Kult X

autorka Paige Taylor | překlad Baku05 | rating PG | kategorie V

„Kde parkuješ?“ ptala se Dana Scullyová vysokého muže kráčejícího vedle ní. Vzhlédla na těžké, šedivé mraky vznášející se nad nimi. Vyšli zrovna z nemocnice, kde prováděla pitvu pro poslední případ a venku to vypadalo, jakoby se chystal pořádný slejvák.

„Pár bloků odsud… Nic blíž jsem nenašel.“

Fox Mulder rovněž ustaraně vzhlédl k obloze. Začínalo mrholit a deštník si s sebou nevzal. „Scullyová, tohle nevypadá moc dobře, nechceš počkat uvnitř a já zatím dojdu pro auto?“

Se zájmem se na svého partnera podívala a pousmála se. „Je to jen trochu vody, Muldere. Nerozpustím se.“

Váhavě si ji prohlédl a pak vyrazil k autu.

„Támhle je,“ ozval se a ukázal na modrý Ford Taurus, který stál v řadě dalších aut. Najednou se mrholení přehouplo v neskutečný liják. Šokovaně zůstali stát, pak se rozeběhli k autu.

Spěšně naskočili dovnitř, promočení a uřízení. Scullyová celou minutu seděla potichu, než se na Muldera podívala a okamžitě se zašklebila. Začala se chechtat, zatímco na ni zmateně koukal. Pak si uvědomil, jak směšné to celé je a začal se chechtat taky.

„Muldere, vypadáme jako dvě zmo-“ kýchla, ruka ji vystřelila před obličej, „zmoklé slepice,“ dořekla a rozchechtala se nanovo.

„Na zdraví,“ pronesl Mulder a nastartoval. „Hodím tě domů, než ještě nastydneš a nakazíš mě.“

„To ne,“ zanaříkala Dana Scullyová, když se převalila v posteli, aby zamáčkla budík. Přehodila si přikrývku přes hlavu a padla zpátky do měkké madrace. Nohou narazila na něco v posteli, uvědomila si, že musela usnout, když na notebooku večer dopisovala hlášení.

Cítila se příšerně. Škrábalo ji v krku, bolely ji svaly a začínala ji třeštit hlava. Ležela na posteli, přemýšlela, co udělat. Pak se posadila, zastrčila několik pramenů vlasů za ucho a šáhla po telefonu.

„Dobrý den, kancelář zástupce ředitele Skinnera, u telefonu Kimberley. Mohu vám nějak pomoci?“

„Zdravím, Kimberley, tady agentka Scullyová,“ chraptěla. „Skinner mě chtěl dnes ráno vidět, že ano?“

„Ano, chtěl. V devět hodin. Chce s vámi mluvit o výsledcích pitvy, kterou jste včera provedla,“ odpověděla žena.

„Mohla byste mu vyřídit, že jsem pitvu včera provedla, ale na schůzku se dnes nebudu moci dostavit? Je mi hrozně.“ Scullyová se snažila odkašlat.

„Budu o tom zástupce ředitele informovat, agentko Scullyová.“

„Děkuju,“ ukončila Scullyová rozhovor, zavěsila a padla znovu do vyhřáté postele. Měla bych zavolat Mulderovi, že jsem nemocná… jo… za chvilinku… jen na dvě minutky zavřu oči…

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Mulder zavřel oči, přejížděl si po klenbě nosu. Mrknul na hodinky a překontroloval dveře kanceláře, ztrápeně se zamračil.

Bylo skoro poledne. Kde je? Scullyová málokdy chodila pozdě, a když už tak nikdy ne tak moc pozdě.

Kdyby byla nemocná a nemohla jít do práce, tak by zavolala, ne?

Poklepával tužkou o stůl, pak si ji nervózně strčil mezi rty, očima se zarazil o tiše vyčkávající telefon.

Co když měla nehodu…?

Mulder se narovnal, odhodil tužku na stůl a natáhl se po telefonu. Zazvonil vteřinu předtím, než stačil zvednout sluchátko a vytočit číslo do partnerčina bytu.

Chňapl po sluchátku a vyhrkl: „Mulder.“

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Scullyová?“

K uším jí dolehl tlumený hlas, zavrtěla se, přetáhla si přes hlavu deku.

„Scullyová,“ ozval se hlas znovu, tentokrát již hlasitěji. „To jsem já – otevři! Nebo mám použít klíč?“

Zaregistrovala hlas a posadila se na postel, z obličeje si odsunula vlasy, koukla na noční stolek a zůstala zírat na hodiny.

12:05

„Sakra,“ zamumlala. „Už jdu!“ zavolala.

Vyhrabala se z postele, přehodila přes sebe bílý župan a namířila ke dveřím. Jedním prudkým tahem dveře otevřela, opřela se o rám a bojovně pohlédla na osobu, která si dovolila vytáhnout z postele nemocnou ženu.

„Ulejváš se?“ zakřenil se Mulder.

„Sklapni, Muldere,“ ohradila se, otočila se a odcházela do kuchyně.

„Donesl jsem ti horkou slepičí polívku a takové díky za to dostanu? Vážně bys neměla vyspávat tak dlouho, Scullyová. Jsi pak mrzutá.“ V ruce si pohrával s hnědým sáčkem. Šel dál, položil sáček na stolek u pohovky, sundal si kabát i sako a oboje ledabyle přehodil přes židli.

Úlevně si oddychl, když viděl, že se jí vážně nic nestalo. Představivost mu pracovala na plné obrátky, než mu Kimberly zavolala a oznámila mu, že jeho partnerka zrušila schůzku se Skinnerem z důvodu nemoci. Hned poté opustil kancelář, měl v plánu skočit si na hamburger, což by mu za přítomnosti partnerky neprošlo, ale vzápětí ho napadla myšlenka koupit polévku a jít se na ni podívat – a trochu ji za to ulejvání z práce poškádlit, pomyslel si.

Scullyová potichu pobíhala po kuchyni. Do konvice nalila vodu na čaj a dala ji na sporák, pak se natáhla do skřínky pro porcovaný čaj.

Mulder přenesl sáček do kuchyně. „Strachoval jsem se o tebe, než mi Skinnerova sekretářka zavolala, že ti není dobře,“ zvážněl a položil sáček na roh kuchyňské desky. „Jak ti je teď?“

Zarazila se, podívala se na něj. „Je mi dobře,“ odpověděla, na chvíli zavřela oči, pak si prohrábla vlasy. „Někde jsem musela něco chytit… je to jen ošklivé nachlazení.“ Chraptila, odkašlala si, ale vůbec to nepomohlo. V krku ji pořád škrábalo.

Mulder ji stále pozoroval, ve tváři nečitelný výraz. Chyběla mu, uvědomil si. Jak tam tak stál, oči mu ulpěly na jejích stále rozcuchaných vlasech a přemýšlel, zda jsou opravdu tak hebké, jak se zdají. Jedno ráno nepřišla do práce a už mu kancelář přišla neskutečně prázdná. Pískající konvice na sporáku prolomila panující ticho. Scullyová se otočila, vzala konvici a nesla ji na nedaleký dřevěný jídelní stůl.

„Obědval jsi?“ zeptala se, zatímco na stůl pokládala dva prázdné hrnky a pak do nich vhodila sáčky s čajem. Znovu se zarazila. „A Muldere, děkuju ti za polívku,“ usmála se na něj.

Taky se usmál. „Rádo se stalo,“ řekl a odsunul židli od stolu. „A popravdě řečeno, ne, ještě jsem oběd neměl – koupil jsem polívku hned naproti Úřadu a pak šel rovnou sem. Ale ani moc hlad nemám.“

Podezřívavě se na něj podívala. „Dal by sis sendvič?“ nabídla mu, ale na odpověď nečekala. Ze sáčku krájeného chleba vytáhla jeden krajíc, z lednice vzala sklenici s majonézou a plátky šunky. „Chceš do něj salát a rajčata?“

„To bude bezva,“ odpověděl, zatímco přicházel k ledničce, aby si zeleninu vyndal. Vyhrnul si rukávy u košile a přešel ke dřezu, aby ji opláchl a nakrájel. Scullyová seděla u stolu a culila se.

Ke stolu se vrátil s talířem salátu a rajčat a posadil se. Zůstali potichu, zatímco si Mulder doupravoval svůj sendvič a Scullyová otevřela sáček, který přinesl, a nahlížela do něj. Vytáhla bílou misku a odklapla víčko. Vzala do ruky lžíci a tváří se naklonila do stoupající páry.

„V ledničce je džus, pokud ti nevyhovuje čaj,“ nabídla mu a dál se věnovala foukání polévky na lžíci.

„Čaj je fajn, díky,“ usmál se na ni, i když mu půlku tváře zakrýval sendvič, který držel v rukou.

„Takže, stalo se dnes ráno něco vzrušujícího?“ zeptala se, do čaje si dávala lžičku medu.

„Ne – od chvíle kdy jsme vyřešili případ, plyne vše naprosto nudným tempem. Jen si chci dnes projít nějaké případy.“

Přikývla a usrkla si čaje. „Skvělé načasování, co?“ Horká tekutina s medem ji trochu pomohla pročistit hrdlo a hlas se ji tak navrátil téměř k normálu.

Mulder se široce usmál. „Stále ještě nejsem přesvědčen, že tvá nemoc nebyla plánovaná, Scullyová.“ Stačil se rychle sehnout, takže zmuchlané obaly od čaje mu prolétly nad hlavou.

Jeho mobil se rozezvonil, vstal tedy a šel ho vylovit z kapsy kabátu. Scullyová se zaměřila na polévku, kterou ji donesl, a napůl poslouchala jeho rozhovor.

„Dobře,“ řekl, když se vrátil zpět do kuchyně, „potřebují mě odpoledne jako konzultanta k jednomu případu.“ Snažil se potlačit nával zlosti, který pocítil – strávit odpoledne tady, vypadalo mnohem líp, než vyjednávat s těmi přechytralými osly na oddělení násilných trestných činů.

Přikývla a vstala, aby ho doprovodila ke dveřím. „Zítra mi už snad bude natolik dobře, abych se mohla vrátit do práce,“ řekla, zatímco mu podávala sako a kabát.

„Dobře,“ odpověděl a šel ke dveřím. „Tak teď odpočívej, jasný? O práci se nestarej.“ Zastavil se ve dveřích, otočil se k ní. „Děkuju za oběd,“ usmál se.

„Děkuju za polívku,“ odpověděla s úsměvem.

„Kdykoliv, Scullyová.“

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 15.7.2011 v 0:00 v kategorii Povídky.