Kult X

autorka Donna | překlad nabaa | rating PG-13 | kategorie MSR, A | povídka ke stažení

Poděkovala ženě za pultem a vzala od ní tašku, otočila se ke dveřím a málem se srazila s mužem, který stál příliš těsně za ní. Vzhlédla, aby se omluvila, a ztuhla.

„M…Muldere.“ Přinutila se poodstoupit. „Jak se máš?“

„Fajn. A ty?“

Uvědomila si, že byl stejně napjatý, jako ona. Místo aby odpověděla, radši jen přikývla.

„Přijelas navštívit matku?“

„Ano.“ Je to to jediné, na co se zmůže? Vzpamatuj se! „Přišel sis pro večeři?“

„Jo. Nejsem na tom s vařením líp, než dřív.“

Přinutila se k úsměvu. „No, měla bych to odvézt k mámě, než to vystydne.“

„Jasně. Pozdravuj ji ode mě.“

„Já…ano, budu. Ráda jsem tě viděla.“ Obešla ho a zamířila ke dveřím. Neohlédla se.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Dano? Měla jsem pocit, že klaply dveře. Máš večeři?“ Když se nedočkala odpovědi, vešla Maggie do kuchyně. „Je ti dobře? Stalo se něco? Dano?“

„Jsem v pořádku.“

„Ne, nejsi. Dano, měla jsi nehodu? Vypadáš, jako bys byla v šoku.“

Dana se otočila a vykročila z kuchyně, pak se zastavila. „Já…narazila jsem v restauraci na Muldera. Taky si přišel pro nějaké jídlo.“

„Jak..jak se má?“

„Moc jsme si toho neřekli, jen jsme se pozdravili. Pozdravuje tě.“

Maggie přikývla. Bylo zřejmé, že by Dana ráda změnila téma. „Chceš, abych nandala jídlo na talíře?“

„Já…nemám hlad. Ale ty si dej.“

„Dano…“ Ale už byla pryč. Maggie se za ní smutně dívala.

Dana vešla do pokoje, bylo jí nepříjemněji, než chtěla přiznat. Nikdy neměla přijet do DC. Měla přesvědčit matku, aby přijela do Chicaga. Ale je to tak velké město, opravdu si myslela, že je jen malá naděje, že by ho potkala.

Vypadal starší. No, byl starší, ale vypadalo to na víc, než na ty dva roky. Zhubnul a na skráních se mu objevily šediny. Na tváři měl vrásky, které tam nebyly, když ho viděla naposledy. Zatřásla hlavou ve snaze zbavit se toho obrazu. Netroufala si přemýšlet o tom, jak moc ji těch pár okamžiků s ním ovlivňuje.

Když se rozhodla odejít, opustit Akta X, Úřad…opustit jeho, přísahala, že se nebude dívat zpátky. Jednou jí řekl, aby šla dělat doktorku dřív, než bude pozdě. Čekala skoro příliš dlouho, ale dostala se ven. A před dvěma měsíci byla jmenována šéfkou patologie v Memorial. Byla nejmladší osobou, jedinou ženou, která kdy do této funkce byla jmenována. Měla by být na špici světa. Místo toho byla do hloubi duše otřesena náhodným setkáním s bývalým kolegou.

Blbost, Dano. Mulder nikdy nebyl jen kolega. Co se stalo? Když se ohlédla, nebyla schopná přesně určit, co ji donutilo odejít. Bylo to nahromadění hrůz, nekončící zpochybňování všeho, v co věřila?

On ji nepřiměl odejít, ale když mu řekla o svých plánech, ani se ji nepokusil zastavit. Ve skutečnosti jí popřál hodně štěstí a tvářil se, že je šťastný, že bude mít konečně „život“.

Nespojil se s ní poté, co se odstěhovala do Chicaga. Ani jedinkrát. Ze začátku tolikrát zvedla telefon. Potřeba slyšet jeho hlas ji téměř pohlcovala. Ale jednoho dne to překonala, jako jakoukoliv jinou závislost. A až do dneška si myslela, že je po všem. Že je vyléčená.

Neotočila se, když její matka vešla do pokoje. „Dano? Zlato, mám o tebe strach.“

„Jsem v pořádku, mami.“

Starší žena ji obešla, aby se jí mohla podívat do očí. Maggie se beze slov natáhla pro krabici, ležící na stole, a podala jí ji.

Dana se na ni nejdřív zadívala, pak pochopila. Ani si neuvědomila, že pláče. Vytáhla z krabice dva kapesníky, osušila si oči a vysmrkala se.

„Mami, myslím, že bych měla jet zítra domů.“

„Ach, Dano, ne. Neměla bys odjíždět takhle. A právě jsi přijela. Myslela jsem, že budeme mít celý týden.“

„Mami, je mi to líto. Nemůžu…nemůžu tady zůstat. Možná někdy příště a můžeš přijet do Chicaga. Pak spolu můžeme strávit nějaký čas.“

„Dano…“

„Mami, prosím…“ Otočila se a rozběhla se nahoru do svého pokoje. Maggie vzdychla a zavrtěla hlavou. Tolik bolesti. Neměla tušení, že to její holčičku tak bolí.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Hele, chlape, myslel jsem, že se k nám dneska večer přidáš.“

„Promiň. Zapomněl jsem.“ Ustoupil a nechal menšího muže vejít.

„Zapomněl. No, to bude Langly nadšenej. Byl celej natěšenej, jak ti nakope zadek v poslední verzi Megadeth.“

Mulder se otočil a beze slov zamířil ke gauči. Frohike ho následoval.

„Poslyš, Mudere, jsi v pohodě?“

„Jo.“

„Nevypadáš tak. Možná na tebe něco leze.“

„Jo, možná, že jo. Třeba je to nakažlivý. Asi bys měl jít.“

„Mám ti něco donést?“

„Ne, díky, Frohike. Půjdu si lehnout.“

„Fajn, dobře, Muldere. Hele, kdybys něco potřeboval…“

Mulder přikývnul. „Stačí, když se vyprovodíš.“

Frohike pokýval hlavou a po dlouhém posledním pohledu opustil byt.

Jakmile se dveře zavřely, vrátila se Mulderovi nálada, do které upadl poté, co po „setkání“ vešel do bytu. Odložil svou večeři na stůl a poslepu našel gauč, na který se posadil, a tvář schoval v dlaních.

Dva roky, tři měsíce a dva dny. Kdyby se nad tím zamyslel, spočítal by i hodiny. Jako to, že to i po té době pořád tak bolí? Uzamkl se, nedovolil si zkontaktovat ji od chvíle, co odešla. Samozřejmě, ona se mu taky neozvala.

Bylo to tak lepší. Ostrý řez. Tak proč se cítil, jakoby mu někdo ze srdce strhnul zpola zahojený strup a krev jeho života vytékala ven?

Zarazilo ho, že ji vidí tady, v DC. Poznal by ty zrzavé vlasy kdekoliv a poznal je dlouho předtím, než se otočila. Měl čas utéct? Nevěděl. Čas se vypařil, když ji uviděl. Nezáleželo na tom, stejně mohl odejít.

Byla to šťastná náhoda, že ji vůbec potkal. Bylo to velké město. Tak proč se to stalo? Bylo mu bez ní dobře.

Blbost. Nebylo mu dobře ani minutu od chvíle, kdy mu řekla, že odchází. Nejdřív ji chtěl zastavit, prosit ji, aby zůstala, pokud by to bylo to, co chtěla. Pak přišel k rozumu. Chtěla ven a kdo ji mohl vinit. Neměl žaludek na to, aby vzpomínal, co udělal s jejím životem za ty roky, co spolu strávili.

Bylo rozumné od něj utéct. To, že se odstěhovala do jiného města, mluvilo samo za sebe. Nechtěla jen odejít z práce. Chtěla odejít od něj. A udělala to. Jak rychle od něj odešla v restauraci. Nechtěla víc, než opustit to místo.

Zabořil tvář hlouběji do dlaní. Nesnesla být v jeho blízkosti. Mělo mu to říct vše, co potřeboval vědět. Byla pryč. Kruci, byla pryč přes dva roky. Smiř se s tím, Muldere, tahle část tvého života je taky pryč.

Opřel se a paží si zakryl oči.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Maggie se nepodařilo Danu přesvědčit. Ani Maggie nedovolila ji odvézt na letiště. Očividně chtěla být sama, což, jak Maggie věděla, pro ni bylo nejhorší.

Ano, Dana je dospělá žena, ale vždycky bude její dcera. Takhle to dál nejde. Vytáhla ze stolu svůj adresář a našla Foxovo číslo. Překvapilo ji zjištění, že číslo bylo odpojeno. Ani rychlý telefonát na informace nepomohl. Neexistovalo žádné číslo na jméno Fox Mulder.

Fajn, prostě za ním zajde. Byla teď na misi. Zarazilo ji, že už nebydlí v bytě, který měl, když byli s Danou partneři. Začínalo to vypadat jako že i on se rozhodl pro velké změny, když se Dana odstěhovala do Chicaga.

S poněkud menší sebedůvěrou se ocitla před budovou FBI. Zhluboka se nadechla a vešla dovnitř. Mladou ženu na informacích víc zajímalo, jak ji zařadit mezi návštěvníky, než odpovídání na její otázky.

Vzpamatovala se až když Maggie udeřila klíči o stůl. „Prosím, poslouchejte mě. Potřebuju mluvit s agentem Mulderem, agentem Foxem Mulderem. Zavolala byste ho, prosím?“

Žena teď vypadala ještě mladší. Konečně se otočila ke svému počítači a projela databázi. „Já…je mi líto, madam. Žádný agent Mulder tady nepracuje.“

„Vím, že je tady. Prosím, podívejte se znovu.“

Žena tak s trochou frustrace učinila, ale výsledek byl stejný. „Žádný agent Mulder, ani Fox, ani žádný jiný.“

„Dobře. A co Skinner? Walter Skinner?“

Znovu se otočila k počítači. Vypadalo to, že se jí ulevilo, když se informace objevila. „Ano, zástupce ředitele Skinner. Má klapku 455. můžete použít támhleten telefon,“ ukázala prstem a vrátila se okamžitě k telefonnímu hovoru, jakoby ji pustili z dusivého sevření.

Maggie pospíchala k telefonu a vyťukala číslo.

„Kancelář zástupce ředitele Skinnera.“

„Tady je Maggie Scullyová. Musím mluvit s panem Skinnerem.“

„Je mi líto, má schůzku. Můžu převzít vzkaz?“

„Můžete ho vyrušit?“

„Promiňte, není tady. Je nahoře. Ale ráda převezmu vzkaz a řeknu mu, že vám má zavolat.“

„Dobře, můj telefon je 555–2716. byla bych ráda, kdyby mi zavolal co nejdřív.“

„Vyřídím mu to paní…Scullyová? Jste Danina matka?“

„Ano. Možná byste mi mohla pomoct. Potřebuju kontaktovat Foxe Muldera.“

„Mrzí mě to, ale bude vám muset zavolat zástupce ředitele. Předám mu váš vzkaz, jakmile se vrátí.“ Žena zavěsila a Maggie se zamračila. Co se to tady, kruci, děje?

Konečně se dostala zpátky domů. Byla rozčarovaná. Koho se mohla zeptat? Kdo byli ti tři podivní muži, co s nimi občas spolupracovali? Vydávali noviny, nebo ne? Jak jen se jmenovaly? Mělo to něco společného s Kennedyho vraždou. No ano, Osamělý střelec. Popadla telefonní seznam a rychle vytočila číslo.

„Osamělí střelci.“

„Haló, tady je Margaret Scullyová. Já…“

„Danina matka?“

„Hm, ano. Kdo je tam?“

„Jmenuju se Melvin Frohike. Je Dana v pořádku?“ Ten muž byl zřejmě zaražený, že ji slyší.

„Potřebuji najít Foxe. Zkoušela jsem jeho byt a kancelář. Mohli byste mi pomoci?“

„No, jo. Poslyšte, hned jsme u vás.“

„Pardon?“

„Tohle je otevřená linka.“

„Vy…vy víte, kde bydlím?“

„Ano, madam. Hned jsme u vás.“ Rychle zavěsil a ona zůstala překvapeně stát s telefonem v ruce. Dana říkala, že tihle muži jsou seriózně paranoidní, když se s nimi poprvé setkala. Očividně se nic nezměnilo.

Když zhruba o třicet minut později otevřela dveře, pobavil ji na chvíli jejich vzhled, ale z Danina povídání věděla, že byli léta jejími a Foxovými skutečnými přáteli.

„Paní Scullyová? Jsem John Byers.“ Podal jí ruku, ona ji vzala a vtáhla ho do domu.

„A vy jste Langly a Frohike.“ S oběma si potřásla rukou. „Dana o vás často mluvila.“

Nejistě se usmáli. „Paní Scullyová, je Dana v pořádku?“ Byl to ten menší, Frohike.

Místo odpovědi zavrtěla hlavou. „Musím mluvit s Foxem, ale nemůžu ho najít. Šla jsem dokonce na FBI, ale nemají ho v počítači.“ Nasměrovala je do obýváku a ukázala jim, aby se posadili.

„Víte, paní Scullyová, on už pro FBI nedělá.“ Byers vypadal, jakoby se trochu styděl.

„Odkdy? Proč odešel?“

„No, nebyl to tak úplně jeho nápad,“ pokrčil rameny Langly.

„Cože?“ Otočila se na Byerse.

„On, no..“ Byers se podíval na zbylé dva muže. „Asi šest měsíců po té, co Dana odešla, vycítil Kersh příležitost a vyhodil ho.“

„Vyhodil ho! Můj bože…Jak to, že o tom nevím? Měl zavolat Daně, nebo mně.“

Tři muži si znovu vyměnili pohledy. „Po tom, co odešla…on…nemohl to udělat.“

„Kde je teď?“

„Musel se odstěhovat. Začalo to pro něj být obtížné. Nabídli jsme mu, aby zůstal u nás, ale..potřeboval být sám.“

„Co dělá? Myslím za práci.“

„Píše, trochu učí,“ pokrčil rameny Byers.

„Potřebuji jeho adresu. Musím ho vidět.“

„Paní Scullyová, místo, kde teď bydlí, není takové, kam by dáma, jako vy, měla jít sama.“

„Cením si toho, ale musím s Foxem mluvit.“ Napřímila ramena a mužům to připomnělo jejich Scullyovou.

„Můžeme vás tam odvézt?“

Zamrkala nad tím. Dana říkala, že tihle muži jsou opravdoví přátelé, ale tohle bylo nečekané, neznali ji. „Já…vážím si…“

„To není problém, paní Scullyová. Kdy byste chtěla jet?“

„Hned teď.“

Byers se pousmál. Přesně tuhle odpověď čekal.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Když uviděla dům, ve kterém bydlel, pocítila k těm mužům záchvěv vděčnosti. „Já…jsem myslela, že přeháníte. Nedaří se mu dobře.“

„Ne, madam, ale nepřijme skoro žádnou pomoc.“

„Bude muset přijmout tu mou.“ Langly zdvihl obočí, ale nepochyboval.

Vstoupili do budovy, vlastně jí hlídali záda, ale nechali ji zaklepat.

„Kdo je to?“

„Foxi, tady je Maggie Scullyová. Potřebuju s vámi…“

„Paní Scullyová?“ Prudce otevřel dveře a uviděl je všechny čtyři. „Je…je Scullyová..“

„Můžeme dál?“

Potichu ustoupil stranou a skupinka vešla do bytu. Vágním gestem ukázal směrem ke gauči. Všichni stáli, dokud si paní Scullyová nesedla, a teprve pak si našli vlastní místa. Dívala se na toho muže, kterého znala tak dlouho. Zestárl, mnohem víc, než by ji napadlo, a její srdce se mu otevřelo.

„Foxi, Dana mi řekla, že vás včera večer viděla.“

Přikývla, ale nepromluvil.

„Stalo se něco?“

„Co máte na mysli?“

„Ona…byla hrozně rozrušená, když se vrátila. Vy dva jste se nepohádali, že ne?“

„Ne, paní Scullyová. Řekl bych, že byla překvapená, že mě vidí, ale jen jsme mluvili. Řekla, že musí spěchat domů a odešla.“

Paní Scullyová kývla a vzdychla. „Foxi, myslím, že umírá.“

Zareagoval na ta slova, jakoby jím projel elektrický výboj. „Ta…rakovina? Je to…“

„Ne, Foxi. Nemluvím o jejím těle, ale o její duši. Foxi, její duše umírá a myslím, že jste jediný, kdo jí může pomoct.“

Zíral na ni, neschopný promluvit.

„Nepřizná to. Předstírá, že jde dál, ale já vím, že není šťastná. A její reakce na vaše setkání…Foxi, myslím, že si to uvědomila. Už se vrátila do Chicaga. Měla tady být celý týden, ale zůstala jen jednu noc. Foxi, mohl byste s ní promluvit, jet za ní? Nevím, co přesně potřebuje, ale vím, že jste toho součástí.“

„Paní Scullyová, opustila mě, chtěla se ode mě dostat.“

„Ne! Ne od vás. Opustit vás bylo to nejtěžší, co kdy udělala. Bylo to…kvůli všemu, kvůli práci, kvůli těm podivnostem.“

„To mě docela zahrnuje, paní Scullyová.“

Dlouze se na něj zadívala. „Foxi, moje holčička vás potřebuje. Miluje vás a já vidím, že vy milujete ji. Prosím, nenechte chyby minulosti, aby vás donutily zapomenout, co jste jeden druhému dali.“

Seděl a zíral na ni. Scullyová ho miluje? Opustila ho. Odstěhovala se přes půlku země. Při jediném setkání za dva roky toužila uniknout z jeho přítomnosti.

„Zastavte to, Foxi.“ Paní Scullyová rozpoznala jeho váhání. „Přestaňte to analyzovat a prostě jeďte. Prosím, dřív, než bude příliš pozdě.“ Se slzami v očích ho vzala za ruku.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zaklepání na dveře ji překvapilo. Rozhodně nikoho nečekala. Došla ke dveřím. „Kdo je tam?“

„To jsem já, Scullyová.“

Ztuhla. Slyšel to ticho a téměř viděl, jak si opřela hlavu o dveře a snaží se rozhodnout, zda je otevřít, nebo ne.

„Scullyová, prosím.“

Konečně uslyšel cvaknutí zámku a dveře se otevřely.

„Co tady děláš?“

„Můžu dovnitř?“

Chvíli se na něj dívala, pak přikývla a otevřela dveře dokořán. Vstoupil a rozhlédl se.

„Pěkný byt.“

„Jo, díky. Jak ses dozvěděl, kde bydlím?“

„Tvoje…tvoje matka.“

Zavřela při těch slovech oči.

„Nezlob se na ni, Scullyová. Má o tebe strach.“

„Posaď se. Dal by sis čaj?“ Věděla, že zní formálně, ale byla nesvá z toho, že ho má tak blízko.

„To by bylo skvělý.“ Posadil se na pohovku a sledoval ji, jak odchází do kuchyně. Udělal chybu? Nevypadala dobře. Ne tak, jak si ji vždycky představoval. To setkání v restauraci bylo tak nečekané a tak krátké, že si to neuvědomil. Třeba byla jen unavená.

Vrátila se se dvěma sklenicemi čaje. Jednu si vzal a pozoroval, jak si sedá na druhý konec pohovky.

Zhluboka se nadechla. „Muldere, proč jsi tady? Co ti máma řekla, žes všeho nechal a skočil do letadla sem?“

„O moc nepřicházím.“

„Cože?“ Pousmála se. „Žádná nevysvětlitelná Akta X k vyšetření?“

Pokrčil rameny. „Nemám tušení.“

Její úsměv se vytratil. „Co tím myslíš?“

Zašklebil se. „Kersh ani nepočkal, až tvá židle vychladne, a vyrazil mě.“

„Vyrazil tě…Muldere, o čem to mluvíš?“ Lehce se k němu nahnula.

Pokrčil rameny. „Jsem nezaměstanej.“

„Muldere, to není legrační.“

„Ne, řekl bych, že není.“ Usrkl ze sklenice. „Scullyová, Kersh se mě chtěl zbavit léta. Konečně zavětřil příležitost a šel po ní.“

„Kdy?“ Škubla rukou, že se ho dotkne.

„Asi před osmnácti měsíci.“

„Osmnácti…Muldere, proč jsi mi nezavolal? Proč jsi…“

„Scullyová, nebylo nic, co bys mohla udělat.“

Zamrkala, aby potlačila vlhkost ve svých očích. „Co děláš teď?“

Znovu pokrčil rameny. „Občas někde promluvím, napíšu článek a podobně.“

„Z toho nemůžeš pořádně vyžít.“

„To mi povídej. Přestěhoval jsem se do menšího bytu.“ Nebylo to všechno, ale neřekl jí svou adresu. Znala tu oblast příliš dobře.

Poklesla jí čelist. Žil v tom bytě ještě dřív, než ho poznala.

„Koukni, Scullyová, je to v pohodě, byl to jen byt.“ Naklonil se a setřel jí z tváře slzu. Překvapilo ji to, ale neodtáhla se, jen si sama otřela tvář.

„Ale přijel jsi sem. Proč?“

„Tvá matka se o tebe dost bojí.“

„Proč? Co říkala?“

„Že…že umíráš.“

Škubla sebou. „Muldere…jsem v pořádku.“

„Nemyslela tvé tělo, Scullyová. Řekla, že umírá tvá duše.“

„Zní to, jako bys mluvil s Melissou.“

„Taky mě to napadlo.“ Smutně se na ni usmál.

„Muldere, proč by něco takového říkala?“

„Na to bych se měl ptát já, Scullyová. Proč mi o sobě nepovíš? O tom, co teď děláš.“

„No,“ zaváhala, „zrovna jsem si chtěla objednat večeři. Nemám dnes náladu na vaření.“

„Šel jsem ti dlouho špatným příkladem, co?“

Neusmála se nad tím. Místo toho se zvedla a přešla k telefonu.

„Ahoj, Tony, ano. Mohl bys mi poslat nahoru to, co vždycky? Tentokrát větší. Díky.“ Zavěsila a vrátila se na pohovku. „Dole je bufet. Bude to chvilka. Nechceš se trochu umýt?“

„Jo, asi bych měl.“ Oba se vyhýbali konverzaci, která měla přijít, ale konečně ani jeden nepopíral, že je potřeba.

Zvonek se ozval právě když se vracel. Otevřela mladému muži s blonďatým culíkem. „Tady to máte, doktorko S. Máte dnes večer společnost?“

„Jo, jo, díky, Russi.“ Vyměnila peníze za krabici a zavřela dveře.

„Nikdy jsem neměl takovou obsluhu. Jste si hodně blízcí?“

Už se červenala a jeho slova jí vehnala do tváří ještě víc barvy. „Je to milý kluk.“

„A jede po tobě.“

„Muldere.“ Došla ke stolku, položila na něj krabici s pizzou a odešla do kuchyně pro talíře a ubrousky.

„Scullyová, vím, jak se sedí u stolu, jestli chceš.“

Zavrtěla hlavou. „Nebylo by to ono.“

Zasmál se, ale nehádal se. Vyvalil oči, když otevřela krabici. „Tohle je tvoje ´to,co vždycky´, Scullyová?“ Byla to pizza, kterou vždycky objednával on, se vším, o čem ona prohlašovala, že je to nezdravé.

„Neprovokuj.“ Ale v očích měla jiskru, která tam předtím nebyla. Asi se mu to zdá, ale její krok vypadá…lehčí. Zmizela v kuchyni a vynořila se se dvěma lahvemi piva.

Zvedla prst, aby předešla jeho komentáři, což moudře uposlechl.

Pár minut jedli v příjemném tichu. Když zhltnul svůj třetí kousek, opřel se. „Tak jo, pověz mi o tom životě, co teď vedeš, Scullyová.“

Vzala si druhý kousek a tiše vzdychla. „Pracuju teď jako doktorka, jak jsi mi říkal. Před pár měsíci mě jmenovali šéfkou patologie. Doktor Bizner odešel do důchodu a navrhl mě na to místo. Jsem jediná žena a vůbec nejmladší, kdo ten post získal.“

„Páni, Scullyová. Jaký to je šplhat po žebříku? Držel jsem tě zpátky moc dlouho.“

Zadívala se mu do očí. „Nikdy jsi mě nedržel. Nezasloužila bych si to místo nebýt tebe.“

Zakašlal se a vypadal, že se trochu dusí. Lehce ho plácla do zad. „Promiň?“ vyrazil konečně.

„No tak, Muldere, nic mě nešokuje, už jsem viděla, co se dalo.“ Najednou si uvědomila, jak blízko sebe jsou, aniž by si toho dřív všimla, a odtáhla se.

Pozoroval ji bez komentáře, jen čekal, až se rozpovídá o některých svých zajímavých případech. Pokračovali v jídle a když skončili, měli v sobě dvě piva. Vypadala, že se stydí, že tak dlouho mluví.

„Vypadá to, že si tu práci užíváš.“

„No, nejsou to Akta X, ale i tak to může být fascinující. Policie mi začíná volat pravidelně. Vím, že některé mé ´teorie´ je dost překvapily.“

Přikývnul. „Možná nakonec nejsou tak natvrdlí. Ale Scullyová, nezmínilas nic osobního. Pracovala jsi, i když jsme byli spolu. Nemluvilas o kamarádce nebo…že s někým chodíš, ani nic podobného.“ Zamrkala. To, co říkal, byla pravda, ale ani o tom nepřemýšlela.

„Scullyová, chtělas život. Proto…to proto jsem s tebou nebojoval. Máš ho? Je ve tvém…je ve tvém životě nějaký muž?“

Všimla si napětí v jeho těle, když kladl tu otázku, ale odmítla se tím hlouběji zabývat.

„Já…mám život.“

„Jak se to liší od toho, když jsi byla v DC?“ Pozoroval, jak otevřela a zavřela ústa a zadívala se jinam. „Scullyová?“

Vyděsilo ji, jak blízko byla odpovědi. Rozdíl byl v tom, že teď byla osamělejší, protože on tady nebyl. Nepřipouštěla si to. Neexistovalo, aby to vyslovila. On pokračoval dál, ani jí nezavolal, když přišel o práci.

„Dáš si další pivo?“

„Scullyová…já, no víš, měl bych si najít nějaký hotel. Doporučíš mi něco? Levnýho?“

„Ano. Přímo támhle.“ Ukázala k oknu na západ.

„Moc se v Chicagu nevyznám, Scullyová. Je to daleko?“

„Ne. Měla jsem na mysli pokoj pro hosty.“

„Ty máš pokoj pro hosty?“ Znovu se podíval tím směrem.

Přikývla. „Nikdo ho zatím nepoužil, ale myslím, že budeš mít pohodlí.“

Zasmál se. „Jo, řekl bych, že budu.“

Představa toho, že zůstane, jí okamžitě zvedla náladu. „Máš zavazadla?“

„Jen tuhle tašku.“ Ukázal na sportovní tašku, kterou položil ke dveřím. Podívala se na něj a po chvíli sebrala prázdné lahve a krabici od pizzy a vešla do kuchyně.

Očividně potřebovala trochu prostoru a chtěla změnit téma. Dobře, ale přála si, aby zůstal. To stálo za víc, než mohl vyjádřit. Zatímco byla pryč, sebral svou tašku a odnesl ji do pokoje, na který ukázala. Musel se usmát. Měla v pokoji pro hosty lepší nábytek, než měl on ve svém vlastním.

„Muldere!“

Otočil se za zvukem paniky v jejím hlase a pospíchal zpátky do obýváku. „Scullyová?“

Zavřela oči a svezla se na pohovku. Zachytil lahve z jejích rukou a položil je na stůl. „Scullyová, jsi v pořádku?“

„Ano, ano, jsem. Omlouvám se.“

„Co? Co se stalo?“

„Já…já jsem myslela, žes odešel.“ Stiskla rty, překvapená, že ta slova slyší z vlastních úst.

Neměl ponětí, jak tomu má rozumět. Než by pokazil zatím dost příjemný večer, rozhodl se to dál nezkoumat. Posadil se na své místo, poněkud blíže k ní.

„Vykládal jsem ti, jak jsem se včera viděl s tvou matkou?“

Vzhlédla k němu a on cítil, že se trochu uvolnila, že jí dal tenhle prostor. „Ne. Kde jsi ji potkal?“

Vyprávěl jí, jak se u něj paní Scullyová objevila v doprovodu Osamělých střelců a ona se krátce zasmála.

Vykládali si o různých věcech, dostali se ke Střelcům, ke Skinnerovi, k jejím synovcům a rodině.

Zakřenil se, když si všiml, že se snaží potlačit zívnutí. „Jsi ospalá?“

„Možná trochu.“

Podíval se na hodinky. „Není divu, Scullyová, je něco po druhé ráno.“

„To není možné!“ Zkontrolovala vlastní hodinky. „Je to jako bys tady byl chvilku. Jako…jako devět minut.“ Podívala se na něj a uviděla, jak se mu rozšířily oči a úsměv rozlil po tváři.

„Jo. No, potřebuju se vyspat do krásy, Scullyová. Takže se uvidíme ráno?“

Kývla a zvedla se. „Dobrou noc, Muldere.“ Vyslovila to něžně a on se na ni dlouze zadíval. Na vteřinu si pomyslela, že ji políbí na dobrou noc, a přemýšlela, jak by zareagovala, ale v poslední minutě se zakřenil a zamířil do svého pokoje.

Zůstala sama s pocitem ztráty, který ji překvapil, ale nekomentovala to a odešla do svého vlastního pokoje.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zlehka zaklepala na dveře. Když nepřišla odpověď, tiše je otevřela a vešla dovnitř s jeho kávou. Pořád tvrdě spal, rozvalený uprostřed postele. Vypadal mladší, než když se jí včera večer objevil přede dveřmi, byl uvolněný a spokojený. Přikrývka z něj sklouzla a odhalila jeho hruď. Napadlo ji, jestli šel spát v boxerkách, ale rychle tu myšlenku zaplašila.

„Haló, Šípková Růženko, hodláš prospat celý den?“ Položila hrnek na noční stolek a usadila se na kraji postele.

S úsměvem se protáhl a ona ten výhled ocenila, aniž by dovolila, aby se jí v hlavě zformovala jiná myšlenka. Zamrkal a podíval se na ni. „Už je ráno?“

„Je skoro odpoledne.“

„Cože?“ Podíval se na zápěstí, ale hodinky nechal na šatníku.

„Ano, je 11:42, Muldere. Čas vstávat a cvičit.“

„Děláš si legraci. Tak dlouho v kuse jsem nespal…přes dva roky.“ Na okamžik se střetli očima. „Řeklas mi Šípková Růženko?“

Pokrčila rameny.

„No,v tom případě jsi mě probudila špatně. Určitě jsi nezapomněla, jak ten příběh končí, Scullyová.“

Usmála se a k jeho překvapení se naklonila a umístila malý polibek na špičku jeho nosu.

„Je tak velký, že nedosáhneš na rty?“

Plácnula ho. „Vstávej, Muldere. Běž si dát sprchu a já nachystám oběd.“ Vstala a došla ke dveřím. Zastavila se s rukou na klice. „Tak co?“

„Já, já musím počkat, až odejdeš.“

Pohledem mu mimoděk přejela po těle a on sledoval, jak se jí po tvářích rozlila červeň, ale neřekla nic, jen vyšla z pokoje.

Když se k ní v kuchyni připojil, měla udělaný salát a nalévala čaj.

„To vypadá děsivě zdravě, Scullyová.“ Zadíval se na ´králičí krmení´, které připravila.

„Trest za včerejší pizzu. Sedni si.“

Udělal, co řekla, a sledoval ji, jak se pohybuje po kuchyni. Cítila na sobě jeho pohled a nebylo jí to příjemné.

„Scullyová, vadí ti, že tu jsem?“ Promluvil najednou, jakoby se bál odpovědi.

Nadskočila při tom. „Ne, nevadí.“ Ale i ji překvapilo, že to řekla.

„Neodpovědělas mi na otázku, jestli s někým chodíš. Jestli jsi blíž tomu životu s bílým plotem a psem.“ Musel to vědět. Minulá noc byla příjemná, skoro zapomněl, jak skvělou je společnicí, inteligentní a po všech stránkách roztomilou.

Povzdychla se a přisedla si ke stolu. „S nikým nechodím, Muldere. Párkrát jsem si vyšla, když jsem se přistěhovala, ale už to nedělám.“

„Proč ne?“ Nemohl ukázat, jak se mu ulevilo, jakou radost mu to prohlášení udělalo. Neměl by mít radost. Chtěla víc, než měla ve Washingtonu.

Podívala se mu zpříma do očí a on zpozoroval, jak se utvrzuje ve svém rozhodnutí. „Kvůli tobě.“

Ta věta mu vzala řeč. Kvůli němu? Kvůli tomu, jaký zmatek jí udělal ze života? Smrt její sestry, zničení její víry, její neplodnost? Cítil se jako ztroskotanec.

Pozorovala jeho reakci a okamžitě litovala svých slov. Nepochopil to, byli od sebe příliš dlouho.

„Promiň mi to, Scullyová.“ Vypadal…poraženě. Položil vidličku, kterou držel v ruce, zpátky na stůl. „Asi bych měl jít.“

„No, to by ohromně pomohlo!“ Praštila vlastní vidličkou a vystřelila z kuchyně. Co to sakra…?

Následoval ji do obýváku. „Scullyová?“

Otočila se a viděla jeho naprosté zmatení. „Nedochází ti to, že? Nevíš…opustila jsem domov a odstěhovala se do nějakého cizího města, kde se i po dvou letech cítím jako cizinec, každého muže, kterého potkám, srovnávám s tebou a má matka si myslí, že má ´duše´ umírá. Do hajzlu!“ Znovu se od něj odvrátila.

„Ty…Proč srovnáváš muže se mnou?“ Ta fráze ho zasáhla jako úder.

Otočila se na něj se zuřivostí. Pak si všimla jeho rozčarování. Toužila vidět jeho porážku. „Jak jsem mohla zapomenout, jak jsi naivní?“

„Naivní?“ Nikdy mu tuhle vlastnost nepřisuzovali.

„Ano. Ach, jsi znuděný a cynický a řekla bych, že víš dost o některých věcech – globálním spiknutí, nejspíš. Ale nemáš ani tušení o skutečném životě.“ Pořád byl bez výrazu. Vzdychla. „Možná se to nikdy nedovíš.“

„Nedovím se co?“

„Co jsi mi dal.“

Zatřásl hlavou.

„Když…když jsem přišla do kanceláře a tys tam byl, cítila jsem se v bezpečí.“

„V bezpečí? Se mnou?“ Očividně byl v šoku.

„Ano! Muldere, vždycky jsi mi kryl záda, vždycky jsi mě slyšel, i když jsi neposlouchal. Myslela jsem, že už jsem zapomněla. Aspoň jsem se o to snažila.“

Po chvíli promluvil. „Jestlis to tak cítila, proč jsi odešla?“

To nebyla otázka, kterou očekávala. Zavrtěla hlavou a otočila se k odchodu. Natáhla se a chytil ji za paži. „Mluv se mnou, Scullyová. Prosím.“

Zavřela oči, aby si zabránila v pohledu na něj. Velká chyba, že ho viděla v posteli, odhaleného a zranitelného. „Muldere, máš vůbec ponětí, jak fyzicky atraktivní jsi?“

Odstoupil a zůstal na ni zírat.

„To jsem si myslela.“ Zhluboka se nadechla. „Když jsme byli partneři, byli jsme si na blízku. Myslím vzdálenost. Zůstávala jsem ve tvém bytě a ty v mém. Držela jsem tě v lesích na Floridě, sdíleli jsme pokoj v Kansasu. Nepozastavovali jsme se nad procházením do pokoje toho druhého. Oblékali jsme se a svlékali jeden před druhým.“

Přikývl. Tyhle vzpomínky ho držely naživu víc jak dva roky.

„Ale nikdy víc, než to. Vždycky jsme byli profesionální. Věděla jsem, že mezi námi nemůže být víc, tak jsem snila o životě, který zahrnoval víc. Ale ty jsi tady byl vždycky. Žádný jiný muž, žádný, mě neznal tak dobře, ani nemohl tak náruživě okupovat můj život. Tak jsem přišla sem. Abych žila ten sen, abych našla někoho, kdo mi dá to, co ty, a ještě něco navíc. Ale přinesla jsem si tě s sebou, pronikal jsi do všeho osobního, co jsem dělala, takže jsem se přestala pokoušet. Zaměřila jsem se na práci a snažila se zapomenout.“

„Scullyová, já…“ Byl úplně v koncích. Možná naivní bylo to správné slovo, ale tupý, nebo omezený se zdálo sedět lépe.

Se smutkem v očích se na něj usmála. „Možná jsem taky měla tu hloupou holčičí představu, že když odejdu, tak se, já nevím, za mnou vydáš a odvezeš mě na svém bílém koni, nebo něco takového.“

Nekonečně dlouho se na ni díval. „Ty bys se mnou jela?“

Přikývla. Došel k ní a přitáhl si ji na hrudník. Nebránila se. Po chvilce promluvil. „Teď zrovna na koně nemám.“

Stiskla ho. „Jak by se ti líbilo, kdybych si tě vydržovala?“

Přitiskla se blíž a cítila, jak mu smích bublá v hrudníku. „Musel bych spát v pokoji pro hosty?“

Teď už se smála i ona. „Cítím, jak se moje duše uzdravuje jen z toho, jak tady stojím.“

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 17.1.2009 v 13:21 v kategorii Povídky.