Kult X

autorka Glass… | překlad G.Logan | rating G | kategorie VA, ChD | povídka ke stažení

Je zima a šedá obloha naznačuje blížící se déšť, který se spustí každým okamžikem. Záchvět větru způsobil, že se suché větve stromů lámou a padají na studenou zem. Světla z ulice sem nedosáhnou, pouze v dálce vytvářejí malé žluté body a osvětlují vstupní bránu, která vytváří dlouhý stín. Zde na tomto místě stojí řady tmavých vojáku, náhrobky, čekající tiše na věčnost. Jsem zde jediná živá duše, malá figurka v černém. Klečím před osamělým náhrobkem a čekám na odpověď. Musím to vědět, chci pochopit proč. Proč odešel, proč mě opustil, proč jsem sama. Potřebuji vědět, jak ho mám znovu najít. Mluv se mnou, řekni mi, jak ti mohu říct, že se omlouvám, když už tady nejsi.

Byla už tma, pozdní večer. Zavolal mi a tím mě probudil. Chtěl se sejít. „Vím kde je,“ řekl , „Já… my ji můžem zachránit.“ Potřeboval moji pomoc, prosil mě, ale já mu položila telefon. Neposlouchala jsem. Byla jsem vyčerpaná, věděla jsem, že s toho zase v pořádku dostane, jako obvykle. Šel tam beze mě, věřil v svou nezranitelnost. Možná tušil, co se tam stane, ale neviděl jinou cestu. A tím to skončilo. Do telefonu mi řekl sbohem, ale nemyslela jsem, že to bude jeho poslední slovo,které uslyším. Tu noc zemřel sám, zemřel, když se pokoušel zachránit někoho jiného. Vyměnil svůj život za její, tak mi to řekla zachráněná dívka. Řekl jí, ať uteče, a sám zaujal její místo, když je vrah zpozoroval. A on se nebránil, řekla. Ale možná, že se mýlila. Možná, že potom co utekla se snažil bránit, ale sám to nezvládl. A nebo to prostě vzdal a věděl co přijde. A přijal svůj osud.

Musím to vědět. Kdysi jsem mu slíbila, že mu budu kdykoliv a kdekoliv krýt záda, ale selhala jsem. A asi proto, abych to nějak napravila, teď čekám zde u jeho hrobu. Chladné listopadové ráno, den plný slušnosti. Je to ale truchlivá slušnost. Je to nádherná melancholie a nějak je to správně. Sedí to, byla to jeho cesta. Byl vážný, ironický a čestný. A nezměnil se ani po smrti. Sehnula jsem se, a prsty jsem kopírovala slova vytesaná do chladného kusu kamene.-Ti co hledají, cítí žár.- A on? Dozvěděl se vše v tom jediném okamžiku? Nebo jeho smrt byla poslední obětí při jeho cestě za pravdou?

Možná, že to byl osud. Muselo se to stát. Byl sám a zemřel sám, a já s tím musím žít dál, teď i v budoucnosti. Musím tady být, pro to, co se může stát příště. Je to pro mě změna? Možná najdu odpovědi jinou cestou a nebo nikdy. Stále mám co hledat, musím dokončit jeho práci, ale svou cestou. Tak jsem se rozhodla, to co on začal, mě povede, abych poznala konečně svoji verzi pravdy. Dovede mě to k mému vykoupení. -Stopy, které děláme, stopy, které sledujeme, nás vedou k opětovnému shledání.-

Chybí mi. Tu noc jsem cítila, že se něco stalo. Když přišli, aby mi oznámili, že zemřel, tak už jsem to věděla. Byla jsem prázdná, zbyla jenom slupka. Část mě, moje duše, zemřela s ním. Toužebně jsem se usmála. Zní to jako něco, co řekla moje sestra. Byli jsme navzájem propleteni, byli jsme si rovni. Každý sám byl silný, ale společně jsme byli silnější. A nyní, když je jeden z nás pryč, zanechal tomu druhému smutek a zničenou duši. Chybí mi jeho přítomnost. Jeho ruka na mém rameni, tmavé oči a jeho nádherný úsměv. Chybí mi ta část, která patřila pouze mě.

Ale navzdory tomu, že naše duše byly tak náhle odtrženy od sebe, jeden z nás stále žije. On už to není, ale já zůstávám. Jsem stále živá a budu žít pro něj jako předtím. Protože já mám stále čas, i když jeho už vypršel. Stále jsem naživu a budu dokud nenajdu odpovědi, dokud se opět nehledáme. Všechno se obnoví. Bude zase můj, jednou. Jednou bude zase můj a až přijde můj čas, budu to vědět. Opět se potkáme, jenom nevím kdy.

Pomalu natahuji bolavé nohy, vstávám. Vítr už utichl a zanechal hřbitov tichý a prázdný. Je čím dál tím víc tma, soumrak se pomalu přehoupává do noci. Začalo pomalu pršet, cítím lehké mrholení na své tváři. Drobné kapky deště se míchají s kapkami slz. Otočila jsem tvář k tmavé obloze. Nenašla jsem tam, co jsem hledala, ale našla jsem svou odpověď. On to ví a je mi odpuštěno. Otočila jsem se a šla jsem ke svému šedému autu, štěrk se drtil pod mými chodidly. odjela jsem bez jediného pohledu zpět, protože už necítím potřebu se dívat zpět. Protože už to vím.

Naše cesty se opět zkříží.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 28.8.2009 v 10:00 v kategorii Povídky.