Kult X

autorka summerraino | překlad X | rating PG | kategorie humor/comfort | povídka ke stažení

Jasně, že ho miluju, je zcela zřejmé, že ho miluju. Jak bych ho nemilovala? Jak to bylo? Neutrální podnět plus čas rovná se pozitivní podnět. Adaptace. Když živá bytost, nepříliš komplexní, vstoupí do kontaktu s jinou bytostí, která nepředstavuje žádnou hrozbu,vytvoří si nakonec pozitivní pohled na sebe sama, i když to s sebou nepřináší žádný užitek…Dobře, to není ten případ, ani se mu nepodobá, ale… dobře.

Jasně, že ho miluju, je zcela zřejmé, že ho miluju. Jak bych ho nemilovala? Otázka je jak? Nevím, už léta žiju s těmito neustálými úvahami a nejsem si moc jistá, že někam vedou. Je to jako ty zatracené antivirové programy: Slouží pouze k tomu, aby ses cítila v bezpečí, občas tě otravují, abys klikla na „souhlasím“, i když v polovině případů (no dobře, ve všech) nemáš ani zdání, s čím jsi souhlasila.

Jasně, že ho miluju, je zcela zřejmé, že ho miluju. Jak bych ho nemilovala? Ale je důležité, abych v tom měla jasno. A mám v tom jasno. Ale je to příliš významné…On je…on. Tak tedy opět hurá do nesmyslného přezkoumávání svých citů. Dobře, znovu důkladně projděme všechny důkazy:

• Je to první člověk, na kterého myslím, když vstávám? K sakru, v polovině případů je to on, kdo mě budí. Výsledek: Ano, ale neplatí to, protože je to závislé na okolnostech. Logicky souvisí s představou otcovsko-přátelsko-mateřského vztahu.

• Je to poslední člověk, na kterého myslím, když jdu spát? V polovině případů s ním právě domluvím. Totéž.

• Svírání žaludku v jeho pouhé přítomnosti (v procentech): nepatrné procento, nepochybně nedostatečné, navíc se to nepočítá ve chvílích vážného ohrožení života, je to tedy závislé na okolnostech. Navíc nemůžu za to, že se tak dívá. Takže nic.

• Fantazie: Omezené. S pocitem provinilosti. Kusé. Dokonce souvisí s představou, no, pouze přátelského vztahu.

• Přání vrhnout se na něj a rozmačkat ho (v procentech): Když necháme stranou okolnosti, kdy je to ospravedlnitelné, tak je to procento nízké. Možno použít odpověď z bodu „svírání žaludku“.

K čertu s důkazama. Miluju ho, opravdu ho miluju. Od vlasů, jež se zdají být jako stvořené, aby do nich člověk vnořil ruce, až po jeho „bigfoot“ nohy. Od jeho neustálé paranoi, až po jeho intuitivní inteligenci. Od jeho „na co chceš psací stůl“ až po jeho „bez tebe bych nemohl pokračovat“.

Miluju ho tak, jak jsem nikdy nikoho nemilovala. To je vše. Kontrola dokončena.

Aktualizace ukončena. Virus nenalezen, a kdyby zde byl, lze ho eliminovat uložením do virového trezoru, nebo jak se to jmenuje. Ale předpokládám, že se budu dál zastavovat, abych o tom přemýšlela. Protože je to důležité, příliš důležité. Zdá se, že celý můj zatracený život je svázaný s tímto…pitomcem… do té míry, že mě to bolí, když mi najednou nevěří, když se na mě dívá s tím výrazem „ale jak to, že to nechápeš? Jak to, že mě nepodpoříš v mé absurdní teorii, šestnácté v pořadí tento týden a dnes je úterý?“, když něco zamlčí. Je to důležité z toho důvodu, abych nebyla ostražitá ohledně každého jednotlivého citu, který k němu chovám. KRUCI, viděl mě, jak si třu čelo. Všimne si toho? Ale, čeho by si měl tenhle hlupáček všimnout? Je pravdou, že to není zrovna nejlepší nápad přemýšlet o něm v jeho přítomnosti, ale pokud jsi strávil/a posledních pár let cestováním v noci odnikud nikam, přijde chvíle, kdy se ti zdá cokoliv dobrýho, jen abys nějak zabil/a čas.

„Je ti dobře, Scullyová?“

„Hmmm, jo. Je mi fajn.“

„Vyspi se chvilku.“

„Ne, nechce se mi spát. Sama…nevím. Jsem spíš jak v polospánku… nebo co,“ usmívám se. „Tobě se chce spát? Můžu chvíli řídit, jestli chceš?“

„Ne, jsem v pohodě.“

Ticho. Je pravda, že občas ho chci, ale…nevím, vážně, nemyslím si, že by to byla hloupá racionalizace, buďme logičtí: Když měl nějaký člověk milostně-sexuální život tak jako já v posledních letech…vážně se dá považovat, že to něco znamená, když chceš příležitostně svého kolegu, s kterým trávíš většinu času, kterého miluješ jako nikoho a ke všemu je to paranoik posedlý svou prací, s komplexem viny, jenž je větší než Aljaška, atd. atd.? No tak, je to jen zatracený sen ve srovnání s mutanty, upíry a zbytkem mého patetického seznamu. A když si pomyslím, že existují ženy, kterým zbyly oči pro pláč, protože jejich poslední rande bylo s gayem, nebo impotentem nebo úchylem nebo… jednoduše s naprosto nudným chlápkem. Bože můj, potřebuju chlapa, už potřebuju chlapa, už to mám! Skinner! Ale já se nechci zaplést se Skinnerem,… to je fuk, představuje méně rozporů, půjde jen o sex. Jenom kvůli sexu bych se zapletla s někým neznámým, ale když vezmu v úvahu, jaké mám štěstí, určitě by se z toho vyklubal mimozemšťan…Jedna věc je nevěřit v ně, ale vědět, že existují, je věc druhá. K SAKRU: Usmála jsem se.

„Na co myslíš?“

„Doufám, že nabídneš víc než dolar, tohle tě bude stát celej majlant.“ Řekla jsem to nahlas?

Řekla jsem to nahlas. Dívá se na mě. Dívá se na mě tím pohledem. Čte v mé mysli. Může vidět, jak se vrhám na chudáka Skinnera v jeho kanceláři, může mě vidět v tmavém zákoutí, jak se líbám s neznámým mužem, kterému najednou vylezou anténky, může mě vidět ve své posteli, jak ho něžně odstrkávám a říkám mu „ Muldere, jsi pro mě příliš důležitý, nemůžu tě použít.“ „Ale já chci, jsem tak na dně jako ty.“ „Jo, ale jsou důležitější věci.“ „Ne, krásko, během prvních dvou měsíců abstinence jsou, ale pak přestanou být.“

Můžu se potrhat smíchy. Z tohoto se už nevykroutím.

„Muldere, dívej se na cestu.“

Chvíli na ni kouká.

„Fajn, tak si proberme možnosti: před sebou mám nekonečně rovnou silnici, po které, když naposledy něco jelo, tak to byli dva koně, a to nemluvím o výkonu, a vedle sebe mám Scullyovou, počuranou smíchy. Nevím, nevím, je to těžká volba.“

„Byla to hloupost.“

„Řekni mi to, řekni mi to, řekni mi to. Nudím se.“

„Pusť rádio.“

„CCC, jasné, stručné, správné (clara, concisa y correcta – to se fakt nedalo přeložit). Ne, ostré, zatracené, (cortante, cabrona) potřebuju další c…aj, to se mi nestává.“

„No tak, povídej.“

Všimla jsem si toho? Hlásek rozmazleného dítěte a k tomu výraz a la „psí oči“. No ne, ale …jen to ve mně probouzí…něhu. Takže nic.

„Je to,“ vzdávám se,“ těžké vysvětlit.“

Prudce zastaví, sjede ke krajnici a zůstane na mě koukat s doširoka otevřenýma očima. Dívám se okolo sebe: Není tu žádné UFO, nejsou tu mimozemšťané, není tu…kruci, není tu nic než tma jak v pytli.

„Těžké vysvětlit?“

„Štít! Štít (coraza) začíná na c, není to přídavné jméno, ale…Co je s autem?“

„Těžké vysvětlit?“

Počítám vteřiny, během kterých nemrká, ale unavuje mě to. Co s ním k sakru je?

„Jo, myslela jsem na něco, co mě nakonec pobavilo a je příliš komplikované na vysvětlování, no a co?“

Cha. Nech mě, ať ti vyprávím, jak se tvářil Skinner, jen tohle. Nic se neděje, když mu to řeknu.

„Scullyová, pro všechno na světě, kvůli mému psychickému zdraví, jen tak pro změnu, potřebuju, aby tys mi vyprávěla něco, co je ´složité vysvětlit´.“

Dobrá, ukradla jsem vtip.

„Buď bez starosti, nikdy nedosáhnu tvých kvalit, nepřemýšlela jsem nad žádnou stopou, která jistojistě patřila nějaké kryptozoologické obludě.“

„Ta stopa tam byla.“

„Muldere, …byl Halloween.“

„Když je Halloween, neznamená to, že nemůžou být ´Bigfoots´.“

„Máš tu větu vytetovanou na nějaké části svého těla? Myslím tím: ´I když jsi paranoidní, neznamená to, že tě nikdo nepronásleduje´“.

„Jsi kvůli něčemu naštvaná?“

„Ne,“ pospíším si s odpovědí, „ne, vůbec ne.“

„Jestli chceš, můžeš si to dokázat na sobě, to s tím tetováním.“

„Věděla jsem, že to nakonec řekneš.“

„Ale jdi, budu muset obměnit svoje vtipy. Mimochodem, ohrané vtipy nepoužívám. Je mi líto.“

„To je jedno.“

Nepříjemné ticho. Cítí se špatně. Musím něco říct. Nemám ráda trapné situace.

„Proč jsi zastavil?“

S unaveným úsměvem se podívá před sebe a pokrčí rameny. Jen temná noc se jakoby slévá do rovné silnice ozářené kuželovitým světlem reflektorů.

„Už jsme asi dojeli,“ podívá se na mě. „Co se děje, Scullyová?“

Opravdový zájem. Už to není ta chorobná zvědavost. Kouknu se dozadu a vidím úplně stejnou černočernou tmu obarvenou červenou září zadních světel. Uprostřed ničeho. Jen sloup světla vycházející z auta ozařuje vůkolní temnotu. Zkoumavý pohled, svraštělé obočí. Na chvíli mám pocit, že jsem ztracená uprostřed černého vesmíru, izolovaná v malém prostoru, ve kterém je jen on. Když nad tím tak přemýšlím… dost se to podobá skutečnosti. Dívala jsem se na něj příliš dlouho. Teď vypadá, že si upřímně dělá starosti.

„Co si o nás myslíš, Muldere?“

Bože, řekla jsem o nás? Prosím, i když jsem to řekla, příliš nevnímám to ´řekla jsem o nás?´. Chtěla jsem říct o tobě a o mně, chci říct, že jsem chtěla říct. „o tobě zvlášť a o mně zvlášť.“

„Charakterizuj to,“ řekne dost překvapeně.

Charakterizovat, charakterizovat, to miluju.

Jak to mám k čertu definovat? Dívám se ven… ale všechno vidím černé. Podívám se na něj…“asi jsme už dojeli“…Pozoruje mě. Když tento muž zaměří na něco svou pozornost, je to jakoby se celé jeho tělo obtočilo okolo zvláštního důležitého bodu a v té chvíli mám pocit, jako by mě celou zahalil, jako kdyby mě obklopil a chránil mě od okolní temnoty. Nevím jak, začínám mluvit, ani si nejsem jistá, co vlastně říkám.

„Víš, pachtíme se, abychom objevili něco, co nemůžeme objevit, i kdybychom to objevili, neměli bychom důkazy, i kdybychom je měli, nikdo by tomu nevěřil a…i když by tomu někdo uvěřil, mysleli by si o něm, že je blázen nebo by ho zabili, to je fuk. Nevím, připadám si jako kojot. Rozumíš? Kojot je vytrvalý, houževnatý, systematický, opatrný, inteligentní, důmyslný, nikdy se nevzdává, nikdy neklesá na duchu, dělá vše, o čem se předpokládá, že má dělat, možná by mohl změnit značku, ale…,“ usmějeme se,“ ale stejně je to k ničemu, protože ten,´kdo rozhoduje´, říká, že je teď řada na něm, aby prohrál. Co říkám, že je teď řada na něm, aby prohrál? Říká, že prohraje navždy. V tom je ten vtip. Je jedno, co dělá: prohraje.“

Fajn, Dano, jak jsi se dostala od „potřebuju sex“ k „Bůh si pohrává s vesmírem, jako kdyby hrál v kostky, to vše vysvětlené prostřednictvím kresleného filmu?“ No, nevím, … ale možná nepotřebuju sex, ale přestat mít pocit, že neustále padám do propasti pronásledována neúnavným ACME. (Nechci vás podceňovat, ale mě to dlouho nedocházelo, o čem je řeč – je to narážka na Looney Tunes a postavičku kojota)

„Chceš toho nechat?“

„To jsem neřekla!“

Zvedne ruce jako by mě chtěl uklidnit. To jsem tolik křičela?

„Hmm, pořád platí tvoje ´nejsem naštvaná´?“

Usměju se. Tenhle pitomec byl psycholog, ne? Pravda je, že když naslouchá, člověk by tomu i uvěřil.

„Přála bych si…“

Vyčkává. Trpělivě. Ruce si složil do klína dlaněmi vzhůru. Nevím, proč mi připomíná matku, jež zůstává nablízku svému dítěti, které dělá svoje první krůčky: Aby získalo jistotu a snažilo se poradit si samo, tak ho nedrží, ale je připravená ho v kterémkoli momentě zachytit.

„Přála bych si, abych si to mohla přát“, říkám náhle, ani nevím proč.

„Přála bych si, abych mohla chtít malý domek za městem, laskavého manžela a … děti…,“sklopil oči, hej podívej se na mě. Vypadá to, jako by mě slyšel, znovu se na mě podívá a já pokračuju,“ a klidnou práci, abych každé ráno vstávala ve stejnou dobu a o víkendech jela na chatu nebo do parku a občas bych si pustila telku a skvěle se bavila u filmů o konspiracích, UFO a o mimozemšťanech, kteří podnikají invazi na Zemi a…přitom se mohla cítit v bezpečí. Strávit odpoledne přemýšlením na tím, jaké šaty si koupím na večeři…a další odpoledne si zajít na kafe s kamarádkami, které považují za ´NEVYSVĚTLITELNÉ´, že George opustil Silvii.“

„Vážně? Já myslel, že Silvia opustila George.“

Usmívá se na mě nekonečně smutným úsměvem, ale tisíckrát zářivějším, než všechno to „nekonečno“, které nás obklopuje.

„Ale už si to nemůžu přát. Připadá mi to dětinské a …skvělé a hloupé…a naplňující i prázdné a úžasně prosté a …nemožné. Nemůžu si to přát.“

Chce se mě dotknout, vím to. Nepatrně pohne rukama, jako by říkal „pokračuj, zachytím tě, kdybys padala“, ale pohyb nedokončí. Já nevím proč, ale zbožňuju ho za to. A nevím proč, ale vím, že to ještě dnes v noci několikrát zopakuje…ale nic víc.

„Rozumíš? Mám sbalený kufr. Pořád.“

Usměje se a podívá se dolů. Na moje ruce. Vypadá, že je úzkostlivě studuje, jako by na nich bylo napsáno něco, co to všechno vysvětluje, co vysvětluje ten příval absurdit, které proudí neustále z mých úst. Zlehka přitaká, jako by mě pobízel, abych pokračovala a dala mu tak čas na dokončení analýzy.

„Jo, jasně, že to víš. Když jsem byla malá a jezdili jsme z místa na místo, vždy jsem si přísahala, že já toho nechám. Že budu žít pořád v jednom městě a budu mít přátele déle než tři roky. A teď mám pořád sbalený kufr. Ale už toho nemůžu nechat, protože…to je můj život. Nemůžu si vysnít jiný život a věřit, že je skutečný.“

Dívám se okolo sebe. Toto je můj život. Tmavá, ztracená silnice, která nikam nevede. A Mulder. Ztracený. Temný. Kojot, který stejně dobře ví to, co chce, tak jako dobře ví, že toho nikdy nedosáhne. Pořád se dívá na moje ruce. Pomalu natáhne jeden prst a dotkne se mě. Vypadá to, jako by ho ten dotyk probudil z nějakého zvláštního tranzu. Upřeně na mě hledí.

„Lituješ toho, žes mě poznala?“

Cože?

„Prosím?“

„Nic… nevím, přála by sis tyto věci, kdyby ve skutečnosti… ve skutečnosti je…“

„NEŘÍKEJ TO.“

Moje přerušení ho vyleká. Řekla jsem Aljaška? Komplex viny tohoto muže je velký jako celý zatracený kontinent.

„Udělala jsem jistá rozhodnutí. Navíc, co na tom teď záleží? Jo, možná, že kdybych tě bývala nepoznala, byla bych šťastná nebo bych byla mrtvá, nebo bych žila nejnudnější život, jaký si lze představit nebo…nevím. Na tom nezáleží. O tom jsme mluvili a vždycky jsem ti řekla pravdu: Nelituji rozhodnutí, která jsem udělala. Prostě jen, co mám dělat s těmito skutečnostmi. Rozumíš? Nejde tu o ´to mohlo být´, ale to ´je´. Je to otázka ´co si myslíš o svém životě? Strašlivě se podobá tomu mému. Jsme ztraceni na jakési cestě uprostřed ničeho, nikdo na nás nečeká, nikdo neví, kde jsme, a jen málo lidem by záleželo na tom…kdybychom z ničeho nic zmizeli, a někteří by byli naopak nadmíru potěšeni. To je náš život, Muldere. Nevím, jak ty, ale já občas dost dobře nevím, co s ním.“

Usměje se, nejdříve trošku a pak se rozesměje na celé kolo, jako když něco padá dolů po schodech čím dál tím rychleji a když to dorazí dolů, roztříští se to a najednou vše ztichne. V té chvíli se na mě znovu podívá s úsměvem, který je směsicí něhy, hravosti a …spoluviny.

„Přivoň ke květinám.“

Ublížil mi. Probodl mě jak šíp. Ne kvůli mně, ale kvůli němu. Kde je jeho „stojí to za to“, „musíme bojovat za pravdu“, nemůžeme je nechat vyhrát“.

„K jakým květinám?,“ přistihnu se, že šeptám s cynickým úsměvem jen proto, abych se vyhnula tomu, že se rozpláču.

A najednou to chápu. Nemluví o svém životě, ale o mém. Jako by byl na mém místě. Říká, abych dělala věci nutné k tomu, …abych mohla žít. Tak jo, budu plakat.

„Platí, Scullyová, dám ti květiny.“

Plakat, smát se. Co na tom?

„Nechci květiny.“

„Jasně, že chceš květiny. Aby sis je postavila do obývací stěny. Co je to?

Pláču.

„Nevím.“

Zdlouha si povzdechne a osuší mi slzu. Vždy mě to dojímalo, když mi utírali slzy, obzvláště takto, něžně, jako kdyby měla být sestřená opatrně, tak aby se dala přesunout na jiné místo, odstranit ji, ale nechat její stopu, jako „nechci, abys plakal/a, ale nepopírám fakt, že pláčeš.“

„Scullyová, i když budeme ztraceni na silnici uprostřed ničeho, já vím přesně, kde jsme: tady, spolu a čekal bych a naslouchal celou večnost, a kdybys zničeho nic zmizela, roztříštilo by mě to na tisíc kousků a věděl bych, že jenom ty bys je dokázala zase dát dohromady.“

Tak jo, budu plakat, budu moc plakat, budu ale moc moc plakat.

Vsune své ruce pod moje. Dokonce je ani nestiskne. Je pořád stejný – „podepřu tě, když zavrávoráš“. A podvědomě cítím obrovskou touhu zadržet mě, obrovský strach, že mě ztratí a obrovské sebeovládání, …aby mě nechal jít.

„To, co jsi řekl, je to květina?“

Pohrdlivě se usměje.

„Dobře, „pokračuju ve hře, „už mi rozumíš“

„To musíš rozhodnout ty, nemyslíš?“

„Je to tak,“ pospíším si s odpovědí. Ani jsem nad tím nepřemýšlela. Nebylo to nutné.

„V každém případě, …ne úplně.“

Jeho úsměv je něco mezi pobaveným a schválně záhadným.

Snažím se rozluštit jeho „ ne úplně“, což téměř zastaví můj pláč.

Chyba v metafoře: Nevadne.

Nevadne.

Nevadne.

Zlehka přikývnu.

„Je to mnohem víc.“

Usměje se, jako by toto bylo to jediné podstatné. Jako by nepotřeboval slyšet víc.

„Pro mě… to tak je. Mít tě na druhé straně…

Začali se mu třást ruce a odtáhne je, váhám, ale nakonec chytím jeho prsty.

„Na druhé straně?“

Podívá se na mě, jako by se právě probudil ze sna. Náhle vypadá strašně zranitelný, drobný, unavený.

„Jo, na druhé straně,“ usměje se, jako by se podivoval svým vlastním slovům. „Na druhé straně pracovny, na druhé straně řadící páky, na druhé straně pokoje, na druhé straně zdi, na druhé straně telefonu, na druhé straně myšlenky…názoru. A vždycky blízko. Připadá mi to strašně sobecký a…občas si opravdu přeju, abys odešla…

Nemůžu.

Proboha, bude plakat. Atˇ pláče. Pláče. Jejda, co jsme to vypili?

„Nemůžu ti vrátit nic z toho, co jsi ztratila za poslední roky. Nic. Ale udělal bych cokoliv, co je v mých silách pro …tebe. Cokoliv, Dano. Například nechat tě jít a přitom se usmívat.“

Proč mu nesetřu slzy?

„Nechci odejít, rozumíš, ani kdyby…ses usmíval.“

Proč to neudělám? Svět se nezboří.

„Jen jsem kecala, jenom jsem se potřebovala vypovídat…a nemusíš dělat nic kromě toho, co děláš… jen buď , jak jsi vždy, potřebuju tě.“

Je možné líbat oční víčka a vrátit se zas do původní pozice?

„Jo, ne že bych si myslel, že chceš odejít, jen…Chtěl jsem, abys to věděla.“

Z druhé strany. Jak indiáni, kteří si dávají kouřové signály. Z druhé strany, jak noční hlídky, které nikdy neopustí své pozice.

A co když chci přejít na druhou stranu? Dejme věci na své místo: Je mi jedno, jestli prožiju celej svůj zatracenej život, aniž by bylo cokoliv aspoň trochu sexuálního mezi mnou a tímto mužem, je mi jedno, jestli nikdy neucítím jeho nahé tělo na svém, jestli ho nikdy neuslyším, jak díky mě sténá, když nikdy neucítím jeho horký dech na svých bedrech, ale záleží mi na tom, abych se dostala na druhou stranu. Záleží mi na tom – chtít ho líbat a neudělat to, chtít ho obejmout a neudělat to, chtít vedle něj zůstat o chvilku déle nebo celou noc, jen,…položit mu ruku na rameno a neudělat to, protože „ by to mohlo vypadat jako…“.Nesnesu ten strach. A ještě míň ten pocit, že pokaždé, když to neudělám, nechávám ho samotného, ztraceného, opuštěného.

Je ještě dál. Je to jen pár centimetrů, ale jsou tu. Dívá se skrze ochranný štít.

„Co si myslím o svém životě? No, máš pravdu, že je jako toto místo: temný, chladný a nebezpečný vesmír, převážně bez citu…“

Obrací své oči zpět ke mně…Bývala bych přísahala, že tuto větu nedokončil.

„…ve kterém je malý prostor – prozářený, hřejivý, bezpečný a plný citů. A nemyslím tím auto, Scullyová, ty, co jsi maličká.“

„Pojď sem.“

Řeknu jen pojď a otevřu náruč.

Položí svou hlavu na má prsa.

Je to tak jednoduché jak upadnutí.

Každý, kdo by nás viděl, by vyvozoval různé závěry, ale nikdo nás vidět nemůže.

Zítra se naštvu kvůli tomu, že mi řekl, že jsem malá. Zítra budu vážná a zase vytyčím hranice.

A určitě se zase pustím do analyzování toho, co k němu cítím a co ne.

Teď je mi to jedno.

Chci jen cítit, že jsem v tomto malém prostoru, jen chvilku, jen chviličku, v tomto malém, hřejivém světě.

„Teď už nejsem na druhé straně.“

Nemůžu vidět jeho rty, ale vím, že se usmívá.

Občas si člověk uvědomí, že člověk není jen suma částí, ale něco víc, něco celistvého, kompletního, nedělitelného a nenahraditelného. Takže už se nemůžeš zaměřit jen na části. Tvoří celek, který přesahuje to, co znáš, cos viděl/a, lidskou bytost, kterou ze zvláštního důvodu můžeš vidět jako celistvou, a přitom naplňovat zvláštním druhem důvěry zákoutí duše, která neznáš. A tak víš, že tento člověk bude navždy tvořit součást tebe.

Nakonec, to je, myslím, všechno. Co víc?

Teď jsem tady, ve svém malinkém světě, v našem soukromém vesmíru.

Doma.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 12.8.2009 v 19:00 v kategorii Povídky.