Kult X

autorka Sagan | překlad luca | rating R | kategorie A, MSR, babyfic | spoiler osmá série

Odstrčila židli od stolu. Stál uprostřed obývacího pokoje, ruce zastrčené v kapsách džín. Povzdychl: „Scullyová…“

„Co…?“ Byla celá ztuhlá, jak ztrácela krev v hlavě i srdci. On zíral na koberec. V její mysli bouřilo. „Máme společný život a ty teď chceš odejít? Jen tak?“

„Scullyová, souhlasil jsem, že s tebou zplodím dítě. Nebyla řeč o lásce, závazcích nebo společné výchově. A není to žádné náhlé rozhodnutí.“ Odmlčel se a skousl si vnitřní tvář.

Jen na něj nevěřícně zírala se svěšenou čelistí a skelným pohledem. Ticho v místnosti je málem udusilo, než znovu nalezla řeč. Kypěl v ní vztek. „Jak teda říkáš tomu, co jsme až doposud dělali?“ Nevěděla, jestli se jí chce zvracet nebo plakat (nebo obojí), když si vzpomněla, jak blízcí si donedávna byli, jak se k sobě přimknuli, když se jí vrátil, když se narodil Will. „Co jsem udělala špatně?“ Nepodíval se jí do očí. „Všechno to byly lži? Jak jsi říkal Možná jsme se báli pravdy, kterou oba známe. O čem jsi to tenkrát mluvil?“ Sledoval Willa, jak poskakoval v hopsátku, nevědom si hroucení a zkázy své rodiny. Ona přemohla třes v kolenou a postavila se mu do zorného pole. Ani si jí nevšiml. „Odpověz mi“ prosila zlomeným hlasem.

„Už jsem to udělal. Tobě se jen nelíbilo, co jsem řekl. Je čas jít dál. Chci si uspořádat život po svém.“ Sklopil hlavu do dlaní, těžkou a bolavou, se vzpomínkami na všechno, co měli, co ztratil a co už se nikdy nevrátí.

„To je nepřijatelné. Tvé přesvědčení je tak silné, že se otočíš zády ke svému synovi? Ke mně? Miloval jsi mě někdy vůbec? Měl si rád nás oba?“

„Máš právo být naštvaná…“

„To je od tebe ušlechtilé“ založila si ruce na prsou a zaťala pěsti, až jí zbělely klouby.

„Máš právo mě nenávidět a chtít, abych zmizel z tvého života.“

„Já tě nechci vyhnat ze svého života. Z našeho“ opravila se, jak pohlédla na synka. „Miluji tě, Muldere.“

Vyhýbal se očnímu kontaktu. „Ale proč mě miluješ? Co jsem udělal nebo řekl v posledních deseti letech, co tě přimělo mi podlehnout? Co změnilo naše partnerství v osobní vztah?“

Do očí se jí draly slzy, statečně je polykala. Bylo jí, jako by ji udeřila neviditelná ruka do tváře. Copak mu kolikrát neřekla, co k němu cítí? Copak pro něj jejich milování neznamenalo víc než pouhou soulož k ukojení chtíče? Nebylo také o sdílení citu, o lásce jako takové? „Miluji tě proto, jaký jsi, pro tvou inteligenci, zapálení, loajalitu.“

„Takové kvality najdeš i u psa, Scullyová.“ Ošil se, když bolestně nakrabatila čelo. „Promiň. Tak jsem to…“

„Ne, máš pravdu. Pes by byl levnější“ přejel jí po tváři křečovitý úsměv. Všechno nemohlo být ztracené, když má ještě chuť vtipkovat, pomyslela si. „A taky tě miluji proto, že jsi mi dal Willa.“

„Požádalas mě o pomoc a já ti vyhověl. Udělal bych cokoliv, abys byla šťastná“ věnoval koberci melancholický ús­měv.

Byla rozhořčená. „Mluvíš v minulém čase. Udělal bys cokoliv, abych byla šťastná? Co se změnilo, že teď už to dělat nechceš?“ Zhluboka se nadechl a dlouze vydechoval. Nedokázal jí odpovědět. „Když jsi mě miloval, byla jsem šťastná. Když jsi nám dal šanci, byla jsem šťastná. Copak nevidíš, že jsem šťastná jen s tebou?“ Nedoprošuj se, říkala si v duchu. Nežebrej. Nepros.

„To nemá nic společného s láskou, je to…“ povzdechl a otočil tvář opět k oknu.

Jak by jí mohl říct, co chce, aniž by odsud odešel jako naprostý idiot? Bůh ví, že nechtěl ranit její city. Nedokázal si vzpomenout, kdy se středobod jeho vesmíru odklonil od jeho sestry k ženě, jejíž každý pohyb, povzdech a zdvižené obočí mu připomínal radost ze zmrzliny v horkém dni, vášnivý sex na pomačkaných pokrývkách, Vánoce a Den nezávislosti splynulé v jedno. Ta léta předtím, dokud jejich vztah nebyl naplněn, jeho den nebyl kompletní, když neslyšel aspoň její hlas, když právě nebyli spolu, nebo se jeho ruka mimoděk nedotkla jejích zad, když se od sebe nehnuli.

Nějak, někdy uprostřed té životní poutě, kdy se intimně sblížili, jeho vášeň k ní pohasla. Vypařila se. Ne že by ji nemiloval – to by lhal; miloval ji, miluje ji i teď a bude milovat navždy, a to nejen jako matku svého dítěte. Ale nebyla to tatáž láska, jakou kypěli před otcem McCuem a její matkou po Willově narození. Tenkrát cítil něco, co nikdy předtím ani potom v životě.

Nadskočil, když semkla prsty kolem jeho zápěstí. Přitáhla si jeho ruku k ústům a políbila mu dlaň, než se zadívala do tmavých, přivřených očí. „Ty mě činíš šťastnou. Dlouho jsem popírala své city k tobě, Muldere, a když jsem je konečně vyjevila, život se stal jednodušším.“ On vytrhl ruku z jejího sevření a couvl. „Řekni mi, co se stalo, Muldere. Jsme přece partneři v každém smyslu toho slova. Můžeme vyřešit jakýkoliv problém.“ Jeho oči byly vždy jasné a zářivé, okna do jeho duše, a když je zastřel temný mrak pochybností, pochopila. Zachvěla se, když si uvědomila, že tyhle oči říkají to, co ústa nemohou. „Ty to tak ale necítíš, že ne“ konstatovala. Neptala se. Jak lehce přikývl, svěsila ramena. „Takže utíkáš. Jen tak. Otočíš se zády ke svému dítěti, našemu dítěti, životu, který jsme společně budovali, všemu, co jsme spolu prožili…“

„Scullyová, prosím…“

„Prosím co? Prosím, nepoužívej Willa proti mně? Prosím, neužívej vznešených slov, abych se cítil provinile a zůstal? Prosím, nedělej to ještě těžší, než to je? Zasraný kecy, Muldere.“ Slzy zlosti jí stékaly po tváři a ona je otírala pěstí pryč. On se pohnul směrem k ní, chtěl ji obejmout, ale ona odmítla. Ucukl rukama zpátky, jako by sáhl na rozžhavenou pec. „Nech mě, Muldere. Prostě odejdi.“

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zírala na špičky jeho nohou, zabořených do rohožky u dveří. Mysl i tělo měla unavené; nepřestávala si přehrávat v hlavě časy před Willem i s ním, o kterých si myslela, že jsou šťastné. Nedělala nic jiného od doby, co před týdnem odešel. Kdyby zvedla hlavu, viděla by v jeho očích všechnu svoji bolest a zklamání.

Hodiny čtyřikrát odbily. Někde za stěnou slyšela Debussyho symfonii přerušovanou neznámou rockovou skladbou odjinud. On jen stál a hleděl na polici s knihami, na fotky šťastné rodiny, bezstarostného života. Těžce se mu dýchalo, jak polykal slzy. Za deset minut, co tady byl, se ani nepohnul.

„Ta ta“ ozval se Will a přerušil tak nepříjemné ticho. Malé ručičky vztahoval nad hlavu na znamení, že chce pochovat.

„Hej, prcku“ vykročil k němu Mulder. Odepnul chlapečka ze židličky a přivinul ho k sobě. Políbil ho na vlásky a zhluboka vdechoval jemnou šampónovou vůni a s potěšením vnímal silný tlukot malého srdíčka, jak se mu synek přitiskl k hrudi.

Otočil se, když zaslechl kroky, a uviděl ji, jak odchází chodbou do ložnice. Dveře se zabouchly. Srdce mu napovídalo, aby šel za ní, jenže mysl to tak nechtěla. Narovnej páteř, zatraceně, zachovej se jako chlap. Přetrhej všechna pouta, dej synovi ty cerepetičky a poslední sbohem a vypadni, než způsobíš ještě více bolesti. Nebo je oba zabiješ. To mu probíhalo hlavou.

Willovy malé prstíčky se zatínaly do límečku jeho trička a on se s ním usadil na gauči. Uvelebil si chlapce na klíně tak, aby mu viděl do tváře. Nechtěl na tohle nádherné děcko zapomenout, jakkoli bylo zázračné; dítě, které jeho žena a partnerka tak moc chtěla, které si zasloužila víc než cokoliv jiného. Chtěl si vpálit Willův obraz do paměti navždy. Ani neslyšel, jak se dveře od ložnice otevřely, její lehké kroky ke kuchyni. Jeho pozornost byla upnuta jen a jen na malého syna.

„Budeš mít mé dlouhé prsty“ prohlásil, jak se jejich ruce setkaly dlaněmi proti sobě. Slyšela v jeho slovech smích. „Ale šikovné budou po mamince.“ Políbil chlapečkovi čelo a pohladil ho po tváři. Pak se natáhl pro zelenou tašku, kterou přinesl. „Všechno v tomhle báglu je pro tebe“ řekl, když usadil Willa na konferenční stůl. Rozepnul zip a nechal malého nahlédnout dovnitř.

„Můj oblíbený basketbalový míč – podepsaný v roce 1996 kapitánem New York Nicks“ položil kulatou nádheru vedle sebe na gauč. „Pár baseballových rukavic. Jedny nové pro tvé malé ručičky a jedny moje staré, až ti povyrostou.“ Přistrčil mu voňavou kůži pod nos. „Cítíš to? Takhle to voní na jaře; čerstvě posekaná tráva, slunečnicová semínka a neopracovaná kůže. Koukni, co tu máme dál…,“ odložil rukavice vedle sedícího Willa, „…podepsaný Průvodce vesmírem, který jsem dostal od tvé maminky loni k Vánocům, a úplně dole se schovává něco s Moby Dickem.“ S těmi slovy Mulder tašku zavřel a přitáhl si synka opět na klín, jak otevřel velké fotoalbum. „Tohle je také tvoje.“

Rozvázal černou pásku a projel prsty prvních pár stran. Pár cedulek vyjelo ze svého místa, opatrně je zastrčil zpět a zahleděl se na fotografii bezzubé Samanthy a velkého bratra Foxe, umístěných na stejné straně, jako by už dlouhé roky nebyli odloučeni. „Tohle album je má jediná vzpomínka na mou rodinu, byla jí i tehdy, když ještě žila tvá babička. Teď je tvoje. V uplynulém týdnu jsem měl dost času, abych ty fotky uspořádal a popsal, kdy a kde byly foceny, kdo na nich je. A tady vzadu,“ otočil knihu, „je má polovina tvého stromu života, vidíš? Tady jsem já“ ukázal na rámeček pod jmény svého otce a matky. „Fox William, narozen 13. října 1961. A tady je tvá teta, Samantha Ann, narozena 21. listopadu 1965. Ty jsi pod mým jménem a jménem tvé matky – Dana Katherine Scullyová, narozena 23. února 1964, svatba 29. března 2001. Tady jsi… William Thomas, narozen 27. května 2001.“ Mulder zaklapl album a zavázal černou stužku.

„Synu…“ začal, ale krk měl stažený potlačovaným pláčem. Malé oříškové oči zíraly přímo do jeho, navlas stejných, a on cítil, jak se mu svírá srdce. Přivinul malého k sobě a slzy bolesti a beznaděje smáčely chlapečkovo bavlněné tričko. Mulder se postavil a přecházel po místnosti sem a tam, chovajíc chlapce na rukou. Po chvíli se znovu posadil a snažil se opět promluvit. „Williame, tatínek musí… musí odejít…“ odmlčel se a přemáhal vzlykání. „Nechci to udělat. Mám tebe i tvou mámu moc rád, ale musím jít.“ Drobné prstíčky se dotkly jeho krku. „Wille, já… já nevím, jestli si tě ještě někdy pochovám, ale budu pořád s tebou. Když budeš někdy ležet samotný a vystrašený v postýlce, jen si na mě vzpomeň a já okamžitě přijdu vyhánět zlé duchy pryč…“ otřel si oči do ramene. „A jestli si tvá máma najde někoho, kdo ji bude mít alespoň z poloviny rád jako já, budu s tebou, až ji povedeš k oltáři.“ Objal chlapce oběma rukama a okamžitě se rozbrečel naplno. Scullyová si v kuchyni přitiskla ruce přes oči a ústa, aby nebylo slyšet, jak pláče taky.

Obývací pokoj byl už potemnělý, když se Mulder později probudil. Will byl schoulený na jeho hrudi a ručkama ho objímal kolem krku, jak spolu usnuli. Chvíli je tak ležel a užíval si to dětské tělíčko, o kterém nevěděl, že ho bude schopen tak moc milovat. Mžoural v šeru pokoje. Pak opatrně vstal, aby chlapečka neprobudil, a vydal se do ložnice. Mihotavá lampička ozařovala tělo ženy schoulené uprostřed postele do klubíčka. Usmál se na indiánskou přikrývku, jak ukládal Willa do její náruče. Zapřel ho dvěma polštáři.

Scullyová se trochu zamlela, ale neprobudila se. Mulder usedl vedle dítěte na matraci a jen tak se díval na ty dva lidi, nejdůležitější v jeho životě, jak mírumilovně spí. Odsunul pramen vlasů z jejího obličeje, aby ji viděl jasně. Oči i tváře měla dosud červené od pláče. Nenáviděl sám sebe za to, že jí způsobuje takovou bolest. Jemně jí přejel po čele a vrásky zmizely. Povzdechla. Will nadzvedl hlavičku.

Mulder se sklonil a políbil synka na čelo. „Ššš… spinkej, zlatíčko“ šeptal. Sledoval, jak chlapec znovu usíná. Do mysli se mu opět draly pochybnosti.

Proč? Proč by nemohl vzít svou ženu i dítě a utéct? Všude po cestě budou nějaká neužívaná vojenská zařízení, kde by se mohli schovat, dokud je nepřestanou hledat. Střelci pomůžou. K čertu, už mu to vlastně nabídli.

Protože oni vás hledat nepřestanou, napovídal mu rozum. Když odejde sám, nechají jeho rodinu na pokoji. Když zůstane, uštvou je k smrti. Vezmou mu je oba, Scullyovou i Willa. To nebyla volba. Věděl, že dokáže projít celou zemi a najít každého, kdo by měl jen povědomí o nich nebo místě, kde drží jeho rodinu.

Všiml si, že se Will uklidnil a vstrčil si hlavičku do ohybu mámina lokte. Vstal z postele a vydal se k její straně postele. Usedl vedle ní. Její vlasy, opět sahající k ramenům po letech krátkého střihu, byly jemné na dotek. Sklonil se a políbil ji na temeno. Položil si tvář na její spánek a šeptal jí do ucha: „Lhal jsem, když jsem tvrdil, že tě nemiluju, Scullyová. Musel jsem tě vyprovokovat, abys mě nenáviděla tak, že mě vykopneš ze svého života.“ Narovnal se a vlepil jí pusu na obočí a čelo. „Prosil jsem, abych tě mohl ještě jednou vidět, pochovat si syna předtím, než odejdu navždy. Dělám to pro tebe a Willa, nečekám, že to pochopíš. Jen věz, že jsem tě vždy miloval a vždy budu. Když budeš Willovi o mně vyprávět, řekni mu, že jsem ho měl nejraději na světě, jako nic a nikoho jiného. Kromě tebe.“ Popotáhl a otřel si oči. „Je mi to tak líto.“ Políbil ji na ucho, na krk a pak přitiskl své rty na její. Znovu se zamlela.

„Mul… Muldere?“ zamumlala v polospánku.

„Jo, Scullyová?“

„Pojď do postele“ vzdychla.

„Já…,“ ošil se, jak hledal správná slova, „musím jít. Dobrou noc, miláčku.“

„Miluji tě“ zašeptala a obrátila se na druhý bok. Stál nad ní a snažil se dostat snubní prsten dolů. Nakonec zlatý kroužek povolil. Když se mu zdálo, že začala pravidelně oddechovat, otočil se k odchodu.

Vstupní dveře se otevřely a zase zavřely. Ona ztuhla. Poslouchala, jak dvakrát cvaknul zámek, jak zvenku otočil klíčem. Otevřela oči, aby se podívala na budík, a něco třpytivého na polštáři upoutalo její pozornost. Sevřela jeho snubní prsten v dlani.

Z ložnice se ozval usedavý pláč, když jeho klíče propadly poštovní schránkou a zůstaly ležet na podlaze.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 21.8.2011 v 14:00 v kategorii Povídky.