Kult X

autorka Michelle Kiefer | překlad XGirl | rating PG-13 | kategorie UST, MS friendship, x-file, alternate universe | spoiler odehrává se po sedmé sérii, jako by se od Je Souhaite nic nestalo | povídka ke stažení

Fairhaven, Rhode Island; 9. července 2000, 10:30 PM

„To je buchta, tahle Miss září!“ procedil Kevin Smalls skrze zuby. Jeho šéf nesnášel, když si četl časopisy před očima zákazníků, ale Kevin nedokázal pokušení lesklých stránek odolat. Na poličce pod pultem měl výtisk Playboye, tak aby ho hosté neviděli.

Pozoroval, jak se opilá žena snaží balancovat, v jedné ruce drobné mince a v druhé Freezee koktejl , zamračil se, když ho polovinu vycvrndala na podlahu, která teď bude celá upatlaná a lepkavá.

Nebyla to žádná Miss září, ale oblé křivky pod červenými šortkami a pruhovaným tílkem byly možná to nejlepší rozptýlení dnešního večera ve Fairhaven, jakého se Kevinovi dostalo. Žena si to houpavým krokem namířila k pokladně a na pult položila pětidolarovou bankovku.

„Hej, musím todle zacálovat komplet? Mám jenom půlku.“ Její řeč byla klouzavá a nezřetelná. Kevina napadlo, jestli sem přijela autem a bude řídit zpátky.

„Ne, naúčtuju vám polovinu“ odpověděl Kevin a povšiml si, že její tričko je tak krátké, že odhaluje bílou kůži pod opálenou částí hrudníku. Když bral drobné na vrácení opilé ženě, nenápadně si pod pultem nalistoval Miss září s omračujícím poprsím a roztaženýma nohama.

„Díky“ řekla, sevřela rudými rty brčko a tváře se jí vtáhly do obličeje, jak si pořádně zavdala husté tekutiny.

Kevin pod pultem hladil dvojstránku s nahotinkou Miss srpen, až se mu zpocená ruka přilepila ke stránkám a lehce rozmazala černý inkoust. Do hajzlu. Bude si brzo muset koupit nový časopis.

Díval se za ženou, která se vyškobrtala ze dveří. Venku na parkovišti trochu zavrávorala, ale naštěstí neupadla a zamířila si to nocí dolů po ulici. No, aspoň se nezdá, že by chtěla řídit. Kevin sklopil zrak k linoleu na podlaze a všiml si třešňově červených stop, řádek kroků vedoucí od automatu na Freezee ke dveřím. Radši to vytře, než přijde další zákazník a lepkavý sirup roznese po celé prodejně.

Kevin ve skladu odházel kartóny cigaret a pytlíky slaných brambůrků, aby vytáhl mop a kýbl. Když pozoroval, jak voda s duněním plní kbelík, nevšiml si cinknutí zvonku, které ohlašovalo, že přišel další zákazník. Nalil do vody saponát a zamíchal ji. Mop táhl líně za sebou a vrátil se do hlavní místnosti.

Dvou mužů před stojanem s časopisy si všiml, až když začal vytírat rozlitý koktejl. Hned jak se k němu otočili čelem, došlo mu, že má vážný problém. Kevinovy oči se rozšířily hrůzou. Zíral do ústí obrovské zbraně, kterou držel vyšší z obou mužů. Na obličejích měli lyžařské masky, ve kterých svítily jen jejich oči. Tvrdé, studené. Kevin s řachnutím upustil mop.

„Otevři kasu,“ poručil dlouhán. Ve ztichlém obchůdku zněl jeho hlas nezvykle hlasitě. Menší z mužů vrazil Kevinovi pistoli pod žebra a chytil ho za paži, dost silně na to, aby mu nechal pár modřin. Když se přesunovali za pult, převrhli kýbl s vodou.

V okamžiku, kdy Kevin odemkl pokladnu, ucítil v zátylku ostrou bolest, jak ho jeden z nich udeřil pažbou do hlavy. Upadl do bezvědomí, a tak už necítil, když údery těžkých bot dopadly na jeho čelisti, žebra, hrudník.

„Tady máš, kriple, můžeš si to prohlížet, až se probereš“ ucedil muž a hodil ohmataný Playboy Kevinovi na záda.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

1. část

Fairhaven, Rhode Island, Léčebna dlouhodobě nemocných Applecroft; 10. července 2000, 10:00

Žena, která na chodbě minula Wendy Clarkovou, měla na tváři TEN výraz. I když v léčebně dlouhodobě nemocných pečlivě dbali na hygienu, ve vzduchu se chvíli vznášel známý pach. Wendy už byla vůči zápachu netečná, ale dokázala jasně odhadnout situaci z výrazu, vepsaného v obličejích návštěvníků Applecroft.

Wendy se otřásla a zašla za roh, vzít ze skříně čisté povlečení a ručníky. Když míjela otevřené dveře sesterny, usmála se na vrchní sestru Karen Phillipsovou. Zastavila se.

„Wendy, jdete za panem Giaquintem?“ otázala se Karen a letmo zkontrolovala rozpis. Wendy přikývla a Karen pokračovala. „Na levé kyčli se mu začíná dělat proleženina.“

„Natřu mu to duodermem, nebojte se“ odpověděla Wendy. „Jak mu dnes ráno je?“

„Dýchání se mu zase ztížilo, Wendy. Když ještě mohl mluvit, vyjádřil se jasně k tomu, že nechce intubaci.“ Kareniny oči zračily účast a vlídnost, když se na Wendy dívala. V jejím hlase zněla starost.

„Já vím.“ Wendy si dávala přehnaně záležet na urovnání ložního prádla, aby se jí hlas ani trochu nechvěl. Dobře věděla, že se cítí s pacientem spřízněná víc a víc. Věděla i to, že je to pošetilé, ale Wendy vždycky dávala přednost srdci před rozumem.

„Já vím, že máte pana Giaquinta ráda, Wendy. S ležícími pacienty je to vždycky těžké. Dejte si pozor, ať k němu moc nepřilnete.“

Wendy přikývla a vyrazila k pokoji pana Giaquinta. Nepřilnout k němu? Trochu pozdě, pomyslela si.

„Dobrý den, pane Gi. Jak se dnes máte?“ Wendy vykouzlila ten nejveselejší hlas, jakého byla schopná.

Fly me to the moon and let me sing among the stars (Odnes mě k luně a nech mě zpívat mezi hvězdami).

„Dnes tu máme Sinatru.“

Let me see what spring is like on Jupiter and Mars (Chci vidět jaro na Marsu a Jupiteru). Ano, Wendy, dnes tu máme Sinatru.

„Fajn. Mám ráda takové dny. Je čas na vaši koupel, ano?“

Wendy si začala připravovat věci, potřebné pro koupel na posteli. Do lavoru natočila teplou vodu.

„Všimla jsem si v knize návštěv, že za vámi včera večer byla dcera.“ Wendy ráda udržovala konverzaci, i když jednostrannou, když se starala o pacienty.

Pan Giaquinto technicky nemohl mluvit, alespoň ne s nikým jiným. Ale Wendy jeho hlas slyšela v hlavě od prvního dne, co ho sem přivezli. Jeho stav se natolik zhoršil, že o něj už rodina nedokázala pečovat doma. Byl v Applecroft osm měsíců.

Když si na to Wendy vzpomíná, diví se, že nebyla překvapená, když jeho hlas ve své hlavě uslyšela poprvé. Tak jasně, jako kdyby mluvil nahlas.

Ano, Donna mi přišla ukázat fotky vnoučat. Vidíš je tady na zdi?

„Ach, ano. Podívám se na ně později.“

Hej, změnila jsi barvu vlasů! Líbí se mi.

„Ano, žlutá už mě začala nudit. Říkala jsem si, že tohle je větší odvaz.“ Wendyiny krátké kučeravé vlasy měly předtím barvu citronových bonbónů, teď je obarvila na třešňovou červenou.

Víš, Wendy, nejvíc ti chybí ty nejobyčejnější věci, když je už nemůžeš mít.

„A co vám schází, pane Gi?“ Wendy složila pod bok pana Giaquinta ručník, aby při koupeli nezmáčela prostěradlo, a jemně mu omyla paži.

Schází mi dlouhé horké koupele. Když venku zuří bouřka a v horké vaně je teplo. Chybí mi pořádné sousto křupavého chleba. Chybí mi, že se nemohu zasmát z plných plic.

Wendy se otočila, aby namočila ručník, takže pan Giaquinto neviděl, jak mrká, aby skryla slzy. Než se otočila zpátky, dala se do pořádku.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

10. července 2000 16:10

Wendy si na rameni nadhodila batoh, aby se jí lépe nesl. Zašla ještě za panem Giaquintem, jen tak si popovídat.

„Končí mi směna. Nashledanou zítra, pane Giaquinto.“ řekla a dotkla se lehce pacientovy ruky. „Odpoledne žádný Sinatra?“

Wendy, musím vám něco důležitého říct.* Hlas v její hlavě zněl otřeseně.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Fairhaven, Rhode Island, Policejní stanice; 11. července 2000, 1:30 PM

Na všech policejních stanicích vládl stejný zápach. Mulder se zhluboka nadechl směsi pražené kávy, zatuchliny a leštěnky na nábytek, a zamířil se Scullyovou k nejbližšímu policistovi. Sháněli šerifa McGarryho.

„Muldere, jak jsme se dostali do téhle díry?“ ptala se útrpně Scullyová a opřela se zády o zeď.

„Ale vzpomeň si přece, Scullyová. Přiletěli jsme do Providence a jeli po silnici I94“ připomněl jí s přehnanou nevinností.

„Takže si to shrneme. Jak zapadá série ozbrojených přepadení mezi Akta X, Muldere?“

Vypadala unaveně. Mulder si pomyslel, že je to pochopitelné po několika pitvách, které musela včera provést, a únavném papírování, které absolvovali spolu.

Mulder už otevíral pusu, aby jí odpověděl, když se objevil šerif McGarry. Měl pečlivě učesané, ocelově šedé vlasy a tvář bez vrásek, takže Mulder nedokázal odhadnout jeho věk.

„Agenti Mulder a Scullyová?“ zeptal se muž stroze. „Jsem George McGarry.“

Podal ruku nejprve Mulderovi a potom Scullyové a provedl je rušnou policejní stanicí až k místnosti pro výslechy. Skrze sklo, průhledné z jedné strany, Mulder viděl mladou ženu, která seděla u stolu.

„Šerife McGarry, právě jsem se chystal agentce Scullyové říct, že máte svědkyni, která má prý informace o přepadeních z neobvyklého zdroje“ řekl Mulder a rychle se zadíval na Scullyovou.

„Neobvyklého je přesné slovo. Wendy Clarková je zdravotní sestra v léčebně dlouhodobě nemocných. Tvrdí, že jeden z jejích pacientů jí vyprávěl o posledním přepadení a že ví, kde se odehraje to další,“ máchl McGerry rukou k ženě ve vyšetřovací místnosti.

„Třeba ten pacient zná útočníky“ poznamenala Scullyová.

„Ten pacient má Lou Gehrigovu chorobu a nemůže mluvit, agentko Scullyová. Wendy prý slyší jeho myšlenky v hlavě.“ McGarry se tvářil ještě více skepticky než Scullyová.

„Vsadím se, že informace, které vám dala, se potvrdily“ zeptala se.

„Zná podrobnosti o přepadení v obchodě, o kterém jsme ještě ani neuvědomili tisk. Pokladního našli s časopisem Playboy pohozeným přes záda. Opodál byl vylitý kbelík s vodou. Všechno to do detailu popsala a řekla, že druhý den přepadnou Grossmanovu lékárnu.“

„A přepadli?“ skočil mu do řeči Mulder.

"Ano, přesně tak, jak řekla. Je to už devátá ozbrojená loupež v okolí. Při těch prvních šesti nebyl nikdo zraněn, ale u posledních tří se stupňuje násilí. Kevin Smalls, ten prodavač z Quickmartu, se ještě neprobral z bezvědomí. Doktoři mají strach z poškození mozku. A ten lékárník byl včera v noci zastřelen.“

„Nejdřív jsem si myslel, že Wendy Clarková je do toho nějak zapletená – možná, že se zná s tím střelcem."

„Chápu to tak, že ji nevedete jako podezřelou?“ otázala se Scullyová.

„Očití svědkové z míst činu se shodují na tom, že viděli jen dva muže. Během několika přepadení byla slečna Clarková v práci. Jestli někoho z těch dvou zná, se nám zatím nepodařilo prokázat.“

McGarry otevřel dveře a nechal Scullyovou a Muldera vstoupit.

„Wendy, děkuji vám, že jste opět přišla. Tohle jsou agenti Mulder a Scullyová z FBI.“ McGarry se posadil na vzdálenější konec stolu a nechal je, aby si sedli oba naproti Wendy.

Muldera hned napadlo, co si Scullyová myslí, když se podíval, jak Wendy vypadá. Její svítivě oranžové triko s obrázkem kačenky se příšerně tlouklo s třešňově červenými vlasy. V obočí měla piercing, který vypadal jako ohnutý háček. Mulder přemýšlel, jestli to bolelo. Na pihovatém rameni viděl zpod trika vyčuhovat kousek tetování, vypadalo jako půlměsíc, a další, tentokrát růžová růže, nestydatě vykukovalo z výstřihu.

„Chápu správně to, že váš pacient, který trpí Lou Gehrigovou nemocí a nemůže tedy mluvit, vám nějak řekl o podrobnostech těch přepadení?“ začala Scullyová. Mulder se opřel do židle a pozoroval ji.

„Pan Giaquinto má terminální stadium. Všichni se diví, že je ještě naživu, jeho dýchání se totiž rychle zhoršuje.“

Mulder si všiml, že Wendy má v očích slzy a že jí přední zuby trochu přečnívají ven. Asi nechtěla jako dítě nosit rovnátka.

„Ale s vámi mluví. Používá počítač, nebo nějaký systém signálů, třeba mrknutí?“ Scullyová se tvářila netečně, bez náznaku skepse. Před pár lety by ta nedůvěra byla zřetelně vidět. Wendy zavrtěla hlavou.

„Ne, nic takového. Poslouchejte, já vím, jak šíleně to zní, ale já ho slyším ve své hlavě. Já s pacienty vždycky mluvím, i s těmi, co jsou třeba v komatu, nebo nemůžou mluvit. Představte si, jak jsem byla překvapená, když mi tenhle odpověděl.“ Její ruce nervózně těkaly po stole, v lesklém modrém laku na nehty se odráželo světlo ze stropní lampy.

„A o čem si spolu povídáte?“ vstoupil do rozhovoru Mulder.

„Jen tak, klábosíme. Však to znáte. On mě škádlí ohledně přítele a vypráví mi o své rodině. Občas zpívá… a je docela dobrý.“ Při té vzpomínce se nepatrně usmála.

„Proč vás škádlí ohledně přítele?“ zeptal se Mulder.

„Říká, že Ded je flákač.“ Wendy si poposedla, nohu obutou v sandálu vytáhla až na sedadlo židle a prsty přejížděla otrhaný okraj nohavice kalhot.

„Ded?“ Zeptala se Scullyová nevěřícně.

„On se doopravdy jmenuje Dwayne, ale nemá to jméno rád. Dwayne Earl Davis. D.E.D.“vysvětlila Wendy a vytáhla z otrhaného lemu nit. Mulder si všiml, že má na prstech u nohou prstýnky. Napadlo ho, že to musí být nepohodlné.

„A ten váš pacient vám řekl o těch loupežích?“ pokračovala Scullyová.

„Ano. V pondělí večer byl pan Gi hodně nervózní. Říkal, že má zlé sny, kdy vidí a slyší věci. Hrozné věci.“

„On ty zločiny viděl ve snech?“ zeptala se Scullyová a tentokrát se v jejím hlase ozval nádech nedůvěry. Mulder byl překvapený, že dialog trval tak dlouho, než se jí do hlasu vloudil.

„Ano. Viděl toho kluka z obchoďáku… a muže v lyžařských maskách, který ho nejdřív uhodil pažbou a pak do něj kopal a kopal. Prý úplně slyšel, jak tomu chlapci praskají žebra.“ Zakryla si ústa rukou.

McGarry natočil z automatu sklenici vody a postavil ji před Wendy.

„Pan Gi říkal, že slyšel, jak se bavili o přepadení lékárny. Těšili se, jak si vezmou peníze a léky.“

„Tak jste zavolala policii,“ předešla ji Scullyová.

„Pan Gi byl tak rozzlobený. Trval na tom, abych do té lékárny hned šla.“ Její veliké hnědé oči spočinuly nejdřív na Scullyové a pak na Mulderovi. Ten neúspěšně hledal v dívčině pohledu stín nějaké lži, podvodu. Zajímalo by ho, co o ní soudí Scullyová.

„Zdálo se panu Giaquintovi ještě něco dalšího?“ navázal Mulder.

„Dnes ráno byl zamlklý. Myslím, že byl vyčerpaný. Zdálo se mu prý o nich znovu, ale tentokrát ten sen byl rozmazaný a nečitelný.“ Wendy spustila nohy opět na podlahu a hodila si na záda batůžek. Postavila se. „Podívejte se, mám dnes směnu rozdělenou na dvě a potřebuju se vrátit do práce.“

„Wendy, zavolejte nám, pokud by vám pan Giaquinto o svých snech zase něco řekl,“ požádal ji Mulder a podal jí svou vizitku. Ona si ji zasunula do kapsy džín a odešla. Scullyová se dívala za její mizející siluetou.

„Ten přítel, Ded… co o něm víme?“zeptala se Scullyová McGarryho, hned jak za sebou Wendy zaklapla dveře.

„Myslíš, že je podezřelý?“ zeptal se Mulder.

„Nedokázali jsme najít žádnou spojitost mezi ním a těmi zločiny, ale hlídáme ho“ potvrdil McGarry.

„Aby ne, však má taky tři tradiční jména sériových vrahů," opáčil Mulder sarkasticky.

„Ten lékárník prý nebyl v obchodě sám, když se to stalo.“

„Ne, byl tam s ním asistent. Žena, Lisa Fedaková. Pěkně ji ale zřídili.“

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

11. července 2000, 15:45

Mulder si hodil sako na zadní sedadlo vypůjčeného auta a uvolnil si kravatu na obranu před červencovým vedrem. Scullyová si také svlékla sako a poslala ho za Mulderovým. Doufala, že její halenka bez rukávů není moc zmačkaná.

„Ty téhle telepatické historce vážně věříš, Muldere?“ zeptala se Scullyová a zapnula klimatizaci naplno.

„Já vím, že ta dívka vypadá zvláštně, ale zdála se mi upřímná.“ Mulder se na svou partnerku podíval a pomalu vycouval z parkoviště.

„Ty si myslíš, že v tom jede?“

„Myslím si, že na takové závěry je brzo, nic o ní nevíme. Zatím.“ Scullyová otáčela ústím ventilátoru, až dostala nejsilnější proud vzduchu svým směrem. "Ráda bych zjistila všechno o tom jejím příteli.“

Zbytek cesty do domu Fedakových strávili v příjemném tichu. Scullyová si užívala možnost pozorovat Mulderova opálená předloktí během řízení, když hledal cestu ulicemi malého městečka. Sedm let si pokaždé vyhrnul rukávy a Scullyová už znala každý sval nazpaměť.

Zabočili na příjezdovou cestu hezky upraveného domu v koloniálním stylu. Pokračovali pěšky po cihlami dlážděné pěšině, lemované záhony květin. Příjemná žena ve středním věku, která jim přišla otevřít, jen letmo zkontrolovala jejich průkazy a vedla je přes vstupní halu.

Nechala je čekat v obývacím pokoji a šla pro svou dceru. Scullyová si říkala, že paní Fedaková určitě odebírá časopis „Můj dům“, alespoň podle precizní úpravy interiéru. Na dubovém stolku vedle pohovky byly vystaveny fotky členů rodiny. Scullyová vzala do ruky tu, na které byla hezká mladá žena s dlouhými blond vlasy. A srdce se jí sevřelo, když Lisa Fedaková vešla.

Podle té fotky tahle studentka střední školy byla atraktivní, hezká dívka, ale boule a podlitiny dělaly z její tváře hororovou masku.

„Slečno Fedaková, děkujeme, že jste si na nás udělala čas. Vím, že to byl traumatický zážitek,“ řekl Mulder a Lisa se strnule posadila na pohovku. Podle toho, jak opatrně se uvelebila na červenobíle kostkovaných polštářích, hádala Scullyová, že na těle má další podlitiny. I když bylo horko, Lisa měla dlouhé rukávy a na nohou bavlněné legíny.

Ano, Scullyová tohle maskování oblečením znala. V hlavě se jí vynořila vzpomínka na loňskou zimu, kdy se sama oblékala potmě, aby se nemusela dívat na své modřiny a rány. Raději honem myšlenku na Donnieho Pfastera zahnala do kouta a uzamkla, a pak obrátila pozornost k dívce.

„Liso, můžete nám říct, co se včera v noci stalo?“ zeptala se a přisedla si blíž k dívce. Mulder se opřel ve svém modrobíle pruhovaném křesle.

„Už jsme skoro zavírali a já jsem doplňovala zboží, rovnala jsem léky a lahve a tak… Nedívala jsem se ke dveřím a pan Grossman byl v zadní místnosti, když ti dva přišli. Měli na tvářích masky a dlouhé kabáty, i když je červenec“ Lisa mluvila pomalu, ústa měla bolestivě oteklá.

„Byli ozbrojeni?“ zeptal se Mulder tiše a účastně.

„Ano, oba měli pistole. Menší z nich měl opravdu velkou. Řekl panu Grossmanovi, aby mu naplnil tašku léky…chtěl Percoset a podobně. Když mu pan Grossman řekl, že jsou zamčené v sejfu, tak se rozčílil a uhodil ho do hlavy. Z ucha mu tekla krev. Když pan Grossman vytáhl léky ze sejfu, tak vyšší z těch mužů šel ke mně. “

Lisa se zadívala na své ruce, propletené a složené v klíně.

„Co se stalo pak, Liso?“ pokračovala Scullyová.

„Ten velký mi řekl, ať otevřu pokladnu. Když jsem to neudělala dost rychle, uhodil mě. Viděla jsem v masce jeho oči, líbilo se mu to. Srazil mě na zem a kopal do mě, celou dobu se ohlížel na toho menšího, bylo to, jako by se mu chtěl zavděčit, nebo tak něco.“

„Pak vzal krabičku kondomů a řekl, že je hned vyzkouší a ať se radši vysvléknu. Řekl: dobře, že tady máte velkej balík. Ten menší pak přišel ke mně a nadzvedl mi tričko hlavní pistole.“ Lisa vzlykla, ale pokračovala.

„Pan Grossman byl sice omámený, jak ho uhodili, ale vstal a chtěl mě zachránit. A… a pak se ten menší otočil a zastřelil ho. Nevím, jestli se báli, že někdo slyšel výstřel, nebo co, ale vzali pak pokladnu a odešli. Už se mě nedotkli…“

Paní Fedaková se neslyšně pohybovala po kuchyni, už to vyprávění asi slyšela víckrát, než mohla snést. Vrátila se do obýváku, když byl Lisin hlas čím dál naříkavější.

„Bylo tam tolik krve. Nevěděla jsem, jestli pan Grossman ještě dýchá, ale držela jsem ho za ruku, než přijela policie a záchranáři. Snažila jsem se s ním mluvit, ale asi mě neslyšel.“ Poslední věta byla jen zašeptání, vyprávět ten příběh vyčerpalo všechnu sílu, kterou Lisa měla. Vypadalo to, že se uzavřela do sebe, jako by se na té pohovce zmenšovala.

Paní Fedaková si sedla vedle své dcery a objala ji. Zadívala se na Muldera a Scullyovou jasně – rozhovor je u konce. Jestli měl Mulder další otázky, nechal si je pro sebe, ale podal Lise vizitku a řekl, aby zavolala, kdyby si na něco vzpomněla.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Fairhaven, Rhode Island; Léčebna dlouhodobě nemocných Applecroft; 11. července, 18:00

Ode dnů, kdy Sam Giaquinto proklínal boha, už uplynula dlouhá doba. Být plný nenávisti a vzteku bylo jednoduše příliš vyčerpávající ,a tak to za chvíli vzdal. Nejspíš to boha potěšilo, protože nedlouho poté, co se Sam uklidnil, mu Bůh seslal Wendy. Netušil, jak je možné, že ho Wendy slyší, a možná že by nebylo moudré se ptát na ten zázrak.

Snažil se vzpomínat na dobu, kdy doktoři nevěděli, proč neudrží v ruce sklenici s vodou a proč jeho nohy odmítají poslušnost, ale jediné, co si vybavil, byla hrůza, kterou cítil. Ještě předtím, než doktoři konečně učinili diagnózu a řekli ji jeho rodině, aby pochopila, jak vážné to je, Sam věděl, že je to špatné. Hodně špatné.

Nebylo to snadné, jak den za dnem přicházel o samostatnost, jak mu ji rvali z tuhnoucích prstů. Důstojnost byla dávno v prachu, protože nakonec nemohl sám udělat vůbec nic. Nijak řídit svůj život. Dali ho do pečovatelského domu a nikdo neslyšel, co by chtěl říct.

Jeho dcera Donna dělala, co mohla, navštěvovala ho tak často, jak jen to šlo. Měla plno práce se zaměstnáním a se třemi dětmi a Sam dobře viděl, jak je pokaždé unavená, když k němu večer přijde, s knihami, aby mu četla, a fotkami vnoučat. Byla tolik podobná matce, která je už deset let po smrti. Sam cítil chuť překročit tuhle poslední hranici a odebrat se za svou milovanou Annie.

Byl teď rozpolcený mezi touhou po tomto osvobození a nutkáním udělat něco s tím, co se dělo. Sakra, vždyť on nemůže udělat nic. Nemůže se ani poškrábat na nose.

„Jak se máte, pane Gi?“ zašvitořila Wendy od dveří. Z místa, na kterém ležel, ji nemohl vidět, až když se Wendy objevila v jeho zorném poli. Kéž by se dokázal usmát.

Nemůžu kopat.

„Vy jste nezbeda, pane Gi. Zdálo se vám dnes něco?“ Hlas měla pevný, ale v jejích očích byly obavy.

Od rána nic. Jako kdyby sny samy usnuly. Jako by lidé ve snech usnuli. 

„To zní skoro jako nějaká píseň. Zpíval Sinatra o snech?“ škádlila ho a on věděl, že se ho snaží vytáhnout ze vzpomínek na krev a násilí z jeho nočních můr.

Rozhodně mu nebylo do zpěvu.

If you are but a dream, I hope I never waken (Jestli jste vy jen sen, doufám, že se nikdy neprobudím.)

It's more than I could bear to find that I'm forsaken (Nemůžu snést to pomyšlení, že na mě zapomeneš.)

„To je hezké. Nikdy jsem to neslyšela.“

Frank měl píseň pro každou příležitost. Tahle je opravdu hodně stará. *

Pořád v sobě cítil napětí, jakkoli se ho Wendy pokoušela rozptýlit. Zvláštní pocit, chtít vyletět z kůže a přitom nebýt schopný pohnout jediným svalem.

„Dnes ráno jsem byla znovu na policii. Dva agenti FBI se mně ptali na vaše sny.“ Prohrábla si rukou třešňové vlasy, trochu zacuchané.

To bych rád věděl, proč se mi zdají. Připadám si, jako bych měl něco udělat. Věřili vám ti dva z FBI? *

„Jeden z nich ano. Jsou prý z nějakého speciálního oddělení, kde vyšetřují zvláštní úkazy.“

Na chodbě se ozvaly kroky a Wendy zmlkla.

„Tati?“

Wendy se otočila ke dveřím. „Dobrý den, Donno. Vašemu otci je dnes lépe. Zrovna jsem byla na odchodu.“ Wendy se podívala pacientovi do očí. „Dobrou noc, pane Gi.“

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tato povídka má druhou část, zbylý text naleznete po kliknutí na odkaz níže. Nezapomeňte se poté vrátit a povídku okomentovat.

:: STÁHNOUT KOMPLETNÍ POVÍDKU VE FORMÁTU .DOC ::

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 10.9.2011 v 0:00 v kategorii Povídky.