Kult X

autorka BossaNovaBaby24 | překlad X | rating PG | kategorie Hurt/Comfort

„Muldere?“

„Jediný na světě,“ odpověděl Mulder s lehkým úsměvem. To že ho poznala, přijal jako pozvánku ke vstupu do nemocničního pokoje. Scullyová se zvedla na posteli, aby ho pozdravila. Opřela se o lokty a tiše pozorovala muže před sebou. Mulder vypadal poněkud rezignovaně, měl pokleslá ramena a zachmuřený výraz.

„Co se děje, Muldere?“zeptala se Scullyová s pohledem plným zájmu. Jako odpověď na její starostlivé dotazování se Mulder usmál a vytáhl kytici květin, kterou měl za zády. Scullyová se však nenechala zmást. Snažil se použít květiny k odvrácení pozornosti, ale jeho strnulý úsměv ji nepřesvědčoval ani v nejmenším.

„Nic, Scullyová,“ odpověděl a opatrně pokládal květiny na stolek vedle postele. Scullyová utrousila tiché „díky“, než se na něj znovu podívala. „Je mi fajn,“ pokračoval.

„Vypadáš, jako kdyby někdo umřel,“ avšak dříve než jí tato slova vyklouzla z úst, hned jich litovala. „Promiň.“

Zachytila dotčený pohled v Mulderově tváři, ještě než ho rychle nahradil mírnějším výrazem. „Není za co se omlouvat, Scullyová, vždyť víš. Ty jsi nemocná.“

„Já se tak necítím,“ ujistila ho Scullyová a gestem mu naznačila, aby se posadil. Mulder si hned ochotně přisouval židli tak, aby byla hned vedle postele. „Cítím se naprosto zdravá, Muldere.“

„Ale nejsi.“

Toto prohlášení ji nechalo beze slov. Chvíli tiše seděla udivená jeho nečekanou poznámkou. Byla to pravda, ale Scullyová si to nechtěla sama sobě přiznat. Ona byla nemocná. Ve skutečnosti umírala. Neexistovala žádná jiná možnost a jestli Mulder přijal to, že je nemocná, měla by to udělat taky.

„Muldere, já…“

Mulder jí položil prst na rty, aby už nemohla nic říct. Opatrně vzal její ruku a jemně jí hladil po hřbetě. Skrze tento fyzický akt ji ujišťoval, že bude v pořádku. Mulder nikdy nebyl dobrý „řečník“ pomyslela si Scullyová s pousmáním, ale vynahrazuje to gesty. Jako právě teď.

„Nepřišel jsem sem, abych ti připomínal tvou smrtelnost, Scullyová,“ řekl smířlivě, zatímco jeho ruka v sobě ukrývala tu její maličkou, „přišel jsem, protože jsem chtěl. Mám rád a vážím si těch chvil, kdy si můžeme jen tak popovídat.“

„Není to zvláštní? Vypadá to, že tyto momenty přicházejí, jenom když je jeden z nás nemocný nebo vážně zraněný,“ hořce se usmála Scullyová tisknouc přitom konejšivě jeho ruku, „ne, že bych měla něco proti těmto rozhovorům, Muldere, jen se zdá, že přichází v těch nejmorbidnějších chvílích.“

Mulder se nad jejím komentářem pousmál. Jeho oči jiskřily pobavením a Scullyová si najednou uvědomila , že se směje spolu s ním. Zdálo se, že jen on ji umí takto rozesmát. Mulder si všiml jejího úsměvu a cítil se tak trochu sám na sebe pyšný, že ji dokázal takhle rozesmát a ke všemu ze všech možných míst právě na nemocniční posteli.

Tato poslední myšlenka ho vytrhla z rozjímání a přestal se smát. Přesto se dál usmíval a nenechal sám sebe utápět se dál v černých myšlenkách, které jinak hrozily, že ho úplně pohltí.

„Asi bych si příště měl vybrat nějakou vhodnější situaci, co?“ zeptal se žertovně, přičemž ji stále držel pevně za ruku.

„Myslím, že i když jsou okolnosti, jaké zrovna jsou, že teď je ten správný čas,“ odpověděla vážně Scullyová a přitom se upřeně dívala na Muldera.

Vypadal poněkud otřesený její poslední poznámkou, ale nenechal to na sobě příliš znát. Scullyová, stále ještě s úsměvem na rtech, si prohlížela muže po svém boku. Kravata mu visela zplihle okolo krku, jakoby ztratila veškerou vůli vypadat elegantně. Byl neoholený a měl kruhy pod očima. Mulder vypadal unavený a hladový zároveň, jeho tvář prozrazovala jeho pocity.

Scullyová si v duchu povzdechla. Nebylo pochyb o tom, že se cítil vinným za její nemoc. Přestože ho už tolikrát ujišťovala o jeho nevině, stále se kvůli tomu obviňoval.

„Nemůžeš spát?“

„Ne.“

„Nezpůsobils to, Muldere,“ mluvila tiše a opatrně, jako kdyby mluvila hlasitěji, mohla by zlomit toho zesláblého muže vedle sebe.

„Můžu za to,“ Mulderova slova byla plná emocí a když k ní vzhlédl, viděla Scullyová, jak se mu oči plní slzami, „možná nejsem ten, kdo tě vzal, vpíchl ti ten jed, který teď ničí tvé tělo,“ Scullyová sebou trhla, když slyšela, jaká volí slova, „ale můžu za to. Dělají ti to kvůli mně.

„Ne, Muldere,“ řekla příkře, výraz její tváře byl nyní vážný, „udělali to, protože to jsou nemocné lidské bytosti. Udělali to, protože chtěli pokusnou myš. Udělali to, protože jsem se dozvěděla příliš mnoho. Jeden člověk nemůže toto způsobit, Muldere. Je to vyvrcholení roků práce, roků, kdy si hráli na Boha – dávali a brali život, jak se jim zlíbilo. Toto, Muldere, nemá nic společného s tebou nebo s tvým hledáním pravdy.“

Mulder zíral na Scullyovou s obdivem. Byla to žena, která umírala, a přesto tu seděla klidná a racionální, dodávala mu sílu a mluvila s takovou rozhodností a elánem, že zapomněl, že oba sedí v nemocnici.

„Scullyová,“ zašeptal trhaně a položil si hlavu dolů na její postel. Jeho čelo se dotýkalo chladné látky její přikrývky a vdechoval její vůni. Cítil se v bezpečí: „Nemůžu to dělat bez tebe.“

„Ano, můžeš, Muldere. Vždycky jsi mohl, i teď. Byla jsem k tobě přidělena, abych odhalila tvou práci. Místo toho jsem přišla s více otázkami než odpověďmi. Viděla jsem věci, které…,“ pohybem ruky nesměle ukázala na sebe. Její oči se zatřpytily slzami. „…jsem neuměla vysvětlit. Věci, o kterých si nejsem jistá, že bych vůbec dokázala vysvětlit. A přece mám pocit, že jsem splnila úkol. Myslím, že se mi to podařilo, jenom trochu jinak, než chtěl Úřad.“

Zatímco mluvila, Mulder zůstal potichu a pomalu hladil její ruku. Zvedl se zpátky a uviděl, jak jí po tváři stéká slza. Zvedl ruku, setřel ji a rukou přikryl její tvář.

„Uspěla jsi, Scullyová,“ něžně ji ujistil, „uplynulých pět let jsi mě držela, abych neustoupil. Tvoje soustředěnost a determinismus zajistily, že jsem pořád tady, živý. Dlužím ti svůj život, tolikrát, Scullyová, a není to správné, že já nejsem ten, kdo je teď v posteli.“

Poté se zvedl a něžně ji políbil na tvář. Pokračoval dál a políbil ji na čelo a nakonec ji lehce políbil na rty. Když se od ní zvedl, viděl, jak se jí další slzy koulí dolů po tváři. Skrze slzy se na něj usmála a opět ho chytila za ruku.

„Muldere?“

„Jo, Scullyová?“

„Díky.“

„Není zač.“

Pomalu opustil pokoj, ještě se ale na chvíli zastavil ve dveřích, aby se ujistil, že tam pořád je, dýchající a usmívající se. Pohlédla na něj a usmála se, oči prozářené hlubokým citem. Vrátil jí úsměv a odešel.

Když odešel, Scullyová pomalu zvedla ruku a dotkla se svých rtů na místě, kde ji políbil. Povzdechla si a utřela si slzy, které se jí draly z očí. Proč dávali najevo své city jenom, když byli nemocní nebo vážně zranění?

Jestli se z tohoto dostanu, pomyslela si Scullyová, odhodlaná, zařídím, abychom si o tom ještě promluvili. S touto myšlenkou si lehla, zavřela oči a brzy upadla do poklidného spánku.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 25.5.2011 v 12:00 v kategorii Povídky.