Kult X

autorka Donna | překlad luca | rating NC-17 | kategorie MSR, A | spoiler pátá série | povídka ke stažení

Povídejte mi o promarněných víkendech, myslel si, když se vzbudil s úpornou bolestí hlavy a svírajícím suchem v krku. Nic se mu nevybavovalo. Donutil se vzepřít na rukou a kolenou, ale musel v této poloze hodnou chvíli zůstat a bojovat s nutkáním na zvracení. Co se mu to stalo?

Dobrá, takže minulou noc zašel do baru, jen aby na chvíli vypadl z bytu. A ovládl touhu jít domů ke Scullyové, jak původně chtěl. Dal si pár piv. Seděla tam ta žena. Chovala se přátelsky, ale připomínala mu Scullyovou – k čertu vlastně mu ji připomínaly všechny. Výškou, barvou rtěnky, modrýma očima, zrzavými vlasy… na každé se něco našlo. Nechtěl ji obtěžovat. Musel udržet profesionální odstup. Stejně nevypil tolik. Jedině, že by ho někdo nadrogoval.

Ztěžka se narovnával, ruce přitisknuté na kolena. Po několika hlubokých nádeších se konečně napřímil. Cítil se strašně. A kde to zatraceně je? Teď, když konečně stál na nohou, se pomalu otočil. Velká místnost, betonová podlaha, omlácené zdi, okna natřená na černo – zcela jistě nějaké skladiště. Snažil se trochu svlažit rty, jak se točil kolem dokola a hledal východ. Tamhle… Bylo by moc doufat, že jeho auto stojí venku?

Sáhl do kapsy. Kruci! Prohmatával se. Všechny měl prázdné. Žádné klíče, peněženka nebo odznak FBI. Bezva, okradli ho. Aspoň že s sebou neměl zbraň. Tohle by ještě potřeboval, vysvětlovat Skinnerovi, ne… Kershovi, proč ztratil zbraň. Co teď? Neměl ani pár dolarů na taxík. Kde se to vlastně ocitl? K čertu, byla noc nebo den? Dveře nebyly zamčené a on vyšel do naprostého nočního ticha. Žádné hodinky, sakra! Vydal se úzkou uličkou směrem k silnici.

Podle cedule na sloupku zjistil, že je mnohem blíže bytu Scullyové než svému vlastnímu. Ona ho ošetří, vynadá mu za jeho pitomost a postará se, aby mu bylo lépe. A měl taky tak dobrý důvod pro to, že k ní vlastně přišel. Vykročil. O chvilku později minul digitální hodiny na sloupu. Nebylo ještě tak pozdě, pár minut po desáté. Fajn, možná ten kdokoliv, kdo měl jeho klíče, nenajde příslušný byt. A Scullyová ho nezabije, že ji probudil – nejspíš ještě nespí.

Nějakou dobu mu trvalo, než došel k jejímu domu. Bolest hlavy byla ochromující. V jejích oknech se svítilo. Bezva, neměl ani její klíč. Píchlo ho u žaludku. Žádná z těch ztrát nevypadala najednou tak zásadní. Zaklepal na dveře, ale neotevřela. Zkusil to znovu, možná usnula na gauči. Konečně! Viděl, jak se otáčí klika. Vykročil vpřed s tím, že ho okamžitě pozve dál, ale zarazil se, když neviděl žádnou odezvu.

„Co chcete?“ ptala se tichým a tak nějak mrtvým hlasem.

„Chtěl bych jít dál. Je ti něco?“ Konečně se na ni pořádně podíval. Byl tak zaměřený na sebe a svou bolavou hlavu, že mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že něco není v pořádku.

Vypadala příšerně. Vlasy rozcuchané, mastné, padající do čela. Obličej bledý, oteklý, oči krvavé a otevřené jen zpola… a… jak mohla tolik zhubnout jen za odpoledne? Ani nestála rovně. Byla shrbená a malátná, jako by župan, který měla na sobě, vážil tolik, že ho její kosti nedokázaly unést. Automaticky k ní vztáhl ruku. „Scullyová… Co se…?“

Uskočila zpět a namířila na něj pistoli. Ani si nevšiml, že je ozbrojená. „Kdo jste?“

Údivem rozevřel oči a okamžitě zvedl ruce na znamení smíru. Dělo se tady něco divného. „Scullyová?“

„Přestaňte! Neoslovujte mě tak. Jen Mul… Nikdo mi tak neříká.“

Utrpěla snad nějakou psychotickou epizodu? K čertu, nebo snad on? „O.k., o.k. Nechci ti ublížit. Já jen… Řekni mi, co se děje.“

„Kdo sakra jste? Proč jste přišel?“

„Scu…“ zarazil se, jak znovu zvedla zbraň do palebné pozice. Opatrně pokračoval. „To jsem já, Mulder. Co, co se děje?“

V očích se jí objevily čerstvé slzy, míšené s rostoucím vztekem. „Já nevím, kdo vás sem poslal, abyste mi tohle dělal, ale měla bych vás za to okamžitě zastřelit.“

„Scul… Dano. Prosím tě, já nevím, co se děje. Mluv se mnou, řekni mi, co se stalo! Prosím.“

„Jak znáte mé jméno?“ odvrátila se od něj a on pokročil dále do místnosti a zavřel za sebou dveře. Ona se zachvěla, ale neprotestovala.

„Já ti neublížím. Prosím, já opravdu nevím, o co jde.“

Scullyová svěsila odevzdaně ruku se zbraní k boku. „Jestli jste mě přišel zabít, poslužte si. Je mi to jedno“ dosedla těžce na židli a jediné, co chtěl on, bylo ji obejmout.

Dobrá, vypadalo to, že ztratil více než těch pár hodin v baru. Scullyová ho nepoznávala a byla zcela odevzdaná. Bolest v jeho hlavě ustoupila před poznáním, že ho tak moc potřebovala. „Chci, abys něco udělala. Posloucháš mě, Dano?“ To jméno mu nešlo přes rty lehce, ale bylo to tak lepší. Lépe se mu vyjadřovalo, co chtěl říct. „Přines svá pouta. Chci, abys mě spoutala a nechala mě sednout na gauč. Pak ti řeknu všechno, co vím, a ty mi povíš, co se stalo. Ano?“ Muselo to vyjít. Vypadala úplně zničeně.

„Chcete, abych vás spoutala?“ Kdo byl tenhle muž, který přišel dnes v noci do jejího bytu?

„Ano. Potřebuju, abys mi věřila, jako já věřím tobě. Prosím, Dano.“

Proč toho chlapa vůbec poslouchala? Jak to, že ho pustila dovnitř? Dokonce i v tomhle stavu dokázala být ostražitou agentkou. Jak ji přinutil, že mu dovolila jít dál? Neudělal jediný pohyb, žádný náznak, že by jí chtěl ublížit. Něco viděla v jeho očích. Otřepala se, už se v tom zase ztrácela. Pouta, ano, tohle mohla udělat. Bože, to už byla tak mimo, že i společnost pomateného bezdomovce byla lepší než samota?

Tiše vstala a kráčela ke stolu, stále ho mající na zřeteli. On ani nenaznačil, že by se k ní chtěl přiblížit, jen ji sledoval se sympatií a zmatkem ve tváři. Ty jeho oči… Vytáhla náramky a on si je sám nasadil, zatímco na něj znovu namířila pistoli, i když ne zcela přímo.

„Teď už mě vyslechneš? Prosím…“ žadonil a posadil se na gauč na své oblíbené místo. Tady strávil mnoho hodin, když s ní pracoval na nějakém případu, pozoroval ji, když se nedívala, přál si, aby nemusel odejít. Ona beze slova přikývla. „Dano, já nevím, co se tady děje, ale já jsem Fox Mulder.“ Rozevřela oči a zbraň v její ruce poskočila. „Prosím tě, nech mě to dopovědět. Odešel jsem dnes odpoledne z práce dřív a zašel na pivo do Kelly´s. Vypil jsem dvě sklenice, Scullyová, jen dvě, ale vůbec nic si nepamatuju. Probudil jsem se před hodinou ve skladišti na Jižní ulici. Můj odznak, klíče i hodinky jsou pryč. Myslel jsem si, že mi ta holka u baru hodila něco do pití, ale očividně se stalo ještě něco jiného. Nevím co a potřebuju, abys mi to vysvětlila, Scullyová.“

Trhla sebou pokaždé, když ji oslovil Scullyová, ale mlčela a nechala ho mluvit. Zírala na něj bez hnutí. Nechtěl ji ještě více rozrušit, už tak se pohyboval na dost tenkém ledě. Po několika hlubokých nádeších se konečně probrala. Podívala se mu na vteřinu do očí a rychle se odvrátila, jako by to nemohla snést. „Já nevím, kdo jste a proč mi tohle děláte. Dnes ráno jsem Muldera pohřbila. Našli ho v jeho bytě, šestkrát střeleného do hrudi a jednou do hlavy. Jeho tělo leželo tři dny v márnici, než ho nakonec povolili pohřbít. Já už víc nesnesu. Nevím ani, proč jste tady, a je mi to fuk. Prostě odejděte, prosím vás.“

Skoro zapomněl dýchat, zatímco mluvila. Pak zalapal po dechu. „Co je dneska za den?“

„Čtvrtek, 27. května.“

„Ne, byl pátek, 21. Jsem pohřešovaný týden? A tys mě nehledala, protože jsi myslela, že jsem mrtvý“ dodal tiše, jak se smiřoval s jejími slovy.

„Mulder je mrtvý. Sama jsem ho identifikovala a zkontrolovala všechny výsledky, pitvu.“ Její hlas byl opět mrtvý a monotónní, všechny emoce ji opustily. Dokonce i její oči neměly obvyklou modrou barvu.

Myslela si, že zemřel. Věřila tomu a zabíjelo ji to. Prožívala tuhle hroznou bolest, protože si myslela, že odešel navždy. Chtěl by tím být potěšen, ale ne tváří v tvář její beznaději. Pomalu vstal z gauče se široce rozevřenými prsty, aby nečekala útok. Popošel k zrcadlu u dveří. No, vypadal strašně, ale byl k poznání. Lépe po sprše a oholení. Ale no tak, viděla ho mnohokrát v mnohem horším stavu a nikdy neváhala, kdo je. „Scullyová, co vidíš, když se na mě podíváš?“ Tiše ho sledovala. Oči se dožadovaly vysvětlení. „Prosím, Scullyová. Proč mě nepoznáváš? Musíš se na mě podívat pořádně. Nejsem mrtvý.“

„Proč? Proč tohle děláte? Poslali vás sem, abych se už dočista zbláznila? Víc toho neunesu. Ať jste kdokoliv, chci, abyste vypadnul.“

„Scullyová, tolik jsme toho spolu prožili. Když jsi stála na pohřbu mého otce místo mě, všichni si mysleli, že jsem mrtvý, všichni kromě tebe. A nebyl jsem a nejsem ani teď.“ Nereagovala. „Střelila jsi mě, Scullyová, abych nezabil Kryceka a mohl tak ze sebe sejmout podezření z vraždy mého otce. Pamatuješ si to.“

„Takové věci jste si mohl zjistit kdekoliv. Všechno je to v záznamech.“

„O.k.,“ přemýšlel horečně, „není tam jistě to, jak jsi přišla v Oregonu ke mně do pokoje prakticky nahá, abych ti prohlédl podivné skvrny na zádech.“

Pohodila hlavou. „Já nevím, co všechno o mně vědí.“

„Nemohou vědět, jak jsi otevřela Emilynu rakev a našla pouze svůj křížek. Ten křížek, který jsem nosil, když jsi byla nezvěstná.“

Při těchto slovech zbledla. Proč jsou ty jeho oči tak… Otřásla se. „Jak tohle víte?“

„Protože jsem tam byl. Poté, co ti Tara a Bill ukázali svého syna, opustili s tvou matkou kostel a ty ses rozhodla, že potřebujeme důkaz pro její nemoc. Jenže byla pryč. Takový materiál nám nechat nemohli… Ví snad někdo jiný, jak moc mě tvůj bratr Bill nenávidí? Jak se na mě mračil celou dobu, co jsem pobýval v jeho domě, i přesto, že jsi mě potřebovala?“

„Proč mi tohle děláte? Mulder je mrtvý! Vy nejste Mulder! Tentokrát jsem ho ztratila navždy. Přestaňte! Nechte toho! Dost!“

Pustila zbraň na podlahu a přikryla si obličej rukama. Mulder umíral touhou k ní jít, ale bál se pohnout. Proč ho nedokázala vidět? Co se jim to stalo, co udělali jí? Opravdu mu vystrojili pohřeb? Jeho matka! Jak se asi cítí?

Udělej něco, Muldere. Pomalu vstal a kráčel do kuchyně. Když se pohnul, Scullyová sebou trhla a rychle šmátrala po pistoli, ale když se k ní nepřibližoval, jen ho pozorovala. Bez zaváhání otevřel kuchyňskou linku a vytáhl její oblíbený hrneček. Našel také čaj a opět neomylně sáhnul po nejmilejším. Jak je možné, že to dělá tak automaticky? Připravil čaj přesně tak, jak to měla ráda, navzdory náramkům, a donesl jí ho. Postavil šálek na okraj stolu, aby se k ní příliš nenaklonil, a pak se usadil zpět na gauči.

„Napij se, Scullyová. Snaž se uvolnit.“

Váhavě polkla. Celou dobu ho nespustila z očí, takže jí tam nic hodit nemohl. „Kdo jste?“ Hlas se jí třásl.

Zavrtěl hlavou. „Jen odpočívej, Scullyová.“

Téměř protestovala, když užil jejího příjmení, ale pak se opět zabořila do židle. Slzy jí nepřestávaly téci z očí a ona je občas nevědomky setřela. Tolik trpěla, nikdy by si nepředstavil, že ji jeho ztráta tak moc zasáhne. Osvobodí možná. Ne, teď nebyl čas na natřásání. Věděl, že se o něj vždy starala – ne tak, jak moc ji miloval, ona to zastírala. Chtěl k ní jít, utěšit ji. Jenže ona ho neznala. Co viděla, když se na něj dívala? Čí tělo měla před sebou?

Oba byli vyrušeni zaklepáním na dveře. Mulder vstal a podíval se kukátkem. „To je Frohike“ zašeptal směrem k ní.

Scullyová vyskočila a naznačila mu, aby odstoupil od dveří. Podívala se sama. „Běžte vedle. Ani muk.“ Přikývl a zamířil do ložnice. Nevěděl, proč se ho snažila utajit, ale nechtěl se s ní hádat. Ještě ji nepřesvědčil.

„Ach, Scullyová.“ I Frohike byl zaskočen její vzhledem. „Neměla byste být sama. Zavezu vás k vaší matce.“ Mulder si oddechl, že jí nedělá návrhy. Možná měl více slušnosti, než si všichni mysleli.

„Ne, Frohike. Díky, ale potřebuji čas pro sebe. Všichni kolem mě skákali, když jsem našla… to tělo“ polkla a snažila se před ním nezlomit.

„Byla jste silná moc dlouho. Nemůžete všechno snášet sama – zařídila jste pohřeb, dohlížela na paní Mulderovou, k čertu sám Skinner vám musel zakázat provádět pitvu. Scullyová, jste jen člověk. My víme, jak moc jste ho milovala, ale musíte se teď postarat sama o sebe.“

Mulder se zapotácel, nejistý, jak zareagovat na to, co právě slyšel.

„Já… Já jsem… v pořádku. Chci být sama.“

„Jestli vám to pomůže, on vás taky strašně miloval. Bože, já tomu nemůžu uvěřit stejně jako vy, že je pryč, Scullyová. Jsme tady pro vás.“ Jak to Frohike věděl? Byla to pravda, ale jak to mohl vědět?

„Já vím“ zašeptala sotva slyšitelně.

„Jste si jistá, že nechcete odvézt k matce? Samozřejmě, že tady zůstanu, kdybyste chtěla.“ Neznělo to vůbec vtíravě.

„Díky. Já… potřebuji nějaký čas.“

„O.k., rozumím. Zapnula jste alarm?“ Když přikývla, pokračoval: „Podívejte, stavíme se zítra. Kdybyste něco do té doby potřebovala, stačí zavolat, prosím.“ Opět tiše přikývla a vyprovodila malého muže ze dveří. Ani si nevšimla, že se Mulder vrátil zpět.

„Nevěděl jsem, že Frohike umí být takový džentlmen.“

„Odkud ho znáte?“

„Scullyová, tyhle kluky znám už celá léta. Potkali jsme se při případu Modeskiová – vyprávěl jsem ti to přece. Od té doby spolu občas pracujeme. Byli se mnou, když jsem se vloupal do Lombardova výzkumného ústavu, kde jsem zjistil, že doktor Scanlon pracuje pro ně. Poslal jsem Byerse, aby tě donutil přerušit léčbu.“

„Dost! Zklapněte! Chci, abyste vypadnul. Hned!“ hodila po něm klíček od pout. Odrazil se od jeho ramene a on se otočil, aby viděl, kam se sehnout.

Osvobodil se a obrátil se na ni. Přistoupila k němu blíž, aby ho co nejrychleji vyprovodila. „Scullyová, ty se celá třeseš. Prosím tě, nech mě…“

„Ven!“ vrazila do něj a poprvé tak vyprovokovala přímý fyzický kontakt. Oči se jí rozšířily a její tváře opustil zbytek jakékoliv barvy. Mulder ji zachytil, než stačila dopadnout na podlahu.

Strašně zhubla. Copak nejedla od té doby, co ho našla?

„Scullyová, no tak, vrať se ke mně.“ Položil ji něžně na postel a utíkal pro mokrý ručník na čelo. „Scullyová? Slyšíš mě?“

Zakroutila se a on se odtáhl, aby jí poskytl prostor. Otevřela oči a okamžitě vystrašeně ucukla. „Co jste zač?“

„Nechápu.“

„Na minutku jsem si myslela… ne.“ Cítil, jak se chvěje, i z místa, kde stál. „Co vidíš? Když ses mě dotkla, co jsi viděla?“ ptal se úzkostlivě.

„Ne!“ vykřikla, jak se k ní přiblížil.

„Já ti neublížím, Scullyová. Nikdy bych ti neublížil. Vezmi mě za ruku, jen na chvilku. Prosím, Scullyová.“

Po tváři jí sjela osamocená slza. Byla očividně vyděšená. Ale byla to Scullyová. Cítil, jak sebrala poslední síly a natáhla k němu chvějící se dlaň. Udělal totéž, ale nebyl první, který stiskl. Nechal to jen na ní. „Ach můj Bože…“ ucukla, jako by jeho ruka pálila jako oheň.

„Co se stalo? Prosím, mluv se mnou, Scullyová!“

„Zbláznila jsem se.“

„Viděla jsi mě, že ano? Teď víš, že jsem to opravdu já.“ Využil příležitosti a pomalu se k ní přiblížil. Tentokrát neuskočila.

„Smutek si může s myslí nepěkně zahrávat. Nikdy bych si nepomyslela, že já…“ mluvila sama k sobě a jeho zcela ignorovala.

„To nejsi ty, Scullyová! Něco ti udělali. Podívej se na mě,“ položil jí jemně ruku na paži, „potřebuji, abys přemýšlela, Scullyová. Kdo jiný viděl mé tělo, kdo pomáhal s identifikací? Viděla ho má matka? Střelci? Skinner?“

„Ne. Jen já a Kersh jsme to tělo viděli. Byl jsi to ty. Kontrolovala jsem výsledky z laboratoře. Nenechali mě přihlížet pitvě, Skinner mi to nedovolil, držel mě zpátky. Nevím, jak zjistil, že bych to…“ Konečně se mu podívala do očí. „Ty nejsi mrtvý?“

„Ne, jsem živý a jsem tady. Odpočiň si, Scullyová. Budeme to řešit zítra. Až sem přijdou Střelci, ukážu se jim. Zatím se tu schovám, jestli mi to dovolíš.“ Beze slova přikývla. „Chci, aby ses vyspala. Budu vedle, jen odpočívej. Ano?“ Opět přikývla s očima sklopenýma, protože se už nedotýkali. Odešel z ložnice a dveře nechal mírně pootevřené.

Zoufale toužil po sprše, ale chtěl počkat, dokud tvrdě neusne. Chtěl tady být, kdyby ho potřebovala. Usedl na gauč a snažil se urovnat si myšlenky, co se stalo jemu a jí, z jakého důvodu. Jen ona a Kersh viděli jeho tělo, ne matka, ne Skinner nebo Střelci. Potřeboval o tom chvilku přemýšlet.

Spala, ale ne příliš klidně. Nakonec si postavil židli vedle jejího lůžka, aby jí byl blíž. Věděl, že by tady neměl být, ale zároveň ji nemohl opustit. Byla tak rozrušená, občas plakala a sténala ze spaní. Jak jí pomohl z toho všeho pomoci? Opět sebou zamlela, až si myslel, že se probudila, ale všiml si, že zase pláče. Sundal si boty a ulehl na postel vedle ní, jemně ji hladil po dlani a něco jí šeptal, aby když otevře oči, viděla jen a jen jeho pravou tvář bez ohledu na to, co jí vnukli do mysli.

Když se Scullyová příštího rána probudila, pomyslela si, že se stalo něco zvláštního. Ležela s očima pevně zavřenýma a snažila se utřídit myšlenky, dokud neucítila, že se postel pohnula. Mulder! A opravdu to byl on, ležel vedle ní na přikrývce plně oblečený. Ponechával jí téměř celé lůžko, jen jemně svíral její ruku ve své, aby věděla, kdo je, až se probudí.

Trochu se jí chtělo smát, jen Mulder si dá takovou práci, aby ji ujistil, že se mezi nimi vůbec nic nestalo. Povzdechla a pomalu vymanila svou dlaň z jeho sevření. Ne! Stále viděla někoho jiného, když se nedotýkali. Co jí to udělali?

Vstala opatrně z postele, aby ho neprobudila, a tiše vklouzla do koupelny připravit se na nastávající den. Když se vrátila, Mulder už v posteli nebyl, cítila vůni kávy z kuchyně. Vydala se za ní a srazila se s ním ve dveřích. Kouřící šálek držel v ruce. Nepohnula se, dokud ji neuchopil za ruku a nedovedl ke stolu. „Moc sis neodpočinula“ přistrčil jí kávu blíž.

„Víc než posledních pár dnů. Děkuju… žes tady byl.“

„Nikde bych nebyl radši, Scullyová“ přidržoval hrneček levou rukou, zatímco pravou se jí stále dotýkal. „Až budeš připravena, zavoláš klukům. Musíme zjistit, co se to děje.“

„Zavolám hned. Dej si sprchu.“

„Jo, myslím, že už jsem na ni pěkně zralý. Budeš v pořádku?“

„Každou minutou je mi lépe. Běž.“

Telefonát Byersovi netrval dlouho. Neposkytla mu žádné informace. Jeho komentář: „Už jsme na cestě“ jí vnesl úsměv do tváře. Byli na ni tak hodní, hodnější než vlastní bratr. Bolestně zkřivila rty. Byers nežertoval. Zvonili u dveří, než Mulder vyšel z koupelny. „Jak se máte, Dano?“

„Potřebuji vaši pomoc.“

„Máte ji.“

Všichni tři se otočili, jak se rozletěly dveře koupelny a Mulder se zjevil na prahu s ručníkem obtočeným kolem pasu a s druhým na mokrých vlasech. Údivem otevřeli ústa. Byers se váhavě přiblížil. Frohike se vzpamatoval první. „Muldere? Jsi to ty?“

„Vidíš mě?“

„Cože, Muldere?“ ozval se i Langly. „Měl bys být neviditelný nebo co?“

„Jak je to možné? Všechny ty testy – Scullyová tě sama identifikovala“ divil se Byers. „Proč jsi to udělal?“

„Dlouhá historie, hoši. Nechte mě obléct a my vám řekneme, co víme. Scullyová, mám tady nějaké oblečení? Myslím, že by bylo nebezpečné vrátit se do mého bytu.“

„Můj Bože!“ chytla se Scullyová za pusu. Otočila se na Byerse. „Tvůj byt… Muldere, ty už žádný byt nemáš. Tvůj domovník chtěl, aby se co nejdříve vyklidil. My,“ zašilhala směrem ke trojici, která se tvářila stejně provinile jako ona, „všechno jsme odnesli.“

„Můj gauč? Mé oblečení?“

„Většina nábytku je v garáži tvé matky. No a… ty kazety, co nejsou tvoje, jsem dala Frohikemu.“

Mulder se otočil a přísně si malého chlapíka prohlížel. „Hej! Ani jsem je neškrábnul.“

„Nějaké věci máš tady“ otočila se k ložnici. Mulder ještě jednou sjel Frohikeho pohledem a následoval ji.

Otevřela jednu ze zásuvek a on spatřil její hedvábné spodní prádlo smíchané s jeho boxerkami. „Scullyová?“

Nadzvedla bradu. „Spím v nich, o.k.?“

„Spíš v…“ zmlknul, když si uvědomil, že cokoliv by řekl, by bylo jako rána do tváře. Oči mu měnily barvu, když pozoroval, jak se červená. „Scullyová?“ objal ji, když se opět rozplakala.

„Opravdu žiješ?“ šeptala do jeho hrudi.

„Ano“ stíral jí slzy z tváří a jemně ji políbil na čelo. „Radši mě nechej obléct, Scullyová. Máme společnost.“

„Ou…“ vymanila se z jeho sevření. Stále ji držel za ruku, aby se na něj dívala.

„Budu hotový za chvilku.“ Otočila se a opustila místnost už se záměrně odvráceným pohledem, když její ruku pustil.

Když se vrátil do obývacího pokoje, měli jen jedinou práci. Získat jeho život zpátky. Potřeboval ho. „Řekněte mi všechno od začátku“ usadil se na gauči, ruku položenou na jejím kolenu. Ostatní si přinesli židle z kuchyně.

„Snažila jsem se ti v sobotu dovolat“ začala Scullyová. „Potřebovala jsem nějakou informaci, ale tys to nebral. Nijak jsem to neřešila, ale když jsi mi nezvedal telefon ani v neděli, usoudila jsem, žes někam odjel, a rozhodla se jít nakrmit rybičky. Když jsem přišla k tvému bytu, dveře byly odemčené. Světla svítila. Volala jsem na tebe, pak vešla a… ty jsi ležel vedle gauče v kaluži krve. Muldere, tvoje tvář nebyla poškozená. Byl jsi velice snadno k poznání. Všimla jsem si čtyř ran v tvé hrudi i z místa, kde jsem stála. Ztuhla jsem. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak stála. Nakonec jsem zavolala 911 a Kershe. Odnesli tě pryč a Kersh mi zakázal udělat vyšetření. Nebudu opakovat, co jsem mu řekla, ale hádám, že můžu být ráda, že mám pořád práci. Muldere, dělali všechny testy, DNA, otisky prstů, byl jsi to ty. Viděla jsem tě.“

Celá se třásla při těch vzpomínkách. Mulder ji k sobě přitiskl. „Takhle si to já nepamatuju. Řeknu vám svoji verzi.“ Scullyová se natáhla pro papírový kapesník z krabice, kterou jí nabídl Byers. „Zašel jsem do baru, jen abych někam vypadl. Měl jsem celkem dvě piva. Byla tam žena, která se snažila se mnou seznámit, ale já jsem neměl zájem. Nevím, jestli mi něco hodila do pití nebo někdo jiný nebo co se vlastně stalo. Nepamatuju si, jak jsem odešel z baru, všechno mám pak černé. Probudil jsem se později v noci ve skladišti na Jižní ulici bez jakýchkoliv dokladů. Šel jsem sem přesvědčený, že je pořád páteční noc. Když už si někdo dal tu práci, aby tě přesvědčil, že jsem mrtvý, proč mě zanechal tak blízko tvého domu? Proč mě vlastně neodstranili napořád? Scullyová, kdy mě Kersh viděl?“

„Volala jsem mu poté, co jsem vytočila 911. Přišel do tvého bytu. Viděl tě tak jako já.“

„Proč jsi nezavolala Skinnera?“

„Nemohla jsem ho sehnat. Ani jsem o tom příliš nepřemýšlela, ale měl to být on.“

„Ne, vsadím se, že ho někdo zaneprázdnil tak, aby ses mu nemohla dovolat.“

„Cítím, jak ti to v hlavě šrotuje, Muldere. Co si o tom myslíš?“ pobídl ho Byers.

„Nejsem si jistý. Chci vědět, proč mé tělo identifikoval Kersh, zatímco Skinnera a vás se nikdo neptal.“

„Neptal? Marně jsme se toho dožadovali“ vložil se Frohike do hovoru.

„Myslím, že bychom měli na tuhle naši malou párty pozvat i Skinnera“ podal Mulder Scullyové telefon.

Rychle vyťukala číslo. „Pane? Ne, nic mi není. Mohl byste ke mně na chvíli přijít? Hned, pokud je to možné. Děkuji.“

„Ty znáš Skinnerovo soukromé číslo?“ popíchl ji jemně Mulder.

„Hodně jsem ho využila během posledních dní“ odvětila Scullyová prostě. Opřela se do gauče a nechala ty čtyři, aby spřádali teorie o tom, co, jak a proč se stalo. Když se dostávali do poněkud neuvěřitelných sfér, usmála se, ale neřekla ani slovo, jen si užívala tu Mulderovu blízkost, jak měl ruku stále obtočenou kolem jejích ramen. Snažila se to nedávat příliš najevo, ale tu a tam pokukovala po jeho tváři, aby se ujistila, že je stále tady vedle ní.

Když se ozvalo zaklepání na dveře, přerušila ten kontakt a šla ke dveřím. Stejně se musela dívat do očí bývalému šéfovi. „Dano, jste v pořádku?“ ptal se Skinner starostlivě, sotva otevřela.

„Nic mi není. Jen chci, abyste se na něco podíval“ pozvala ho mávnutím ruky dál. Skinner si všiml Langlyho a chtěl něco říct, když v tom vstal Mulder z gauče. Cokoli to bylo, zapomněl. Scullyové se zdálo, že se v ten moment zadusí.

„Scullyová“ ohlédl se po ní Skinner nervózně. „Co se tady k čertu děje?!“

„Pojďte, sedněte si“ popadla ho za ruku a vedla ke gauči, do kterého vděčně zapadl.

„Nejsem mrtvý“ poznamenal Mulder do ticha.

„To vidím. Chci vědět, jak a hlavně proč jste to udělal.“ Všech pět mu začalo vysvětlovat to málo, co věděli, a ještě méně, co jen tušili. „Počkejte chvilku, kdo byl v té rakvi, kterou jsem včera nesl?“ Místností se rozhostilo ticho.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tato povídka je mnohem delší, zbylý text naleznete po kliknutí na odkaz níže. Nezapomeňte se poté vrátit a povídku okomentovat.

:: STÁHNOUT KOMPLETNÍ POVÍDKU VE FORMÁTU .DOC ::

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 28.8.2011 v 4:00 v kategorii Povídky.