Kult X

autorka Tokeya | překlad luca | rating PG-13 | kategorie MS married | spoiler 6. série | povídka ke stažení

Jak roky našeho partnerství ubíhaly, dostali jsme se se Scullyovou jeden druhému do mysli tak, že už zbýval jen krůček k hlubšímu citu. Po pravdě řečeno, má náklonnost ke Scullyové klíčila a rostla už ode dne, kdy jsme se poprvé setkali. Ovšem dokud jsem se nerozhodl jí udělit tu nejdřív boky, potom ruce lekci jednoho večera na baseballovém hřišti, byly pro mě všechny ty řeči o až za hrob věrné lásce legračním ohraným klišé. Teprve pak jsem konečně pochopil, že jsem nikdy nebyl doopravdy zamilovaný.

A až do našeho výletu na Hnědou horu v Severní Karolíně jsem si neuvědomil, že během těch tří stovek nocí, kdy jsem sledoval noční oblohu s nadějí, že záhledu nějaký neidentifikovatelný létající objekt, jsem vlastně hledal mnohem víc – Scullyovou. Krátce po tomhle výletě jsem ji požádal o ruku a ona mě šokovala tím, že souhlasila.

A tak si užíváme to největší dobrodružství ze všech – muž a žena směle vykročili do manželské propasti, aby spolu strávili zbytek života.

Jsem si jistý, že naše svatba byla ta nejhezčí ze všech amerických svateb. A že nám naši touhu po dokonalém a perfektně fungujícím vztahu nikdo nezkalí. Lidi se dnes snadno nadchnou pro to v dobrém i zlém a pak rychle couvají, když se něco nepovede. Jednu věc si musíte pamatovat – intimní vztah a jeho účastníci se časem mění.

Jak vším proplujete bez větší úhony? To je, oč tu běží. Jestli v manželství na něčem opravdu záleží, je to přizpůsobení.

Když jsme byli čerství novomanželé, Scullyová spala přitisknutá zády k mé hrudi a já jsem ji obtočil nohama. Teď je každý fyzický dotyk ve spánku, a je jedno, jestli vědomý nebo náhodný, jen zbožným přáním. Bohužel, na konci druhého roku se náš nekonečný ošahávací večírek stal najednou přítěží.

„To je tvoje noha?“

„Yettiho nebude.“

„Opravdu musíš pořád na něco lézt, Muldere?“

„Scullyová, jen dělám to, co jsme…“

„Zapiš se do klubu průzkumníků.“

Jinými slovy chtěla, abych lezl po čemkoliv, jenom ne po ní. A je dost dojemné vidět mě noc co noc, jak se snažím znovu obnovit to láskyplnné spojení, jen abych slyšel:

„Muldere, něco by mě zajímalo. Vypadám snad jako nějaká mula?“

Vím, že mě miluje, ale její neobvyklý způsob, jak mi to dává najevo, má někdy formu krátké textové zprávy s varováním, abych se ztratil.

„Přemýšlím, že ti k narozeninám koupím sedlo.“

Ona otočí hlavu na stranu, aby skryla úsměv, a já vím, že jsem pro tenhle okamžik dostal propustku z vězení, a tak ji k sobě přitisknu blíž a její nohu si přehodím přes svůj bok.

Nová výzva, jak jinak, přijde o pár týdnů později.

Navzdory tomu, co napsal Thomas Jefferson, muži a ženy nejsou stvořeni stejným metrem, a každé manželství se musí s tou odlišností vypořádat hned po skončení líbánek.

Tak například: Když se rozhlédnete po našem domě, vůbec by vás nenapadlo, že v něm žije nějaký muž. Podle Scullyové má všechno své místo a s touhle utkvělou představou veškerý můj majetek nacpala do podkroví.

Jedna z mých okouzlujících vlastností je, že zřídkakdy vracím oblečení do skříně. Prostě je jen tak odhodím na podlahu, přehodím přes nábytek, odložím na kuchyňskou linku, padni kam padni. Říkám tomu značkování teritoria. Něco, jako bych říkal: Já tady žiju taky, zatraceně! Jenže Scullyová, samozřejmě, nemá pro mou kobercovou sbírku ani nejmenší pochopení.

Takže si tak ležím na gauči, začtený do vyšetřovacího spisu, a dělám, že neslyším její hluboké vzdechy, jak odstraňuje mé pohledávky.

„Muldere! Já si opravdu přeju, abys přestal házet své oblečení na podlahu!“

„Chceš vysávat nebo co?“

„Ne, pořád o ně zakopávám.“

Tohle konstatování upoutalo mou pozornost. Měl bych jí připomenout, že to byla ona, kdo ze mě ty šaty minulou noc serval a praštil je na zem, ale čemu by to prospělo? Posunul jsem brýle na čelo a nadzvedl se na lokti s hlavou nakloněnou k rameni.

„Scullyová, odpověz mi…“

„Prosím tě, nech mě.“

„Zakopla jsi někdy o konferenční stolek?“

Ohlédla se přes rameno a nakrčila čelo, jak vztekle strhla mé šedé boxerky ze stolní lampy. „Ne, ale…“

„A nikdy jsi nepřepadla přes třásně na koberci nebo odpadkový koš…“

„Tak za prvé, Muldere, stolek je pořád na stejném místě.“

„Scullyová, nemusíš být zrovna kaskadér, abys přeskočila pitomé tričko.“

„Muldere, měla bych se dát na vodní slalom, abych se naučila kličkovat mezi všemi těmi hadry, které tady okolo válíš“ hubovala a zmizela v ložnici.

Druhý den ráno jsem se vrátil z ranního běhu a jako obyčejně zul tenisky hned za dveřmi v obývacím pokoji a šel se do kuchyně napít. Když jsem se vrátil, byly pryč. Jen zapomněly nechat lístek na rozloučenou.

„Scullyová, neviděla jsi mé boty?“

„Vidím je pořád, Muldere. Jsou už součástí dekorace. Je to tady jako v krámě s obuví.“

„A pro případ, že bych si je chtěl ještě někdy nazout a jít třeba za právníkem, řekneš mi, kde jsou teď?“

„Muldere, když si tak posedlý zouváním, měl by ses odstěhovat do Japonska.“

„To udělám, až ty zatracené boty najdu.“

Ve chvíli, kdy spolu muž a žena začnou žít, nastává lítý přirozený boj o nadvládu. Každé pohlaví zcela určitě pochází z jiné planety a komunikace je opravdová věda. Jako u dvou mezinárodních delegátů, kterým selhala překladatelská síť.

Experti na manželství, a zdůrazňuji, že většina z nich je úspěšně rozvedená, říkají, že manželské sváry jsou v podstatě prospěšné, protože čistí vzduch. Ale mně to připadá, že tolik bitev člověka jen nutí lapat po posledním nádechu v životě.

Jako tuhle: Seděli jsme v obýváku na podlaze a třídili poznámky k případům. Kdykoliv jsem podotknul, že by mohlo jít o působení mimozemských sil nebo něco paranormálního, jsem, nevědomky, podcenil její inteligenci.

Scullyová najednou zuřivě praštila spisem o stolek. „Muldere, už mě vážně unavuje, jak pořád zdůrazňuješ, že nemám pravdu!“

Překvapeně jsem se na ni podíval. „Neříkám to pořád, Scullyová. Vlastně jsem to pronesl jen dvakrát, poprvé, když jsem tě zachránil z mimozemské lodi, a podruhé teď. Víš, že nám to pomáhá k lepším výsledkům, když se přeme?“

Natáhla se ke mně a vytrhla mi zprávu z laboratoře z rukou. „A pořád mě opravuješ!“

„Ne pořád, jen když se mýlíš, a to není častěji, než tisíckrát.“

Zhluboka se nadechla a semkla rty. „Ale já se nemýlím, Muldere. Pamatuju si přesně, co jsi říkal.“

„Ne, pamatuješ si to vždycky nepřesně.“ Sevřel jsem onu zprávu vítězně ve své dlani. „Dej to sem, Scullyová. Stejně tam nic nevykoukáš.“

A v téhle chvíli její trpělivost přetekla. „Nikdy mě neposloucháš.“

„Pravda je, že nejspíš poslouchám až moc. Měl bych si vybírat.“

„Víš, na co jsem přišla, Muldere?“

„Na co?“ ptal jsem se zvědavě.

„Že jsi bez pochyby ten nejotravnější chlap na světě.“

Musel jsem se usmát. „Ale neříkej. Nejotravnější chlap je Jim Carrey.“

„Jste jako dvojčata. Měla jsem si tenhle rozhovor nahrávat, abych ti dokázala, že polovinou sebe patříš do Zóny soumraku. A to je tam, kde si myslím, že většinou žiju.“ S tímhle popadla polovinu složek a práskla za sebou dveřmi od ložnice.

Naše společná země se proměnila na tekoucí písek.

Tak jsme několik hodin pracovali odděleně, psali každý své poznámky k objasňování případů, do doby, než jsem začal postrádat některé důležité materiály pro podporu mých tvrzení.

„Scullyová, neviděla jsi někde hromádku malých černých knih, které jsem si přinesl z domova?“

„Bohužel ano“ odvětila, aniž by vzhlédla od počítače.

„A pamatuješ si, kam jsi je položila?“

„Přesně tak, jako si pamatuju všechno, co říkáš. Jsou v podkroví.“

„Proč?“

„Tady dole by překážely“ odsekla, zaklapla laptop a vydala se ke skříni přehrabovat svá trička a spodní prádlo.

„Překážely čemu jako? Nemůžeš mi pořád schovávat věci, Scullyová. Já žiju v tomhle domě stejně jako ty. A furt něco hledám jako nějaký idiot.“

„Jo, tos trefil“ ušklíbla se a přibouchla mi dveře od koupelny před nosem.

Scullyová a já jsme takovéto filozofické rozhovory vedli často i před svatbou. A změnit to by bylo pro nás vztah zničující. Naštěstí jsem to byl většinou já, kdo měl poslední slovo a nechával ji stát za sebou jako solný sloup.

Ležel jsem v potemnělé ložnici tupě zírající do stropu a poslouchal, jak jemně chrápe. Scullyová a já toho máme hodně společného, ale pár věcí nás přivádí k šílenství. Její chrápání je jednou z nich. Když mi došlo, že budu stejně většinu noci vzhůru, rozhodl jsem se, že toho času využiju alespoň k práci.

„Kolik je hodin?“ zakňourala rozespale, jak ji světlo bodlo do očí.

„Tři ráno.“

Scullyová ohrnula koutky úst do kyselého úšklebku a natřásla polštář. „Poslouchej. Všichni normální lidi v tuhle dobu spí.“

„Já ale nemůžu. Zase svoláváš prasátka. A navíc chci dokončit tuhle zprávu.“

„Muldere, moc dobře víš, že při rozsvíceném světle spát nemůžu.“

„A já zase neusnu kvůli tvému chrápání.“

„Fajn.“ Schoulila se do klubíčka a prudkým výpadem mě shodila z postele dolů. „Proč nejdeš spát na gauč?“ zabručela a praštila mě polštářem přes hlavu.

Skousl jsem jazyk mezi zuby, abych jí něco ošklivého neřekl, posbíral pomačkaná lejstra a jedním škubnutím z ní stáhl celou peřinu. „Víš, že Winston Churchill prohlásil, že má tak šťastné manželství jen proto, že nespí se ženou v jedné ložnici?“

„Já jsem věděla, že je hoden obdivu pro víc než jen porážku Hitlera.“

Manželské neshody se nejlépe řeší tou nejintimnější cestou. Ale brzy jsem se naučil, že to není vždy možné. Zvláště když se nad vámi stahují mračna ještě následující ráno. Což se stalo i nám.

Z neznámých důvodů je osobní automobil klíčovým prostředkem k uvolňování emocí, ať kladných či záporných.

Bez jediného slova jsem nasměroval auto přes plnou čáru k vnějšímu pravému pruhu. Koutkem oka jsem pozoroval, jak si mě Scullyová naštvaně měří a čeká, až se na ni podívám. „Co děláš, Muldere? Právě jsi minul odbočku. Ridgemont byl vlevo. To tam chceš jet oklikou přes Montreal nebo co?“

„Ne, ale tam byl zákaz odbočení, díky za starost. Proč se raději nesoustředíš na případ a nepřemýšlíš, kdo by mohl být podezřelý?“

„A proč ty se nesoustředíš na to, aby ses změnil na někoho, kdo pořád neječí?“ zamumlala a prohrábla tašku.

„Já neječím pořád. Všimla sis, že jen za tenhle víkend jsi nejmíň třiadvacetkrát použila slovíčko pořád? Kdybys mě někdy poslouchala, tak by ses naučila…“

„Od tebe se nic učit nechci, Muldere, nepotřebuju diplom z arogance!“

Šlápl jsem na plyn, abychom jeli rychleji, a dostali se konečně na místo činu. O pár mil později nás přivítal nápis: Slepá ulice. Vrátil jsem se na nejbližší křižovatku, dupnul na brzdy a vytáhl z kapsy vytištěnou trasu z mailu, zatímco Scullyová studovala mapu.

„Zahni vpravo“ navedla mě.

Podíval jsem se na papír a otočil volantem doleva. „Vím, co dělám.“

„Jo, chceš, abychom se ztratili. Dívej se na cestu!“ zaječela najednou, jak spatřila díru v silnici.

„Myslíš, že jsem slepý?“

„Já si nejsem nikdy jistá co vidíš, Muldere.“

„Vídím doktory v zcela jiném světle.“

Zhluboka se nadechla a zavřela mapu. „Už s tebou nepromluvím.“

„Slibuješ?“

Když jsme se konečně dostali na místo, seděli jsme vedle sebe jako dva mlčenliví nepřátelé.

Novinář jménem Jason Grant jednou řekl, že se jeho manželství spíše podobá letadlu v turbulencích než pevné skále. Dobrá, jeho manželství možná bylo letadlo, ale to moje se jmenuje Hindenburg – plující skrze mlhu a smog, plné horkého vzduchu a páry, připraveno kdykoliv explodovat. Se všemi těmi nepravidelnými rytmy, které pulzují mezi mužem a ženou, je to zázrak, že vůbec někdo může své manželství označit za šťastné.

Bylo by bláhové očekávat, že nějaký vztah bude jen tak poklidně plynout bez jakýchkoliv problémů. Neustálé třenice však mohou vést k bodu zlomu, ze kterého už není návratu zpět, jen rozpad a rozvod.

Od doby, co Sokratova žena řekla svému muži, ať jde a hledá pravdu v jiném domě, filozofové debatují nad tím, zda by měli muž a žena jít společně do postele, pokud se na sebe hněvají.

Poprvé za dobu trvání našeho manželství jsme se se Scullyovou k sobě obrátili zády a schoulili se každý na své straně postele na samém krajíčku bez jediného vyřčeného slova.

A jak jsem tam tak ležel, říkal jsem si, že už není možné, abych dál žil s touhle osobou pod jednou střechou. Jenže sotva jsem si pomyslel, že ji už dokonale znám a že mám všeho dost natolik, abych zažádal o rozvod, udělala něco, co mě ohromilo. Ucítil jsem její kotníky na svých.

„Jestli mě tady nechceš, stačí říct“ zašeptal jsem jemně.

„Nenech se ode mě odstrčit.“

„Myslím to vážně, Scullyová. Jen řekni slovo.“

„Jestli máš plán…“

„Stačí mi naznačit… Budu spát na gauči.“

Snažil jsem se vymotat z přikrývek a rozplácl jsem se jak široký, tak dlouhý na podlaze. Tím moje gesto trošku ztratilo na vážnosti, ovšem na druhou stranu mi to připravilo pole pro vyjednávání.

„Jen bych ti chtěl ještě něco říct“ vzepřel jsem se na kolenou. „Miluju tě.“

„Vidíš,“ rozzářila se, „když mluvíš dostatečně dlouho, dáš dohromady i kloudnou větu.“ Otočila se ke mně a podívala se mi zpříma do očí. „Taky tě miluju.“

„No, poslat mě na gauč je zajímavý způsob, jak to projevit“ ulehnul jsem zpátky vedle ní.

„Muldere, to byl tvůj nápad.“

„Někdy si mě moc nevážíš, Scullyová“ popadl jsem lem jejího trička a stáhl jí ho přes hlavu. „Spousty jiných žen by mě nikdy na gauč neposlaly.“

„Spousty jiných žen?“ prohnula se v zádech, aby mi nastavila nahou hruď. „Jmenuj mi jednu, která by chtěla žít s chlapem, který v první polovině dne hledá malé zelené mužíčky a v další polovině dne své brýle“ stáhla mi pyžamové kalhoty z nohou.

„No, aspoň mám nějaké poslání“ přejel jsem jí prsty po křivce boků a zahákl palce za spodní kalhotky, zatímco Scullyová objela špičkou jazyka má ústa.

„To máš.“

Scullyová a já jsme si byli schopni zachovat určitá tajemství i v našem vztahu. Snad že jsme používali něco jako Braillovo písmo pro komunikaci nebo že jsme jeden druhého tak často vídali v temnotách, bylo naše manželství plné překvapení.

Nejsem expert, ale můžu vás ujistit: nejintimnější a nejpevnější partnerství vzniká tehdy, když se navzájem respektujete a leccos přejdete chápavým mlčením. A přizpůsobení – přizpůsobení přijde samo.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 24.3.2009 v 21:26 v kategorii Povídky.