Kult X

autorka Leyla Harrison | překlad nabaa | rating NC-17 | kategorie V, A, silné náznaky MSR | spoiler Gethsemane až Redux | povídka ke stažení

Rakovina se rozšířila.

Je teď v mém krevním oběhu, jak promyšleně zdůraznil můj bratr Bill. Maličké rakovinné buňky, lidskému oku neviditelné, mi proudí žilami. Nevidím je, ale jsou tam.

Než půjdu do postele, postavím se v koupelně před zrcadlo a zadívám se na svou tvář. Nepoznávám tu ženu, jejíž odraz vidím.

Ta žena je hubenější, bledší a vypadá nešťastně. Má kruhy pod očima a její pleť připomíná spíš křídu, než alabastr jako dřív. Ta žena je nemocná. Ta žena má rakovinu.

A pak si vzpomenu: ta žena jsem já.

Uvědomím si to s netečností, ve které jsem se za poslední měsíce hodně zlepšila.

Nemůžu se teď obrátit na církev. Nechovám žádný respekt k Bohu, který připustil, aby se mi tohle stalo. Aby se to stalo všem těm ženám v Allentownu. Všechny jsou teď mrtvé, úplně všechny. Jsem tou jedinou, která ještě není v hrobě.

Má matka se mi jednou s něčím svěřila. Řekla mi, že když jsem byla pryč, musela nakonec uznat, že jsem mrtvá. Vybrala náhrobní kámen a vzala Muldera, aby se s ní na něj podíval. Řekla mi, že nechtěl, aby uvěřila, že jsem po smrti. Že je příliš brzy na to se vzdát.

Má matka a já si teď nejsme ani vzdáleně tak blízké, jako před tímhle vším. Samozřejmě, před Akty X jsme si byly dost blízké i přesto, že jsem vždycky byla Achabova holčička. V posledních pěti letech jsme si byly bližší. Přestože jsem byla mladší, matka vždycky věřila, že Melissina víra v okultismus byla bláznovství. Nemohla to přijmout a tak si mě citově přitáhla blíž k prsu. Když jsem začala pracovat s Mulderem, matka mě akceptovala víc, protože tohle bylo legitimní bláznovství. Vždyť jsem pracovala pro federální vládu.

Jenže potom se to stalo. Můj život byl neustále v ohrožení. Byla jsem unesena. Missy zemřela. Má matka byla sama a vyděšená. Nechtěla ztratit i zbývající dceru. Když se dozvěděla o mé rakovině, byla nejdřív rozzlobená a pak se stáhla do sebe. Zachytila jsem její pohled nad jídelním stolem. Rozsvěcovala další svíčky a já jsem věděla, že to celé naplánovala s otcem McCuem. Cítila se neschopná mě pochopit. Chtěla, abych přestala pracovat. Chtěla, abych se o sebe starala. Chtěla, abych nechala ji se o mě postarat.

Jenže jsem nemohla. Nemůžu si právě teď dovolit na někoho spoléhat.

Za všechno, co pro mě udělala, se na ni nemůžu zlobit.

Přesvědčuju každého, že jsem v pořádku. Že to zvládnu. Že i když se ve mně rakovina šíří takovou rychlostí, jsem stále silná.

Nic není důležité, kromě toho, že si zachovávám hráčskou tvář. Kromě toho, aby si všichni mysleli, že jsem tou stejnou Danou Scullyovou, kterou jsem vždy byla.

Otázkou je, kým jsem celé ty roky byla? Byla jsem vždycky tak chladná, necitelná, vždy formální, vždy žena nad věcí? Rozpustila jsem si někdy vlasy a uvolnila se, užívala si trochu života?

Odpověď je samozřejmě ano. Ale to všechno bylo předtím, než jsem se stala druhou polovinou Akt X.

A teď jsem sama. Mulder je pryč. Zůstala jsem sama s Akty X. Možná je teď znovu zavřou, tentokrát pro blaho všech.

Bože, jak moc ho potřebuju. Jak moc jsem se na něm stala závislou. Tolik mi na něm záleží. Za poslední čtyři roky se stal tou jedinou konstantou v mém životě. Prožili jsme toho spolu tolik a přestože cílem bylo přinutit mě uvěřit, že je zodpovědný za mou rakovinu, nemůžu ho vinit. Můžu vinit jen ty, kteří celý tenhle plán zorganizovali. Plán, jak přimět Muldera uvěřit.

Pořád se nemůžu přenést přes tenhle jednoduchý fakt. Na druhou stranu mě to svým způsobem nepřekvapuje. Nechce se mi věřit, že někde uvnitř naší vlády, té samé vlády, pro kterou pracuji, se skrývá spiknutí odhodlané udržet Muldera co nejdál od Pravdy. Nechci věřit, že by zašli tak daleko a pokusili se nás zabít. Zabít mě. Vyvolat mi tuhle rakovinu.

Ale udělali to.

Jsem zaměstnancem federální vlády a přesto jim nedělá potíže infikovat mě rakovinou, sledovat, jak se šíří z nasofaryngeálního tumoru do podoby nemoci, která si teď svobodně pluje mým krevním oběhem.

Často na to myslím, když začnu krvácet z nosu. Krev mě zalechtá v nosní dírce, na vteřinu si to ani neuvědomím a potom to ucítím – tu chladnou vlhkost, dotknu se nosu a uvidím na svých prstech krev. Stojí mě veškerou energii a vůli, abych se na místě nerozplakala. Protože si téměř umím představit, že vidím drobné rakovinné buňky, buňky, které rostou a množí se přímo tady, na mých prstech. Kéž bych je všechny mohla tím krvácením dostat ze svého těla. Kéž by se pokaždé, když krvácím, vyplavilo více a více těch buněk – dost na to, abych poznala rozdíl – ale vím, že je to nemožné, že doufám v něco neuskutečnitelného.

V posledních pár týdnech jsem začala brát Valium, na které jsem si sama napsala recept, a polykám ho jen když se snažím trochu vyspat. To bývá tehdy, když se úzkost vymkne kontrole. Tak usilovně se snažím zavřít oči a prostě klidně ležet a nechat své tělo upadnout do spánku jako obvykle, ale už to nezabírá. Když zavřu oči, vidím tváře lidí, které jsem milovala a ztratila, a vidím obrazy, které jsou nejasné, obrazy z doby, kdy mě unesli. Nechci je vidět. Jestli mám zemřít, chci zemřít bez dalších vzpomínek na tu dobu.

Takže dnes ještě nejsem připravená do postele. Vezmu si deset miligramů Valia a zalezu pod chladnou přikrývku. Zavřu oči a pokouším se soustředit na něco jiného, než lék zabere a já budu schopná usnout.

Mulder.

Má mysl se vždycky vrátí k Mulderovi.

Jak by ne? Je pro mě vším.

Léta jsem si nebyla jistá. Léta jsem si říkala, že to není možné, že se k sobě nehodíme ani profesionálně, ani osobně. A přesto jsem svou nejlepší práci odváděla s ním. S ním jsem zažila to nejlepší ve svém životě. A taky to nejhorší. Snažím se to vytlačit z myšlenek. Ne dnes. Dnes večer nebudu myslet na bolest.

Představuju si ho. V kanceláři. V autě. Ve Skinnerově pracovně. V mém bytě.

Vzpomínám si na to ráno, kdy mě držel v náručí poté, co zemřela Penny. Pamatuju si, že jsem si v tu chvíli říkala, že jsem ho nikdy nemilovala víc, než právě teď.

Vzpomínám si na škádlení, na sexuální napětí, které mezi námi existovalo. Naklonil se ke mně, aby se podíval do složky, nebo aby mi něco pošeptal. Jeho dech byl na mém krku horký a já jsem se chvěla.

Myslím teď na ty chvíle, na to chvění. Ruka mi sklouzne do pyžamových kalhot, jakoby měla vlastní vůli. Vím, že tohle s Mulderem nikdy neucítím. Vím, že se to nikdy nestane, takže si klidně můžu dopřát své vlastní potěšení. Bůh ví, že je ho poslední dobou kolem zatraceně málo.

Mám pocit, že mě kalhotky svírají. Nemůžu se posunout jak bych chtěla, takže si stáhnu kalhoty i kalhotky a odhodím je stranou. Přitáhnu si přikrývku k pasu, abych se zakryla. Rukama si přejíždím přes hrudník, konečky prstů se lehce dotknu bradavek a cítím, jak pod tím dotekem tuhnou. Byl by Mulder tak jemný?

Při myšlence na jeho ruce na mém těle mi bradavky ztuhnou ještě víc. Pohrávám si s nimi prsty. Oči mám zavřené. Hlasitě vzdychnu. Předstírám, že ve mně tuhle odpověď vyvolává Mulder.

Předstírám, že jeho studené ruce sjíždějí pod přikrývku a hladí horkou kůži na mém břiše. Roztahuje mi nohy a vsune ruku mezi ně. Jeho prsty mě lechtají na vnitřní straně stehen, téměř se nedotýkají. Zrychleně dýchám, když prstem vklouzne mezi mé chloupky a do teplých záhybů. Nachází mě horkou a vlhkou. Prohnu se proti jeho dlani, on do mě zasune dva prsty a pak je znovu vytáhne. Zasténám jeho jméno. Prsty se chvíli pohybují v pomalém líném rytmu a já zvedám boky, abych jim vyšla vstříc. Snažím se ho přimět, aby je zasouval hlouběji, rychleji. Jeho prsty ze mě vyklouznou a překryjí můj klitoris. Znovu zasténám jeho jméno a sevřu v pěstech prostěradlo.

Znovu do mě zasune prsty a palcem mi přejede po klitorisu, opatrně, ne moc silně, ale s tím správným tlakem. Kreslí kolem něj drobné kroužky a dál se ve mně pohybuje prsty dokud nesténám bez přestání. Druhou rukou si hraje s mými bradavkami. Vykřikuju, zdvíhám se k němu, tak blízko, tak blízko…

„Muldere,“ vzdychnu přiškrceně a jeho palec na mém klitorisu kmitá rychleji. „Ach…“ zalapám po dechu a cítím, jak se mé svaly svírají kolem jeho prstů, když ve mně vybuchne orgasmus.

Když se mé tělo uklidní, zvedne se, aby mě políbil.

Ale neudělá to.

Protože tady ve skutečnosti není. Je to jen má představa.

Svezu se zpátky na polštář, vyčerpaná a pokrytá tenkou vrstvičkou potu, a stulím se na bok. Ani v jedné z mých představ mě nepolíbil. Ani jedinkrát. Nikdy tady opravdu nebyl.

Ta myšlenka mi vhání slzy do očí. Nechci plakat. Nechci se vzdát, ale nemůžu to ovlivnit. Silně stisknu víčka a doufám, že to zabrání slzám v úniku, ale stejně vyklouznou z koutků mých očí. Přetočím se na břicho, zabořím obličej do polštáře a vzlyknu.

Nejspíš nikdy neucítím jeho rty na svých.

To ve mně vyvolá další vlnu slz, které nemůžu ovládnout. Přicházejí rychle a prudce a během okamžiku je má od nich tvář horká a mokrá.

Konečně se zpomalí a já popotáhnu. Natáhnu se pro kapesník a vysmrkám se. Když kapesník odkládám, je zašpiněný krví. Připomínka rakoviny mě udeří do hrudi a stlačí mě jako kovadlina. Mám pocit, že nemůžu popadnout dech.

„Kruci,“ zamumlám a vstanu z postele. Není čas obléknout si pyžamové kalhoty, takže odběhnu nahá od pasu dolů do koupelny pro teplou žínku, která zastaví krvácení.

Přestože jsem v bytě sama, připadám si divně takhle nahá. S žínkou přitlačenou na tváři se vrátím do ložnice a natáhnu si zpátky kalhotky a kalhoty.

Muldere, pomyslím si. Muldere, proč? Proč se tohle stalo?

Proč se to stalo nám? Mně? Tobě? Kde se to tak strašně zvrtlo?

Krvácení se zpomaluje a pak se zastaví. Dojdu do koupelny. Vyperu žínku jak nejlépe to jde, vrátím se do postele a zhasnu světlo. Ze slz a Valia jsem neskutečně vyčerpaná. Oči se mi samy zavřou a já se uvelebím ke spánku. Mé myšlenky jsou zmatené z léku. Mulderova tvář si jen tak pluje mou hlavou. Už nejsem schopná zaměřit se na jedinou myšlenku.

Přitáhnu si kolena k hrudníku a obejmu je pažemi snažíc se zablokovat všechny další myšlenky. Konečně upadám do spánku. Konečně. Žádné další myšlenky na rakovinu, nebo na spiknutí, nebo na lásku a ztrátu.

Trošku se posunu, abych si upravila přikrývku. Ale místo toho se váha na posteli změní. Někdo se ke mně ve snu připojil. Silné ruce se mi obtočí kolem pasu a přitáhnou mě k teplému pevnému tělu. Pevně mě drží. Cítím se v bezpečí.

Takový nádherný sen. Poprvé za ta léta nemám noční můru, ani sen, ze kterého bych se probudila s hrůzou, či smutnou bolestí.

Vždycky jsem uměla snít jasně, takže se soustředím a předstírám, že ty paže kolem mého těla patří Mulderovi. Přitlačím své tělo k jeho. „Jsem tak šťastná, že jsi tady,“ pošeptám mu. Myšlenky na rakovinu odpluly pryč. Neexistuje nic, jen on.

„Já taky,“ pošeptá mi zpátky. „Miluju tě, Scullyová. Vždycky to tak bylo.“

Posunu se k němu. Připadá mi tak…skutečný. Všechno to vypadá tak skutečně. Ne jako sen. Jako by byl skutečný. Jako by byl opravdu tady.

Chvíli se bráním spánku. Pokouším se poznat, jestli vážně sním. Nebo je to realita? Je tady Mulder opravdu se mnou?

Nejsem schopná to poznat. Nemůžu. Takže se uvelebím v jeho náručí a dovolím si pokojně usnout. Bylo by pro něj tak zvláštní být tady se mnou. Tak zvláštní. Vlastně Mulderovo hledání pravdy nikdy nebylo normální. Tak proč by tomu teď mělo být jinak?

Miluju ho. Opravdu. A to je to jediné, co mě napadá.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 7.7.2009 v 20:00 v kategorii Povídky.