Kult X

autorka Leslie Sholly | překlad Baku05 | rating PG | kategorie VR, MSR | spoiler Detour

„Aniž dám očím svým usnouti, ani víčkám svým zdřímati.“ Žalm 132:4

„Až budeš unavená, vzbuď mě“ naléhá Mulder.

„Nebudu hned tak unavená,“ ujišťuji ho a přitahuji si ho blíž do náruče.

Ne. Nebudu hned tak unavená. Ne dnes večer. Ne proto, že bych trpěla nespavostí nebo nočními můrami, které někdy trýzní mého partnera. I přes všechnu tu hrůzu, kterou vídám, můj spánek je nevinný, hluboký a bezesný.

Ne proto, že se obávám neviditelných živočichů, kteří se skrývají někde v okolních lesích. Čelili jsme horším situacím, mnohem horším, a přežili jsme. Jsem ozbrojená a žádná stvoření nás nenapadnou, dokud s Mulderem budeme spolu. A není to ani tím, že jsem nadčlověk a nepotřebuji odpočinek. Celý den jsme se trmáceli lesem. Tělo mě bolí, mám hlad. Kdybych byla sama ve svém bytě, usnula bych, jakmile by se mi hlava dotkla polštáře.

Ale já nejsem sama. A proto nebudu hned tak unavená.

Ne, nejsem sama. Je tu se mnou Mulder. V náruči chovám jeho hlavu, pozoruji jeho tvář, je jen kousek od té mé. I když hlavním motivem, proč mi nyní leží v náruči, bylo zahřát ho, nebrání mi to obdivovat tento okamžik. Překvapilo mě, když po mně chtěl, abych zpívala. Ne proto, že bych neuměla zpívat. Nejsem sice žádná hvězda z Broadwaye, ale ve školním pěveckém sboru jsem byla dobrá. Jen se před ním cítím rozpačitě. Zpěv vychází z mé druhé části osobnosti – je víc Dana než Scullyová.

Ale tohle je přeci jiná situace. Měli jsme jeden z našich vzácně vážných rozhovorů, rozhovor o smyslu života a smrti. Proč se vůbec, ztraceni v divočině, o něčem takovém bavíme?

Je to Mulder, vyhovím mu. Chvíli přemýšlím a pak začnu, „Jeremiáš to byl žabák, a moc dobrý kamarád…“

Proč tuhle písničku? Ptám se sama sebe, tohle není přeci můj typický repertoár. Proč ne píseň, při které obvykle myslím na Muldera, když ji zaslechnu v rádiu, nebo píseň, kterou si prozpěvuji, když jsem sama ve svém bytě a myslím na něj. Třeba To nejlepší ochraňuj na konec nebo Konec hledání či S tímto pocitem nemohu déle bojovat. Případně Ty jsi ten jediný, koho chci, ale to by se Mulder musel se zpěvem přidat. Tolik písní odráží náš vztah, že bych z nich vytvořila kupu kazet. Dělala jsem to v mých nejubožejších chvílích.

Najednou přestávám zpívat, dochází mi náplň další sloky – sladké milování. Možná ta volba má přeci jen Freudovský podtext. Chystám se na Mulderův nevyhnutelný vtip o chybějící sloce. Žádný nepřichází, pohlédnu na něj, usnul i přes moji podezřelou ukolébavku.

Kontroluji jeho puls, je téměř v normálu; nekrvácí a dech je vyrovnaný – zato ten můj se zrychluje. Je tu chladno, ale mě zahřívá pohled na spícího partnera.

Rozhodně nebudu hned tak unavená.

Když tu jsem s Mulderem, tak neusnu. Starost o nás, a má bezmocnost, mi to nedovolí. Vpřed mě žene jeho víra ve mě. Ví, že ho budu chránit – fyzicky i duševně. Proto teď spí jak nevinné dítě, které neví nic o nebezpečí zkaženého světa.

Spánek je ohromný utěšitel. Každý spí – musí. Nezáleží na tom, kam se člověk žene, nebo jaký jeho život je, v určité chvíli se tělo vzbouří a pak spánek přijít musí. Nedávno dávali „Sezame, otevři se“, kde si děti hrály a zpívaly o tom. „Každý spí“ znělo a děti poskakovaly v barevných pyžamcích. I členové syndikátu musejí spát. Zdalipak se z nich, zatímco odpočívají, vypařuje zlo stejně, jako teď zmizela starost a bolest z Muldera?

Jeho tvář je tak klidná a bez vrásek, když odpočívá. Vzhled mu nekazí žádné stopy cynismu. Mé oči se přizpůsobily tmě, skláním se nad ním, obdivuji jeho dlouhé řasy, jeho pleť. Je dokonalý. Může vtipkovat o svém nosu, ale já bych nic neměnila. Rukou mu projíždím vlasy, nehýbe se.

Nebudu hned tak unavená. Proč bych měla spát, když prožívám jeden ze svých nejoblíbenějších snů?

Když jsem byla v prvním ročníku na střední, četli jsme knihu „Léto mého německého vojáka“. Scéna, která na mé čtrnáctileté srdce udělala velký dojem, byla ve chvíli, kdy dívka sledovala vojákův spánek. Pamatuji si, jak jsem si myslela, že musí být báječné, mít na blízku někoho, koho milujete a můžete ho při spánku sledovat. Jako romantická dospívající dívka jsem po tom také toužila. Kdybych tenkrát věděla, jak dlouho bude trvat, než někoho takového najdu, asi bych ztratila naději.

Ale on je teď tady, já tu jsem také, a bez ohledu na to, jaká slova mezi námi padla nebo nepadla, miluji ho. Vždy, když jsme v nebezpečí, si na to vzpomenu – ale jakmile nebezpečí pomine, poznání zapadne mezi každodenní maličkosti našeho bytí.

Vzpomínám na to právě teď, držím ho blízko sebe, a kdyby na nás začaly padat z nebe spacáky, byli bychom oba šťastní. Dokázala bych do něj vlézt s kýmkoliv, kdybych tím Muldera ochránila, ale upřednostňuji jeho.

Dívám se na něj, spí klidně. Přemýšlím o jeho plných rtech – opravdu se nedají nazvat jinak, než že jsou k zulíbání – shýbám se, dotýkám se jich svými vlastními.

Celá se chvěju. Mulder nereaguje, ani se nepohnul, ale pocit jeho hebkých rtů mi bude stačit udržovat fantazii, než se odvážím ho políbit, i když bude vzhůru.

Přemýšlím, jak dlouhá bude tato noc a jak dlouho bude Mulder spát dostatečně hluboce, aby si neuvědomoval mě, nebo cokoliv, co možná budu dělat. Usmívám se a skláním se, abych políbila jeho víčka.

Nebudu hned tak unavená.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 4.10.2008 v 16:19 v kategorii Povídky.