Kult X

autorka Leyla | překlad luca | rating NC-17 | kategorie V, A, MSR | spoiler Detour, The End

Je konec.

Nebo to aspoň tak vypadá.

Co jsem to Mulderovi řekla? „Bez ohledu na to, co si myslíš, tentokrát nejspíš vyhráli.“ A pak o přeložení. O uzavření Akt X. Mrkl jen jednou. Pak se ode mě odvrátil.

Věděla jsem, co cítí. Co si myslí.

Nikdy jsme spolu nemluvili o přeložení. Jen jsem na to myslela. Snila jsem o něm nejednou, když jsem byla na Muldera opravdu naštvaná. Když jsem měla dost jeho keců a nepředvídatelného chování. Jenže okamžitě jsem se cítila podivně zahanbená a hluboko v srdci jsem věděla, že to nemůžu udělat – nemůžu to udělat Mulderovi. A bylo to v těchto chvílích, kdy jsem pochopila, jak moc mě potřebuje, v těchto chvílích, kdy mi docházelo, i přes odpor přiznat si to, že ho potřebuji stejně.

Už nás jednou rozdělili, uzavřeli Akta X, mě poslali zpět do Quantica a Mulderovi přidělili nového partnera, toho Alexe Kryceka. Zdá se mi, že to bylo před stovkami světelných let.

Teď nás nemohou rozdělit. Nedovolím to.

Bohužel navzdory tomu, co jsem chtěla, události se zdály nevyhnutelné.

Kancelář vyhořela. Kompletně do základů. Stála jsem tam s Mulderem, štiplavý pach kouře stále visel ve vzduchu, voda z požárních hydrantů stékala ze stropu a zdí. Stála jsem tam a vzhlížela k němu, v jeho tváři se nezračila ani špetka emocí, oči měl prázdné, ruce odevzdaně svěšené podél těla.

Šla jsem k němu, nejprve váhavě, dotkla se jeho paže a čekala, zda mě od sebe odstrčí. Neudělal to. Přitiskla jsem se k němu, hlavu mu položila na prsa. Tlukot jeho srdce jsem cítila na tváři. Pomalý. Pravidelný.

Příliš pomalý.

Šok.

Ach, Bože, Muldere, pomyslela jsem si a odtáhla se. Pohled měl skelný, kůži bledou a studenou pod mým dotykem. Popadla jsem ho za ruku a táhla ke dveřím. „Pojďme, Muldere. Musíme odsud vypadnout.“

„…složky…“ mumlal.

„Jsou zničené, Muldere“ odpovídala jsem a stále ho držela za ruku. „Musíme jít, pojď.“ Vytrhl se mi ze sevření a zamířil ke skříňkám, teď pokrytým sazemi a zmáčenými vodou. „Nesahej na ně, Muldere, pořád můžou být…“

Horké, dořekla jsem v duchu, jak popadl nejbližší zásuvku, na doraz ji vytáhl a zabořil ruku do změti pomačkaných a ohořelých papírů. Sledovala jsem, jak se mu mezi prsty rozpadají na prach. Mulder zavřel oči. „Samantha…“ zašeptal a podlomila se mu kolena.

„Ježíši, Muldere“ běžela jsem k němu a podepřela ho, jak jen bylo v mých silách. „Padáme odsud. Hned!“

Tentokrát mě nechal, abych ho vyvedla z místnosti, která bývala kanceláří. Z té, která kdysi shromažďovala jeho životní dílo.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Otevírám dveře Mulderova bytu a on vstoupí dovnitř. V autě nepromluvil ani slovo. Držela jsem jednu ruku na volantu a druhou měla vloženou do jeho levé dlaně, jak jsem řídila. Tiskl mé prsty, jako by je nikdy nechtěl pustit.

Uvnitř bytu se natáhnu po vypínači, ale Mulderův hlas, ostrý jako břitva protínající chladný ranní vzduch, mě zastaví: „Nech to.“

Poslechnu, zavřu dveře a následuji ho do temného obývacího pokoje. To právě tady jsme vedli vážný rozhovor o přeložení, o konci Akt X, jen pár hodin předtím. A nyní nemáme nic, žádnou kancelář, žádná Akta X, nic. Mulder klesne na gauč a unaveně shodí boty z nohou. „Lehni si“ pobídnu ho tiše. „Přinesu ti něco k pití.“

„Zůstaň.“

„Muldere, půjdu jen do kuchyně…“

„Řekl jsem, abys zůstala. Prosím.“

Mulder mě často neprosí. Ne že by měl špatné vychování. To jen prosby a poklonkování nejsou v našem vztahu důležité. Já říkám Muldere, to jsem já mnohem častěji než Děkuji a on zase Hej, Scullyová více než Prosím. Nikdy mě to netrápilo. Vím, že to nemá nic společného s nezdvořilostí.

Jeho prosba teď je stvořena ze syrové bolesti a touhy. Vyhovím mu, pomůžu mu ulehnout a pak si ke gauči přitáhnu židli. Hlava mě najednou rozbolí, a tak si nevědomky masíruji spánky. „Všechno je pryč, Scullyová“ promluví náhle tiše.

Upřu na něj zrak. „Já vím.“

„Akta X… všechno, na čem jsem tak tvrdě pracoval. Samantha – byla tam její složka. I tvoje“ podívá se na mě provinile, jako by litoval, že mi přináší zlé vzpomínky právě v tomto těžkém čase.

Mlčím. Nemůžu mu říct, že dostaneme všechno zpátky, protože vím, že to není možné. Nic nenahradí všechno, co bylo ztraceno. Na konci nemáme nic – jsme tam, kde jsme začínali. Pět let jsme budovali a budovali, aby se vše nakonec zřítilo jako domeček z karet.

„Myslel jsem si, že život není fér“ pokračuje Mulder monotónním hlasem.

„Je to nespravedlivé, Muldere“ potvrdím mu. Připomenu si rozhovor, který jsme vedli uprostřed floridských lesů. „Pamatuješ si, co jsem ti řekla o svých pocitech z rakoviny?“ Při těch slovech ke mně otočí hlavu. Přikývne. „Řekla jsem ti, že jsem si myslela, že umřu. Myslela jsem, že to není fér. Ale pochopila jsem, že to byl ten boj – dát tomu smysl, ten mě zachránil. Muldere, teď to cítím právě tak.“ Kdyby to jen znělo tak, jak to myslím. Můj hlas je unavený a je mi jasné, že Mulder to dobře vnímá. Vím, že slyší, jak se ho zoufale snažím utěšit. Cítím se, jako bych mu říkala jen částečnou pravdu.

„Jenže ten boj za to nestojí, Scullyová. Ne jestli znamená ztrátu všeho. Copak to nevidíš?“

„Samozřejmě že ano“ ohradím se ostřeji, než jsem zamýšlela. „Vím to. Ona jsme tolik ztratili, Muldere, že to vypadá, že už víc ztratit nemůžeme.“ Studuji jeho tvář v pološeru a zneklidňuje mě, že ho pořádně nevidím. Natáhnu se k malé lampičce a rozsvítím ji. On sebou nespokojeně trhne. „Potřebuji tě vidět, když s tebou mluvím“ omlouvám se jemně. Přikývne.

„No,“ povzdechne si, „aspoň žádného z nás tentokrát nezabili.“

To je Mulderův duch, myslím si. Snažit se být pozitivní. Snažit se nemyslet na fakt, že všechno, na čem jste kdy pracovali, šlo k čertu. Slyším v jeho hlase vyčerpání. „Donesu ti deku a ty se pokusíš usnout, ano?“ navrhnu mu a vstávám ze židle.

„Já deku nepotřebuju, Scullyová.“ Těžce dosednu zpátky. „Teď jsme se dostali k momentu, kdy mi řekneš, že je ti to opravdu líto, ale že budeš muset jít, že jo?“

„Nikam nepůjdu, když to nebudeš chtít, Muldere.“ Odmlčím se. „Chceš, abych šla?“

Další pauza a pak se mi zadívá přímo do očí s tváří zcela uvolněnou. „Ne.“

„Pak tedy zůstanu.“

Opřu se do opěradla židle a ponoříme se do ticha, tíživého, dusného ticha, ve kterém nepřemýšlím o ničem jiném, než jak musela naše kancelář vypadat v plamenech. A myslím na jedinou osobu, o kterém vím, že s ním nese pochodeň na věky věků.

Skloním se k Mulderovi, abych se s ním o své myšlenky podělila, ale jeho oči jsou zavřené. Spí. Nebo to aspoň zatraceně dobře předstírá. Můžu mu to říct později. Usadím se pohodlněji na sedátku a hlava mi postupně klesá k rameni, jak usínám.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Probudím se přímo uprostřed snu o Dianě Fowleyové a Mulderovi. Viděla jsem je opět přes skleněnou stěnu s propletenýma rukama. V tom snu se Fowleyová nakláněla a hladila něžně Mulderovu tvář. Jeho oči byly vpité do jejích a ona se otočila ke sklu, podívala se vítězoslavně s triumfálním úsměškem na rtech přímo na mě, než svou pozornost zaměřila zpět na něj. Krk mám ztuhlý a protáhnu se, uspokojená, kdy uslyším hlasité křupnutí. Zkontroluji hodinky.

4.15. Mulder stále spí na gauči.

Cože mě to vzbudilo?

Rozhlédnu se po místnosti. Všude tancují mihotavé stíny, protože jsem nezhasla lampu. „Nee“ uslyším náhle z gauče a pochopím, proč jsem se probudila.

Opatrně vstanu a kleknu si k němu, dotýkajíc se jeho tváře jako nevědomá kopie Diany Fowleyové z mého snu. „Muldere“ zamumlám. „Muldere, vzbuď se.“ O čem se mu zdá tentokrát? O ohni? Ztrátě Akt X? Sestře? Nikdy to nebudu vědět s určitostí. Jak je vyhýbavý ve vztahu ke své křehké duši, nejspíš mi to nikdy nepoví. „Muldere, prosím, probuď se“ zkouším to znovu.

Jeho oči se zachvějí a otevřou. Párkrát dezorientovaně zamrká. „Scullyová?“ ptá se.

„Nikdo jiný“ ujišťuji ho jemně.

„Co tady pořád děláš?“

„Usnula jsem. Měl jsi nějakou noční můru.“

„Zdálo se mi, že umíráš a já tě nemůžu zachránit.“

Zhluboka se nadechnu a cítím, jak se mi napnuly všechny svaly. Tolik o vyhýbavosti. „Nic mi není, Muldere. Jsem přímo tady a je mi fajn.“

Hlas má stále omámený a zastřený ze spánku. „Nemáš ani ponětí, jak moc tě potřebuju, Scullyová“ pronese a já klopím zrak, neschopná se mu podívat do očí a čelit tomu, co právě řekl. „Opravdu, Scullyová. Potřebuju tě.“

Přikývnu s hlavou stále sklopenou. „Já vím“ řeknu mu velmi tiše a pořád uhýbám jeho pohledu.

„Prosím, neschovávej se přede mnou, Scullyová“ mumlá a jemně mě uchopí za bradu a nadzvedne ji, takže nemám jinou možnost, než se mu podívat do očí.

„Já se neschovávám, Muldere“ odpovídám po pravdě. „To jen, že není jednoduché vědět, že mě Fox Mulder potřebuje.“

Tiše se zahihňá. „Já vím, jsem náročný.“

„Více než náročný, Muldere. Být tebou potřebovaná je jako… Já nevím, jako být na pozoru dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Ty nepotřebuješ běžného partnera. Potřebuješ spiklence, hlídacího psa, psychiatra, ochránce, matku, milenku…“ Ta slova mi vylétnou z úst, než si uvědomím jejich obsah. Kousnu se do rtů, jak mě Mulder naléhavě rentgenuje očima.

„A která ta osoba jste vy, agentko Scullyová?“ ptá se.

Našpulím rty a pečlivě volím každou slabiku. „Většina z nich.“

„Ne všechny?“ útočí dál. Zavrtím hlavou. „No, je dost těžké si tě představit jako moji matku“ pronese nakonec a já se rozesměji.

„Máš pravdu. Myslím, že tu bych nezahrála.“

„Podle tebe potřebuju milenku?“ pokračuje v rozhovoru a smích mi uvázne v hrdle tak rychle, jak se objevil.

Zadržím dech. „Na tohle nemůžu po pravdě odpovědět, Muldere.“

„Protože nemůžeš nebo nechceš?“

Pomalu zavrtím hlavou. Pohybujeme se na dost tenkém ledě, myslím si k sobě. Jsme oba vyčerpaní a zranitelní. Oba si přejeme, abychom se měli čeho zachytit. Abychom měli naději. Jenže zaklesnout se jeden do druhého v téhle situaci je to nejhorší, co bychom mohli udělat. Máme však jeden problém. To jediné, co nám zbylo, k čemu můžeme vzhlížet, jsme my dva navzájem. Jen my.

Odkašlu si. „Donesu něco k pití“ chystám se vstát, ale Mulder se prudce posadí a za ramena mě podrží v klečící pozici.

„Scullyová…“

„Ano, Muldere?“

„Já tě opravdu moc potřebuju, Scullyová“ dokončí větu a já kývnu.

„Já vím, Muldere. A máš mě. Nikam nejdu. I když nás Úřad rozdělí, pořád můžeme…“

„Tohle nemám na mysli, Scullyová.“

Nebezpečí, pomyslím si. V hlavě se mi rozsvítí červené světýlko. Vím přesně, o čem mluví, a zoufale si přeji, abych dokázala hrát nenucenou a předstírala, že to netuším. Ne že bych na to nikdy nemyslela. Ani že bych to nechtěla. Tedy jeho, tak je to.

Vidět ho s Dianou mě ničilo. Vzbuzovalo to ve mně takovou žárlivost, o které jsem ani nevěděla, že jsem jí schopná. Mulder a já jsme spolu strávili posledních pět let, dávali všanc své životy, duše i krev, vše podřizovali práci, a navzdory tomu on tam stál s ní, ne se mnou. Seděla jsem pak v autě a cítila pronikavou bolest stoupající do hrudi, rukou i nohou.

Takže… Ne že bych na to nemyslela. Přemýšlela jsem o nás často. Vlastně pravidelně. Ale ne tak, jak by se čekalo. Budete si myslet, že pokud chci svého partnera velice nepartnerskou cestou, budu o něm snít. Že budu masturbovat, a přitom si ho představovat, jak se se mnou miluje.

Omyl.

Ne v mém případě. Nikdy o Mulderovi nesním.

O.k., dobrá, možná to není čistá pravda. Párkrát jsem o něm snila. Ale neuspokojuji se při tom. Dělávám si to a představuji si kohokoliv kromě něho, zoufale se snažím vymazat jeho obraz ze své mysli. Většinu času se mi to daří. Jenže ke konci, jak mé tělo těžkne a začíná se třást v přicházejícím vrcholu, Mulder je všechno, na co dokážu myslet. Vrtím stydlivě hlavou, abych se osvobodila, i když vím, že on bude vždy na prvním místě.

Většinou jsem spokojená s tím, co společně máme. S významnými pohledy z druhé strany místnosti, o kterých vím, že jsou vyhrazeny jen a jen pro mě. Příležitostným fyzickým kontaktem. Sdílenými emocemi. Nijak si je nepřikrášluji. Prostě jich užívám.

Nikdy jsem si nepomyslela, že já a Mulder cokoli uděláme s tím očividným sexuálním napětím, které mezi námi je. Nikdy jsem si nepomyslela, že někdy nastane tahle noc.

„Scullyová“ vrátí mě Mulderův hlas do reality.

„Jsem tady.“

„Myslel jsem na tebe… občas…“ začíná neohrabaně a jeho ruka opouští mé rameno a sune se vzhůru, aby se bříšky prstů dotkl kůže na mém krku. Jemné chloupky tam se mi pod jeho dotekem napřimují a mě to stojí všechny síly, abych nereagovala. Držím oči otevřené, široce otevřené, abych ho viděla a nebyla tak moc zasažena tím, co mi jeho dotek dělá.

„Muldere“ usměrňuji ho. „Neměl bys to říkat. Neměl.“

„Proč ne?“ ptá se. „Všechno ostatní je pryč. Zničené. Proč bych to neměl říkat?“

Podívám se na něj, na moment šokovaná. „Trochu to zní, jako že jsme dva poslední lidé na zemi, a tak mě chceš, protože stejně jinou možnost nemáš.“

Jeho ruce se okamžitě stáhnout a on zavrtí hlavou s bolestí ve tváři. „Ne, Scullyová. Tak to není. Vůbec ne. Chtěl jsem říct, že mezi náma pořád něco stálo. Někdo, kdo to zjistí. Někdo, kdo to použije proti nám. Teď už na ničem nezáleží. Je mi jedno, jestli to někdo ví. Je mi fuk, jestli celý podělaný svět pochopí, jak moc tě chci.“ Vím, že koukám vyjeveně, ale nedokáži nic říct. Není to, jako by mě právě požádal o ruku a slíbil mi věčnou lásku, ale jako obvykle Mulder přesně ví, že tohle bych ani slyšet nechtěla. „Ježíši, Scullyová, vždycky se našel nějaký důvod, abych ti to neřekl. Když už to nebyla obava z prozrazení, tak to byl můj vlastní pitomý strach z odmítnutí. Nebo…“

„Odmítnutí?“ přeruším ho nedůvěřivě. „Bál ses, že tě nebudu chtít?“ Jeho hlava poskočí nahoru a dolů. „Muldere, vím, že často pochybuji o tvých názorech a rozhodnutích. Ale nikdy, nikdy bych tě neodmítla. Ne kvůli tomuhle. Kvůli ničemu.“ Teď vypadá překvapeně on. „Muldere, tvůj život se stal mým. Tvé pátrání se stalo naším. Tvé poslání, jakkoli moc mě stálo,“ odmlčím se a polykám slzy, „už dávno není jen tvoje.“

Mulder mě popadne a prakticky vytáhne z podlahy na svůj klín. Obtočí kolem mě své paže a pevně mě sevře. Schovám si tvář do jeho ramene a nechám pár slz skanout dolů, zatímco ignoruji tu podivně neohrabanou polohu, v níž se nacházíme, a raději si užívám tu opojnou blízkost jeho těla proti svému.

Líbá můj krk, ucho, oči a stále mumlá mé jméno skrze vlastní slzy. Nakonec zaplete prsty do mých vlasů a jeho rty se semknou s mými. Nikdy jsem si nepomyslela, že to bude takové, že jeho rty budou tak žhavé, omamující a nedočkavé, až mě to vyvede z míry. Ale nemám potíže s opětováním. Zaklesnu se do jeho úst, jak se hladově líbáme, ochutnáváme jeden druhého, pohlcujeme se navzájem. Rukama sklouzne přes má ramena až k ňadrům.

Neztrácí s nimi čas. Sevře je v dlaních a palci hrubě přejíždí přes bradavky, které se okamžitě napřimují i přes tenkou látku halenky. Projede mnou vlna vzrušení a vydechuji jeho jméno, zatímco on nepřestává ve svém útoku a tvoří z mých hrotů ostré špice, které mi způsobují jen čirou touhu a pramínek vlhkosti stékající do kalhotek.

Poněkud nešikovně změníme pozici, takže Mulder opět leží na zádech a já na něj obkročmo usednu a sevřu jeho boky nohama. Musím se sklonit, abych dosáhla na jeho rty, a tím se otřu o jeho mužství, už dávno tvrdé a napínající se skrze džíny. Hluboce zasténá. Všechno se to děje tak rychle, ale nevadí mi to a Mulderovi teprve ne. Mé ruce vklouznou pod jeho šedé tričko a dlaněmi se mu opřu o prsa. Najdu bradavky a hraji si s nimi bříšky prstů. Co ale opravdu chci, je mnohem níž a já tam zamířím a rozepínám mu kalhoty. Společnými silami je stáhneme dolů, s nimi i boxerky a jeho penis je konečně volný a my máme čas na sundání zbylých částí oděvu. On odhodí své triko na zem a strhne moji halenku, která ho tak následuje. Natáhnu ruce dozadu k zapínání podprsenky a upejpavě sklopím zrak, když ji nechám sklouznout z ramen. Vím, že si Mulder užívá pohledu na mou nahou hruď, že se mu to líbí. Sáhne po jednom ňadru a přitáhne si ho blíž, jedna bradavka si neomylně najde cestu do jeho úst, zatímco tu druhou hladí prsty. Zalapám po dechu a na moment zapomínám, že jsem stále napůl oblečená.

Odtáhnu se a on mi pomáhá sundat kalhoty, téměř surově, bezohledně. Zachytím lem svých kalhotek, ale než s nimi mohu cokoliv udělat, Mulder mě přitáhne blíž, dlaněmi jemně hladí má záda podél páteře a nějak se dostane k okraji saténové látky a tahá ji dolů. Skopnu zbytek spodního prádla na zem. A tak se přilepíme tělo na tělo, kůže na kůži, cítím jeho dech, jak má hruď stoupá a klesá společně s jeho, jeho vztyčený penis mě tlačí do stehen. Oba se zastavíme, mám dech horký a vlhký proti jeho krku.

„Scullyová,“ lapá po dechu, „jestli to chceš zabalit, tak teď je ta nejpříhodnější chvíle.“

„Nic nebalím“ šeptám mu do ucha a vlepím jemný polibek pod jeho čelist.

„Díky Bohu“ vydechne a oba se zasmějeme. Pak, když už si myslím, že do mě vstoupí, ucítím jeho ruce na svých bocích, jak mě zvedají. Chce, abych se napřímila, a snažím se vyhovět. Ale on pokračuje, otáčí mě. Už už se chci zeptat, co to dělá, když skončím na břiše a jeho penis se tlačí mezi mé půlky.

Och, Ježíši…

„Nadzvedni se trochu, Scullyová“ pobídne mě tiše a já to udělám. Jeho mužství teď krouží kolem mého centra a on mi přitiskne dlaň na břicho a bez slitování do mě pronikne. Nemám jinou možnost, než se v té chvíli posadit jakoby na paty a koukat do protější zdi, neschopná z něj zahlédnou alespoň malý kousek.

Přesně vím, proč mi tohle dělá.

Je to takový test. Test důvěry.

Věřím mu? Věřím mu natolik, že ho nechám, aby mi to napoprvé udělal zezadu, aby to byl on, kdo ovládá veškeré dění, abych se mu nemohla podívat do očí? Část mého já proklíná jeho sobectví, přeje si, aby to poprvé bylo intimnější, tváří v tvář, zatraceně. Samozřejmě že mu věřím. Tak proč mě musí takhle zkoušet?

Obracím svoji pozornost zpět k němu ve mně. Je těžké to ignorovat. Jeho ruce se vrátí na má prsa a konečně něco z něj vidím, vypadají nedotčené ničím a nikým. Jedna z nich posléze sjede do mého klína a jeho prsty najdou můj klitoris. Jsem tak vlhká a připadá mi, že ze mě musí vyklouznout, tak na protest hlasitě zasténám a zároveň ze všech sil sevřu své vnitřní svaly.

To nepůjde. Tohle nemůžu. Takhle ne. „Muldere“ zachrčím. „Kriste, Muldere, nevidím tě.“

„Bože, Scullyová,“ vydechne provinile, „nezlob se.“ Opustí mé tělo a já opět málem vykřiknu z té ztráty. Znovu změníme polohu, tentokrát ležím na zádech a on se nade mnou týčí jako hora. Natáhnu se k němu a přitáhnu ho k sobě blíž a on do mě opět hluboko vniká vší silou.

„Počkej“ mumlám.

„Omlouvám se“ pronese opět tiše, skloní se a líbá mi pěšinku ve vlasech. „Já jsem si neuvědomil… já jen… Bože, tolik tě chci.“

Uvolním se, bezděky zavrtím a užívám si ten pocit cítit část jeho těla ve mně. Ježíši, ve mně. Začne se pomalu a klidně pohybovat, jeho přírazy jsou pevné a pravidelné. „Muldere“ vyslovím jeho jméno bez úmyslu říci něco víc. Stejně mě nic nenapadá, jen to, jak moc ho miluji, což si chci uchránit na později.

„Já vím, Scullyová“ směje se na mě. Směje se. Poznamenám si někam do mozkových závitů, že tohle je to, co Foxe Muldera rozveselí. Jeho pohyby se stávají rychlejšími, naléhavějšími, ale stále jsou přesně odměřené. Slova vycházející z jeho úst jsou krátká a udýchaná, jak se mu zrychluje tep.

Přikývnu, neschopná promluvit. Ten obraz jeho těla, které druhému dává lásku a rozkoš, je něco, co si chci zapamatovat navěky. Nejsem obdařena fotografickou pamětí jako on, a proto se musím více snažit, abych si důležité věci uchovala v mysli. Jsem v tom zatraceně dobrá, ačkoliv si stejně myslím, že něco takového nezapomenu, ani kdybych chtěla.

Najednou podstatně zrychlí a já slyším, jak naše těla do sebe narážejí. Uvědomím si, že lapám po dechu, a i když v této poloze jen málokdy dosahuji orgasmu, překvapeně zjišťuji, že mé tělo citlivě reaguje na každý příraz, který učiní. Náhle uchopí mé nohy pod koleny a tlačí je vzhůru, což mu poskytne možnost hlubšího průniku, a já sténám a pevně semknu oční víčka.

„Scullyová, prosím… otevři oči… Chci tě vidět… až se uděláš.“

„Muldere… já… Nemyslím, že jsem připravená…“Ale mé tělo ano, mnohem rychleji, než jsem si myslela, že je možné. „Ach, Bože, Muldere!“ Uvědomím si, že se to děje a že on to ví, navzdory mé předchozí smůle s misionářskou polohou. „Bože!“ křičím a zarývám nehty do Mulderových zad, jak mě vyvrcholení zasáhne plnou silou. Mulder to vidí a cítí, mé svaly se svírají kolem jeho údu a on začíná sténat také. Nutím se mít oči otevřené – Mulder není jediný, kdo se rád dívá.

Jeho tělo se zachvěje a poskočí proti mému, jak můj vrchol opadá a jeho vzrůstá, cítím, jak mě naplňuje a křičí mé jméno, když se do mě vyprázdní. Pak se zhroutí na mou hruď a oba těžce oddechujeme, dlouho bez jediného slova. Nakonec zvedne hlavu a něžně mě políbí. „Scullyová,“ šeptá tiše do mých úst, „tohle bude ten nejneuvěřitelnější den, který jsem kdy prožil.“

„Muldere, bez ohledu na to, co se stalo, máme tohle. Máme jeden druhého, jakkoli bláznivě to zní.“

„Všechno ostatní je bláznivé. Tohle ne“ uklidňuje mě.

Miluji tě, Muldere, pomyslím si, když mě znovu líbá. Tiše ta slova mumlám proti jeho rtům. Nemám ponětí, kam půjdeme. Nevím, co budeme dělat. Život není spravedlivý. Ale co jsem řekla, byla pravda. Když jsou věci nefér, obrana není v jejich rozcupování a ničení, musí se jim dát smysl.

A to je to, co bychom mohli udělat. Tak nějak. Společně, jako vždy. Od této noci ještě více, než doposud.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 20.8.2011 v 22:00 v kategorii Povídky.