Kult X

autorka aRcaDIaNFalls | překlad Baku05 | rating PG | kategorie V, A, MSR, babyfic

Probudila jsem se sama.

„Muldere?“ vyhrkla jsem a zápasila s pocitem nejistoty a vzrůstajícího zmatku. Koukla jsem se na jeho stranu postele, polštář byl pomuchlaný a shozený na podlaze, přikrývka odhozená stranou. Boty ledabyle pohozené u postele; sice mě jeho nepořádnost stále rozčilovala, ale bylo příjemné zjištění, že neopustil byt.

Našla jsem je v obýváku: Mulder v pyžamu, v náručí Williama zabaleného v dece, jejíž roh spadával až na zem.

Musel mě slyšet přicházet, protože na mě mávl. „Hej, Scullyová, sněží.“

Opatrně jsem přikývla, panika mě pomalu opouštěla. „Proč jste vzhůru?“ zeptala jsem se co možná nejvíc lhostejně.

„První sníh,“ ignoroval moji otázku a v náručí kolébal Williama. „Pojď se taky dívat.“

„Muldere, ne.“ Ta slova jsem málem vyštěkla. Odvrátil svoji pozornost od okna, na jeho tváři jsem tak zahlédla zmatenost vůči mému tónu hlasu.

„Scullyová?“

„Je pozdě,“ řekla jsem znovu rázně, vyhýbala jsem se jeho tázavému pohledu. „Pojďme zpátky do postele.“

Vycítil můj odpor vysvětlovat mé stanovisko, ale jako obvykle na to nebral žádný zřetel.

„Maminka říká, že bys měl být venku a hrát si ve sněhu. Nikdy bys neměl zmeškat první sněhovou vánici.“

„Dobrá, taky jsem byla dítě,“ řekla jsem neutrálně, „ale už toho nechej.“

Přikývl, lochtal Williamovy prstíky a šklebil se tak dlouho, dokud se na synově tvářičce neobjevil široký úsměv. Pomalu vracel pozornost na mě, zvážněl, pohled se stal prázdným. „Sněžilo, že jo? Ten den co jsi mě našla mrtvého?“

„Ten den co jsme tě našli, ne.“ Hrdlo se mi stáhlo, těžko se mi hledala slova. „Sněžilo v den, kdy jsme tě pohřbívali.“

Dlouho mě upřeně pozoroval, než pomalu přikývl. Tichý souhlas. Ale jak by mohl porozumět, jak jsem se cítila, když jsem se s ním loučila?

„Scullyová–“

„Ne, Muldere,“ přerušila jsem ho. „Nemůžeš chápat, jak jsem se cítila.“

V očích se mu blýskl hněv. „Díval jsem se, jak umíráš na rakovinu, nepamatuješ si? Díval jsem se, jak z tebe odchází život, když jsi byla v komatu. Šel bych kvůli tobě až na konec světa. Vím, jak jsem se cítil, když jsem tě ztrácel.“

„Ale nikdy jsi mě nepohřbíval.“

„Ne. Nikdy jsem tě nepohřbíval. Chystáš se to proti mně použít?“

„Muldere…“ zaprotestovala jsem. Nechtěla jsem se utápět v takové debatě. Nechtěla jsem diskutovat vůbec. „Necháme to být,“ řekla jsem mu již podruhé za noc. „Zapomeneme na to, jo?“

Pokrčil rameny. Stále byl naštvaný. Protáhl se a i s Williamem vstal. „Uložím ho zpátky do postýlky.“

Když se vrátil do postele, byla jsem schoulená na své straně zády k němu. Věděla jsem, že mu dlužím omluvu, ale nedokázala jsem nalézt slova. Místo toho jsem tiše ležela a srdce mi bolestně tlouklo, když jsem sledovala sníh za okny.

Do rána napadlo okolo patnácti centimetrů sněhu. Jako vždy byli Mulder i William vzhůru brzy, ale tentokrát byli znovu nalepeni u okna a pozorovali svět venku. Déja vue, pomyslela jsem si, když mě Mulder uslyšel přijít a otočil se. Jen ale pokývl hlavou a otočil se zpět, aby mohl dál k Williamovi něco mumlat.

Téměř jsem z pokoje vycouvala a nechala ho být. Nestála jsem o žádnou konfrontaci, žaludek se mi zhoupl, jen jsem na to pomyslela. Ale kvůli tomu sněhu venku byla má potřeba mít ho nablízku mnohem silnější.

„Muldere?“

Neodpověděl, ani se tentokrát neotočil. Přešla jsem pokoj, byla jsem pak dost blízko, abych viděla, že jeho pohled překračuje hranice zasněženého trávníku, ulice i vzdálených budov. Přemýšlel o tom, co se mu stalo. Byl tu ten děsivě nepřítomný pohled, mrtvý pohled. Nacházel se někde pryč a mučilo ho to. Mohla bych pochopit, jak se cítí?

Ruce mi sklouzly kolem něho, objala jsem je tak oba nejednou, hlavu mu přitiskla na hrudník a zhluboka se nadýchla. Muldere, Muldere… omlouvám se. Ale nedokázala jsem ta slova vyslovit nahlas. Něco uvnitř mě drželo zpátky, možná dávná obava, kterou jsem si v sobě zamkla jako do klece.

Zůstali jsme tiše jen za Williamova kňourání a já pozorovala sníh. Sněžilo, když mi Leonard Betts řekl, že mám rakovinu. Sněžilo, když mi zemřel otec… Téměř jsem si toho nevšimla. Bylo to právě počasím. Zůstala jsem stále vevnitř, ale ucítila jsem, jakoby mi na tvář dopadly sněhové vločky, jako bych sebrala hrst sněhu a usmívala se starým vzpomínkám. Ale v den Mulderova pohřbu, kdy jsem se shýbala k zasněžené zemi, abych na rakev mohla hodit hrst chladné půdy… sníh pro mě ztratil svoji nevinnost. A vrátit se to zpět nedalo. Místo toho se změnil na širokou, nekonečnou prázdnotu… S každou sněhovou vločkou jsem se od něj vzdalovala, vzdalovala jsem se i sama sobě, než jsme si uvědomila, že jsem pryč, stejně jako on. Mohl tomu porozumět?

Než jsem si na otázku odpověděla, tiše promluvil. „Nevím, jak ses cítila, když jsi byla na pohřbu, Scullyová. Ale rozumím bolesti, smutku i ztrátě. A kdybych si mohl vybrat, vzal bych všechnu tu bolest a utrpení na sebe.“

Zhluboka jsem se nadechla. Měl pravdu. Nebylo to o tom, čí bolest je horší, jen jsme z toho dělali dětinsky nazlobenou soutěž, ve snaze svalit na někoho vinu, ačkoli jsme oba věděli, že se takhle navzájem nemůžeme smutkem ubíjet. Věděli jsme, že spolu sdílíme bolest, utrpení, zlost, obavu i nejistotu a že bychom jeden za druhého bez váhání položili život.

„Muldere…“

Přerušil mě. „Scullyová, sněží.“

Usmála jsem se a zavřela oči, cítila jsem se s ním tak bezpečně.

Muldere, Muldere… děkuju ti.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 29.12.2009 v 9:00 v kategorii Povídky.