Kult X

autorka Paige Caldwell | překlad luca | rating NC-17 | kategorie S

Někteří říkají, že jsem blázen. A já vám povím, proč to není pravda.

Nebyl to žádný klam, který řídil mé činy, ale jen zvýšená vnímavost. Někteří ji popisují jako intenzivní sluchovou bystrost. Pro mě to byl přímo dravý zvukový vír. Sváděl mě, posmíval se mi a věznil mě mnohem dokonaleji než ty bílé zdi, které mě obklopují nyní.

Byla to ona…

Kvůli ní mé vězení už není rudé, ale bílé.

Rudá… barva krve… odstín jejích vlasů…

Ptáte se, kdy jsem si jí všiml poprvé?

Pamatuji se přesně na tu chvíli. Byly to její vlasy. Ano… její karmínově rusé prameny lesknoucí se proti přetrvávajícímu šeru námi sdíleného sklepního prostoru. Zatímco ona a její partner seděli na jednom konci, já jsem měl svou rezidenci na druhém. Uprostřed polic s krabicemi, polámanými krámy a zapadlými, nepotřebnými kusy nábytku a dalším haraburdím, tam byla má komora. Buňka zvaná Kancelář správce.

Smějete se?

Dobrá, byla sice malá, ale byla jen moje. Ne jako v jejím případě, já jsem svůj prostor nemusel s nikým sdílet, ani mít cizí jméno na svých dveřích.

Nikdy jsem nepochopil, proč toleruje jeho nedostatek empatie a uznání. Stačilo se na ni podívat a bylo jasné, že ho ve všem převyšuje. Vyzařovala důstojnost, která nebyla nijak upjatá, ale naopak vznosná. Byla ztělesněním majestátu.

A on ničím jiným než vytáhlým dvorním šaškem…

Sledoval jsem je čtyři měsíce. Poslouchal je. Máchal jsem mopem v rytmu jejich vtipkování. Sklep jsem vždy vytíral jako poslední, aby mi neunikly jejich pozdě noční debaty. Jeho teorie byly absurdní, ovšem zřejmě zábavné. Jenže mě fascinovala ona. Rozumná, inteligentní, zářivá… takové kvality jsem vždycky přisuzoval i sobě.

Jednoho dne se vše začalo měnit. Cítil jsem, že jejich partnerství směřuje poněkud trpkým směrem. Jeho hašteření balancovalo na hraně krutosti. Provokoval ji při každé příležitosti, urážel její logiku ubohými vtípky, kalil její velebné názory svými sprostými.

Ano, slyšel jsem všechno. Jak už jsem vám řekl, mé vnímání nebylo omezeno jen na letmý dotek mých zavalitých prstů, které svíraly mop nebo voskovač parket. Mé smysly byly velice bystré. Mé uši dokázaly rozpoznat slova pronesená míle daleko. Moje oči prohlédly skrz fasádu, jako by byla vytvořena ze skelného papíru, pouhého nádechu barev.

Jak lehce jsem ho přehlížel.

A jak moc jsem toužil vidět do ní.

Příležitost se mi naskytla o pár večerů později. Bylo už pozdě, v budově zůstali jen ti, kteří čistili podlahu nebo uráželi své partnery. Nadával jí, intenzita jeho hlasu vibrovala takovým stupněm sarkasmu, až to mlátilo do zdí.

„Jako obvykle, Scullyová, není tvůj zatvrzelý pohled na věc, který nazýváš logika, ničím víc než způsobem, jak si strčit hlavu do zadku, abys nemusela přiznat pravdu.“

Pořád totéž staré dohadování. Jenže tentokrát ji opravdu ponížil užitím uboze obscénního slovníku. Vnímal jsem, jak se mé prsty pevně semkly kolem násady mopu. Na minutku jsem si představil, že bych pro ni nalezl lepší využití.

Ale zaváhal jsem. Věděl jsem, že je natolik sebejistá, aby zvládla své emoce i reakce. Zůstane klidná a tolerantní. A o to víc vznešená bude její odveta.

Ticho.

Ještě lepší…

Její veličenstvo se jednoduše odebralo k odchodu.

Jak mě míjela, zatajil se mi dech, vůbec jsem si neuvědomil, že mé stanoviště vede k výtahu. Zvedla ke mně své krásné modré oči a já jsem viděl, že jsou zalité slzami. Rychlým zamrkáním je zahnala pryč a věnovala mi zdvořile překvapený pohled, který se rázem změnil v chápající.

Slyšel jsem ji lehce povzdechnout, jako by se snažila zaplašit úzkost na tak dlouho, abychom se mohli pozdravit. Nevědomky si zastrčila za ucho neposlušný pramen svých zářivých vlasů, jak se snažila znovu nalézt duševní rovnováhu.

Bylo mi jí v té chvíli líto.

A jeho jsem nenáviděl.

„Je pozdě, že?“ pobídl jsem ji k hovoru a snažil se zacelit tu ránu na její duši.

„Velmi pozdě“ souhlasila a úsměv jí umřel na rtech dřív, než se vůbec dokázal zformovat.

Ten bastard zničil její první potěšenou reakci na mou maličkost. Dokázal bych ho za to zabít.

„Edgare, nejde…?“ oslovila mě jménem, což okamžitě nahradilo můj vztek nekonečnou úctou.

„Ano“ zamumlal jsem a zíral na špičky svých bot. Nedokázal jsem se pohnout, ale cítil jsem, že…

Ano, cítil. Otřela se o mě rukávem saka, jak se náhle natáhla ke tlačítku vedle výtahových dveří. A tehdy jsem to uslyšel.

Vzrušené pulsování…

Její srdce.

Bilo jako to moje.

Ten zvuk byl strašidelný. Mé vlastní srdce se přizpůsobilo její kadenci. Každý úder splýval s mým, nořil se do podstaty mé existence, dával mi schopnost poznat a pochopit tuto neuvěřitelnou ženu. Naše srdce tloukla ve vzácné synchronii.

Slyšíte je? Ne, samozřejmě, že tohle jsem jí neřekl.

Ona je však vnímala také. Věděl jsem, že ano. Její oči se široce rozevřely, jako by byla polekaná tím nevysloveným spojením. Když její srdce náhle poskočilo, oba jsme zalapali po dechu.

Kvůli němu.

Ten králův šašek… blázen… protivný skřet… Pronásledoval ji, chtěl jí znovu ublížit. Paní štěstěna však otevřela výtahové dveře. Očima jsem ji pobídl ke spěchu.

„Scullyová…“

Jak jsem byl mazaný. Jak prozíravý a prohnaný! Ohodil jsem špičky jeho bot chlorovanou vodou a zuřivě máchal mopem a mumlal přitom nepodstatné omluvy. Uvnitř hlavy jsem se tetelil blahem, jak mu špinavá tekutina přistála až na vyžehlených snobských nohavicích.

„Sakra“ zaklel agent, když se mu dveře výtahu zavřely před nosem.

Otočil jsem se k němu zády a vrátil se k práci. Jak jednoduše jsem z mysli vymazal zlověstné tóny jeho hněvu. Snadno… protože nový zvuk přebíjel všechno ostatní.

Stále si myslíte, že jsem cvok? Nechte mě mou pohádku dokončit, než vynesete verdikt.

Byla to ona… to její srdce mě donutilo k tomuto hanebnému aktu. Jeho zvuk mě pronásledoval celé dny. Každou noc jsem se vracel do sklepa a naslouchal mu. Byl jsem jím omámený. S každým stahem se má pulsující krev vařila a zmítala touhou.

Nedívejte se na mě tak.

Netoužil jsem po jejím těle. Byla to královna srdcí, již jsem zbožňoval.

Myslíte si, že obdiv a patos jsou důkazy šílenství?

Ne… jediná chyba byla, že jsem nenaslouchal dostatečně.

Následujícího večera byl tlukot jejího srdce tak chtivý, že jsem jím byl přímo tažen na druhý konec potemnělé chodby. Přitiskl jsem se ke dveřím jejich kanceláře, které byly zavřené – zavřené tak pečlivě, to vám povím – že ani paprsek světla nepronikal skrz.

Tep jejích cév zněl stále hlasitěji.

Hlasitěji je slabé slovo… Málem mi praskly ušní bubínky tím naléhavým běsněním. Mé vlastní srdce téměř pukalo, aby se jí přizpůsobilo. Proto jsem si dodal odvahy a otevřel.

Byla tam… S ním.

Mdlý pruh světla jí dopadal do vlasů, zapaloval v nich plamen, zatímco on ho zažehával v jejím těle. Seděla roztažená na jeho stole, své bílé nohy zbavené punčoch, střízlivou sukni vyhrnutou do pasu, luxusní kalhotky omotané kolem jednoho kotníku. Odhalená ňadra, po kterých bloudil svou hanebnou dlaní… A mezi jejími rozevřenými stehny stál šakal sám a vrážel se do ní se zvířecí zhýralostí.

Její srdce zrychlovalo s každým divokým průnikem, vhánělo jí krev do tváří a zanechávalo je ohavně načervenalé. Oči jí zářily jako falešné safíry, nebyly už upřímné, ale plné špíny a chtíče. Lačně si olízla rty a povzbuzovala ho způsoby hodnými laciné štětky.

A když pak pod návaly rozkoše křičela jeho jméno a její srdce explodovalo na milion kousků, každičký z nich se zavrtal do mého bytí. Jako střípky rozbitého skla mě každý zasáhl… pořezal mě…nutil mě krvácet… přetínal mé tepny jako skalpel zapomenutý na jejím pitevním stole.

Vycouval jsem ze dveří a vrátil se do své komory. Schoulil jsem se do rohu a nacpal si do uší kusy prachovky, abych přerušil ten obscénní tlukot jejího srdce. Jenže jsem ho stále slyšel. Pořád. Každý záchvěv té neustávající extáze… která se jen pomalu, polehoučku uklidňovala k normálu.

Tahle rusovlasá konkubína byla jen stěží panenskou královnou.

Byla to děvka.

Bylo to srdce coury, které souznělo s mým… Jediná cesta, jak ten zvuk umlčet, bylo zadusit ho navěky.

Proč se tak vyděšeně šklebíte? Zhluboka se nadechněte a pozorně mě poslouchejte. Teď se teprve projeví to pravé šílenství.

Můj plán byl tak chytrý a perfektně provedený, že ještě teď, když vám to vykládám, se celý chvěji.

Jako správce znám každou štěrbinu a skulinu toho sklepení. Proto se její rakví stal výklenek ve zdi mé kanceláře. Dost velký na to, aby pojal její křehkou postavu, malý dostatečně, aby se v něm rychle udusila a konečně zmlkla.

Protože jsem od přírody trpělivý, nechvátal jsem. Sám jsem vybral den a hodinu, raději než aby si ony vybraly mě. Když pak zůstala sama v tom jejich hříšném brlohu, vklouzl jsem za ní. Pohotovou ranou do hlavy jsem ji omráčil.

Ano… tak to bylo. Omráčil.

Odolal jsem touze její tělo nést, protože si nezasloužila nic jiného než být tažena za vlasy. Za pár minut jsem ji napěchoval do zdi a pečlivě zatloukl kusy ohoblovaných prken. Po chvíli jsem si byl jistý, že nastal konec. A tak jsem si s ledovým klidem obíral prsty od zakrvácených vlasů, úlevně si pobrukoval a se svěžím nadšením plánoval svůj poklidný večer.

Copak to nechápete?

Srdce té děvky mě už nemohlo pronásledovat. Nebo jsem si to alespoň myslel…

V okamžiku, kdy její oplzlý partner vystoupil z výtahu, jsem ho uslyšel znovu.

Tlukot…

Její srdce.

Byla mrtvá, ale její zkažené, zhýralé srdce stále žilo.

Jeho zvuk se rozléhal sklepní chodbou jako úder hromu. Nebyl rytmický, ale nepravidelný, takový, co se snaží oživit sám sebe ve víře, že tak může zachránit její chtíčem zkažené tělo.

Usmál jsem se a přikývl zdvořile na pozdrav. Čeho bych se měl bát? On ji nemohl slyšet. Postrádal intuici, bystrost, která byla potřeba k rozvinutí takové schopnosti. Jen já jsem slyšel zoufalý nářek jejího srdečního svalu, volání o pomoc.

Nemohl jsem se více mýlit…

Teď dávejte pozor. Tady se můj příběh začal podivně zvrtávat.

Ušel jen pár kroků, když se náhle zarazil. Otočil se na mě s tak nečekanou ostražitostí, že jsem zpanikařil. Vrátil se a propichoval mě temným ostřím pohledu svých oříškových očí.

Věděl to.

Nejprve jsem si nebyl jistý, kterým smyslem zachytil mou vinu. Bezpochyby jsem zbledl a roztřásly se mi ruce. Možná to byl jeho čich. Nervozita prýštila z každého póru mé kůže. Pot mi tekl po zádech a perlil na čele.

Mezitím se její srdce ozývalo hlasitěji. Jako bubny ohlašující smrt.

Moji smrt…

Zíral jsem s hrůzou na svého věznitele, krev se mi hrnula do tváří. Zoufale jsem se přimáčkl ke zdi a zacpal si uši oběma dlaněmi. Jen jsem zaječel, když mě popadl za zápěstí. To, co jsem považoval za železný stisk, byla jen zacvakávající se pouta, jejichž druhá půle zazvonila o vodovodní potrubí. Nechal mě tam… svíjejícího se… běsnícího zuřivostí.

„Jdete pozdě“ řval jsem na něj. „Její tělo je mrtvé. Nezbylo nic než posmrtné křeče jejího šeredného srdce.“

Sledoval jsem ho, náhle zaskočený jasností jeho intuice. Bez zaváhání rozrazil dveře mého doupěte a zamířil rovnou ke zdi, ve které našla svůj hrob. Holýma rukama trhal dřevěné desky, krev z jeho prstů se brzy mísila s tou její ve vlasech. Vytáhl ji z díry a přitiskl k hrudi. Zatímco zoufale volal její jméno, napodoboval jsem ten nářek. Opěvoval jsem její smrt, zatímco on se ji snažil přivést zpět k životu.

Má elegie zhasla na rtech, když jsem viděl, že otevřela oči.

Její rekviem se stalo mým.

„Jak jste to věděl?“ křičel jsem na něj a snažil se uniknout svým poutům. „Taky jste to slyšel?“

Svíral ji v náruči a upřel na mě chladný, nevyzpytatelný pohled. „Vy jste to možná slyšel… ale já cítil.“

Pořád si myslíte, že jsem cvok? Můžu vás seznámit s jiným.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 10.8.2011 v 16:00 v kategorii Povídky.