Kult X

autorka Tara Avery | překlad luca | rating PG-13  | kategorie V, A, UST | spoiler Triangle | povídka ke stažení

Opakuji tu scénu znovu a znovu posledních šest let. Je to, jako kdybych nevědomky udělala něco špatného pokaždé, když se dostanu do podobné situace, a musela to napravovat, dokud není vše naprosto perfektní. Jako nějaká podivná verze karmy, možná. Někdo pořád zkouší mou sílu. Zajímá mě, jestli tentokrát obstojím v té výzvě. Mám-li opět zklamat, přemýšlím, zda budu navždy chycená v tom nekonečném kruhu zraňování a uzdravování. Hraji dvě rozličné role: pozorovatele a raněného. Jsme to vždy jeden nebo druhý.

Mulder a já.

Tentokrát je tím raněným Mulder. A je to horší než obvykle. Nemůžu si pomoct, ale cítím, že v závažnosti jeho stavu mám částečně prsty. Cítím, jak se hořce usmívám. Nejsem fanda zatrpklosti, ale k tomuhle případu se hodí. Mulder je obvykle ten, kterého trhá pocit viny na kusy, on je ten ubohý bastard, který je přesvědčený, že všechno, co se mi stane, je jen jeho chyba.

Někdy tomu skoro věřím. A někdy mi jen připadá, že si libuje v sebetýrání. Možná nejsme v tomhle ohledu tak rozdílní.

Leží bezvládně na nemocniční posteli, bledý jako přikrývka, vyčerpaný jako nemyté vlasy, které mu padají do čela. Jeho oči jsou obkrouženy černými kruhy a jediný důkaz, že ještě žije, mi poskytují oční víčka a řasy, které se mu ve spánku občas zachvějí. Děsí mě k smrti ho vidět takhle bezmocného.

Pamatuji si, jak jsem sedávala ve třídě a dívala se na mou učitelku angličtiny, která nám vyprávěla o lítosti, o trápení. Dokonce i teď, o všechny ty roky později, kdy jsem nucena čelit vlastním vinám, ji dokážu přesně popsat. Myslím, že něco nikdy nezapomenu. Ona byla ten typ člověka, na kterého zapomenout nelze.

Stála před tabulí, rusé vlasy jí padaly v kudrlinách na ramena, oblečena v přiléhavé, jemné látce, která se kolem ní vlnila, jak tančila. Ráda tančila před třídou. Tančila, aby vysvětlila nějakou báseň, nebo jen tak. Vcházela jsem do třídy a ona tančila, jakoby byla jediná osoba na světě. Možná v té chvíli byla. Ráda se předváděla. Obdivovala jsem, že si vůbec nelámala hlavu s tím, co si o ní druzí pomyslí. Záviděla jsem jí.

Ve světle mého otce námořníka a mých bratrů – budoucích námořníků, života na námořnické základně, obklopení pravidly a poslušností, byla tahle učitelka s poezií, dramatem, láskou a životem něco éterického, živoucího. Viděla jsem v ní to, co jsem chtěla sama pro sebe. Něco, čeho bych mohla dosáhnout, jen kdybych měla odvahu natáhnout ruku a popadnout to.

Nikdy jsem to neudělala. Nemůžu ani teď.

Když si vzpomenu na ni, vybaví se mi Missy. Ty dvě měly společné něco mystického, nadpozemského. Nějakou víru, která je přivedla na cestu magie a snů. K něčemu, co by Dana Scullyová považovala za iracionální a Fox Mulder zbožňoval. Kdyby byl vzhůru. Kdyby se nepotácel na hranici života a smrti.

Smrt.

Příliš se jí nezabývám, vždyť mi dýchává na záda znovu a znovu. Sedím vedle ní v tomhle sterilním, neosobním nemocničním pokoji a připadám si jako na stráži, bojuji za Mulderův život, protože on je příliš slabý, aby to zvládl sám. Smrt mi připomíná bolest, vzpomínku na třídu střední školy a mou roztančenou angličtinářku.

Nepamatuji si souvislosti. Nepamatuji se báseň, knihu nebo hru, kterou jsme nacvičovali. Nevím, kdo tenkrát umřel. Teta? Babička? Ale popisovala to s takovými detaily a emocemi, že na to nikdy nezapomenu. Vypadala tak drobná, beztvará, jak stála před tabulí, s irsky bledou kůží pod záplavou ohnivé kštice. A jak nám řekla, její žal byl chladivý. Když se setkala se smrtí, byla tak ledová, že si myslela, že už se nikdy nezahřeje. Nedokážu si představit tuhle zářivou ženu plnou života, která před námi stála a otevírala své srdce, připadat si tak studenou, že se bála, že se už nikdy neoteplí. Musíš se umět pohnout vpřed, pochopila jsem tehdy, musíš umět zapomenout. Všechno časem přebolí.

Jenže nikdy nezapomeneš. Otec, sestra, dcera, smrt a ty nikdy nezapomeneš. Už to vím. Vím to s takovou jistotou, že si přeji, abych se nezbláznila.

A taky vím, po letech na medicíně, že je to šokem a ne lítostí, že se cítíme podivně studení, když uslyšíme o smrti milované osoby. Žádná lékařská věda na světě nedokáže zahnat ten třes, když víte, že někdo vám tolik blízký zemřel… nebo umírá. V ten moment jste sami na celém světě, bez ohledu na to, kolik lidí vás obklopuje, a je vám zima.

Sedím sama u Mulderovy postele. Celé hodiny nepohne ničím kromě očních víček a, předpokládám, já také ne. Jsme jediní dva lidé ve vesmíru, myslím. Jenom na nás záleží. A jsem studená.

Tahle nemocnice, samozřejmě, má stálou, regulovanou teplotu, jako kterákoliv jiná, kterou jsem navštívila… něco na bodu mrazu, ale personál to nevnímá. Pro něj není ani teplo, ani zima… nenaříkají.

I když si uvědomuji odpovídající teplotu kolem mě, celá se třesu. Mulderova kůže docela hřeje, když se dotknu jeho čela, ale vím, že je to chladem mých prstů a ne horečkou, která ho spaluje. Sotva dýchá, pohyb jeho hrudi je žalostně mělký. Chci mu vlít do žil svůj vlastní život, chci odpustit sama sobě za to, co jsem udělala, jeho uzdravením. Chtěla bych vztáhnout ruku a zažehnout jiskru, která by přivedla mou učitelku angličtiny k životu z nekonečné ledové pláně, aby ho zachránila.

Chtěla bych být schopná alespoň plakat. Cítit něco jiného než všeobjímající zimu.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Scullyová!“ křičí, hrubě, jako někdo, kdo umírá. Otočím se za jeho hlasem, který adrenalinově řídí mé pohyby, můj cit pro skutečnost. Všechno je najednou zpomalené nebo zrychlené. Mulderův hlas se ozývá jako ozvěna odněkud z dálky. Jsem obklopena tmou a svého partnera nedokážu najít. „K zemi, proboha, Scullyová!“

Lehnu si, protože mi to řekl. Rozhlížím se kolem sebe a hledám nebezpečí. Dělám svou práci. Metodicky, mechanicky.

A pak selžu.

„Kde jsi, Muldere?“ Hlas mi ve výškách přeskakuje, což nesnáším; znamená to, že se nekontroluji. Musím mu chránit záda. Podezřelý je ozbrojený a nebezpečný. Ozbrojený a nebezpečný. Nevydávejte se za ním sami. „Muldere!?“

Prásk.

Prásk.

Prásk.

Prásk.

Cítím, jak mi první dvě kulky proletí nad hlavou… v místě, kde jsem jen o pár vteřin předtím vypínala svoji hruď. Přitisknu se k zemi a pořád očima hledám Muldera. Další dvě rány musely být jeho. Měla bych mu krýt ta podělaná záda, to se ode mě čeká. Koneckonců jsem jeho pitomá partnerka.

Zvuk pátého výstřelu mě nejprve šokuje, protože je ukončený nepopíratelným zásahem do lidského těla. A další dvě stejné rány zavrtávající se do kůže. Slyším výkřik, bolestné zasténání.

Už jsem takové slyšela.

„Muldere? Jsi raněný?“

Neodpovídá. To je špatné znamení.

Cítím, jak mi žaludek stoupá do krku. Chce se mi křičet. Chci střílet. Chci dát průchod své zlosti a zabít toho hnusného bastarda, který ublížil mému partnerovi.

Chci, aby byl Mulder v pořádku.

Posily vždycky dorazí pozdě.

Pamatuji si, jak jsem ječela: „Postřelený federální agent!“, když záloha dorazila. Plakala jsem, slzy mě oslepovaly, lítost mě dusila. To bylo před zimou. Tehdy jsem naposledy cítila nějaké emoce.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dívám se na něj z obrovské vzdálenosti. Nedotknutelná, analytická, kritická… vtělila jsem se do Dany Katherine Scullyové, lékařky. Dívám se na něj, jakoby ležel na mém operačním stole. Jenže jsem patoložka, můj operační stůl je pitevním stolem v márnici.

Nedokážu na něj myslet jako na mrtvého.

Nedokážu myslet vůbec.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Všichni mají stejné tváře, ti muži a ženy v oblecích, kteří na mě hledí zpoza dlouhého stolu v konferenčním sá­le.

Nevím nic.

Jsem studená, neosobní, přesná jako skalpel. Nenamáhám se s detaily. Jednoduše jim řeknu, že jsem nedělala svoji práci. Oni se mi snaží pomoci a svalují vinu na Muldera.

„Proč tam šel před vámi? Proč nepočkal? Proč? Proč?“

Protože jsem mu řekla, že jdu hned za ním. Šel tam, protože si myslel, že mu kryji záda. Protože jsem byla pomalá. Protože jsem nevěděla, co dělám. Protože jsem o něm pochybovala. Protože jsem si myslela, že v té budově nikdo není. Protože jsem byla přesvědčená, že Mulder nemá pravdu.

Protože jsem udělala chybu.

Všichni mají stejné tváře, ploché, průhledné, naplněné lítostí a sympatiemi, které ukazují každému. Nemají ani ponětí. Neví nic a k čertu, já nemám sílu to zkusit a donutit je chápat.

Po všech těch letech vím, že oni nikdy nic nepochopí.

A pro jednou je mi srdečně jedno, co se mnou bude.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Udělala jsem si z nemocnice druhý domov. Procházím se po chodbách nasáklých bídou a bezmocností a snažím se najít sama sebe. Někdy strávím pár chvil na porodním a myslím na Emily. Vzpomínám na všechno, co jsem cítila k tomu nevinnému dítěti s velkýma očima, a stále nedokážu plakat. Dívám se na pacienty s rakovinou, kteří už neváží téměř nic, bez vlasů a bez života, ale slzy mě v očích nepálí. Všechny vyschly v okamžiku, kdy jsem spatřila Mulderovo bezvládné tělo ležící v neustále se zvětšující kaluži vlastní krve.

Nikdy jsem tolik jeho krve neviděla. Chtěla jsem ji nějak posbírat a vrátit ji zpátky do jeho těla, ale nešlo to. Tehdy mě zasáhla ta zima. Klesla jsem k němu na kolena, objala ho, než mi ho záchranáři vzali, a přemýšlela, jestli tohle měla na mysli. Jestli je to ten chlad.

Nechodím do práce. Ani nevím, jestli nějakou ještě mám. Vypnula jsem mobil a neposlouchám záznamník. Jedna část mé mysli se dívá a zajímá ji, co se to ze mě stává.

Jen, co vstoupím do nemocniční haly, jedna ze sester, kterou si moc nevybavuji, ke mně běží a osloví mě s naléhavostí a strachem v hlase. „Doktorko Scullyová?“

Chvíli zmateně přemýšlím o významu mého jména a pak se k ní otočím. „Ano?“

„No… jde o pana Muldera, madam. Probral se z bezvědomí. Už před pár hodinami. Snažili jsme se vás volat, opakovaně, ale…“

Mé tělo zasáhne naprostý šok a já jako v mrákotách vykročím vpřed. Před několika dny mi bylo řečeno, že je jen velmi malá naděje, že se Mulder opět probudí. Řekli mi, že s tím raději nemám počítat. „Mám vypnutý telefon.“ Měla jsem na tohle pomyslet.

Dívá se mi do očí, když vejdu do místnosti. Je bledý, s místy našedlou kůží, vypadá hrozně a strašně a… překrásně. „Scullyová, hej…“ Jeho hlas je také drsný, vysušený z dýchací trubice. Trochu kašle. „Dlouho jsme se neviděli.“

„Měl bys být mrtvý“ prohlásím a jsem tak studená.

„Taky tě miluju.“ Mlčím. Očekávám, že se mé emoce vrátí. Jenže místo toho mlčím. „Ne, Scullyová, měla bys říct něco o tom, že jsem neztratil smysl pro humor. Nebo Ach, bratře! To je tvá oblíbená odpověď na jakékoliv mé konstatování obsahující lásku.“

Ústa se mi zkřiví do malého o. Tohle není pravda. Jsem chycena v jedné z těch nočních můr, které mě sužují od okamžiku, kdy jsem viděla Muldera pomalu umírat na nemocničním lůžku. Tlačím si klouby prstů do očí, až mě rozbolí hlava. „Jdi do hajzlu, Muldere.“

Tohle ho trochu vykolejí, ale z dobrého důvodu. Šokuje mě to. „Nebo můžeš říct tohle“ pronese mile a já ho začínám nenávidět. Nenávidím ho, protože mi dokáže tak jednoduše odpustit.

„Nekryla jsem tě, Muldere. Ztratila jsem tě ve tmě.“

„To byla těžko tvoje chyba… Já jsem přerušil kontakt.“

„Ne! odmítám, abys bral vinu na sebe. Měla jsem ti hlídat záda. Měla jsem… měla jsem…“ Slzy mi vytrysknou z očí jako vodopád, jsou špinavé a zahlcující. Všechny ty, které jsem týdny postrádala. Ochromují mě. Popojdu k posteli a uchopím ho za ruku. „Omlouvám se. Omlouvám, omlouvám…“

Hladí mou dlaň a nic neříká. Miluji ho za to, že nepronese žádnou pichlavou poznámku, že se nehádá. „Dostaneme se přes to, Scullyová“ pronese poté, co se trošku uklidním a vypadám zase jako živý, normální člověk. „Vždycky to zvládneme. Pozorovatel a raněný, správně? My… Víš, že jsme silnější než tohle.“

„Je mi to líto Muldere.“

„Mně taky, Scullyová.“

„Jsem tak ráda, že ses probral.“

„Já taky. I když bych uvítal nějakou sestru s morfiem, Demerolem nebo Tylenolem.“

„Seženu ti to.“

„Díky.“ Otočím se od lůžka a slyším smích v jeho hlase, když zavolá: „Hej, Scullyová?“

„Ano?“

„Miluješ mě, že ano?“

„Jo, Muldere.“ Vykouzlím ten nejhřejivější úsměv a nabídnu mu ho. Jsem šťastná, že něco cítím. „Když se nesnažíš být nesnesitelně vtipný.“

Zašklebí se, sladký k zulíbání. Je to ta nejkrásnější věc, kterou jsem viděla před zimou. Možná i dřív. Myslím, že už vím, jak má krásná učitelka angličtiny s éterickou duší získala své teplo zpátky. V jeho úsměvu je něco, kvůli čemu se mi chce znovu plakat… a smát se, tentokrát s uvolněním.

S plnou silou života.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 8.12.2010 v 21:00 v kategorii Povídky.