Kult X

autorka JLB | překlad Baku05 | rating PG-13 | kategorie V, A, MSR | děj povídky se odehrává po událostech z epizod Sein und Zeit a Closure ze sedmé série

…ve skutečně temné noci duše jsou stále tři hodiny ráno, den co den. – F. Scott Fitzgerald

Stávalo se to s naprostou pravidelností každé ráno.

Probouzel se přesně ve 3:15, bez důvodu, bez varování. Tedy alespoň za poslední tři týdny. Na nespavost byl zvyklý, byl zvyklý i na hodiny snahy usnout, ale to nebyl problém poslední doby. Nyní dokázal usnout snadno, jako dítko po dlouhém dni na hřišti, kolem desáté, nejpozději kolem jedenácté, ho přemohla únava.

Momentálně neměl problém s usínáním.

Ale zrovna teď jít spát nemohl.

Začínal z toho šílet. Zvažoval, jestli je v tom nějaká skrytá, tajemná příčina, která mu uniká. Něco v tom být musí, něco způsobilo změnu v jeho spánkovém rituálu. Jen to ještě nedokázal najít.

Navzdor všemu se s tím pomalu začal smiřovat. Před týdnem si k oknu přisunul židli, aby tak mohl tiše pozorovat oblohu, prázdnou ulici nebo okolní domy. Předtím vždy vstal, rozsvítil a bezmyšlenkovitě zapnul jakoukoli ptákovinu v televizi. Teď už ne. Snažil se udržet ticho, jak to jen šlo.

Seděl na nepohodlné dřevěné židli, na sobě jen kalhoty od pyžama. V bytě bylo dusno. Sice začal březen, ale na DC se hnala vlna veder. Šílenost, pomyslel si, nebyl si ale jistý, jestli tomu rozumí. Mohl se na to ráno zeptat Scullyové, která by mu pečlivě objasnila globální oteplování i ozonovou díru, ale on by tak vědecké a logické vysvětlení nemohl přijmout.

Byl by smutný z jakéhokoli důvodu, proč není skutečná zima, proč všechna roční období tak chvátají do tepla. V teple se vždy cítil otupělý a unavený, jako by ho celého obklopil dusný opar a zpomaloval ho. Kdyby to dokázal odložit na několik týdnů… mohl by s tím několik týdnů třeba vyjednávat.

Pohrával si se šňůrkou od pyžama, omotal si ji kolem prstu, až pokožka popelavě zbledla. V pokoji bylo naprosté ticho. Mlčel tak dlouho, až měl pocit, že by nedokázal promluvit, i kdyby chtěl, i kdyby tam byl někdo, kdo by poslouchal.

Tmavá obloha za oknem se začala projasňovat do modra. Přes šmouhy na skle si všiml několika jasně zářících hvězd. Jako chlapec měl v pokoji teleskop. Dokázal hvězdy pozorovat hodiny a hodiny, zklamaný, že je i přes čočky výkonného teleskopu nedokáže přiblížit blíž. Stále byly příliš malé, jako světlo prostupující dírkou po špendlíku, ale tak ostré a bílé.

Jak seděl ve své tmavé, tiché ložnici, vybavovaly se mu verše.

…světlo hvězd, hvězdný lesk – který mohu vidět právě dnes – mohu si přát, přál bych si rád – své přání, které dnes v noci mám…

Byl překvapen sám sebou, když zjistil, že si ta slova šeptá lehce nahlas. Přivřel oči, jak se snažil soustředit na své přání, vylepšoval ho a dával mu ten správný tvar.

Náhle za sebou uslyšel tichý šelest, jako by větřík foukl do přikrývky. Přes rameno koukl na postel, kde se přikrývka opravdu hýbala, i když v místnosti žádný průvan nebyl. Koutkem oka zahlédl záblesk zrzavých vlasů. V šeru pokoje se blížily téměř k barvě krve a nádherně se vyjímaly na bleděmodrém polštáři. Tlumený povzdech prolomil ticho. Fascinovaně sledoval, jak z pod deky vykoukla ruka, prohrábla krvavě rudé vlasy a vrátila se zpět.

„Muldere?“ Hlas měla zdrsnělý spánkem – vzrušovalo ho to.

„Tady jsem, Scullyová.“

Probudila se dřív, než ho objevila u okna. Pokaždé to bylo stejné. Zmateně si mnula oči, neschopná ho okamžitě najít. Jako by zapomínala, že v tenhle čas je jeho místo u okna. Tiše a nehybně.

„Jsi v pořádku?“ zašeptala.

Otočil se k ní a sledoval, jak se posadila na posteli a upravila si tričko. Měla na sobě jedno z jeho tílek – ta věc na ní vypadala tak roztomile veliká, látka byla pomačkaná, jak se v noci převalovala.

„V pohodě. Jen nemůžu usnout.“ Povzdechl si a otočil se zpátky k oknu. Hvězda, na kterou se předtím soustředil, slabě blikala, téměř jako by blikala přímo na něj.

Nepředpokládala, že tu dnes v noci bude. Když odcházeli z práce, říkala mu, že se potřebuje postarat o svůj byt – zalít kytky, nakoupit jídlo, vyprat. Nic nenamítal, nepřemlouval ji, jen pokyvoval hlavou a řekl jí, ať si zařídí, co potřebuje. Teď by ji zajímalo, jestli to na ni hrál, jestli potřeboval, aby zůstala, ale nedokázal to říct. Nedokázala se ho na to zeptat. Za osm let ví jak na ni. Zejména teď.

Šla k němu, aby si vzala oblečení, které u něj měla, a rtěnku, u které by přísahala, že ji nechala v koupelně, ale kterou tam nemohla najít. Jak se chaoticky přehrabovala v jeho lékárničce, polapil ji proti umyvadlu, potřeboval cítit její tělo proti svému. Reakce byla okamžitá – pod jeho jemným, teplým dotykem tála, doklopýtali do ložnice, čas pro ně přestal existovat. Byla to pro něj nadčasová chvíle, kdy všechen hluk v jeho hlavě ustal, napětí ve svalech se uvolnilo a všechny kouty jeho bytu se zdály být živé a teplé, ne tmavé, chladné a zaprášené.

Když byl v ní, zdálo se mu, že by dokázal prospat celou noc. Věřil v to, ale snažil se zapomenout.

Teď, když si v posteli upravila přikrývku a pečlivě ji uhladila, věděl, že přemýšlí. Znepokojovalo ho to.

„Mohl bys dostat něco na předpis, Muldere,“ nadnesla. „Nemůžeš takhle pokračovat a do toho pracovat.“ V hlase neměla žádnou povýšenost. Překvapilo ho to. Teď s ním nemluvila jako doktorka. Byla jeho žena, přítelkyně, milenka – nevěděl, jak jí říkat, ale věděl, co k ní cítí.

„Již jsem to zažil předtím, Scullyová. Tělo je na nedostatek spánku zvyklé,“ odpověděl jí. „Prakticky jsem v dobré formě.“

Každou noc mu říkala, že by s tím měl něco dělat, a každou noc si odmítal připustit, že je to problém. Bylo to něco, s čím si musí poradit sám, je to jeho břemeno. On to tak chápal a přál si, aby to tak chápala i Scullyová.

„Muldere, bojím se o tebe,“ řekla vážně. Slyšel ji vstávat z postele. Její bosé nohy našlapovaly po koberci až k němu. Položila ruce na jeho ramena, jemně je stiskla. Zavřel oči a hlavu si opřel o její tělo. Její dotyk dokázal léčit – tím si byl jistý. Přemýšlel, jestli je to tím, že je doktorkou, nebo se stala doktorkou, protože její ruce léčí. Byla to jedna z těch hádanek.

„Pracoval jsi bez přestávky několik týdnů. Možná si o tom potřebuješ promluvit,“ téměř zašeptala. Prsty zatím stlačovala jeho svaly, přesně tím správným způsobem. Příjemně, bez bolesti.

„Nechci se o tom bavit.“

„Nemyslela jsem se mnou,“ pronesla. „Mohl bys…„

„Scullyová, když se o tom nechci bavit s tebou, pak se o tom nechci bavit s nikým.“

Neodpověděla. Otevřel oči a sledoval její obraz ve špinavém skle. Zdála se být unavená, přivřenýma očima nepřítomně sledovala oblohu.

„Mohlo by to být tvým bytem,“ zašeptala. „Tolik zlých vzpomínek… co zkusit zůstat u mě.“

„Myslím, že tvůj byt je přímo tržištěm zlých vzpomínek, Scullyová.“ Smutně se usmál, stiskl jí ruku.

„Ale já spím celou noc,“ řekla odhodlaně. „Bojíme se o tebe.“

Otočil se a podíval se na ni.

My – – jako by byli jeden celek, jeden nerozdělitelný organismus, který žije, dýchá a myslí společně. Bože, mohl by žít bez ní? Může vůbec spát po tom všem?

„Budu v pořádku, Scullyová. Jen potřebuju čas.“ Pokusil se o uklidňující úsměv, ale jeho oči to nedokázaly.

Ona nic neříkala, obešla ho, postavila se před něj a zablokovala mu tak výhled z okna. Popošla až k jeho kolenům a pak si klekla. Ruce položila na jeho stehna, prsty přejížděla po vzorku pyžama. Přes jemnou bavlnu cítil její teplou pokožku.

„Budu tady,“ řekla tak tiše, že ji sotva slyšel. „Když budeš spát… i když budeš vzhůru. K čertu, zůstanu, i když ukradneš všechny přikrývky.“

Usmál se, rukou ji přejel po vlasech. Kdyby věděl, že jejich vztah bude tak klidný a snadný, políbil by ji o několik let dříve, pozval by ji do postele o několik měsíců dříve.

„Tak to je láska,“ řekl a stále se usmíval, lehce se dotkl její šíje.

Oči jí ztmavly, pevně stiskla rty. Znovu přemýšlela, přemýšlela o všech těch věcech, které si on přeje, aby někdy zapomněla, jen na chvíli se u něj cítit bezpečně a příjemně.

„Chci ti pomoc,“ zašeptala, tak vážně a soustředěně, až musel zavřít oči.

Předtím, poté co se odtáhli jeden od druhého, ho zavedla do sprchy a omyla ho tak jemně a pečlivě, až se musel opřít o stěnu. Nebylo v tom nic sexuálního, nic vzrušujícího nebo dráždivého. Bylo to o pohodlí, souznění a  – – jak si to sám dokázal připustit a při pohledu na Scullyovou v to věřil – – lásce.

Ze sprchy odešla před ním, a když přišel do ložnice, na posteli na něj čekalo pyžamo. Zarazil se – jen na chvíli, stál tam v malém, obnošeném ručníku a zíral na postel. Připadal si hloupě, když přišla Scullyová, na sobě jeho tričko, a našla ho tam. Postavila se vedle něj a zírali na postel spolu.

Poté mu do ruky strčila hrnek čaje. „Zůstávám. V autě mám ještě jeden čistý kostýmek.“ Usmála se a znovu zmizela v chodbě.

Tak ona mu chce pomoc… téměř se rozesmál nahlas.

„Scullyová, jsi…“ řekl jí, prsty jí přejížděl po tváři – – pleť měla tak neskutečně jemnou, že tomu skoro nemohl uvěřit. „Jsi tady.“

Přikývla, oči se jí leskly. Zajímalo ho, jestli ještě mohou cítit něco samostatně, jestli jeden z nich mohl opravdu ještě zažít odlišné emoce. Zdáli se být propojení vášnivým, přirozeným způsobem, který zapříčinil, že sdíleli veškerou bolest, zármutek i každý moment radosti.

Nepochybně ji vyděsil. Byl příliš unavený, muselo ji to vyděsit. Určitě někdy sedává za jeho stolem a dělala si o něj starost, o to jak moc se sblížili, že ji jednou naprosto pohltí, že budou spolu. On to tak necítil. Velmi rád by s ní spojil svůj život, byla pro něj hlavní hybnou silou, nic by je nedokázalo oddělit. Vítal by to. Nechtěl se ocitnout stranou od ní. Rozhodně ne teď.

„Už jsi ospalý?“ zeptala se a zívla, bradu měla položenou na jeho kolenou. Vypadala tak mladě, bez make-upu, jen pihy a hladká pokožka.

Usmál se, ale neodpovídal, sledoval její oči, které se začaly přivírat. Když se několik příštích chvil ani jeden z nich nepromluvil, ani nepohnul, napadlo ho, že usnula. Opírala se o něj, dokázal by tak vydržet až do rána. Ale její oči náhle mrkly a otevřely se, zvedla hlavu.

„Promiň,“ řekla, pramen vlasů si zastrčila za ucho. „Jsem trochu…“ znovu zívla.

„Ospalá?“ škádlil ji. „Já taky.“

„Tak to mě můžeš následovat.“ Hlas měla svůdný, i když do bdělosti měla daleko.

„A sneseš i mé převalování?“ řekl a přitáhl si ji blíž.

Nehýbala se, mlčela. Hleděla přímo na něj. Ty moudré, nebojácné, modré oči, které odmítaly být podvedené, napálené, dětské.

„Scullyová…“ špitl. „Nemůžu…“

Popošla k němu, ruce propletla kolem jeho krku. Objal ji kolem pasu, hlavu položil na její břicho, i přes tričko cítil na tváři její teplo. Prsty mu prohrábla vlasy, masírovala mu pokožku hlavy. Znovu se začínal uvolňovat.

„Muldere,“ zašeptala. „Pojď spát.“

Zvedl hlavu, aby se na ni mohl podívat. Setkal se s jejím pohledem, jak stála před oknem, oči jí temně zářily. Neznatelně přikývl, zavřel oči a zhluboka dýchal. Když konečně vstal, stále před ním stála, byla tak drobná a štíhlá. Chvíli váhal, zda by ji měl vzít do náruče a odnést ji do postele jako hrdina z romantické novely. Přemýšlel, zda by to právě teď ocenila.

Místo toho vzala jeho ruku do své a vedla ho k posteli. Nadzvedla přikrývku a vklouzla pod ni, následoval ji a pohodlně se uvelebil vedle ní. Prostěradlo pod ním bylo chladné, ale příjemné. Usmál se, když si ho přitáhla na sebe, její teplé prsty kroužily po svalech na jeho zádech a pak zamířily níž, až nakonec škádlily opasek jeho pyžama. Vzdychl, sklonil se a políbil ji, jemně, starostlivě.

Když přestal, její oči vypadaly laskavě, kouřově modré, až se zdály téměř nemožně vzdálené. Tváře jí zčervenaly, rty měla vlhké – v tmavé ložnici přímo zářily. Nevzpomínal si, že by mu někdy připadala tak nádherná. Všechny ty jemné, potlačované barvy jako na akvarelovém obraze.

„Scullyová…“ vydechl. „Ty…“ zavřel oči, tvář přitiskl na její krk.

„Šššš…“ zašeptala, ruce stále na jeho zádech. „Snaž se usnout.“

Tvář měl stále na jejím krku, její vlasy ho šimraly v nose. Voněla čistotou a teplem – pokud je vůbec možné teplo cítit. Když ležela pod ním, byl vždy překvapen, jak je drobná. Drobná a křehká. Polovina jeho těla ji dokázala celou zakrýt. Ještě víc ho překvapovalo, jak lehce dokáže nést jeho váhu. Ohromovalo ho to.

„Co počítat ovečky?“ zeptala se šibalsky a hladila mu vlasy.

„Pche, nuda.“ Usmál se. „Co takhle házet šťastlivce do kanálu,“ navrhl. „Jeden je pryč, druhý je pryč. To taky nefunguje. Právě jsem z něj vylezl ven.“

Na oko se rozzlobila, ale téměř vyprskla smíchy. Na zádech mu vytvářela abstraktní vzory, využívala jen svých špiček prstů, své nehty. Opět v tom nebyl sexuální podtext, mělo ho to uklidnit a uvolnit. Představoval si, že něco podobného mohla dělat její matka, když jako dítě nemohla usnout.

„Běž spát, Scullyová. Usnu hned po tobě.“ Jemně zatáhl za lem jejího trička. „No tak, přetočíme se. Víš přece, že na zádech neusneš.“

Odtáhl se, aby se mohla převalit, a pak se přisunul těsně k ní, obličeji k sobě, až se téměř dotýkaly nosy. Nedokázal odolat třít svůj nos proti jejímu v eskymáckém polibku. Smála se, oči zavřené, jemně ho hladila.

Také zavřel oči a soustředil se na ni. Na nic jiného.

„Co děláš u okna?“ zeptala se potichu.

Oči nechal zavřené, nemohl se na ni podívat. Snažil se vymyslet něco nevinného, co by ji mohl říct. Přemýšlel o počasí a o tom, co si vezme zítra na sebe do práce, o případech, které den předtím procházel, v hlavě mu zněla písnička od Doors, přemýšlel o místech, kam by Scullyovou rád vzal – ale všechno to byly ukvapené, pomíjivé věci. Nedokážou naplnit hodiny, které tam proseděl.

Tohle ji popisovat nechtěl. Nechtěl ji přidělávat starosti, sama jich měla dost. Ale očekávala od něj pravdu.

„Dívám se na hvězdy.“ Oči měl stále zavřené, nemohl tedy vidět její reakci, ale nepřestala mu hladit ruku.

„Co když je nemůžeš vidět?“ Hlas se jí zachvěl, jako by jí mluvení způsobovalo bolest.

„I tak se dívám.“

Konečně otevřel oči, sledovala ho, byla tak blízko, že by ho to mohlo znervózňovat, ale ne s ní, ne když to byla ona. Přikývla, vlasy jí přejely přes polštář. Usmála se na něj, bázlivě a neklidně. Příliš smutně, pomyslel si.

Takhle to být nemělo, když byly spolu. Takhle ne. Zlehka přejížděl prsty podél její páteře.

„Dobrou noc, Scullyová.“

Zívla, dětsky nakřenila nos. „Už jsme si dobrou noc řekli.“

„Budu ti říkat dobrou noc, kolikrát to jen půjde.“

Znovu se usmála, tentokrát byl smích upřímný a bezstarostný, až ho to zašimralo v břiše.

„Tobě taky dobrou noc.“ Otočila se, aby ho mohla políbit – na tři hodiny ráno to byl polibek až moc vášnivý. „Sladké sny, Muldere.“ Její další úsměv se nacházel někde mezi hříšností a škádlením.

„Jsi krutá, krutá žena,“ zanaříkal. Podíval se na ni, z obličeje jí odsunul pramen vlasů. „Ale teď spi…“

Oči se jí začaly zavírat, drobný, potutelný úsměv se jí vytrácel ze rtů. Podle dechu poznal přesně, kdy usnula. Sledoval, jak se jí rytmicky pohybuje hruď, ale nedovolil si proti ní položit ruku a sám to i cítit.

Podíval se na hodiny – téměř čtyři. Věděl, že rozhodně neusne předtím, než v šest zazvoní budík. Scullyová sebou zavrtěla, nohama si začala přitahovat přikrývku k sobě.

Přes rameno se podíval k oknu. Z místa, kde byl, mohl zahlédnout jen jednu hvězdu, netušil, zda je to ta, ke které pronášel své přání. Kdyby snad své přání opakoval každou noc, možná by se mu splnilo. Vyzkoušel už všechno možné, nemá už co ztratit.

Otočil se zpět k posteli, Scullyová poklidně spala. Posadil se a pozoroval, jak se jí třepetají oční víčka.

Zbývaly už jen dvě hodiny.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 6.10.2009 v 2:00 v kategorii Povídky.