Sám, jako vždy (povídka)
autorka Jenn Clark | překlad nabaa | rating G | kategorie V, A, UST
Stojí ve dveřích. Starobylý obrys postrádající moc, či přesvědčení, neschopný se pohnout. Dívá se. Vidí, co chce, ale nemůže mít.
Ona leží ve své posteli, vzdálené ani ne dva metry, a spí. Neví, že se na ni upírají návštěvníkovy oči, že ji hýčká ve svém pohledu.
Snaží se zapamatovat si každou křivku jejího těla, způsob, jakým se jí vlasy rozprostírají na polštáři jako paví pera, jak se jí pootevírají ústa, když dýchá. Hluboká zakořeněná bolest mu prýští v nitru – touží ta ústa políbit, ale ví, že se to nikdy nestane.
Frustrovaně sleduje tu, která je nedosažitelná, noc za nocí. Sní o tom, co by bylo – nebo co by mohlo být.
Pamatuje si, když to všechno začalo, ne ta touha být s ní, která byla vždy součástí tajemného lektvaru jejich vztahu, ale ten strach a bolest, kvůli kterým ji sledoval, když spala.
Začalo to koncem. Koncem utrpení, které následně změnilo jeho vnímání světa. V nemocnici na základně v Antarktidě.
Nikdy to nemohl přiřadit k jediné události. Tolik se toho stalo během pár dnů – jejich rozdělení, vášnivá prosba, která se změnila ve vyznání lásky, přerušené a nerealizované, čistá agónie z její opětovné ztráty, pouť na konec světa, aby ji přivedl zpátky.
Jediná událost – jediná – by stačila jako základ pro změnu. Jenže její okolnosti zapříčinily, že se vše seběhlo najednou. Jejich význam se znásobil nevyřčenou pravdou naznačenou na chodbě před jeho bytem a jeho strachem, že ji znovu ztratí.
Nejistá budoucnost a lítost nad věcmi, které se udály, ho přiměly, aby ji hlídal v jediných chvílích, kdy mu to dovolila – v tmavých nočních hodinách.
Takže aby usmířil své svědomí, utišil své obavy, kdykoliv přespávají v hotelu, vplíží se dovnitř a pozoruje ji, jak spí.
Stejně jako teď.
Dnes v noci jej žene účel. Potřebuje ho. Přiblíží se k její posteli, k ní. Tvář se jí zkřiví, jakoby velkou bolestí, noční můrou. Vzpomíná si. Nemůže ten pohled snést a tak se odvrátí. Pak promluví, volá jeho jméno, znovu a znovu. Nejdřív je to jen tichý povzdech sklouzávající jí ze rtů a potom zoufalý výkřik. Takový, který nemůže ignorovat.
„Ššš, jsem tady,“ zašeptá a něžně jí přejede rukou po tváři.
Probudí se, dvakrát zamrká, aby si pročistila oči, a otočí se k němu s tázavým výrazem ve obličeji. Otevře ústa, dech má stále zrychlený, ale on ji umlčí prstem položeným na její rty.
„Měla jsi sen, noční můru, ale už je to pryč, jsi v bezpečí,“ konejší ji svým hlasem.
„Ale jak jsi to věděl, Muldere?“ zeptá se, její hlas je ještě suchý.
„Prostě jsem to věděl,“ odpoví tajemně, otočí se, projde spojovacími dveřmi do svého pokoje a lehne si na postel.
Sám, jako vždy.
Tento článek byl zveřejněn 26.1.2011 v 20:00 v kategorii Povídky.
Z tehle povidky na me jde neuveritelny smutek, nevim proc. Pritom je kratka a nic drastickeho se v ni nestane, ale ta litost a beznadej je doslova hmatatelna. Nebo je to mozna i skvelym prekladem, nevim, original jsem necetla. Kazdopadne Nabaa, skvela prace!!!
XGirl: Děkuju. Poslední dobou mě přepadá smutek, že éra překládání je za mnou. Možná přijde další vlna se třetím filmem, ale teď prostě nemám žádnou motivaci a když už se kouknu do nějakého archivu, připadá mi, že všechny dobré povídky jsou pryč.:-(
smutná,ale pěkná
Krásné přiblížení jednoho z bolavých aspektů jejich vztahu – kdy už jsou si k sobě tak moc blízko, až je nesnesitelné, že si nejsou nejblíže. Nejsou si schopni vyjít vstříc a příliš se strachují o to, co mají, i když touží jen po tom, co by mohli mít, a z toho plyne ten smutek a i strach, protože kdyby jeden z nich zemřel, věděl by ten druhý, že … Věděl by to všechno?