Kult X

autorka Vickie Moseley | překlad Baku05 | rating PG | kategorie V, H, A | povídka ke stažení

Nemocnice v Millwaukee, pohotovost, 31. prosince, 1998 

Hep-číííík!

„Pokračuj,“ zahuhňal Fox Mulder, když posouval svůj černý kámen až na poslední řadu šachovnice. Jeho partnerka, Dana Scullyová, na něj dlouze pohlédla, ale udělala, co řekl.

„Nepotřebuješ další kapesník, Muldere?“ zeptala se, když viděla, jak smrká do stejného papírového kapesníku, který mu dala před čtvrt hodinou. Nedokázala si vysvětlit, jak je možné, že se mu podařilo ho i po té době udržet v jednotném kuse.

„Ne, tenhle mi vyoue“ popotáhl přes ucpaný nos a snažil se nerozkašlat. Vydal ze sebe jen sípavý zvuk. Suchý dráždivý kašel ho provázel celý den a byl to také důvod, kvůli kterému ho Scullyová dotlačila do nejbližší nemocnice.

„Muldere, pokud potřebuješ kašlat, tak proboha kašli! Ten přiškrcený zvuk je jak imitace chroptění při umírání,“ remcala a hnula s jedním bílým kamenem na šachovnici.

Usmál se na ni a znovu zasípal. „Myslíš tenhle zvuk, Scullyová?“ zeptal se naprosto nevinně a sebral bílý kámen, který zrovna přeskočil. „Je to snadné, Scullyová,“ řekl a hned se rozkašlal naplno.

Scullyová trpělivě vyčkávala, než kašel odezní. Beze slova mu podala nový papírový kapesník, který s mračením přijal.

„Co tu vůbec děláme, Scullyová? Jsem jen nastydlý. Není to nic akutního, můžeme jít klidně domů,“ snažil se, po šesté či po sedmé od doby, kdy přišli do nemocnice, protestovat Mulder.

„Muldere, nemám sebemenší chuť ležet celou noc v posteli a poslouchat z vedlejšího pokoje jak zkoušíš, co tvé plíce vydrží.“ Předstírala, že upřeně hledí na šachovnici. Nemohla si vzpomenout, jaký tah chtěla provést.

„Není to zánět průdušek. Jsi příliš úzkostná,“ řekl s rukou na hrudi.

„Jako ty s Ronniem Stricklandem?“ ptala se a triumfálně se usmála, když odebírala černý kámen a přidávala ho k hromádce ostatních.

„Sypeš sůl do starých ran, Scullyová,“ řekl a uhnul černým kamenem z její trasy, „máš ‚abnormálně vyvinutý mateřský instinkt‘,“ mumlal.

„Obyčejný, dva roky starý pocit,“ odporovala mu v podobně mumlavém tónu, jak shromáždila další černý kámen.

„Fox Mulder“ ozval se ženský hlas. Oba agenti si vyměnili unavené pohledy, sebrali kabáty a následovali sestru na ošetřovnu.

„Jaký máte problém?“ zeptala se sestra, jejíž jmenovka hlásala ‚Paige‘, v ruce držela kartu, připravena dělat si poznámky.

„Poslední dva tři dny měl teplotu a dnes se přidal kašel. Je to výrazně chrčivý kašel. Myslím, že se jedná buď o zánět průdušek nebo počáteční stadium zápalu plic,“ diktovala Scullyová a přes sestry rameno četla, co si píše. Paige mrkla po Mulderovi, který jen protočil oči ke stropu.

„Mám rýmu,“ dodal a usmál se. Paige mu úsměv vrátila a mrkla na něj.

„Dobře, pane ‚Mámrýmu‘, doktor se na vás bude chtít podívat.“ Paige se se zářivým úsměvem otočila ke Scullyové. „I přes všechny zmíněné domněnky.“

Mulderovo hihňání se změnilo v ošklivý kašel. Scullyová po něm střelila vítězným pohledem, ale jen do doby, než si všimla, že ho to bolí.

„Dobře, změřím vám teplotu a krevní tlak, jen tak pro jistotu,“ prolomila Paige ticho, které náhle nastalo.

Mulder si oddechl, když se k němu blížila s ušním teploměrem. Za vteřinu se ozvalo pípnutí a Paige přečtený údaj okamžitě zapsala do karty. Scullyová se naklonila, aby číslo také viděla a při pohledu na Muldera pokývala hlavou.

„38,7°C, Muldere. Já věděla, že jsi měl horečku,“ dodala s povzdechem.

„A já to nepopíral,“ poznamenal rychle. Podařilo se mu kašel trochu potlačit a vydal ze sebe jen zvuk, který si Scullyová tak zamilovala.

„Víte, že to nepomáhá,“ řekla Paige. „Ve skutečnosti to dělá ještě horší. Teď si pane Muldere, prosím, odložte vaše šaty a vezměte si tohle,“ a podávala mu neobyčejně tenkou věc z bavlny. „Doktor tu bude hned.“ Sebrala kartu, upřeně se podívala na Scullyovou a odešla.

Mulder seděl a zíral na dveře. Pak se podíval na „věc“, kterou držel a zakroutil hlavou. „Odcházím,“ řekl a začal vstávat, ale zadržela ho drobná ruka s dokonalou manikúrou.

„Muldere, potřebujeme antibiotika. Když zůstaneme, dají nám na ně předpis a pak můžeme odejít.“

„Nebo použijeme zbraně a přepadneme nějakou nonstop lékárnu a vezmeme si je sami,“ pronesl suše Mulder. „A já pak nebudu muset mrznout a zároveň umírat rozpaky v tomhle tom.“ „Chováš se dětinsky,“ řekla mu.

„Ne, ty se chováš panovačně! Já sem jít nechtěl. Chci se vrátit zpátky do motelu a lehnout si…“ Musel přestat v půli věty, protože ho přemohl kašel. Po odeznění se opřel o vyšetřovací stůl a chvíli zadržoval dech. Prudká bolest ho naprosto ochromila. Nakonec promluvil. „Do prdele, bolí to.“

„Přesně jak jsem říkala,“ vyhrkla odhodlaně, ale pak výraz zjemnila. Vstala ze židle, přišla k němu a vzala ho za ruku. „Muldere, nedělám to z přesvědčení nebo panovačnosti nebo dokonce z ‚abnormálně vyvinutého mateřského instinktu‘. Téměř šest let je mojí prací na tebe dávat pozor. Právě teď máš zlý kašel a infekci na plících, která může být virová nebo bakteriální, ale pokud se nezačne léčit, tak se určitě bude nadále zhoršovat. Vše co dělám je má práce.“

Chvíli nic neříkal. Pak se na ni podíval s tak smutným pohledem, až jí to vyrazilo dech. „V pořádku. Jen tvá práce.“

Potřásla hlavou, až se jí rozvlnily vlasy. „Dobře, připouštím, že vidět tě v tom malém obnošeném oděvu je mé tajné přání,“ řekla s potlačovaným úšklebkem. „No tak! Umožni mi tu podívanou,“ dodala a usmála se, že to dokázalo rozzářit celou místnost.

Zavřel oči a usmál se. Nakonec přikývl. „Ale počkáš venku, než odhrnu závěs. Tohle není žádná parodie.“ Usmála se, přikývla a odešla, aby mu dala čas na převlečení.

„Paní Mulderová? Paní Mulderová?“ Scullyové došlo, že oslovení směřuje k ní, až když jí Paige poklepala na rameno. „Moc se omlouvám, paní Mulderová, ale potřebovala bych ještě několik informací o vašem manželovi.“

Scullyová již téměř začala odříkávat obvyklé vysvětlení, že nejsou manželé, ale jen partneři, ale zarazila se. Vzpomněla si, jak Paige na Muldera mrkla na ošetřovně. Vypadalo to sice naprosto nevinně, ale i tak jí to zvýšilo krevní tlak. Kromě toho zde není nikdo, kdo by to mohl popřít.

„Jaké informace?“ zeptala se a na tváři vykouzlila milý výraz.

„Dobře, potřebuji jeho věk…“

„38.“

„Jeho výška, pokud nechcete, abych…“

„6 stop, na boso.“

„Znáte jeho…“

„77. Vlastně… 75. Poslední dny mu nebylo dobře a moc toho nesnědl.“

„Alergie?“

„Žádná. Trochu trpí na sennou rýmu, ale alergii na jídlo nebo léky nemá.“ „A kdy naposledy byl u lékaře?“

„Já jsem doktorka,“ řekla Scullyová s velmi potměšilým úsměvem. Paige lehce zčervenala, ale dostatečně, aby Scullyová poznala: Zpráva přijata. „Byl hospitalizován v půli listopadu. Nehoda na lodi,“ dodala a sledovala jak si Paige vše zapisuje.

„Děkuji,“ řekla Paige sladce, otočila se na podpatku a pospíchala pryč. Scullyová se pochválila a zaklepala na dveře.

„Jo, připraven,“ Mulderův nabručený hlas byl tlumený, ale slyšitelný.

Scullyová vešla do pokoje a uviděla svého partnera sedět na vyšetřovacím stole, kolem sebe měl omotané oba dva kabáty. „Je tu hrozná z-z-z-zima, Scullyová. Nemyslíš?“

„Právě mě mučíš, když mi nechceš ukázat zábavný program,“ Scullyová na něj mrkla, když si sedala na židli.

„Slyšel jsem tě venku mluvit. Co říkají?“

Vždy paranoidní, to je její partner. Přímo se to nabízelo. „Dávají do karantény celou kliniku. Jsme si docela jistí, že máš Ebolu,“ řekla s kamenným výrazem. Jeho pohled jí oznámil, že nežertuje a polevila. „Paige zapomněla vyplnit část formuláře pro pojistku.“

„Tak se tě zeptala? Páni! Scullyová, příště se na prohlídku jen objednám a pošlu tam tebe,“ Mulder bručel, ale nemyslel tím nic zlého. Další kašlání ho málem sesunulo ze stolu.

„Muldere, proč si nelehneš, bereš to na lehkou váhu? Víš, jak to tady chodí. Na pohotovost je tu jeden doktor a to znamená…“

„Že tu budeme až do důchodu,“ povzdychl si. Znovu popotáhl, vzal kabát, který měl daný přes ramena a začal ho smotávat, až z něj vytvořil provizorní polštář. Několikrát do něj bouchnul, aby dostal správný tvar, a lehl si na něj čelem ke své partnerce.

Slitovala se nad ním, když zápasil, aby se přikryl jejím kabátem. „Počkej,“ řekla laskavě a stáhla z něho kabát, aby ho s ním přikryla pořádně.

„Je to příjemný kabát, Scullyová,“ řekl ospale a pro větší efekt i zívl.

„Sice mě nikdy nenapadlo, že tě s ním budu přikrývat, ale až si budu kupovat nový, tak na to budu myslet,“ odpověděla a obešla stůl, což jim umožnilo luxus bližšího kontaktu. Jemně ho pohladila po čele. „Spi, Muldere. Může to trvat, než doktor přijde.“ Za chvíli se mu dech vyrovnal, dřímal.

Scullyová z letáku zhodnotila fakta o osteoporóze, zvážila se, přepočítala chirurgické nástroje a dokonce zběžně prolistovala kalendář, který visel nad stolem. Odmítala se podívat na hodinky nebo hodiny na stěně, to by jen čas zpomalilo.

<<Čas je obecně neměnný. >>

Usmála se při vzpomínce na rozhovor se svým partnerem před téměř šesti lety.

„Zřejmě to teď tady neplatí,“ povzdechla a dál sledovala partnerův spánek.

Tak moc věcí se za šest let změnilo. Před šesti lety byla nováčkem, nový člen v terénu. Věděla, jak jí říkali – „Třešnička“ – čekající na utrhnutí. A pak byla nasměrována k největší síle, jakou kdy potkala. Fox Mulder a jeho poslání.

Pravda byla vyřčena a ona získávala odvahu si ji přiznat, i když ji občas děsil. Doneslo se k ní, že je talentovaný, ale první dojem ho nazval spíše poděsem než talentem. Byl domýšlivý a zůstalo mu to, neuznával autority, což mu také zůstalo, ale byl to ten nejspolehlivější přítel, jakého kdy měla. A někde v průběhu toho všeho zjistila, že jeho život je pro ni dražší než ten její.

Vzpomněla si na Paige a její špatný odhad. Zdravotní sestřička nebyla za posledních šest let jediná, kdo se takto spletl. Převážně v nemocnicích je doktoři a ošetřovatelky jediným pohledem zařadili do kategorie „manželé“. Po tom všem to již skoro byla pravda. Matka ji často říkávala, že manželství je i stav duchovní, ne jen právní spojení na papíře. V srdci jí přišly romantické obě varianty. Nikdy nepřestala uvažovat nad tím, co se tak moc blížilo definici svatba s partnerem, aby to mohlo být popřeno. V dobrém i ve zlém. Od Indiany až po Nové Mexiko. V bohatství i chudobě. Vidina potopené lodi a náhrady za průjezd Nevadou jí probleskly v mysli. V nemoci… Rakovina a následný boj s ní. A ve zdraví? No, možná občas. Dokud nás smrt nerozdělí? Může nás smrt vůbec rozdělit? Sama nad tím pochybovala. Může? Pochybovala o tom stejně, jako pochybovala o moci Syndikátu.

„Páni!“ vykřikla náhle, jak se dopracovala k tak neskutečnému odhalení.

V tu chvíli někdo zaklepal na dveře a Mulder pomalu otevřel oči. „Jaké Páni! ?“ a hned nato se rozkašlal do svého kabátu/polštáře.

„Nic,“ vyhrkla, když do místnosti vstupoval doktor.

„Ááá, pan Mulder, šťastný Nový rok,“ řekl mladý muž. „Jsem doktor Marty Brothers, trochu jsem se zdržel.“

Scullyová ho chladně pozorovala a tipovala, že mu může být tak pod třicet.

„Šťastný <<kašlání>> Nový rok,“ Mulder bojoval s kašlem a snažil se posadit. Doktor Brothers mu potřásl rukou. </kašlání>

„Uvedl jste, že máte protivný kašel a ucpané horní cesty dýchací,“ odříkával doktor Brothers a vybaloval Muldera z kabátu, aby mu mohl na hruď přiložit stetoskop. „Nechci po vás, abyste kašlal, ale zkuste chvíli dýchat normálně ústy.“

Mulder udělal, co mu bylo řečeno a statečně se snažil zadržovat kašel. Nějak to však nefungovalo a brzo se znovu rozkašlal. Doktor Brothers mu soucitně poklepal po zádech.

„Myslím, že by bylo vhodné udělat rentgen, jen tak pro jistotu,“ vložila se do situace Scullyová. Doktor si něco poznamenal do tabulky a otočil se na Muldera. „Za chvíli přijde Paige a dovede vás na konec chodby. Slibuju, že to již nebude trvat tak dlouho. Pokud to půjde dobře, budeme mít snímky rychle a pak budeme moci určit, co vám dát, abyste se v noci vyspal. Vy oba,“ dodal a mrknul na Scullyovou. Ta se na něj slabě usmála a mlčela, dokud neodešel z místnosti.

„Bože!“ vykřikla. „Muldere, ten, ten, to „dítě“…“ vztekala se.

Mulder se smál a kašlal, stíhal to najednou. „Scullyová, určitě je starší než ty, když jsi dokončila medicínu. A jsem rád, že ví, jaký konec stetoskopu použít,“ najednou se potřeboval rychle nadechnout. „Nebo kam ho přiložit,“ dodal po chvilce.

„Šetři dech, Muldere,“ varovala ho. „Alespoň do rentgenu.“

Opravdu to netrvalo tak dlouho, trvalo to ještě déle. Uběhla další hodina, než se doktor Brothers vrátil s hotovými snímky. Scullyové nabručenost tak dosáhla ctihodné hodnoty.

„Tak, mám dobré zprávy, není tam žádný náznak zápalu plic. Špatnou zprávou je, že rok 1999 začnete velmi příjemným zánětem průdušek. Dám vám předpis na silná antibiotika, na lék pro snadnější odkašlávání a i na látku snižující překrvování sliznice. Kromě toho vám nařizuji klid na lůžku na celý příští týden.“

„Cože! Nemůžu zůstat týden v posteli. Mám případ!“ rozčiloval se Mulder. Scullyová popošla blíž k němu.

„Muldere, sledujeme jen náklaďák s dalšími umělými hnojivy. Kersch na to může poslat kohokoli jiného. Tohle je pro nás lístek domů!“

Zamračený pohled se pomalu měnil v rozumný, jak si uvědomoval její slova. „Máš pravdu. Vracíme se hned prvním letadlem!“ řekl a na důkaz potvrzení zakašlal.

„Dobře, ale až poté, co se trochu prospíte,“ odsouhlasil jim návrh doktor. „Za rohem tu máme lékárnu, tak si to vyzvedněte hned po cestě a nezapomeňte…“

„Klid na lůžku, jo, pamatuju si. Můžu to dostat písemně?“ zeptal se Mulder. „Pro šéfa?“

Doktor Brothers se usmál. „Máte to písemně. Je to v dolní části formuláře, který vám dám. Jeďte domu, během týdne si navštivte svého doktora a doberte ta antibiotika…“

„… i když se budu cítit lépe, jo, vím. Díky, doktore Brothersi.“

„Není zač. A ještě jednou šťastný Nový rok, teď už zbývá jen 15 minut.“

Scullyová se podívala na hodinky, zatímco Muder se díval na své. „Tak to letos Times Square nestihneme, Scullyová,“ v očích mu poskakovaly jiskřičky.

„No, to asi ne. Hlavně když jsme od něj 1000 mil na západ,“ odpověděla, podala mu oblečení a otočila se zády, aby mu nechala alespoň trochu soukromí.

„Volný týden, Scullyová. Co takhle zavolat Kerschovi a říct mu, že doktor říkal, že potřebuju 24hodinovou péči?“ zeptal se a nadzvedl obočí.

„Pokračuj, Muldere, a dostaneš se na jednotku intenzivní péče,“ varovala ho, ale očima se na něj smála. „Tak honem. Ať už jsme v posteli.“

„Víš, jak dlouho jsem čekal, až mi řekneš zrovna tahle slova, Scullyová?“

Kousla se do rtu, aby neodpověděla. Věděla, že vše co povídá, zaspí v autě dřív, než se vrátí do motelu. A pak ho napůl odvede a napůl odnese do svého pokoje. Stejně se ten večer obejde bez postele. Bude vzhůru, poslouchat jeho dech a ujišťovat se, že zbytečně nekašle.

Jo. Jako by opravdu byli manželé.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 1.1.2009 v 21:32 v kategorii Povídky.