahu. Sežeňte někoho, kdo ho pohlídá, než přijedu. Nenechávejte ho samotného! Rozumíte mi?… Fajn.“

Srdce jí bušilo jako o závod, když pokládala sluchátko zpět do vidlice. Bože…

Vrátil se.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

< Je stabilizovaný. Ta sestra řekla, že je stabilizovaný. To je dobré. Stabilizovaný je dobrý. >

Scullyová vběhla do nemocnice a první osobě, která jí zkřížila cestu, vstrčila před oči odznak FBI. „Fox Mulder. Přijali ho dnes ráno pod jménem John Doe. Musím ho hned vidět“ dožadovala se.

Mladá černovláska nervózně ťukala do počítače. „Ano, paní. Fox Mulder? Jo, tady. Pokoj 402.“

Víc Scullyová slyšet nepotřebovala. Běžela po důvěrně známých chodbách, dokud se udýchaně nezastavila před příslušnou místností. Potichu vešla dovnitř.

Mulder.

Mísila se v ní radost, zoufalství i zlost, když viděla jeho zubožené tělo na bílé nemocniční posteli. Od pasu dolů ho zakrývala přikrývka. Všimla si, jak má rozbitý obličej. Jeho ruce vypadaly bolestivě už na první pohled. Odřené klouby mu prosvítaly pod tenkou kůží. Na obou pažích měl nepočítaně vpichů od jehel. Byl o dobrých deset kilo lehčí a neuvěřitelně bledý. Ale žil. Oči měl napůl otevřené, vidět ji však nemohl.

< Ježíšikriste, Muldere. Co ti to udělali? >

Jemně se ho dotkla, jak to už udělala mnohokrát předtím. Pohladila ho po čele a pak mu zajela prsty do vlasů. Sklonila se k němu blíž. „Muldere… Muldere, to jsem já.“ Neodpovídal. Těžce polkla, jak se snažila potlačit vlnu emocí, která v ní rostla. Lehce mu pootočila hlavu, aby viděla dozadu na krk. Ze rtů jí sklouzl úlevný povzdech, jak podruhé v jednom dni děkovala Bohu. Žádná jizvička.

„Nepromluvil, co je tady“ vyrušil ji hlas mladého lékaře. „Udělali jsme všemožné testy. Jak sama vidíte, je značně podvyživený a má různě závažná zranění. Taky čtyři sotva zhojené zlomeniny žeber. Odřeniny… Vy musíte být agentka Scullyová. Já jsem doktor Garrett. Řekli mi, že přijedete.“

„Ano, dobrý den“ popadla konečně dech. „Dělali jste EEG, EKG, krevní testy…“

„Všechno, co se dá. Nic jsme nezjistili.“

„Nic abnormálního?“

„Nic. Informovala jste jeho rodinu? Měli bychom na ně asi počkat.“

„Já jsem jeho rodina“ pohladila se nevědomky již po patrně se vzdouvajícím bříšku.

„Ou… no… já jsem myslel… Říkala jste mu příjmením. Myslel jsem, že jste pracovní partneři.“

„To jsme“ přikývla bez dalšího vysvětlování. „Co tohle?“ ukázala na jeho rozpíchané ruce.

Lékař se konečně vzpamatoval a odkašlal si. „Jestli byl něčím infikovaný, už to v sobě nemá.“

„Chtěla bych vidět výsledky jeho testů.“ Doktor se na ni tázavě podíval. „Jsem také jeho lékařka.“

„Samozřejmě, ale podle mého názoru je to jen…“

„Posttraumatická stresová porucha“ dokončila za něj.

„Vypadá to tak. Co se mu to proboha stalo?“

„To nevím. Ale určitě to nemá nic společného s Bohem.“

Lékař pečlivě vážil další slova. „Jistě víte, že v takovýchto případech, a nemusí být ani takhle vážné, může takový stav trvat léta. Můžeme vyléčit jeho fyzická zranění, ale…“

„Chápu.“

„Nechám vás tady… Málem bych zapomněl. Slečno Scullyová? Tohle měl na sobě, jako jediné. Sundali mu to kvůli testům.“ Doktor Garrett otevřel dlaň a ukázal jí malý zlatý křížek na tenkém řetízku. Její křížek. Beze slova si ho vzala a držela ho mezi prsty, zatímco lékař zmizel ve dveřích. Pozorovala, jak se třpytí ve světle slunečních paprsků. Slzy jí tekly po tvářích, když si ho zapnula kolem krku a opatrně ulehla na lůžko po Mulderově boku. Vzala jeho dlaň do své a pevně ji stiskla.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Skinnerovi volala ze svého mobilu už při cestě do nemocnice. Přijel v rekordním čase, doktor odešel z pokoje sotva před půl hodinou. Pověděla mu to málo, co mohla. Oba věděli, že jakýkoliv důkaz toho, co se Mulderovi stalo, bude okamžitě pečlivě odstraněn.

„Takže co teď?“ ptal se asistent ředitele, když jí pomohl vstát z postele a když mu vylíčila rozsah Mulderových zranění.

„No, v případech PSP neexistuje žádná léčba. Je to jen otázka času.“

„Jak dlouhého času?“

„Týdny, měsíce… roky…“

Co jí na to měl říct? Tahle žena si už tolik vytrpěla v uplynulých měsících. A teď ji možná čekala celá léta. „Agentko Scullyová, jestli je něco, co můžu udělat…“

„Budu potřebovat volno, pane. Dokud se Mulder neuzdraví.“

„Právě jste řekla…“

„Já vím“ přerušila ho.

„Dobrá. Něco s tím provedeme.“

Pár následujících týdnů Scullyová v nemocnici prakticky žila. Opouštěla ji jen, aby se osprchovala, převlékla a něco snědla. Skinner dohlédl na to, aby byla před Mulderovým pokojem stále stráž. Bylo tak pro ni jednodušší na chvíli odjet, když věděla, že ho někdo hlídá. Stále se ho dotýkala, krmila ho, s pomocí personálu umývala a převlékala, nevynechala jedinou příležitost, aby mu dala na srozuměnou, že je u něj. Přibíral na váze. Barva jeho kůže už byla tak nějak lepší a zranění se dobře hojila.

„Už váží téměř tak, jak by měl muž jeho věku a výšky“ řekl jí doktor jednoho pondělního rána. „Není důvod ho u nás držet déle než příštích pár dní. Můžu vám doporučit nějaká zařízení, kde by se o něj postarali, jestli…“

„To nebude nutné.“

„Ale, madam, on potřebuje stálou péči…“

„To si uvědomuju. Poskytnu mu ji.“

„Slečno, ve vašem stavu to asi není nejlepší nápad. Sama ho těžko…“

„Nežádám o vaše svolení nebo váš názor“ odsekla.

Doktor Garrett pochopil, že veškerá snaha je marná, a nechal to být. „Jak myslíte. Přijdu ho zkontrolovat zase zítra.“ Scullyová neodpověděla. „Dobrá“ zamumlal, jak opouštěl místnost.

Když spolu s Mulderem zůstali zase sami, pokračovala v tom, co dělala od jeho návratu. Mluvila na něj, zatímco ho hladila po tváři, po vlasech, po pažích. Čekala na nějaké znamení změny, na něco jiného než prázdný, bezduchý výraz. „Pomoz mi, Muldere. Já vím, že tam někde jsi. Nevím co s tebou. Co chceš, abych udělala?“ Možná to bylo stresem, možná neskutečnou únavou, ale najednou jí připadala celá tahle situace nějak komická. Napůl se zasmála, když ho popíchla: „Kolikrát jsem ti říkala, abys už konečně mlčel, Muldere. A teď… když tě prosím, abys něco řekl… cokoli, Muldere… přísahám, že už ti nikdy neřeknu, abys zklapnul. Jen promluv“ žertovala, ale nebyla odměněna ničím jiným než stále stejným skličujícím tichem.

Příštího rána polekaně vyskočila, když se doktor Garrett dotkl jejího ramene, jak hluboce spala. Okamžitě se postavila, ruce přitisknuté přes břicho. „Jen klid. Jste v pořádku?“

„Já… jo, je mi fajn.“

„Jste si jistá?“

„Ano.“

„Těhotenství klade na organismus vysoké nároky. Je až s podivem, že ještě nemáte žádné potíže po těch uplynulých týdnech. Byla jste vystavena velkému tlaku. Měla byste zajít na prohlídku, jen pro jistotu.“

„To není nutné, opravdu“ protestovala.

„Já říkám, že je. Nechcete o to děťátko přijít, že ne? Už kvůli němu“ hodil Garrett hlavou k Mulderovi a vedl ji ke dveřím. Sotva pustil její paži ze sevření, ucítil silnou ránu do zad. Jeho obličej se důvěrně seznámil se studenou podlahou. Snažil se otočit po útočníkovi, ale než se stačil pohnout, někdo ho přimáčkl k zemi. Slyšel tu ženu, jak něco křičí, ale nedokázal vnímat obsah slov. Do dveří vběhli dva členové ostrahy a snažili se útočníka odtrhnout. Garrett ucítil, jak tlak na jeho záda povolil, a ohlédl se. Svatá prostoto…

Fox Mulder.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

2. část

Tentýž muž, který bezmocně ležel na nemocniční posteli téměř čtyři týdny, kterého museli přebalovat a krmit, nyní dokazoval dvěma hromotlukům, že si svůj plat musejí zasloužit. Ten muž doslova kypěl nenávistí.

„Doktore Garrette, jděte pryč. Hned!“

„V žádném případě vás tady s ním nenechám.“

„Řekla jsem… Odejděte!“

S úžasem sledoval ten žár v jejích očích. Měla více síly, než bylo na první pohled patrné. Ustoupil za dveře a ona je přibouchla a otočila klíčem. Skrze okýnko pozoroval, jak se ta křehká rusovláska nebojácně přiblížila k ostraze, která se stále snažila pacienta znehybnit. Tlačili ho k zemi, ale on se divoce zmítal a kopal kolem sebe. Jeden z mužů vytáhl injekční stříkačku.

„Ne! Pusťte ho!“

„Dámo, nezbláznila jste se?“ otočil se k ní muž s jehlou.

„Nedělejte to. On se uklidní. Ručím za to. Jestli ho bodnete, tak…“

Na další protest už nezbyl čas. Mulderovi se podařilo nakopnout jednoho ze strážců přímo do žaludku, zatímco druhým okamžitě mrštil proti zdi. Pak se s planoucíma očima otočil ke Scullyové. Nikdy neviděla nic krásnějšího. Opatrně se k němu přiblížila, že se ho téměř dotýkala. Důvěra. Láska. Jeho vztek zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Obličej mu zase zkameněl. Ona tam stála a čekala, až si všimne její přítomnosti – na slovo, na jediný přímý pohled. Jenže nic z toho se nestalo. Mulder jen tak tiše stál a jeho oči se plnily opět tou propastnou prázdnotou. Scullyová mu položila ruku na tvář. Nereagoval. Smutně se na něj usmála.

„Co se ti stalo?“

Nic.

Jemně ho vzala za ruku a vedla k posteli. „Pojď, Muldere.“ Přitlačením na ramena ho donutila usednout. „Budu hned za dveřmi. Seď “ řekla mu tiše a pohladila ho po paži. Oba strážní opustili místnost společně s ní. Doktor Garrett čekal na chodbě.

„Pěkně jste riskovala. To bylo neuvěřitelně pitomé“ ječel na ni.

„Nebyla jsem v nebezpečí. Vy jste…“

„K útoku neměl vůbec žádný důvod. Je schopný čehokoliv.“

Scullyová nehnula ani brvou na slovem čehokoliv a klidně pokračovala: „To nemůžeme vědět. Důležité je, že se vůbec nějak projevil. Předtím jen ležel jako živá mrtvola. Teď půjde domů.“

„Proti tomu musím ostře protestovat. Nevíme, co ho tak rozrušilo. Může se to stát znovu.“

„Oceňuji váš zájem. A teď kdybyste podepsal propouštěcí zprávu…“

„Podívejte, slečno…“ Scullyová na něj upřela zrak. „Doktorko Scullyová…“

„Chápu vaše obavy, ale musím ho odsud dostat. Pryč z tohohle prostředí. Jsou tady… zvláštní okolnosti. Další pobyt zde může jen zhoršit jeho současný psychický stav. Sám jste řekl, že už pro něj nemůžete nic udělat. Odchází. A jestli s tím má tahle nemocnice problém, žalujte mě. Ale jsem si jistá, že dobře víte, že mám právo rozhodnout za něj.“ Scullyová si byla vědoma, že tak úplná pravda to není. Čekala sice Mulderovo dítě, ale nebyli ani manželé. Soudní příkaz ho tady mohl uvěznit na bůhvíjak dlouho. Ale za těch pár let se od Muldera naučila pár věcí a jednou z nich bylo vždycky jednat tak, jako by měla nezadatelné oprávnění k čemukoli. „A jestli bude mít ještě nějaký záchvat,“ pohlédla zpátky k okýnku do pokoje, „osobně ho odvezu do psychiatrické léčebny.“

„To mu u soudu moc nepomůže“ zavrčel lékař vztekle.

„Možná. Mně to za to stojí. Půjde domů.“

Doktor Garrett rezignoval. „Fajn. Dělejte, jak myslíte. Víte, začínám si myslet, že jste stejný blázen jako on.“

Scullyová věděla přesně, co tím myslí, ale jeho pocity ji nezajímaly. Měla starost jen a jen o Muldera.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Půjdu si trošku zdřímnout, ano? Budu hned vedle. Pustila jsem ti televizi“ usadila ho na gauč, než se odebrala do ložnice, unavená z jejich každodenní povinné procházky po parku. Mulderovy bezduché oči tupě zíraly na obrazovku. Celý týden nedal nijak zvlášť najevo, že si uvědomuje její přítomnost. Z těla, které dříve obýval živý Mulderův duch, zbyla prázdná schránka. Reagoval jen na přímé fyzické pokyny – zatahání za rukáv, aby si sedl, přistrčení k toaletě, aby vykonal potřebu, vsunutí lžíce do ruky, aby jedl – nic neudělal úplně sám. Nevydal hlásku. V té nemocnici se jí to jen zdálo?

< Ne. Ne. Věděl zcela přesně, co dělá… Věděl? >

Schoulila se na posteli se vzpomínkou na to, jaký býval – jací bývali spolu – a rozplakala se. Bolestí ze ztráty milovaného muže, z neschopnosti ho znovu nalézt. Horké slzy jí smáčely tváře.

Její pláč se tiše nesl bytem. Muž ve vedlejším pokoji se pohnul. Kdyby ho pozoroval někdo nezasvěcený, sotva by si toho všiml. Byl to jen mžik, ale opravdový. Jeho tvář se lehounce natočila doleva, jako by pátral po tom zvuku, o kterém nevěděl jistě, že ho vůbec slyší. Kdyby ho někdo sledoval teď, jistě by si všiml náhlého záchvěvu života v očích toho muže, zbytku jeho duše, kterou přitahoval ten tichý nářek. Vstal, vypnul televizi a pomalu postupoval k ložnici, jako slepec tápající na neznámém místě… nejistě… malými krůčky… dokud to znovu nezaslechl, vzlyky, po kterých pátral. Zastavil se těsně u lůžka. Jakoby podlehl náhlému vnuknutí, kterému vůbec nerozuměl, ale které muselo být uspokojeno, vklouzl za záda plačící ženy a instinktivně věděl, co udělat. Přitiskl se k ní a objal ji rukou kolem ramen. Scullyová zalapala překvapeně po dechu, ale nepohnula se, neučinila vůbec nic ze strachu, že by mohla narušit ten kontakt, který sám vyvolal. Jeho jméno vyslovila téměř neslyšně.

„Muldere?“ Nedočkala se odpovědi, ujištění, že vůbec promluvila. No… ještě pořád to nebyl její Mulder. Ale aspoň přišel sám. První krok. „Děkuju“ řekla mu.

Před Mulderovýma očima bleskla rychlá vzpomínka.

„Děkuji… Osobní ztráty jsou příliš vysoké… Můžeš toho tolik dokázat, mnohem víc než teď…“ Lítost. Trápení. Moře smutku.

Scullyová cítila, jak za ní Mulderovo tělo tuhne. Její srdce se rozbušilo při pomyšlení, že by se mohl zase odvrátit. Rozhodla se pro nejlepší cestu, na jakou mohl reagovat – fyzický dotek. Pomalu, jako by uklidňovala malé, vyděšené zvířátko, položila svou ruku přes jeho a ukazováčkem vytvářela na jeho kůži malé kroužky. S potěšením vnímala, jak se Mulder uvolňuje. Vypadalo to, že snad usnul, dokud se jeho ruka nepohnula níž a nespočinula na jejím vzedmutém břiše. Končila už šestý měsíc. Zajímalo ji, zda si vůbec všiml, že je těhotná. Znovu přikryla svou dlaní hřbet jeho ruku a jemně ji přitiskla k tělu. A jako by byli domluveni, dítě zareagovalo mohutným kopnutím. Usmála se, ale rychle zvážněla, když si uvědomila, že s mužem za jejími zády to neudělalo vůbec nic. Alespoň to tak vypadalo… dokud ji nezačal váhavě hladit. Brzy vyvinul větší aktivitu. Vyhrnul jí tenkou látku trička vzhůru, zatímco prsty tančil po holé kůži, téměř pátravě, po každé křivce, každé oblině. Jeho dlaň spočinula v místě, kde se děcko tlačilo nejvíc, a tentokrát ten tlak nepřišel z její ruky, nýbrž z jeho. Pochopila, co žádá. A děťátko opět nezklamalo. Dvěma silnými údery o děložní stěnu o sobě dalo mohutně znát.

„Myslím, že tě poznal“ řekla mu s opatrným úsměvem. Všimla si, že se tentokrát nenapjal. Hlas jí přeskočil, jak s nadechnutím dopověděla: „Mě nikdy nekopne na požádání, víš? Pět minut a už je to tatínkův chlapeček.“ Dívala se, jak se Mulderovy prsty nervózně pohybují po její kůži. Otočila se, aby mu viděla do tváře, a setkala se s něčím, co jí zlomilo srdce a naplnilo nadějí zároveň. Měl obličej zkřivený podivnou směsicí emocí – zmatkem, zklamáním… nejvíc však zoufalstvím. Tak moc se snažil ovládnout celou situaci, ale něco ho pořád drželo zpátky. „To je v pořádku.“ Stále se vyhýbal jejím očím. „Podívej se na mě… prosím… podívej. Proč s tím bojuješ?“

„Proč s námi bojuješ?“ naklonil se nad něj mimozemský lovec.

Mulder se prudce posadil. Všechny svaly v těle mu ztuhly. Přerývaně dýchal.

„Muldere? Muldere, co se děje?“ hladila ho Scullyová po zádech, aby ho uklidnila.

Bolest. Nesnesitelná bolest. „Ta žena. Kvůli ní se pořád bráníš. Jak smutné, že je tvá námaha úplně k ničemu. Ona je jako ty – tvrdohlavá, vzdorovitá.“

„Je?“ zašeptal.

Bože…

Promluvil.

Scullyová viděla hrůzu v jeho očích, jak mu to slovo sklouzlo ze rtů. „Muldere? Co je?“

„Je mrtvá.“

Mulderovo tělo se začalo nekontrolovatelně třást. Lapal po dechu.

„Poslouchej mě. Jsi v pořádku. Doma. Jsi v bezpečí.“

„Lžeš!“ vyštěkl zuřivě k tomu obrazu.

„Ne, Muldere. Je to pravda, přísahám. Jsi v bezpečí“ snažila se ho zoufale uklidnit.

„Myslela si, že tě našla. Měls vidět ten výraz v jejích očích, když zjistila, že je pravda zase bezcenná. Lidé jsou tak slabí. Možná kdyby spolupracovala… ale na tom už nezáleží, že ne? Jaká ironie, že ty tak urputně bojuješ o život kvůli ní, a přitom tvoje tvář byla poslední, kterou viděla, když umírala.“

„Ne!“ škubnul sebou takovou silou, až se jí málem zastavilo srdce leknutím.

„Ve své cele si to můžeš v klidu přebrat.“

Scullyová se slzami v očích sledovala, jak Mulder vyskočil z postele a pobíhal po pokoji jako zvíře lapené v kleci.

Ne. Bože. Ne. Scullyová. Lháři! Je to lež!

Všechno v pokoji, co nebylo přibité, létalo vzduchem – knihy, fotky, telefon, věci ze šatníku – všechno bez jediného slova házel na zem, trhal, ničil, rozbíjel na kousky, když uvolňoval svůj vztek. Rozklepaná strachy spíše o něj než o sebe se Scullyová přikrčila do kouta a horečně přemýšlela, jak to běsnění zastavit. Nikdy ho takhle nezažila. Nikdy. Ani během nemoci v minulém roce. Jediné, co mohla udělat, bylo tiše čekat, až se zcela vyčerpá. Netrvalo to dlouho. Když dokonal dílo zkázy, takové, jaké člověk může způsobit holýma rukama, klesnul na kolena a rozvzlykal se. „Scullyová…“ vyrážel ze sebe tiše.

Nevolal ji. Ne doopravdy. Byla to spíš bolestná úzkost, touha ji mít u sebe, aniž by si uvědomoval, že stojí jen kousek za ním. Scullyová se nikdy necítila takhle neužitečná. Plakal pro ni, chtěl ji, ale nemohl ji mít. Něco v něm to nedovolilo.

„Vstávej. Zvedni se, člověče. Ještě jsme s tebou neskončili.“

Scullyová se váhavě pohnula směrem k němu, připravena udělat cokoli, aby ho zbavila té noční můry, ve které byl chycený.

Mimozemský lovec vešel do temné kobky a sklonil se nad postavou schoulenou na špinavé zemi. Neočekával útok, jak se Mulder prudce otočil a popadl ho za límec. Jenže ruka mu sjela… něco chladného a křehkého zůstalo v jeho dlani. Pomalu rozevíral prsty.

Scullyová instinktivně vztáhla ruku ke krku, jako by chtěla ochránit ten drobný šperk, který jí strhl jen vteřinu před tím. Dívala se, jak Mulder bez hnutí pozoruje zlatý křížek v pravé ruce, zatímco levou tápal po svém hrdle.

Ne. Ne. Takhle to nemělo být. Mulderova mysl křičela. Takhle ne. Co se to tady děje?

Slzy jí stoupaly do očí, jak pozorovala tu scénu před sebou. „Tam už ho nemáš“ řekla mu smutně, když si před něj klekla. Chvíli si pečlivě rozmýšlela co říct. „Když jsem ti ten řetízek dávala, slíbil jsi mi, že mi ho přineseš zpátky. Pamatuješ? No, Muldere, tohle v dohodě nebylo. Kde jsi?“ žadonila. „Chybíš mi…“ mumlala tiše. Mulder dál tupě civěl na kousek zlata mezi prsty.

„Scullyová?“

Vyslovil to jméno tak tiše, že si na okamžik nebyla jistá, jestli se jí to nezdálo.

„Muldere?“

Pohladila ho po tváři a doufala, že ho to přiměje zvednout hlavu a pohlédnout jí konečně do očí. Místo toho pevně semkl víčka a pak zvedl svou ruku k její. Přikryl její prsty svými. „Scullyová?“ opakoval jako ozvěna. Převaloval těch pár hlásek na jazyku, jako by to mělo být naposledy. Najednou otevřel oči a poprvé od svého návratu se na ni podíval… viděl ji a… usmál se.

„Bože, Muldere.“ Scullyová kolem něj obtočila paže a šťastně se zasmála, když cítila, že jí objetí opětuje. Svíral ji tak pevně, že skoro nemohla dýchat. Třásl se v jejím náručí a ona mu mohla poskytnout jediné, co potřeboval – sebe. Tiše k němu promlouvala a kolébala ho jako malé dítě. Slzy jim oběma tekly po tvářích. Tentokrát její lásku a teplo, co nabízela, přijal celým svým srdcem.

A chtěl víc.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tato povídka je velmi obsáhlá, zbylý text si můžete přečíst po kliknutí na odkaz níže. Nezapomeňte se poté vrátit a povídku okomentovat.

:: STÁHNOUT KOMPLETNÍ POVÍDKU VE FORMÁTU .DOC ::

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 27.11.2010 v 0:00 v kategorii Povídky.