Kult X

autorka Leigh Alexander | překlad nabaa | rating PG | kategorie VA, post-ep (Emily)

Nezúčastnil se bohoslužby, protože věřil, že by měli své životy držet oddělené. Bojoval s okolnostmi, které je sváděly dohromady. Potřeboval být stejně nezávislý jako ona. Toužil se vrátit zpátky v čase, do doby, kdy na nikom nezáleželo, jen na něm, jeho rodině a jeho boji.

Vánoce byly časem pro rodinu. Rozdělili se, aby je strávili každý zvlášť. Bylo to poprvé za celý rok, co jeden druhého neviděli víc než týden. I přesto na ni pořád myslel. Vdechoval ji v dlouhém tichu naplňujícím dům jeho matky, neschopný zbavit se myšlenek na ni.

Když zavolala, přijel. Nerozmýšlel se, neváhal, nezpochybňoval ji, ani sebe. Bylo to instinktivní. Automatické.

Všechno se na ni sesypalo. Vzpomínky vypluly na povrch a bolestně ji zasáhly. Jeho vlastní neschopnost se stala zjevnou. Stejně jako její. Potřebovala být sama, takže ji opustil.

S respektem zůstal sedět v autě, které naplňovala pronikavá vůně květin. Nebyl si jistý, proč vybral právě je. Nevěděl ani jak se jmenují. Únavně dokonalé. Neskutečně špatné.

Rodina – její rodina – opouštěla kostel. Představil si slzy, které se jim jistě leskly na tvářích. Nepředstavil si rozzlobený výraz ve tváři jejího bratra, když ho zpozoroval sedět v autě.

Odešli a on vstoupil. Vstupoval do prázdna, které si vytvořili. Zůstal jen chlad.

A Scullyová.

Stála tam potichu. Smutně. Všechno ta slova, která si lze spojit s truchlící matkou.

Jenže ona nebyla matkou. Byla hostitelem. Bez nejmenšího vědomí darovala své geny, aby daly vzniknout stvoření, které se objevilo v podobě nevinného dítěte.

Byli tak chytří. Ti lidé. Ty stíny, které pronikaly do jejich životů v každém okamžiku. Jejich chytrost vždy hrozila, že jim podrazí nohy, ale zatím nikdy neuspěla.

Dát tomu dětské tělíčko byl vychytralý tah.

Nehledě na to, co věděl o stvoření, jeho podoba ho vždy oslabila. Zatímco Scullyová byla ztracená.

Její pevný postoj popíral emoce, které lámaly její duši. Jeho ruka jí lehce přejela po zádech. Byla to Scullyová a její bolest byla i jeho bolestí.

Květiny byly gestem. Ne zbytečným, aspoň tolik věděl. Její tvář to prozrazovala a on si toho s úlevou všimnul. Předtím ho odstrčila a bolelo to. Nebylo možné přetnout jejich pevné spojení bez síly závitnice. Vytvořila se jen malá trhlina.

Když přistoupila k rakvi, odvrátil tvář, aby jí poskytl tolik soukromí, kolik mohl, na místě bez tajemství.

Křížek, písek a prázdnota.

Nebojoval s tím. Emoce se vyvalily v míře, která odpovídala její otupělé odpovědi.

Všechno bylo ztraceno. A nic získáno.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 29.7.2008 v 1:52 v kategorii Povídky.