Kult X

autor GMD614 | překlad luca | rating R až PG/G | kategorie UST, H/C

Scullyová setřela pár kapek temně červené krve ze svého horního rtu. Zvedla hlavu a očima nateklýma od pláče se podívala na svůj odraz v zrcadle. Znechuceně zavrtěla hlavou. Zavřít se v koupelně a brečet, to se speciální agentce Daně Scullyové ani trochu nepodobalo. Byla silná, vždycky silná a vždycky nad věcí. Kdyby nedostala od života druhou šanci, kdyby její rakovina neustoupila, nebyla by teď tady. Tady… v koupelně.

Krev na ručníku jí vrátila spoustu nepříjemných vzpomínek. Chemoterapie a ozařování, neosobní a sterilní nemocniční pokoje, agonie bolestí hlavy a pocit ošklivosti ze sebe samé. Scullyová se odvrátila od zrcadla a posadila se na kraj vany.  Co se to stalo s jejím životem?

O sedm měsíců dříve

Mulder seděl za stolem, zíral do prázdnoty kanceláře a neúčelně přesouval hromádku složek napravo a nalevo. Jako vždycky měl kolem sebe neuvěřitelný nepořádek. Zato stůl Scullyové byl pravým opakem toho jeho – byl uklizený a pečlivě srovnaný. Všechno mělo řád.

Na dnešní ráno byla stanovena poslední dávka její chemoterapie. Řekla mu, že tím musí projít sama, že ho tam nechce. A on to respektoval. Mulder věděl, že to pro ni muselo být úplné mučení, nechat ho, aby ji chránil, když byla bezmocná a zranitelná. Nechat ho, aby s ní procházel všemi těmi týdny jejího léčení. Ale dokázala to, překonala svou hrdost a dovolila mu, aby tam byl pro ni. Na okamžik se mu zdálo, že tím překonali poslední bariéry v jejich vztahu.

Mulder vydechl a zavrtěl hlavou nad svou vlastní hloupostí. V životě Dany Scullyové mělo všechno své přesně určené místo. Stejně jako on. Byl kamarád – možná nejlepší kamarád – ale pořád jenom kamarád. To byla jeho pozice. Jak si jen mohl pomyslet, že by ho nechala skočit do nějaké jiné!

Chtěla být sama na konci své léčby. Dobrý nápad. Scullyová musí čelit svým démonům sama, tváří v tvář, svými silami. Výborně! Mulder uchopil sešívačku a mrštil s ní přes celou místnost. Jak se roztříštila o zeď, pochopil, že jeho život není opravdu jeho. Celé své dosavadní bytí žil pro někoho jiného. Nejdříve pro Samanthu, pak pro Danu Scullyovou. Mulder si to musel přiznat. Vždycky ze sebe vydával to, co tvořilo jádro jeho existence.

Jeho u své léčby nechtěla – ale Dr. Matthew Jacobsen byl vítán s otevřenou náručí. Dávalo to smysl. Byl to její lékař, její opora. Mohl jí pomoci pochopit podstatu její nemoci a ukázat jí, jak   s ní bojovat. To Mulder nemohl. Onkolog byl její zachránce. On byl ten, na koho se obrátila při poslední chemoterapii.

Dobře… Proč mu ale musela lhát?

Její slova zněla Mulderovi v uších i teď. „Chci tím projít sama. Měla bych. Musím. Tohle je moje bitva, moje nemoc a já jí chci říct, ať jde ke všem čertům. Chápeš to, Muldere?“

Chápal to. Perfektně. Mulder věděl, co to znamená být sám. Tuhle hru hrál posledních 25 let. Myslel si, že nad ní konečně zvítězil, když Dana poprvé vešla do jeho kanceláře. Zjevně se mýlil. Být sama pro Danu znamenalo „Být bez tebe, Muldere.“

Jacobsen ji drží za ruku. Určitě. Už to dělal dřív, když Mulder musel být v práci. Ale  vždy byl až na druhém místě. Žádný reprezentativní chlapík, žádný iniciátor. Prostě průměrný muž. Jacobsen mohl držet její ruku, ale to Mulder jí přidržoval vlasy, když zvracela po agresivní léčbě. Mulder jí podával sklenici s vodou, když byla příliš slabá, aby jí zvedla k ústům. Mulder ji objímal a zahříval ji, když se třásla zimou. Mulder ji utěšoval, když se uprostřed noci budila hrůzou z nočních můr. To Mulder ji měl celou pevně v rukou… celou ve svém srdci.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Scullyová věděla, že odsud musí vypadnout. Nemocniční zelená barva dlaždiček v koupelně jenom stupňovala její zoufalost. Matt bude čekat. Bude se omlouvat, že ji uhodil tak, až jí tekla krev. Stalo se to už podruhé. Jak to, že ho nechala, aby jí ublížil podruhé?

Mulder. Potřebuje Muldera. Věděla, že Matta nejspíš zabije a věci se tak trošku zkomplikují, ale v téhle chvíli si opravdu přála, aby byl mrtvý. Jestli si zaslouží smrt, chce si být jistá, že bude připravena zmáčknout spoušť.

Scullyová doufala, že ji Mulder neodbude strohou poznámkou typu „Já jsem ti to říkal.“ nebo „Máš, co jsi chtěla.“ Ne. Mulder takový není. Nikdy se na ni nevykašlal, když ho potřebovala. Aspoň to tak bylo před její nemocí. Jejich vztah se však hodně změnil. Nikdy jí neřekl, co se vlastně stalo. Vypadalo to, že během jejího léčení si byli stále blíž. Že zbořili mezi sebou hodně zdí. A pak ji najednou odstrčil, téměř okamžitě po skončení léčby. Po tom posledním dnu… a ona stále nedokázala pochopit proč. Snažila se mu být na blízku, jak jen to šlo, ale on se jí vzdaloval, skrýval své myšlenky a city ve svém nitru a nedovolil sám sobě jí vyjít vstříc. Scullyová z toho vinila rakovinu. Představa, že ji znovu ztrácí – navždy – byla pro Muldera zničující, a tak předpokládala, že ten jeho útěk je vlastně formou obrany. Nechtěl jí být bližší, než bylo nezbytně nutné, kdyby se rakovina vrátila a ona zemřela.

Naposledy se podívala do zrcadla, zhluboka se nadechla a otevřela dveře. Matt seděl na horním schodu. Snažila se ho zcela ignorovat, když prošla kolem něj a scházela dolů k domovním dveřím. On ji však pevně chytil za zápěstí.

„Nech mě odejít.“

„Dano… já… prosím tě, odpusť mi. Je mi to líto, ale ty jsi…“

„Co já? Co jsem udělala, že si myslíš, že jsem si to zasloužila? Pusť mě.“

„Dano, říkala jsi, že budeš doma v 7, a když jsi nebyla, měl jsem o tebe starost. Volal jsem do kanceláře, na tvůj mobil, ale ty jsi to nezvedala. A pak jsem vás uviděl v autě a jeho ruka byla na tvém rameni a smáli jste se a… Myslel jsem…“

„To je tvá omluva? Skinner je můj šéf! Já odcházím. Vrátím se pro své věci, až ty tady nebudeš.“

„Půjdeš ke své matce? Řekneš jí o tom?“

„Kam půjdu tě nemusí zajímat. A o tom řeknu všem. Chci, aby celý svět viděl, jaký jste parchant, doktore Matthewe Jacobsene.“

Ztuhnul a zamrkal očima. „Dobře, Dano, jdi si. Ale jestli někomu něco řekneš, jestli zničíš moji pověst, moji praxi, zabiju tě.“ Nervózní pohled jeho očí se změnil na chladný a nenávistný. Vytrhla se mu a utíkala dolů po schodech a pak do svého auta, jak nejrychleji uměla.

„Muldere, prosím, buď doma“ žadonila tiše, když se rozjela do tmavé noci.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Modré televizní světlo jemně mihotalo po stěnách pokoje, když Mulder nepřítomně civěl na malou obrazovku. Přemýšlení o ničem a vlastně o všem bylo teď jeho hlavní zábavou. Nemohl si pomoct, ale právě myslel na Scullyovou a na to, co právě dělá s tím svým doktorem. Jakmile se jeho myšlenky začaly točit kolem sexu, zoufale je ze své hlavy vyháněl. Bolelo to. Vždycky to bude bolet. V posledních několika měsících se snažil pohnout z místa a zapomenout na to, co cítí k Daně Scullyové, ale nešlo to. Stala se jeho přirozenou součástí už od té chvíle, kdy se poprvé potkali, a zapomenout na ni prostě bylo nemožné. Jejich vzájemná spolupráce byla den za dnem těžší, ale měl z ní takhle aspoň kousek. Její volba byla jasná. Zůstala s Jacobsenem a nechala Muldera samotného.

Tiché zaklepání na dveře ho vytrhlo z jeho přemýšlení. Instinktivně sáhl po zbrani položené na konferenčním stolku. Neslyšně se přiblížil ke dveřím a podíval se kukátkem ven. Uviděl záplavu rusých vlasů. Scullyová. Hlavou mu prolétlo tisíc myšlenek. Nepřišla za ním celé měsíce a už vůbec ne v sobotu večer. Odstranil řetízek a odemknul. Dveře se pomalu otevřely a Scullyová tam stála se sklopenýma očima.

„Můžu jít dál, Muldere?“

Beze slova o krok ustoupil, aby mohla vejít. Něco tu nehrálo. Něco se stalo. Viděl, jak je napjatá. Ani se na něj nepodívala.

„Já… já… potřebuju s někým mluvit“ soukala ze sebe nejistě.

Mulder jí jemně položil ruku na záda a nasměroval ji směrem ke gauči. Ten dotek byl tak něžný, tak uklidňující… a v ní se něco zlomilo. Najednou se zastavila a rozvzlykala se, stále otočená k Mulderovi zády. Mulder ani na okamžik nezaváhal, přivinul ji k sobě a pevně ji držel, jak plakala, celý vyděšený a ustaraný.

„Ššš… jsem tady, Scullyová. Jsem tady.“

Opakoval ta slova a hladil její záda a vlasy, jeho paže jí poskytovaly bezpečí. Cítil, jak se uvolňuje, když takhle spolu stáli.

„Bála jsem se, že mě vyhodíš.“

„To se nikdy nestane.“

Uchopil její tvář do dlaní a zastrčil jí pramen vlasů za ucho. Snažil se potlačit překvapený povzdech, když uviděl její tvář. Její oči začínaly modrat, nos měla nateklý a na horním rtu zaschlou krev.

„Bože… Scullyová?“

„Je mi to líto, Muldere. Strašně líto…“

„Kdo ti to udělal? Kdo? Scullyová.“ Jeho hlas zesílil ze strachu a zlosti, v očích se mu hněvivě zablýsklo.

„Muldere, ať jsem udělala cokoliv, že jsi mě musel od sebe odehnat, omlouvám se. Potřebuju tě…“ Znovu se rozplakala.

„Scullyová, musíš mi říct, co se stalo!“

Jak mu vyprávěla celý příběh o Mattově zuřivosti a žárlivosti, Mulder byl stále neklidnější. Svíral její ruce ve svých a díval se jí přímo do očí.

„Scullyová, udělal to už někdy předtím?“

„Jednou, strčil do mě. To bylo… naštval se kvůli něčemu, co jsem řekla… o tobě…“

„O mně?“

„Jo. Jsem tak pitomá, Muldere. Jeho žárlení se stupňovalo posledních pár týdnů a já jsem měla odejít hned, ale… Musíš si myslet, že jsem hloupá.“

Scullyová vstala a popošla k oknu. Jen tam tak stála se svěšenými rameny. Slyšela, jak Mulder vyskočil z gauče a odešel z místnosti. Zatočila se jí hlava. Musela ho odradit její slabost nebo byla zaslepená svou nenávistí k sobě samé? Za okamžik se vrátil. Scullyová cítila jeho zaváhání za svými zády. Sklopila hlavu a tiše řekla:

„Jestli chceš, tak půjdu. Budu bydlet u matky.“

Objal ji oběma rukama a přitiskl se k ní. Cítila, jak jí jeho dech hladí na krku. Třásl se.

„Nikam nepůjdeš.“

Pustil ji a ona k němu otočila tvář. Vzal ji za ruku a odvedl do koupelny, kde už na ni čekala napuštěná horká vana. Nejistě se na něj podívala a on se na ni usmál, aby jí naznačil, že všechno zase bude v pořádku. Jemně jí odstranil neposlušné prameny vlasů z rozbitého obličeje a rukou se dotknul knoflíků na její hrudi. Aniž by přerušil oční kontakt, začal je rozepínat a riflovou košili hodil na zem. Ukazováčky jí opatrně přejel po krku a ramenech a pak je vsunul pod ramínka  podprsenky. Stála úplně tiše, rozuměli si i beze slov. Budou spolu mluvit, později.

Ustoupila o krok zpátky, svlékla si kalhoty a ponožky a hodila je ke košili. Mulder se ani nepohnul. Nemohl. Scullyová sundala poslední kousek oblečení a podívala se z Muldera na vanu a zpátky.

„Vlez si tam, než bude voda studená. Hned se vrátím.“

Jak se obrátil ke dveřím, bojoval se slzami, které se mu draly z očí. Musí být silný. Silný pro ni. Ona mu vždy byla oporou, nemohl jí ukázat své obavy. Ne v téhle chvíli.

Scullyová cítila, jak ji horká voda objímá a hladí její tělo, když se ve vaně schoulila do klubíčka. Pevně objala své nohy. Tady jí nikdo nemohl ublížit, byla v bezpečí. Víc než kdy předtím. Všechno se spraví.

Mulder se vrátil s županem přes ruku. Pověsil ho na dveře a podíval se na tu drobnou ženu ve své vaně. Tak křehkou. Nikdy ji takhle zranitelnou neviděl, nikdy před tím, než onemocněla. Dlouhá léčba jí vzala všechny síly. Jeho srdce se sevřelo úzkostí, když si vzpomněl, jak jen tak  nad ní stál, díval se, jak trpí, a věděl, že jí to nemůže nijak ulehčit. Nikdy jí neukázal svůj strach. Nepotřebovala ho vidět. Stejně jako teď.

Scullyová otevřela oči a zadívala se na něj. V její tváři se zračila úzkost, která trhala jeho srdce na kusy. Vztáhla k němu ruku a on ji uchopil a klekl si vedle vany. Otočil se ke skříňce pod umyvadlem, vytáhl desinfekci a čistý ručník. S třesoucíma rukama otíral její bolavou tvář. Nedokázal se jí podívat do očí – ještě ne. Snažil se držet své city na uzdě, ale Scullyová ho stále upřeně pozorovala. Sledovala jemné linie jeho tváře, nepatrné vrásky, emoce, které se zrcadlily v jeho oříškových očích. Něžně ošetřoval její rány, cítil tu bolest pod každou jizvou, každou modřinou a její srdce tlouklo hlasitěji a silněji.

„Proč jsi mě opustil?“ Hlas byl tichý a váhavý.

„Já? Ty jsi mě opustila, Scullyová.“

„Nikdy, Muldere. Nikdy jsem tě neopustila.“

„Nechala jsi mě v kanceláři. Chtěla jsi, aby s tebou při poslední léčbě byl on. Chtěla jsi, aby byl      s tebou…“

„Ne.“ Rázně zavrtěla hlavou a napřímila se. „Ne. Vezl mě, protože jsem věděla, že toho sama nebudu schopná, ale u chemoterapie nebyl. Zvládla jsem to sama.“

„Držel tvou ruku, Scullyová. Byl jsem tam. Vím, že jsi to nechtěla, ale nemohl jsem tě nechat… Musel jsem se přesvědčit, že jsi v pořádku. Jacobsen byl s tebou v pokoji, hladil tě po vlasech, držel  tě za ruku. Vybrala sis jeho a mě to strašně bolelo.“

„Musel přijít, když jsem spala, Muldere. Viděl jsi něco, co tam ve skutečnosti nebylo. Stejně jako já. Ignorovala jsem pravdu a podívej se na můj rozmlácený obličej.“

„Nech toho. Já… Nechci, abys takhle mluvila.“

„Co mám dělat?“

„Řekni mi, že je mezi námi zase všechno v pořádku. Že se vlastně nic nestalo.“

„Muldere, věděla jsem, že můžu porazit rakovinu. Ale když jsem od tebe dostala tu studenou sprchu, když ses ode mě odvrátil, myslela jsem, že umřu.“

Scullyová se rukou dotkla jeho tváře. Mulderovi se na okamžik zatajil dech. Vzrušovalo ji to. Chyběl jí jeho hlas, jeho vůně, jeho doteky.  I ona jemu chyběla, každý pohyb, každá její myšlenka. Zvláštní napětí se vznášelo ve vzduchu, jak vstala z vany a on ji zabalil do tenkého županu. Nedovolil sám sobě, aby si ji nestoudně prohlížel – nahou a mokrou. Nebyl ten správný čas. A ona si toho byla vědoma a těšilo ji to. Dnes v noci potřebovala jeho lásku. Matta budou řešit zítra. Musí s Mulderem znovu najít společnou řeč, zbořit tu hradbu, která za těch pár měsíců mezi nimi vyrostla.

Mulder ji pevně objal rukama a zdvihl ji do náruče. Své rty přitiskl na její spánek.

„Omlouvám se, Scullyová, že jsem tě tak rychle odsoudil.“

„Já se omlouvám, že jsem za tebe víc nebojovala.“

Jeho rty pohladily její, lehounce jako peříčko. Jednou. Podruhé. Položila si hlavu na jeho rameno a ovinula mu ruce kolem krku.

„Děkuju, Muldere“ šeptala, když ji položil na postel a natáhnul se vedle ní. Přehodil přes ně pokrývku a znovu ji obejmul se vzpomínkou na ty nedávné noci, kdy její nemocné a unavené tělo prahlo po jeho teple. Dnes to nebylo její tělo. Byla to její duše, která ho potřebovala. A jeho duše, která toužila po ní. Usnuli v objetí. V bezpečí.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 25.7.2008 v 14:55 v kategorii Povídky.