návrat zpět | přidejte komentář | napsáno 25.07.2008 | aktualizováno 25.07.2012

Randy Pausch Muž, který porazil rakovinu

Zdravím všechny návštěvníky této stránky. Jmenuji se Michal (26) a žiji v České republice. Silně mě zasáhl život Randyho Pausche, mladého amerického profesora, který 25. července 2008 po těžké nemoci zemřel. "Příběh, kterých jsou tisíce," řeknete si asi. Kdepak, Randyho příběh je nesmírně zajímavý. Minimálně tolik, jak krutý byl jeho osud.

Randolph Frederick Pausch byl americkým profesorem informatiky se zaměřením na interakci člověka a technologií (tzv. interaktivní média). Narodil se 23. října 1960 v Baltimoru ve státě Maryland, kde studoval na střední škole Oakland Mills. Když se mu na Brown University podařilo úspěšně dokončit studium bakalářskou zkouškou, přesunul se na Carnegie Mellon University v Pittsburghu ve státě Pensylvánie, kde setrval podstatnou část svého studentského a posléze pracovního života. V roce 1988 zde získal doktorský titul Ph.D. z počítačové vědy. "Stal jsem se doktorem, ale ne tím, který pomáhá lidem," říkal s úsměvem na tváři. V roce 1999 slavil Pausch velké úspěchy s programovacím softwarem Alice, který navrhl a na němž se následně spolupodílel. Tento volně přístupný nástroj pro programátory se dnes hojně využívá nejen při výuce na amerických školách, ale i při modelování postav v profesionální videoherní branži (posloužil autorům nejúspěšnější počítačové hry všech dob The Sims 2). Krátce pracoval v kalifornském Palo Alto, které je považováno za kolébku moderních technologií (město vzniklo v okolí proslulé Stanford University, působí zde giganti typu Facebook, Google či Hewlett-Packard, pracoval a zemřel tu vizionář Steve Jobs). V roce 2007 obdržel Pausch dvě ceny od Association for Computing Machinery, nejstarší společnosti zabývající se vzděláváním v oblasti počítačových technologií. Jeho pracovní život vždy silně zasahoval do toho osobního, a tak se Pausch oženil těsně před čtyřicátým rokem svého života. Jeho první a poslední manželkou se v roce 2000 stala Jai, s níž o pár let později přivedl na svět tři děti, dva chlapce a jednu holčičku.

V úterý 19. září 2006 byl Randy diagnostikován s rakovinou slinivky břišní (anglicky pancreatic cancer), která je v současnosti pravděpodobně nejzákeřnějším nádorovým onemocněním, které medicína zná. Důvodů je několik: příznaky této nemoci se projevují až po jisté době, navíc značně neurčitými obtížemi jako je nevolnost, bolest břicha či zežloutnutí kůže (to nastává ale jen v případě, když se nádor vyskytne v části slinivky, která je navázána na žlučovod; v opačném případě jsou první fáze nemoci v podstatě nerozpoznatelné). Vážnější projevy nemoci se v osmdesáti procentech případů objevují až ve chvíli, kdy rakovina metastázuje (se rozšíří) do okolních orgánů, nejčastěji do jater. Statistiky jsou zdrcující - rok po vyslovení diagnózy přežívá přibližně 5% pacientů, do pěti let jich žije pouhé jedno procento. To znamená, že ze stovky pacientů za pět let přežije jen jeden. Ihned po vyslovení diagnózy Randy podstoupil agresivní experimentální léčbu s chemoterapií, která však nepřinesla žádné výsledky. Právě naopak. O rok později rakovina definitivně metastázovala do ledvin a jater, čímž se stala neodvratně smrtelnou. V té době se Randy od svých lékařů dozvěděl, že mu zbývá "3 až 6 měsíců dobrého zdraví", což neopomněl glosovat vždy, když na to přišla řeč. Krátce po zjištění zlé zprávy se Randy se svou manželkou a dětmi přesunul do města Chesapeake ve Virginii, aby byli nablízku manželčině rodině. Jeho práce ve škole tím měla skončit, Randyho však čekala ještě jedna poslední přednáška.

Poslední přednášku Randyho Pausche na serveru YouTube vidělo 15 milionů lidí

The Last Lecture. Něco, co bychom mohli volně přeložit jako "poslední přednáška", je vysokoškolská řeč, o kterou jsou žádáni významní akademici, když odcházejí do důchodu. Tito profesoři si mají namyslet, co ve svých životech považují za nejdůležitější téma a následně o tom uspořádat svoji teoretickou "poslední řeč". Když se Randymu dostalo této příležitosti, získala pro něj pochopitelně mnohem hlubší význam, než pro kohokoliv jiného. Otázka, jaké poselství byste sdělili světu, kdybyste věděli, že je to vaše poslední šance, najednou nezněla tak rétoricky prázdně, jak by se v minulosti mohlo zdát. Svoji přednášku Randy nazval Really Achieving Your Childhood Dreams a mluvil v ní na téma dosažení dětských snů. Akce, na níž se sešlo přes 400 jeho nejbližších kolegů a studentů, byla uspořádána v úterý 18. září 2007, bez jednoho dne přesně rok po nálezu rakoviny. Během hodiny a půl dlouhé řeči se Randy vyhnul jakékoliv sebelítosti a přednášel s nesmírným nadhledem a příjemně pichlavým humorem. Hned na samém začátku zdůraznil, že jeho přednáška není o náboženství, rakovině, ani smrti, ale o životě, konkrétně o snech z dětství. Jedním dechem pak dodal, že jeho řeč není ani o tom, co je důležitější, než vlastní sny - tedy jeho manželka a tři děti. Po tomto krátkém úvodu představil své sny z dětství. Randy se narodil v roce 1960, což v narážce na přistání lidstva na Měsíci označil za dobu, která byla snění velmi příznivě naladěna. "Když je vám devět let a v televizi sledujete lidi, jak přistávají na Měsíci, vše je možné," řekl tehdy. Popisovat slovy kteroukoliv pasáž přednášky by bylo nadlidským úkolem, proto vám raději nabídnu video. Celá přednáška, která byla zaznamenána pracovníky univerzity, se s obrovským úspěchem objevila na YouTube, kde se během jediného roku dočkala více jak deseti milionů zhlédnutí. Pokud máte zájem, můžete si záznam celé přednášky stáhnout do svého PC kliknutím na tento odkaz. Video, doplněné o anglické titulky, si můžete prohlédnout rovněž výše.

Splněný sen: Randy Pausch (vpravo) v celovečerním filmovém superhitu Star Trek (2009)

Úžasné je, že mnohé ze snů se Randymu skutečně vyplnily. Když se J. J. Abrams, režisér nového filmového Star Treku, dozvěděl, že jeden z Randyho snů zněl "být kapitánem Kirkem", napsal e-mail a nemocnému profesorovi nabídl ve filmu alespoň maličkou roli. Randy nadšeně přijal a odcestoval do Los Angeles, aby odříkal svůj kratičký text. A mohl si dokonce nechat kostým, ve kterém svou roli ztvárnil. Další z Randyho snů bylo "zahrát si NFL", což je americká fotbalová liga, a tak již v sobotu 6. října 2007 trénoval s týmem Pittsburgh Steelers. V pondělí 22. října 2007 se Randy objevil v The Oprah Winfrey Show, jedné z nejsledovanějších amerických talk show, kde dostal možnost svoji přednášku zopakovat před zraky milionů televizních diváků (stejnou možnost dostal i ve slavném televizním pořadu Good Morning America). A to není vše - pittsburghská radnice vyhlásila 19. listopad 2007 dnem dr. Randyho Pausche a poté ho posmrtně prohlásila občanem roku. V roce 2008 byl Pausch zvolen mezi 100 nejvlivnějších lidí světa, které každoročně vyhlašuje prestižní magazín TIME. Od začátku toho roku Randy působil jako mluvčí společnosti Pancreatic Cancer Research and Education, která vede intenzivní výzkum nádorových onemocnění právě v oblasti slinivky. Vystoupil rovněž před senátním výborem pro zdraví a vzdělání, kde bojoval za významnější federální financování výzkumu této formy rakoviny. Jednou větou: Randy pokračoval v tom, co započal svou přednáškou.

If I could only give three words of advice, they would be, "tell the truth." If I got three more words, I'd add: "All the time."

The brick walls are there for a reason. The brick walls are not there to keep us out; the brick walls are there to give us a chance to show how badly we want something.

Never lose the child-like wonder. It's just too important. It's what drives us.

It's not about how to achieve your dreams. It's about how to lead your life. If you lead your life the right way, the karma will take care of itself. The dreams will come to you.

We don't beat the reaper by living longer, but by living well, and living fully - for the reaper will come for all of us. The question is: what do we do between the time we're born and the time he shows up.

V pátek 2. května 2008 lékaři Randymu oznámili, že rakovina se rozšířila do plic a oblasti hrudníku. I když se jeho stav tou dobou velmi zhoršil, jeden z nejkrásnějších dnů jeho života měl teprve následovat. Návrat na univerzitu. V neděli 18. května 2008 se Randy zúčastnil promocí na jeho domovské Carnegie Mellon University a při té příležitosti krátce promluvil ke studentům. Ve své řeči, poslední, kterou na veřejnosti přednesl, řekl, že každý člověk musí v průběhu svého života nalézt určitou vášeň, za níž se může hnát a která je základním předpokladem pro plnohodnotný život. V dalších dvou měsících se stáhl do ústraní a věnoval se rodině. Ve čtvrtek 24. července 2008 se Randyho stav rapidně zhoršil. Následujícího rána, v pátek 25. července 2008, Randy Pausch zemřel. Bylo mu 47 let. Žil téměř o rok a půl déle, než mu předvídali lékaři. Vzpomínka na profesora Randyho Pausche se objevila na stránkách The New York Times, Los Angeles Times, The Washington Post, USA Today, The Guardian či Carnegie Mellon University. Den po Randyho smrti se na homepage vyhledávače Google objevil drobný text In Memoriam: Randy Pausch (1960-2008) s odkazem na přednášku. Během jediného dne si video z tohoto odkazu prohlédly 4 miliony lidí. Na smutnou událost zareagovala rovněž The Walt Disney Company, pro kterou Pausch v minulosti pracoval: společnost otevřela speciální program na Carnegie Mellon University, který pomáhá nadějným studentům v mimoškolních aktivitách. V pondělí 22. září 2008, rok a čtyři dny po poslední přednášce, na univerzitní půdě proběhlo závěrečné rozloučení, během kterého vystoupili Randyho nejbližší spolupracovníci a přátelé. Se svým profesorem se rozloučili také studenti. Univerzita následně uctila památku zemřelého profesora otevřením památečního mostu, který spojuje budovu počítačové vědy s univerzitním uměleckým objektem. Most byl za přítomnosti Randyho maminky Virginie, manželky Jai a všech tří dětí otevřen 30. října 2009. Video zde.

Randy a jeho Jai na konci poslední přednášky

V úterý 8. dubna 2008 byla Randyho poslední přednáška vydána knižně pod názvem The Last Lecture. Stala se bestsellerem. Jednoho podzimního večera o rok později jsem nemohl věřit vlastním očím, když jsem knihu našel ve svém oblíbeném brněnském knihkupectví. Kniha, které se jen ve Spojených státech prodalo 4 a půl milionu kusů, vyšla v edici New York Times, v jehož žebříčku se na prvním místě držela 85 týdnů. Randy ji napsal s pomocí Jeffreyho Zaslowa, redaktora Wall Street Journal. Kniha byla přeložena do 46 jazyků po celém světě. V českém překladu, který je mimochodem velmi kvalitní, se jmenuje Poslední přednáška a já vřele doporučuji její koupi (objednávejte zde). Nutno podotknout, že po smrti manžela pokračuje v jeho boji manželka Jai, které v roce 2012 vyšla kniha s vypovídajícím názvem Dream New Dreams: Reimagining My Life After Loss. Jai v ní mapuje proměnu vlastní rodiny skrze manželovu diagnózu, léčbu a smrt. Matka tří dětí vedle toho přednáší, obhajuje práci výzkumných center pro léčbu rakoviny a radí lidem, kteří pečují o své blízké nacházející se v konečném stádiu smrtelných chorob.

Příběh Randyho Pausche jsem objevil na Vánoce roku 2007 a od té doby jsem pravidelně sledoval jeho blog, kam sám Randy doplňoval svoje myšlenky a aktuální informace o zdravotním stavu. Hned od prvního dne jsem byl fascinován jeho statečným odhodláním v boji proti podlé nemoci. Nebyla to však jen choroba a příběh s ní spojený, co mě na postavě Randyho Pausche zaujalo. Profesor Pausch vyučoval něco velmi podobného teoriím interaktivních médií, které už šestým rokem studuji na Masarykově univerzitě v Brně. Vedle pozoruhodných přednášek a knihy plné inspirací mi však Randy nadělil i jeden nepříliš příjemný dárek: to když zemřel 25. července, v den mých narozenin. Randy Pausch je jedinečným případem člověka, který tváří v tvář smrti dokázal žít a milovat život jako málokdo na světě. Kdybych se dozvěděl, že mi zbývá maximálně půl roku života, možná bych se zavřel do sebe a nemohl se zbavit myšlenky na to, co už nestihnu napravit. Randy nikoliv. Rozhodl se prožít každou vteřinu, která mu zbývala, naplno. Krom toho nabídl milionům lidem mimořádně pozitivní a inspirativní lekci - a to říkám s plným vědomím toho, že žádný univerzální návod, kterak si splnit své sny, samozřejmě neexistuje a nikdy existovat nebude. Za toto všechno má Randy můj nejhlubší obdiv. Nyní už vím, že až budu jednou já sám stát před podobnou výzvou, nekleknu si a neskloním hlavu.

Příběhů, jako je ten Randyho, jsou tisíce. Mnoho z vás má dozajista v živé paměti amerického herce Patricka Swayzeho, který onemocněl stejným typem rakoviny jako Randy. I jemu bylo řečeno, že ho čeká sotva několik týdnů až měsíců života, Patrick však nakonec žil ještě dvacet měsíců. I přesto, že na každém kroku musel cítit silnou fyzickou bolest, nevzdal se, dále točil, vystupoval v televizních pořadech a bojoval jednoduše tak, že žil. Ač vyhublý a vysílený, smál se smrti přímo do tváře. Vždy, když podobný osud vysvitne jako světélko naděje na veřejnost, vzpomenu si na Christophera Reevea, kterého celý svět poznal jako filmového Supermana. I on se stal supermanem až po svém zranění. I on pochopil, co je hlavním jmenovatelem v boji proti rakovině. Není to choroba samotná a naše potřeba ji porazit. Člověk si nejprve musí vytvořit jisté priority. Musí být ochoten se všeho vzdát, protože nemoc si může všechno vzít. Musí počítat s tím, že umře, ale zároveň nesmí připustit, aby ho ta myšlenka pronásledovala. Nikdy nesmí nemoci dovolit, aby ho donutila cítit se bezmocně. Nejdůležitější je mít na paměti, že sebelítost ještě nikoho nezachránila. Randy Pausch to věděl a řekl k tomu jednu úžasnou větu, kterou si budu pamatovat navždy: "Nezměníme karty, které nám byly dány. Můžeme se s nimi jen naučit hrát." Když toto člověk pochopí, přijme a srovná se s tím v srdci i v hlavě, nemůže prohrát.

Přiznám se, že se teď trochu stydím, když o všech těch hrůzách hovořím jako ostřílený veterán, který všemu rozumí. Vůbec jím nejsem, jen reprodukuji to, co jsem si z přednášky Randyho Pausche vzal já osobně. I já patřím mezi desítky milionů lidí, kteří podobným způsobem ztratili někoho blízkého - v mém případě to byl dědeček z matčiny strany. Jmenoval se Jan Hanzl, narodil se přesně před dvaasedmdesáti lety, 1. srpna 1940, a já bych mu tento text rád věnoval. Mého dědečka zabila rakovina, měl ji na mozku. Tak rád bych o něm na tomto místě napsal něco osobního, něco, co jsem vypozoroval z vlastní zkušenosti. Bohužel nemohu, děda zemřel na jaře 1984, v pouhých 44 letech, jen pár týdnů před narozením jeho prvního vnuka (mého staršího bratra) a dva roky před mým příchodem na svět. Mohu se tak spolehnout pouze na vyprávění mých blízkých, kteří shodně tvrdí, že to byl laskavý a veselý muž, milující své blízké, muziku a život jako takový. Fotka vlevo pochází z konce šedesátých let a děda na ní drží v náručí svou první dceru, mou maminku Ilonu.

Randy po sobě zanechal syny Dylana (6 let) a Logana (4 roky), dcerku Chloe (2 roky) a manželku Jai

Nejvíce ze všeho mě irituje jedna věc. Když Randy zemřel, objevily se na internetových serverech titulky jako "Randy Pausch prohrál svůj boj se zákeřnou nemocí" nebo "Randy Pausch podlehl rakovině". Víte, na celém tom tragickém příběhu je nejúžasnější jedna věc, kterou si uvědomuje jen málo lidí. Je to ta skutečnost, že Randy Pausch nad svou nemocí zvítězil. Zemřel, to ale nutně neznamená, že i prohrál.