Kult X

autorka Donna | překlad luca | rating NC-17 | kategorie MSR, A | spoiler Christmas Carol | povídka ke stažení

Suť už na ně nepadala, jen tu a tam neškodný závan prachu, ačkoliv v dálce stále slyšel doznívající detonaci. Vypadalo to, že jsou v bezpečí, alespoň pro tuto chvíli. Obklopovaly je silné trámy, které snad zajistí dostačující podporu, dokud nepřijde pomoc. Nejspíš už byla na cestě, ať se stalo cokoliv. Byla to bomba? Nikdo je nevaroval. Zdálo se, že všichni ostatní byli evakuováni.

„Mu… Muldere?“ Hlas se jí třásl a strach, kterým byl naplněný, jím projel jako nůž, když přišla k sobě.

„Jsem tady, Scullyová. Jsme v pořádku.“

„Opravdu?“ Ucítila jeho ruku na své a trochu se uklidnila.

Znovu rozsvítil baterku, kterou chvíli předtím ukryl do kapsy. „Jo. Už jsem tě… prohlédl. Máš pár modřin a odřenin, ale žádné velké krvácení nebo boule na hlavě. Jen drobná poranění.“

„Dí… díky. Jak dlouho jsem byla mimo?“

„Jen pár minut.“

„Pár… A to jsi mě stihl prohlédnout?“

„Nejvyšší priorita“ zašeptal, ale ona to v jeho hlase slyšela. Měl strach. A držel se jen proto, že byla vzhůru a bála se ještě víc.

„A co ty?“ optala se, uklidněná jeho přítomností.

„S touhle tvrdou hlavou? Jsem v pohodě.“ Než stačila zaprotestovat, dodal: „Opravdu, Scullyová, je mi dobře. Ani nevím, jestli jsem vůbec ztratil vědomí.“

„Stejně se na tebe podívám“ pohnula se směrem k němu a projela mu prsty vlasy, sjela po krku a přes žebra. U pasu se zarazila.

„No tak, Scullyová, zrovna to začínalo být příjemné“ zašklebil se na ni. Ona se lehce začervenala, když si uvědomila, že se jí stejně dotýkal, jak ležela v bezvědomí na špinavém betonu.

„No…“ zabručela. „Nic ti není. Tvá hlava je vážně příliš tvrdá na rozbití. Měl bys to světlo na chvíli vypnout, šetři baterii.“

Přikývl a uvrhl je zpět do absolutní temnoty. I přes všechnu snahu jí ze rtů unikl lehký povzdech. Natáhla k němu ruku. V polovině cesty se srazila s tou jeho a jejich prsty se vzájemně propletly. „Budeme v pořádku, Scullyová. Možná to bude chvíli trvat, ale jsem si jistý, že pomoc už je na cestě.“

„Já vím“ žašeptala. On se k ní přisunul blíž, dostatečně na to, aby se dotýkali svými stehny. „Muldere, co myslíš, že se stalo?“

„Asi bomba, nějaká exploze. Tohle není zrovna oblast zemětřesení, určitě ne o velké síle, takže mám pocit, že tenhle barák šel k zemi. Máme kliku, že jsme to nestihli k výtahu“ mžoural kolem sebe a hledal sebemenší náznak jakéhokoliv světla.

Byli dole v garážích, naštěstí dost blízko bodu, kde začínaly obytné části. Chránily je tak mohutné trámy a celý roh betonových zdí. Proti tomuto výletu do Kansasu bojoval, ten případ očividně nespadal do Akt X, ale Skinner trval na svém. Však si s ním ještě promluví, až odtud Scullyovou dostane živou a zdravou ven.

„To není Skinnerova vina“ promluvila Scullyová stále mírně ochraptělým hlasem.

„Jak jsi…“

Cítil, jak se lehce usmála. „Léta praxe. Jsem přesvědčena, že zástupce ředitele Skinner nepředvídal bombový útok v kancelářské budově v Louisville v Kansasu a že nás sem neposlal, abychom zůstali v pasti. Bylo by jednodušší nás zavřít ve sklepení FBI v D.C. Tam by nás nikdo nehledal.“

Mulder se zahihňal. „O.k., to zní logicky. Koho teda podezříváš?“

„Nemám zdání.“ Srdce se jí prudce rozbušilo. „Zajímalo by mě, kolik je mrtvých“ otřásla se.

„My žijeme, Scullyová. Na to se musíme soustředit. Jsme naživu a spolu.“

„Díkybohu.“ Vyslovila ta slova sotva šeptem, ale on je slyšel hluboko ve své duši a přikývl, jako by ho mohla vidět.

Nedaleko něco spadlo na zem a ona sebou polekaně trhla. Okamžitě ji objal rukama kolem ramen v ochranitelském gestu a ona nijak neprotestovala, naopak se k němu vděčně schoulila. „Jak dlouho jsme tady?“

Mulder kolem ní natáhl druhou ruku a zmáčkl světlo na hodinkách. „Schůzku jsme měli v deset a ještě není jedenáct.“

„Méně než hodinu. Myslela jsem, že je to déle.“

„Ve tmě se čas rozpíná“ odvětil.

„Cože?“

„Však víš, když jsi dítě a vzbudíš se uprostřed noci, nemůžeš usnout… Noc pak trvá celou věčnost.“

„Stávalo se ti to často?“ ptala se.

Ošil se. „Občas. Ta nebo jiná věc mě vzbudila a…“

„Co třeba?“ snažila se ho udržet v rozhovoru, tak nějak cítila, že jí jeho hlas a jeho tělo, o které byla opřená, dodává sílu.

Mulder se zamlel, jak se snažil nalézt na tvrdém betonu pohodlnější pozici. „Tak různě… sen, hádka.“

„Hádka?“

„Mých rodičů, před rozvodem.“

„Omlouvám se.“

„Nemáš za co. Nepotřebuju, abys mi dělala ochranný štít.“ Slyšel, jak se lehce zasmála, ačkoliv to nijak nekomentovala. Přitáhl ji k sobě o trošku blíž. Chvíli mlčeli. „Scullyová, zavři oči a odpočiň si. Nejspíš tady strávíme delší dobu.“

„Nevím, jestli je mám vůbec otevřené, Muldere. Nepamatuji se, že bych kdy viděla takovou tmu.“

„To jo.“ Neměl potřebu se zmiňovat o tom, že tmu nenáviděl a do svého života ji téměř nepouštěl. Běžně usínal při puštěné televizi a světla z ulice jeho byt osvětlovala naprosto dostatečně. A i kdyby tohle všechno selhalo, vždycky zbývalo světlo v akváriu. Tady tma byla, oslepující, ale taky Scullyová. Všiml si, jak se znovu zachvěla. „Je ti zima?“

„Ne, to je jenom spontánní reakce. Slyšíš něco?“

Mulder se snažil zachytit jakýkoliv zvuk přicházející záchrany. „Ne, zatím nic.“

Položila si mu hlavu na rameno a cítila jeho pohled na své tváři. „Muldere?“

„Jo?“

„Nic, jen… chtěla jsem slyšet tvůj hlas.“

„Neumíš si představit, jak rád zase slyším tvůj.“

Znovu zmlkli a on ucítil, že si rukou přejela po tváři. Následoval její pohyb a dotkl se vlhkých stop. „Scullyová, ty brečíš?“

„To nic není.“

„Tak proč brečíš?“

Znovu se s ním nepřela. Po chvíli povzdechla. „Jen jsem si představila, jak… jak ti bylo, než jsem se probrala.“ Zachvěl se nad těmi slovy, pak ho objala. „Máš pravdu, Muldere. Jsme spolu. A jsem si jistá, že pomoc dorazí brzy.“ Přikývl.

Seděli ve tmě, drželi jeden druhého, poslouchali. Po malé chvíli se Mulder zhluboka nadechl. „Nechceš slunečnicová semínka, Scullyová?“

„Ne, díky. Měla bych po nich žízeň.“

„Jo, to máš asi pravdu. Nemám ani žvýkačku.“

„Počkej, mám v kapse nějaké bonbóny z letadla“ šátrala naslepo. „Ha, jsme zachráněni“ vytáhla dva větrové oválky. „Mám jich ještě pár.“

„Schovej je na později.“ Neodpověděla a on svých slov okamžitě litoval. Nechtěl, aby se zabírala dobou, jakou tady budou muset strávit. Opět ji objal kolem ramen a ona se přimkla k jeho boku. Když ji o něco později uslyšel zívnout, usmál se: „Nudím tě, Scullyová?“

„Ne, jsem jen unavená. Není tu co dělat.“

„Pravda, tak spi. Budu dávat pozor“ smetl jí z vlasů pár kousků sutin a prachu.

„Fajn, to by šlo. Určitě nechceš spát první?“

„Scullyová, je sotva po poledni. Já moc nespím ani v noci. Jen do toho, udělej si pohodlí“ přitáhl ji k sobě a vnímal, jak hledá lepší pozici a její dech se postupně zpomaluje a prohlubuje.

Jakmile jí paže bezvládně sklouzla na zem, usmál se. Usnula téměř okamžitě, nejspíše vyčerpaná z adrenalinového návalu. Po pár minutách ji opatrně položil na podlahu a podložil jí hlavu svým kabátem. Když se neprobudila, vzepřel se na kolenou a snažil se dosáhnout na strop jejich vězení. Nemohl se postavit zcela rovně, ale na nohy ano.

S rukama nataženýma před sebou pečlivě zkoumal každou křivku na zdech a trámech. Jejich vězení nebylo neprodyšné, jasně cítil lehký závan vzduchu, ale žádné světlo ani zvuk tou skulinou nepronikal. Jistě budou potřeba odklízecí stroje, vycvičení psi, všechny tyhle věci, ovšem pomohlo by vidět, že se aspoň něco děje.

Už prošel téměř třičtvrtiny prostoru, když se Scullyová rozkřičela. Málem si rozbil hlavu o vyčnívající kus zdi. „Ne! Muldere, ne! Muldere, kde…“

„Scullyová, Scullyová, jsem tady. Jen jsem…“

„Muldere!“

Pak si uvědomil, že stále spí a bojuje se zlými sny. Nadzvedl ji ze země a jemně s ní zatřásl, aby ji vrátil do reality. „Scullyová, probuď se. Je to v pořádku, jsem tady.“ Držel ji v náručí, ale ona se nedokázala své noční můry zbavit.

„Muldere! Muldere, byl jsi… Bože… Byl jsi… Nemůžu… nemůžu dýchat. Muldere, musím odsud pryč, nevydržím to… Muldere, prosím, nemůžu…“

„Scullyová, poslouchej mě, jsi…“

Přejížděla mu rukama po tvářích, dotýkala se jeho očí, nosu, rtů. Prsty se jí třásly, jak mu jezdily po krku, hladily linii čelisti. „Muldere, nemůžu dýchat.“

„Mám tě, Scullyová.“ Křečovitě se chytla jeho košile, tahala ji ven z kalhot. „Scullyová, počkej, Scullyová…“

„Blíž, přimkni mě blíž. Je tady strašně málo místa, udusím se.“

Panika s ní zmítala plnou silou. Nevěděl, že trpí klaustrofobií, ovšem v takové situaci se nikdy dříve neocitli. Jeho ruce ho svíraly, dostávaly se pod látku, zoufale hledaly holou kůži ke kontaktu. Slyšel, jak jeden knoflík nevydržel nápor jejího strachu a odskočil kamsi do dálky. „Scullyová, zlato, jsi v pořádku. Jen se snaž dýchat pomaleji.“

„Žádný, žádný vzduch“ lapala po dechu. „Drž mě pevněji.“

Začala hyperventilovat. Mulder se v beznaději rozhodl vzít situaci do svých rukou. Přitiskl své rty na její, líbal ji a jemně hladil po zádech. Vklouzl jí do úst jazykem v jakési bezděčné reakci na situaci, ve které se nacházeli, ale ona okamžitě zareagovala, vyšla mu vstříc a vzápětí mu vsunula ruce pod pásek u kalhot a zápasila se zapínáním. „Scullyová, počkej…“ odtáhl se, aby ji uklidnil.

„Pojď blíž.“

„Scullyová, blíž už to nejde“ mumlal jí do vlasů a ani si nevšiml, že svýma rukama bloudí pod její halenkou, která se záhadně vysoukala ze sukně.

„Musíš dovnitř, do mě“ zašeptala.

Zarazil se. „Scullyová, ne. Jsme o.k. Máme vzduchu dost. Musíme…“ Ona však zatím vyhrála svou bitvu s jeho páskem i kalhotami a rozepnula mu zip. Jeho tělo bylo zcela na její straně a ta převaha dvou proti jednomu ho začínala zmáhat. „Scullyová, to nemůžeme…“ Kdy si tu sukni…? Jejich oblečení bylo zcela v její moci, podřizovalo se jejím obavám, její touze. Sevřela ruku kolem jeho mužství a on zasténal. Snad snil. Ruka Scullyové právě tam, nápor emocí zcela zastínil jeho rozumné já. Bože, potřeboval jí vidět do tváře. Dělo se to jen díky její fóbii, uvědomovala si, čí tělo má před sebou…? Ach, Bože! Dovedla ho přímo do svého centra a druhou rukou mu tlačila zezadu do zad. Vedl ji strach, potřebovala utěšit, ale tohle… „Scullyová, počkej…“ zajíkl se, když ucítil, jak je vlhká.

„Blíž.“ Zaťala mu nehty do kůže na hýždích a doslova se na něj nabodla divokými pohyby své pánve.

Byl přemožen. Rukama jí sevřel ramena. „Scullyová, Scullyová, zpomal. Mám tě.“ Hladil ji po tvářích, jak převzal kontrolu nad jejich spojením. Takhle si svoji první intimní chvilku s ní nepředstavoval. Ve svých nekonečných fantaziích mu něco takového vůbec nepřišlo na mysl, jenže ona ho potřebovala, tak svůj pocit viny potlačil.

Zvolnil své pohyby, nedovolil jí to uspěchat, mumlal jí do ucha milostná slůvka. Ona ho slyšela a zklidnila se, vypadalo to, že si konečně plně uvědomuje, že se s ní na tomto těsném, neútulném místě miluje právě on.

Uplynulo hodně času, moře času od chvíle, kdy byl naposledy s nějakou ženou. A stalo se to tak rychle, věděl, že bude brzy po všem s tou její všeobjímající horkostí, která ho obklopovala. Chtěl, aby si to také užila – a myšlenka na to, jak bude reagovat na jeho doteky, měla náhle tu největší důležitost.

Vsunul mezi jejich těla svou ruku a slyšel, jak zalapala po dechu, ovšem tentokrát ne v panice. Cítil, jak se její vnitřní svaly kolem něj svíraly, jak se celé její tělo třáslo, když dosáhla vrcholu. Litoval, že na ni při této vzácné příležitosti nevidí, ovšem brzy na to zapomněl, jak ho zasáhlo vlastní uspokojení. Vyčerpaně se zhroutil na její tělo.

A když ho svaly konečně začaly poslouchat, přetočil ji na sebe a zcela se oddali bezbřehému vyčerpání.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Slyšíte nás? Je tam někdo?“ Mulder sebou trhl. Zdálo se mu, že slyšel psí štěkot… Výbuch! A ta něžná váha ležící na něm byla Scullyová, kam ji strhl potom… po…

„Tady! Jsme tady! Scullyová, probuď se. Přišli nás zachránit.“

„Muldere?“ zakroutila se, a jakmile si uvědomila, kde leží, celá ztuhla.

„Je to dobrý, Scullyová. Vytáhnou nás ven.“ Přikývla a odtáhla se od něj. Slyšel, jak zápasí s oblečením a uznal, že to není špatný nápad. Upravoval se, zatímco odpovídal na otázky přicházející odněkud shora. „Jsem zvláštní agent Fox Mulder z FBI. Má partnerka, zvláštní agentka Dana Scullyová, je tu také. Nemáme vážná zranění, jen šrámy a modřiny. Dostanete nás pryč?“

„Chvilku to potrvá, jen klidně seďte.“

Na vážný rozhovor neměli moc příležitosti. Hluk, jaký záchranáři tropili, když rozřezávali kusy betonu a trámů, byl téměř nesnesitelný, ale jelikož vedl k jejich záchraně, museli to vydržet. Scullyová seděla vedle něj, tak daleko od probíjející se pomoci, jak jen to bylo možné. Chtěl si s ní promluvit, políbit ji, říct ji, co cítí, ale nebyl ten správný čas. Však si to vynahradí, až se dostanou na svobodu. Nemohl se té chvíle dočkat.

A když se otvor dostatečně zvětšil, že na místo, kde se choulili, dopadalo jasné světlo, Mulder ve zdánlivé snaze prohlédnout si své vězení pátral očima kolem, ale ve skutečnosti sledoval Scullyovou, která se mu však do očí nepodívala, jen mžourala do oslepující záře svítilen.

„Scullyová, myslím, že už se tím protáhneš.“

„Ale ty ne.“

„Nebude to trvat dlouho. Jen co dostaneme ven tebe.“

„Muldere, já… Dobře.“ Chtěl, aby odsud vypadla, pochopila to. Uchytil jí hozené lano pod pažemi a pak ji nadzdvihl, aby ji mohli vytáhnout nahoru. Jak se jejich vůně na moment smísila, měl co dělat, aby překonal touhu ji k sobě strhnout zpátky a vášnivě políbit. Úsměv nad svou pošetilostí skryl do prsou.

Bylo pro něj těžké dívat se, jak mizí v nevelkém prostoru někam, kde ji neuvidí a nebude se jí moci dotknout. Ale alespoň byla v bezpečí. Snad ho tady nenechají trčet moc dlouho. Po chvíli strčil do otvoru hlavu jeden ze záchranářů. „Ahoj, jsem Ed. Zvládáte to, pane…“

„Mulder. Jo, jo. Může mě Scullyová slyšet?“

„Ne, pane. Odvezli ji do nemocnice“ rozhlížel se mladý muž po nevelkém prostoru.

„Co… cože? Do nemocnice? Je jí něco?“

Eda zděšení v jeho hlase zaujalo a otočil k Mulderovi hlavu. „Hej, chlape, určitě je v pořádku. Všichni jedou do nemocnice, to je předpis. Jen ji prohlédnou.“ Mulder ho nedůvěřivě pozoroval. „Nechtěl jsem vás vylekat. Je v pohodě. Prostě se tam odvážejí všichni. Vás tam pošleme taky, jen co vás odtud dostaneme. Věřte mi, Muldere.“ Mulder po hodné chvíli přikývl. Ed se zašklebil. „Fajn, tak pojďte. Myslím, že se dokážete protáhnout.“ A pak na Muldera mrkl. „Myslete štíhle.“

„Díky“ zamumlal Mulder.

Ed se zasmál a hodil mu lano. „Upevněte si ho pod rameny, jak jste to udělal s ní. Jakmile se natáhnete sem ke mně, vzepřete se na rukou, my už uděláme zbytek. Jasné?“

„Jo, chápu. Jdeme na to.“ Se zatnutými zuby se natáhl natolik, aby dosáhl na okraj díry. Pak to už byla jen otázka pár vteřin. Než se nadál, naložili ho do ambulance a vezli do nemocnice.

Protestoval, když ho usadili na kolečkové křeslo, ale brzy pochopil, že mu to není nic platné, tak zmlkl. Na vyšetřovně vyskočil z lůžka. „Musím vidět agentku Scullyovou.“

„Lehněte si, pane“ poručila mu s klidem lékařka. Byla to drobná žena, asi jako Scullyová, s krátkými šedými vlasy a důstojným vzezřením.

„Mně nic není, nejsem raněný. Jen chci zkontrolovat Scullyovou.“

„Fajn, jestli vám nic není, budu mít o práci míň. Takže když si konečně lehnete, jak jsem vás žádala, budeme moci naše setkání ukončit a dostat co chceme, že ano?“ Mulder po ženě hodil očima, ale ona stála sveřepě s rukama v bok a čekala. Povzdechl. Proč každý, s kým se dnes setkal, musel být nesmlouvavý jako s tréninkem od Skinnera? „Uklidněte se, agente Muldere. Prohlížela jsem agentku Scullyovou před chvílí a nic jí není. Už ji odvedli do pokoje.“

„Do pokoje?“ začal se znovu zvedat.

„Ano, necháme si ji tady přes noc na pozorování. Nebojte se, vás to taky čeká.“

„Vy si to dost užíváte, že jo?“ rýpnul si do malé ženy.

„Ano. Jste naživu, vaše přítelkyně také. Ne všichni, které sem dnes přivezli, měli takové štěstí. A já chci mít jistotu, že to tak zůstane. Lehnout!“ Mulder zahanbeně uposlechl rozkazu. Po chvilce lékařka kývla. „O.k., vypadá to, že jste v pořádku. Měl jste veliké štěstí. Sestra vám ukáže pokoj.“

„Můžete mi aspoň říct, kde přesně Scullyová je?“

„Čtvrté poschodí. Míříte tam taky, ale jste oba pacienti, kteří mají ležet a ne běhat po návštěvách.“

„Musím ji zkontrolovat.“

„Slyšela jsem vás, pane Muldere, ale musíte si odpočinout. Agentka Scullyová je vaše partnerka, takže se jistě ještě uvidíte mnohokrát.“

„Ano, madam“ pokýval Mulder hlavou, ale ve skutečnosti vůbec neposlouchal. Musel Scullyovou vidět. Byla teď jeho tak jako nikdy předtím a on se nemohl dočkat, až ji políbí, dotkne se jí, i kdyby jen na okamžik.

Sestra ho zavedla do dvoulůžkového pokoje a na jeho naléhání mu zjistila číslo, kde ležela Scullyová. Mulder jí poděkoval a naoko vklouzl pod přikrývku, aby co nejrychleji odešla. Jakmile byla pryč, vyskočil na nohy. Musel Scullyovou vidět. Zkontroloval chodbu a vydal se k jejímu pokoji. Jenže jiná sestra ho chytila, než stačil zmáčknout kliku. „Pane? Je mi líto, ale dovnitř nemůžete.“

Otočil se k ní. „Jen se na ni chci podívat.“

„Slečna Scullyová spí, dali jsme jí sedativa. Potřebuje si odpočinout“ odpověděla mu žena poté, co si ho pátravě prohlédla.

„Sedativa?“

„Jste pan Mulder?“

„Ano.“ Ve tváři se mu značila starostlivost.

„Nebojte se, slečna Scullyová je v pořádku. Jen nemohla usnout. Ale poté, co se dozvěděla, že vás přivezli a vyšetřili, se uklidnila a nechala nás, abychom jí píchli injekci.“

„Nechte mě na ni kouknout“ prosil celým výrazem tváře.

„Tak na vteřinu. A nevzbuďte ji.“

„Nevzbudím.“ Otevřel dveře a spatřil to, po čem toužil od doby, kdy ho opustila. Ležela na boku tváří ode dveří, ale ty křivky poznával, i rusé vlasy rozprostřené po polštáři. Usmál se a tiše vycouval ven.

Sestra si povzdychla; na ni se ještě nikdy nikdo takhle nedíval. „Pane Muldere, musíte si taky odpočinout. Vím, že nemáte vážné zranění, ale vaše tělo utrpělo šok. Prosím.“

Přikývl, i když věděl, že ten šok jeho těla dávno odvála její obklopující náruč, milování s ní a klidně by ho prožíval znovu a znovu. Tiše však následoval sestru do svého pokoje, ulehl na lůžko a přijal uklidňující pilulku z jejích rukou.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Mulder se obrátil na bok a uvědomil si, že neleží ve své posteli nebo snad dokonce na gauči… jasně. Uslyšel šustění papíru, vztáhl k tomu zvuku ruku a otevřel oči. „Scu… Skinner?“

Vysoký holohlavý muž pozvedl obočí. „Jo a za ruku vás držet nebudu.“

Mulder zčervenal. „Díky. Co tady děláte?“

„Čekám na vás a snažím se zatím něco dělat.“

„Čekáte? Kolik je hodin?“ pohlédl ke svému zápěstí, ale hodinky byly pryč. Jasně, vzali mu je, když ho přijímali.

„Skoro deset.“

„Deset dopoledne?“ Mulder se posadil. „Scullyová je v pohodě? Viděl jste ji?“

„Ano, než odjela. Je jí fajn a …“

„Odjela?“ vybuchl Mulder.

Skinner vypadal zmateně. „Je na cestě do D.C. Měl jsem pocit, že jste spolu domluvení“ pronesl, zatímco si v duchu přehrával svou konverzaci se Scullyovou. Neříkala snad, že s Mulderem mluvila? „Kromě toho potřebuju pomoci s jedním profilem. Ona zatím vyřídí formality ve Washingtonu. Váš původní případ je prozatím odložen.“

Mulderova tvář zůstala zcela bez výrazu. „Kdy můžu odejít?“

„Vlastně hned. Oblečte se a já vám vysvětlím, o co jde.“ Kývl a Skinner opustil na chvíli pokoj. Mulder byl rozčilený a jeho vztek rostl. Odjela do D.C., když spal, bez jediného slova? Proč sakra? Potom, co se mezi nimi stalo… Možná ji rozrušil Skinner. Samozřejmě, museli být diskrétní, ale pomyslela vůbec na to, jak mu bude? Když se šéf vrátil, byl už ustrojený, ovšem jeho oblek nevypadal zrovna reprezentativně. „Poslal jsem někoho pro nové oblečení, Muldere. Musíme sebou hodit, je toho hodně.“

„Měli mě vzbudit dřív.“ Myslel na Scullyovou, ale mlčel.

„Prohlížel jsem, co máme. Normálně by to nebyl můj případ, ale když už jsem tady měl dva agenty…“ Mulder pokýval hlavou a pak si zhluboka povzdechl, když spatřil ve dveřích sestru s vozíčkem. „Nebraňte se tomu, Muldere“ pokynul mu nadřízený rukou a vyšel z místnosti.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Mulder vzhlédl od svého notesu, aniž by si všímal přítomných. Byl oblečený v nových šatech, pro které Skinner poslal jednoho z mladších agentů, spodním prádle, ponožkách, košili a kravatě. Sako žádné nesehnali, ale na tom příliš nezáleželo, protože žádnou oficiální schůzku ani tiskovou konferenci beztak neplánovali.

Myslel na Scullyovou. Ať se soustředil na cokoliv, pořád ji viděl před očima. Zlost už dávno nahradil strach, když ho nijak nekontaktovala a on se jí také nemohl dovolat. Utíkala před ním, odmítala ho?

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Bylo pozdě, ale on ji musel navštívit. Sotva se vymotal z letiště, zamířil rovnou k jejímu bytu. Dva dny o ní neslyšel ani slovíčko. Jeho strach se s každou hodinou zvětšoval, ale nepoddával se mu. Potřeboval ji vidět, promluvit s ní, i kdyby to mělo být naposledy.

Než se nadál, stál před jejími dveřmi. Nutkání otočit se a utéct ho téměř ochromilo, ale nakonec se uklidnil a zaklepal. Teď už nebylo zbytí. Tak čekal… A čekal. Otevře mu vůbec? Určitě se podívala kukátkem a viděla, kdo stojí na jejím prahu. Fajn, když se tak rozhodla, on svůj klíč nepoužije.

Pak uslyšel, jak odemyká a otáčí koulí ve dveřích. Stále před ním v županu a vypadala… vystrašeně. Po chvilce dusivého mlčení se otázal: „Můžu jít dál?“ Zdálo se, že ji ta žádost překvapila, ale pak mu pokynula, aby vešel. „Jsi v pořádku?“ ptal se pitomě, ale co měl tak rychle říct? Znovu přikývla, pak se od něj odvrátila a zamířila ke gauči. Následoval ji a cítil, jak se mu hroutí kolena. Klesl na sedačku, aby jí poskytl pocit převahy, a pak k ní vzhlédl. Na moment mu pohlédla do očí a rychle zase pohledem uhnula. „Scullyová… já… Neznásilnil jsem tě, že ne?“

Prudce otočila hlavu a upřela na něj široce rozevřené oči. Byla očividně zaskočená. „Ne! Ne, Muldere, ty jsi nic…“ odvrátila se a šeptem dodala: „To spíš já tebe.“

„Co?“ Neslyšel ji zřetelně.

„Já nevím, co říct… já…“ zavrtěla hlavou a rozplakala se.

Mulder ji toužil sevřít v náručí, vysvětlit jí, jak moc se mýlí, ale nenalezl dost odvahy. Popadl ji za ruku a stáhl ji k sobě na gauč. „Scullyová, neudělala jsi nic špatného. Nic, co bych sám nechtěl“ objal ji rukou kolem ramen a ona neztuhla, ale ani neodpověděla. „Pověz mi, co se stalo, Scullyová.“ Zavrtěla hlavou. „Co to bylo, Scullyová? Probudila ses…“ Otřásla se, ale stále se mu nedokázala podívat do očí. „Měla jsi noční můru?“

„Muldere…“

„No tak, mluv se mnou. Jedna velice chytrá dáma mi jednou řekla, že nemám zadržovat své sny. Že když o nich někomu povím, přestanou mě tolik děsit.“

„Já nemůžu.“

„Ale jo, Scullyová, můžeš. Co to bylo za sen?“ Zabořila si obličej do dlaní a jeho sevření zesílilo. „Nech mě, abych ti pomohl“ zašeptal jí.

Ruce z obličeje neodtáhla, ale začala mluvit. Mulder se k ní naklonil blíž. „Když… když jsem byla ještě malá, našla jsem bílého králíčka. Chtěla jsem si ho nechat, ale máma by mi to nedovolila… Tak jsem ho schovala ve sklepě, ve staré krabici, jenže jsem do ní neudělala žádné díry…“ Mulder zavřel oči a pohladil ji po paži. „A teď jsem tam byla, v té krabici… Chycená ve tmě s mrtvým králíkem a pak…“

„Scullyová…“

„Pak tam už neležel ten králík, byl jsi to ty. Byl jsi mrtvý, zabila jsem tě a …“

„Bože, Scullyová…“ Ramena se jí otřásala pláčem. Mulder si ji přitáhl do náručí, choval ji na klíně jako dítě a mumlal jí svou lásku do vlasů.

„Nemohla jsem dýchat, nešlo to…“ Zabořil jí obličej do vlasů a snažil se ji utěšit. „Potřebovala jsem vědět, že žiješ. Musela jsem si to dokázat…“

„Jsem naživu, Scullyová, a ty taky. Jsme v pořádku, v pořádku, Scullyová. Jsme spolu.“ Držel ji, dokud se neuklidnila a nenatáhla se po kapesníku, aniž by chtěla uniknout z jeho klína. „A, Scullyová… Jen abys věděla… Kdyby ses to někdy rozhodla… se mnou… znovu… Umím to i lépe.“ Zatímco ji pozoroval, zahořely jí tváře. To ještě nikdy neviděl. „Scullyová?“

„Nepamatuji se, že bych byla zklamaná.“

Chvíli zíral s otevřenou pusou a pak se rozesmál. Ona vypadala překvapeně. „Promiň. Já jen… Občas si myslím, že lidé stojící za celosvětovým spiknutím jsou neprůstřelní a neomylní. Pak si vzpomenu na tebe. Scullyová, ty jsi ta nejlepší věc, která se mi kdy přihodila, kterou mi kdy dali. Bože, jak jsem Kuřákovi vděčný.“

Dívala se na něj. On jí přitiskl hlavu více ke své hrudi a jen tak společně oddechovali. Po nějaké době velice tiše vyslovila jen jedno slovo. „Lépe?“

Cítila, jak bublá smíchem. „Až narazím na nějakou matraci, tak uvidíš.“

Bez toho, aby k němu vzhlédla, opět zašeptala: „Nějaká je vedle v ložnici.“

Muldera přešel smích a zmateně se k ní sklonil hlavu. Nedívala se mu do očí, tak jí jemně uchopil za bradu a donutil ji k tomu. „Scullyová?“ V jejím pohledu viděl všechno, co potřeboval, a srdce se mu rázem rozbušilo. Lehce se s ní v náručí zvedl a ona mu obtočila ruce kolem krku, jak ji nesl do vedlejší místnosti. Tam ji položil opatrně na postel. „Scullyová?“ Víc neřekl, ale ona přikývla se zasněnýma očima a on usedl vedle ní.

V příští chvíli vztáhl k ní vztáhl ruku a zaváhal. Scullyová ho pozorně sledovala, nebránila mu, ale ani ho nijak nepopoháněla. Mulder se zhluboka nadechl, pak jedním pohybem rozvázal pásek a rozevřel župan. Z toho, jak se zajíkl, Scullyová pochopila, že ho vůbec nenapadlo, že je pod froté látkou úplně nahá.

Nemohl si pomoct, dlaní se dotkl hebké pokožky a přejel jí po žebrech. Hned při tom prvním doteku se její bradavky napřímily do tuhých špuntů. Jeho výraz úcty jí zalil oči slzami, ale nenamáhala se s tím něco dělat. Zabořil svou tvář do jejího břicha, ochutnával ji, nasával její vůni.

„Scullyová…“ mumlal omámeně. Uchopil jednu bradavku mezi rty a pohladil ji jazykem, laskal ji a líbal, dokud se nepřemístil k druhé. Neopomněl žádnou její část. Blížil se nahoru ke krku, zatímco rukama třel a hnětl její boky a pas. „Jsi tak krásná“ vydechl trhaně hlasem tak slabým, že byl sotva slyšitelný, ale ona to pochopila kdesi hluboko ve svém nitru. Mulder věřil v pravdu, viděl ji tak, jak řekl.

Když nabral druhý dech, posadil se a ona k němu okamžitě vztáhla ruce, jenže on si rychle sundal kravatu a košili. Mrštil s nimi někam k židli a vůbec se nestaral, kam vlastně nakonec dopadly. Pak se vrátil k jejímu tělu – líbal, kousal, ochutnával – sunul se níž a níž. Když si uvědomila, co chce udělat, zapletla mu prsty do vlasů a poprvé se ho doopravdy dotkla. „Muldere, to nemu…“

„Já chci, Scullyová. Chci tě, celou.“

Zmlkla a očima ho vyzvala k pokračování. Mulder se zabořil nosem do chomáčku rusých chloupků v jejím klíně, nasál vůni, pak do hry zapojil jazyk a ona zalapala po dechu a prohnula se v zádech. Smál se na ni očima, protože jeho ústa byla přespříliš zaměstnaná. Mučil ji svým talentovaným jazykem, až pod ním sténala a svíjela se. Lépe? Dobrý Bože! Cítila, jak uvnitř ní roste napětí, stejně tak on, který na jediný malý moment nezapomněl, jakou jí chce působit rozkoš.

A pak se udělala, vlny horkosti proudily jejím tělem, až ji to děsilo, jenže byl tady on. Mohla ztratit rozum, protože věděla, že ji Mulder zase přivede zpátky. Tiskl ji k sobě, tišil ji, trpělivě čekal, až se zase vzpamatuje. Pak se na ni usmál a ona ho pozorovala, dlouho neschopná promluvit.

„Muldere…“

„Hm?“

„Máš na sobě moc oblečení“ smála se.

„Scullyová, můžeme počkat…“

„Nechci čekat. Chci být s tebou. Máme tuhle matraci a …“ hladila ho rukou v rozkroku přes tenkou látku kalhot a on usykával.

„Ou… pokračuj ještě chvíli a už se k ničemu kloudnému nedobereme, Scullyová.“

Poslušně vyjela dlaní nahoru k hrudi. „To bych nerada.“

Mulder se zachvěl. „Scullyová, určitě to chceš?“

Přikývla. „Strašně.“

Vstal tedy z lůžka, sundal si boty, ponožky a kalhoty, jen boxerky nechal na svém místě. Chtěl jí dát šanci to ještě zastavit. Místo toho se její drobné prsty zachytily okraje elastické látky a sunuly ji dolů. Těžce polkla, když ho uviděla. Myslela si tenkrát ve tmě, že má bujnou představivost, ale zjevně ještě nedostačovala. „Scullyová?“

Pohlédla mu do očí. „Prosím.“

Ruce se mu lehce třásly, když se dotkl její tváře, aby ji mohl políbit, a přitom se do ní něžně nořil. Pozorně ji sledoval, chtěl znát každičkou její reakci. Ona mu rukama sevřela boky a povzbuzovala ho. Když do ní vklouzl celý, vpili se jeden druhému do očí. Cítila spojení… cítila se tak plná, celá.

Pomalu se začal pohybovat. Vidět ji, když se s ní miloval, bylo… neuvěřitelné. Pozorovat její radost… omamující. Zvolnil ještě víc, chtěl, aby ta chvíle trvala navěky, a její ruce se ocitly zpět na jeho hýždích, nutily ho, aby zrychlil, přitvrdil. Byla blízko. On chtěl viděl znovu, jak dosáhne vrcholu, chtěl se dívat. Zapojil do hry své prsty a cítil, jak se napjala.

„Scullyová“ zašeptal a ona otevřela oči. Tak se jí do nich díval, zatímco létala, neschopný odtrhnout zrak stejně jako ona. Její třesoucí se tělo ho přeneslo přes okraj a on se v ní rozléval ve slastném uvolnění. Prohnula se, aby jí neušla jediná jeho kapka. Když se dokázal překulit na stranu, strhl ji s sebou a svíral ji, dokud se jejich dech nevrátil k normálu. „Sc… Scullyová?“

„Hmm?“

Ulehčeně se usmál, zněla tak uvolněně, odpočatě… uspokojeně. „Zavři oči.“

Ona se místo toho nadzvedla. „Muldere?“

„Jo?“

„Díky, že jsi přemohl tu temnotu.“

Vypadal poněkud překvapeně, ale pak se usmál. „Kdykoliv, Scullyová. Kdykoliv.“

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 3.9.2011 v 16:00 v kategorii Povídky.