Kult X

autorka Jenna Caplan | překlad nabaa | rating PG-13 | kategorie SA

Dvě minuty. Vyrazit dveře o dvě minuty později, nedopadli bychom ty chlapy, kteří tam stáli, ve tmě…

Do háje s tím klíčem…tady. Ještě rozsvítit…

Řekl, abych rozsvítila světlo. Jenže jsem neměla šanci – pronikavý zvuk, záblesk a jeho celá váha padající na mě, když jsem se s výkřikem kácela k zemi. A pak krev, jeho krev na mých rukou. Nebyla jsem schopná prokouknout skrze tmu v pokoji a tak jsem jen naslepo přitlačila ruce na ránu zkoušejíce zastavit krvácení. Opakovala jsem jeho jméno, znovu a znovu. Muži mě přeskočili a bleskově zmizeli ze dveří.

Adrenalin se ve mně vařil, takže jsem si ani neuvědomila, že je mrtvý, dokud jsem ho konečně neposlechla a nerozsvítila světla. Zašeptala jsem jeho jméno ve chvíli, kdy se svět zhroutil do nicoty. Jeho oči byly příliš tmavé, podle toho jsem to poznala. Příliš tmavé a bez života. Představila jsem si, jak sedí, dýchá, mluví, ale ta představa zformovaná mou hysterií se záhy rozplynula. Lehla jsem si vedle něj, do kaluže jeho krve, a jen dýchala. Neuvěřitelné.

Řekl, abych rozsvítila světlo. Jenže jsem neměla šanci. A když jsem ji dostala, jeho život byl pryč. Pozorovala jsem slzy kanoucí mi z tváří, dopadající na hladinu krve. Čekala jsem, že budou čeřit její povrch, když spadnou, ale to se nestalo, na to byla jeho krev příliš hustá. Byla teplá a já jsem se do ní ponořila, plavala v ní, v jeho životě.

Začala jsem na něj mluvit, jakoby stále žil, jakoby krev byla jen z povrchového zranění. „No, měla bych zavolat 911, že?“ řekla jsem. „Tak vstávej. Dej si sprchu. Objednej pizzu.“

Neodpověděl.

Byla jsem vyděšená. Vyděšená, že jsem se zbláznila a vyděšená, že byl opravdu mrtvý, že se zítra budu muset probudit sama. Nadzvedla jsem se, opřela se o loket, strčila do něj, opravdu silně, a třesoucím se hlasem jsem znovu vyslovila jeho jméno.

Neodpověděl.

Křičela jsem jeho jméno pořád dokola a snažila jsem se rychle vstát, abych mohla zavolat pomoc, ale podlaha pokrytá vší tou krví byla kluzká. Nakonec se mi podařilo využít tření způsobené jeho košilí a vzepřít se mu o hrudník…

…a ucítila jsem tlukot srdce.

Zaplavila mě studená vlna. Zvedla jsem ruku a přitlačila dlaň pevně na jeho hruď. Snažila jsem se silnými stisky tlukot zesílit, ale on slábl…

…a slábl…

…a ustal.

Vstala jsem a opřela se o rám dveří. Do prázdné chodby jsem křičela o pomoc. Ale nikdo nepřišel. Zemřel mi před očima, aniž bych mohla cokoliv udělat.

Přišla jsem k němu a podívala se dolů. Vlasy měl slepené krví, tak jsem si dřepla a upravila mu je. Teprve v tu chvíli jsem se naplno rozvzlykala.

Klečela jsem, brečela, objímala jej a kolébala. Lehla jsem si na jeho paži a druhou si přitáhla kolem pasu, hlavu jsem si mu opřela o hrudník a zavřela oči.

A pak je náhle otevřela.

Pořád mu ležím v náručí, jenže cítím, jak dýchá a jeho paže mě pevně tisknou. Tvrdá dřevěná podlaha v předsíni jeho bytu je pryč a nahrazuje ji měkkost a pohodlí mé postele.

Je naživu.

Naživu.

Úleva si hledá cestičky v podobě potůčků klikatících se mi po tvářích, zanechávajících mokré stopy. Byl to sen. Zdálo se mi to. Jen fakt, že je živý, stačí, abych se rozplakala. Vztáhnu ruce k jeho tváři a jen se jí dotknu. Vnímám hladkou kůži jeho nosu, čela a víček.

Musel ucítit mé prsty, protože otevřel oči. Chvíli si mě zmateně prohlížel, než mi začal stírat slzy.

„Co se děje, Scullyová?“ šeptá vyplašeně.

Nemůžu odpovědět, tak jen zavrtím hlavou. Natáhne se, aby rozsvítil světlo. Nedám mu šanci, když se k němu skloním a políbím ho.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 31.5.2008 v 20:10 v kategorii Povídky.