Kult X

autorka Donna | překlad luca | rating NC-17 | kategorie A, MSR, alternate univers | povídka ke stažení

Dana si masírovala kořen nosu, jak se snažila zahnat tupou bolest, která jí tepala nad očima. Během chvíle vyšetřila šest pacientů, z toho čtyři jeho, plus akutní případy. Pak dobrou hodinu vyplňovala lejstra, se kterými chtěl pomoci. A ke všemu dnes naplánoval slavnostní večeři. Jestliže okamžitě neodejde, určitě přijde do restaurace pozdě. Daniel nesnášel, když nechodila včas. Ale sám jí řekl, že se sejdou až tam, že ji z práce nevyzvedne. K čertu, nikdy si nenechal nic vysvětlit. Byla by snad jeho rozmrzelost menší, kdyby ji pokaždé nedával tak okatě najevo? Ne, povzdechla si. Byla poslušná, oddaná žena, která vždy s úsměvem a radostí sháněla peníze pro kardiologické oddělení a pomáhala, s čím mohla, ale jakmile přišli domů, nesměla na ty papíry a jiné pracovní záležitosti ani pomyslet, aby ji Daniel okamžitě neproklel.

Zavřela zásuvku u stolu a vyšla z kanceláře. „Sheilo, jedu se domů převléct. Kdyby volal, řekni, že jsem na cestě.“

Sheila se na ni chápavě usmála a přikývla: „Snaž se si dnešní noc užít.“

Dana se zahihňala: „Díky, mami, ale to se mi asi nepovede.“ Pokynula na rozloučenou a zamířila na parkoviště, kde stála její červená sportovní Miata.

Jela rychle k domu a jistě se pohybovala točitou serpentinou vzhůru. Zahradník už odjel a zůstala po něm jen perfektně odvedená práce. Trávník zářil sametovou zelení a byl pečlivě sestříhaný. Philippe byl mistr ve svém oboru. Sama měla někdy nutkání kleknout si v ranní rose k záhonu a postarat se o nádherně vonící květy, ale Danielovi se to nelíbilo. Podle něj by to bylo jen mrhání časem a marnění jejího talentu na jiné věci. Stiskla knoflík otevírání garážových vrat a vjela dovnitř. Pak běžela do kuchyně.

„Pilar?“ volala, jakmile se zastavila u košíčku s poštou.

„Ano, madam?“ vstoupila do kuchyně starší Hispánka.

„Tady jste. Manžel není doma?“

„Ne, madam. Bral si smoking už ráno s sebou.“

Dana se snažila potlačit povzdychnutí. „Doufala jsem, že se také pojede převléct a potkáme se. Raději si pospíším.“

„Ano, madam“ pokynula Pilar lehce hlavou.

Dana stoupala po schodech nahoru s hořkostí v ústech. Pilar ji sice respektovala, ale Dana si před ní vždy připadala úplně zbytečná, jako pouhá další cetka v domě. Tahle služebná zde žila mnohem déle než ona a o dům se starala opravdu skvěle, což Daně znemožňovala jakoukoliv vlastní invenci do uspořádání domácnosti, jakkoli by o ni stála.

Spěchala do útulného pokoje a velké šatny u něj. Ani tahle krásná místnost ji dnes nepotěšila. Obvykle jemná barva na zdech a velké květy na postelovém přehozu oblažily její unavenou duši. Ale ne dnes. Lůžko vypadalo tak měkce a hřejivě, že si nepřála nic jiného, než do něj vklouznout.

Tenhle pokoj si zařídila sama, aspoň tolik si vymohla. Byl jen a jen její. Malý pracovní stůl v rohu byl pokryt záplavou osobních poznámek a knih, další ležely na malém gauči pod oknem. I Daniel po marném boji vzdal své striktní naléhání, aby měla věci vždy pečlivě uklizené v zásuvkách a skříních. Co kdyby přišla nečekaná návštěva z nejbližší rodiny? Dana však trvala na tom, že tenhle pokoj bude používat a ne ho jen ukazovat jako někde na zámku.

Toužebně pohlédla ke kanapíčku, bylo už pěkně vytvarované pod tíhou jejího těla. Strávila zde plno osamělých večerů čtením časopisů a knih. Zatraceně, tolik by se chtěla převléknout do pyžama a nalít si sklenku vína. Nebo alespoň do pohodlného domácího kompletu, teplých ponožek… Nic naplat. On očekává její nohy i výstřih na té podělané večeři.

Znovu povzdychla a vytáhla z šatníku černé večerní šaty, které tak krásně ladily s tou novou sadou šperků, kterou jí nedávno koupil. Diamanty a safíry. Vypadaly na ní příliš studeně, ale Daniel je nazval elegantními. Budiž. Má vůbec čas, aby si upravila vlasy?

Než vyšla z pokoje, upřela ještě jeden toužebný pohled na postel a pak zamířila ke schodišti. Pilar už na ni čekala s kabátem. „Jak vypadám?“ ptala se jí Dana, sama překvapená svou nenuceností.

Pilar se rozpačitě usmála. „Madam vypadá dnes večer skvěle.“

„Díky“ zastrčila si pramen vlasů za ucho. Pak se naposledy shlédla v zrcadle a usmála se na sebe. Není to zlé. „Doufám, že se nevrátíme moc pozdě.“

„Jeďte opatrně.“

Dana pokývala hlavou. „Nebojte se. Mám skvělou výmluvu, proč nepít“ zacinkala klíčky od vozu. Pilar přikývla a následovala svou paní do kuchyně, aby za ní zamkla garážové dveře.

Dana si vybrala střední část víceproudé dálnice, ale jak se blížila k centru města, doprava začala houstnout. Její malé autíčko bylo v takové situaci spíše výhodou a ona ho proto milovala. Koupila si ho těsně po svatbě, i když se jí Daniel smál. Nestarala se o jeho názor. Bylo sportovní a rychlé a připomínalo jí všechno, čeho ona nedosáhne. Prudce zatočila do vedlejší ulice a snažila se nahnat čas. Po pár blocích uviděla ještě větší zácpu a dopravní omezení a povzdechla si. Zastavila a rozhlížela se, kudy se dát, zatímco jedním okem šilhala na hodinky. Večeři snad stihne, ale předkrm v žádném případě. To zas bude kyselý obličej. Sáhla po peněžence, aby zavolala Danielovi a omluvila se. Než vyťukala číslo, dveře auta se prudce otevřely.

„Vypadni!“

„Což…“ otočila se, aby se podívala přímo do hlavně něčeho, co vypadalo jako opravdu velká zbraň.

„Ven z auta!“ Malý šlachovitý muž ji surově popadl za rameno a vytáhl z vozu. Padla na kolena. Zachvátila ji panika, jak se snažila uniknout. Neuvědomila si, že křičí, dokud s ní nepraštil o kapotu a nenamířil jí puškou přímo na čelo. „Zavři hubu!“ Strnula.

Cítila, jak ji další ruce popadly zezadu a smýkly s ní z cesty. Ve stejné chvíli uslyšela výstřel a zoufale očekávala přicházející bolest. Místo toho se začala barvit krví paže jejího zachránce. Nevydal ze sebe ani hlásku, pootočil se a vystřelil na zloděje sedícího v jejím autě. Dvě rány padly současně. Dana viděla muže ve voze zvrátit hlavu dozadu a chroptivě vydechnout. Druhý muž padl přímo na ni a ona si všimla, jak mu nyní krev prosakuje z rány na hlavě. Nedokázala ho udržet, aspoň však zmírnila jeho dopad na tvrdou zem.

Okamžitě je obklopil dav lidí, ječících, mluvících jeden přes druhého, tlačících se v okolí. „Zavolejte 911!“ přikázala a započala vlastní vyšetření.

„Jsou na cestě, paní. Kdybyste…“

„Jsem lékařka. Podejte mi tašku z kufru auta. Honem!“

Dotyčný trošku zaváhal, ale pak ji poslechl, jak slyšel naléhavost v jejím hlase. Prsty opatrně probírala vlasy postřeleného neznámého a znovu si zhluboka oddechla, když zjistila, že ošklivě vypadající rána není víc než pouhé škrábnutí. Zato jeho paže krvácela víc a víc, zdálo se, že by mohla být zasažena velká tepna.

Podvědomě vnímala blížící se sirény sanitního vozu, když klečela u otevřené zdravotnické brašny a snažila se muže stabilizovat. Když se k nim záchranáři dostali, položili bledého, bezvládného hrdinu na nosítka a Dana ho ani na okamžik nehodlala opustit.

„Jak se jmenuje?“ otočila se na muže, který jí předtím podal tašku.

„Mulder, zvláštní agent Fox Mulder. Já jsem zvláštní agent Roy Wilkins.“

FBI? Do čeho se to sakra připletla? Potřebovala, aby byl při vědomí. Na hlavě měl jenom škrábnutí, ale chtěla se ujistit, že bude v pořádku. „Pane Muldere? Slyšíte mě? Otevřete oči. No tak.“ Muž zamrkal a pak se snažil zaostřit na jemný dívčí obličej před sebou. Dana se na něj povzbudivě usmála. „To je ono, pane Muldere. Já jsem Dana, žena, kterou jste zachránil. Pamatujete se?“

„Dana…“ zamumlal a pak znovu zavřel oči.

„Jsme připraveni na převoz, doktorko Waterstonová.“

„O.k., pojedu s vámi“ vstala ze země a oprášila si kolena, kde v punčochách vězely obrovské díry. Poprvé si uvědomila, co má na sobě. Není divu, že ten druhý agent váhal, když mu řekla, že je lékařka. Večeře! Kruci. No co, teď ji stejně už stihnout nemohla. Neměla provozuschopné auto a hlavně by ji takhle nepustili ani ke vstupním dveřím toho nóbl podniku, který Daniel bůhvíproč tak zbožňoval. Otočila se k Wilkinsovi: „Budu v nemocnici.“

„Je to s ním…“

„Dělám si starost o jeho ruku. Rána na hlavě sice vypadá ošklivě, ale je jen povrchová.“

„Budeme potřebovat vaši výpověď.“

„Jistě, jen co se ujistím, že o tu ruku nepřijde.“

Wilkins pozvedl obočí, ale pak přikývl a ustoupil záchranářům z cesty. Dana nastoupila do sanitky, usadila se v bílém křesle a pak pomohla se správným uchycením nosítek.

Situace se nakonec uklidnila. Jejího zachránce odvezli z operačního sálu celého. Její rychlá první pomoc mu ruku zachránila a ona navíc pečlivě dohlížela na celou další operaci. Ten muž pro ni riskoval život a ona se potřebovala ujistit, že dostane tu nejlepší péči.

Nedovolala se Danielovi ani Pilar. Hospodyně si nejspíš také vyšla někam ven, když zůstala v domě sama. Dana tedy nechala na záznamníku krátký vzkaz a pustila celou záležitost s večeří z hlavy. Muže právě převáželi ze sálu na pokoj na chirurgickém oddělení nemocnice a ona se rozhodla chvíli zůstat u jeho lůžka. Večerní šaty visely ve skříňce celé zamazané od jeho krve, ale ona se o ně nestarala. Byla to jen věc, ale ten muž ji zachránil a ona pak na oplátku jeho. Ten pitomý kus hadříku přece nebyl důležitý.

Když ho přenášeli z vozíku do postele, mírně se nadzdvihl. Naklonila se k němu. „Pane Muldere? Slyšíte mě?“

Párkrát zamrkal. „Dano?“ Její zářivý úsměv ohřál jeho tělo jako kamínka.

Donutil se pousmát. „Kde to jsem?“

„V Georgetownu, v nemocnici. Budete zase v pořádku, ruka bude jako nová.“

Poprvé se podíval na svou paži, pevně zavinutou v obvazech. „Průstřel?“

Dana přikývla. „Zachránil jste mi život. Děkuju“ dodala téměř šeptem.

„Není zač.“

Překvapeně mrkla, ale nakonec přikývla. „Musíte odpočívat. Zkontroluju vás ráno.“

„Musíte už jít?“ Oči se mu zase zavíraly.

„Za chvilku“ vzala jeho pravou ruku do svých dlaní a jemně ji hladila, dokud neusnul. Místo, aby pak odešla, schoulila se do křesla u jeho postele.

Možná by mohla počkat, až dorazí někdo z jeho rodiny.

Sestra ji probudila v šest ráno, když kontrolovala pacientovy vitální funkce. Dana si připadala zahanbená, že je ještě v jeho pokoji, ale na druhou stranu bylo aspoň jasně vidět, jak strašně byla unavená. Měla by jet domů. Nebylo to poprvé, co zůstala v nemocnici přes noc, ale Daniel bude bezpochyby vzteky bez sebe. Dá si rychlou sprchu, převleče se do čistých věcí a vyřídí nějakou korespondenci v kanceláři. To by už mohl být manžel vzhůru. Než se stačila pohnout, muž na posteli sevřel její prsty. Ani si neuvědomila, že ho stále drží.

„Dano? Vy jste pořád tady?“ Dana se na něj nedokázala neusmát. Byl tak krásně rozespale pocuchaný, jako milenec, co právě vystrčil hlavu zpod přikrývky. Postavila se. Jak k čertu přišla na tuhle myšlenku? Jeho úsměv ztuhnul, když si všiml mrzutého výrazu v její tváři. „Jste v pohodě?“ ptal se.

„Na to bych se měla ptát já“ vyhnula se záměrně otázce. „Máte bolesti?“

„Ne. Je mi dobře. Nemůžu uvěřit, že jste tady zůstala celou noc.“

Dana lehce zavrtěla hlavou. „To není problém.“

„No… oceňuju to.“

Její úsměv trošku roztál. „Podívejte, musím do práce, ale ještě se na vás přijdu podívat.“

„Nikam nepůjdu, alespoň prozatím.“

Tiše se zahihňala a vykročila ke dveřím. „Á… doktorko Waterstonová, tady jste“ slyšel Mulder z chodby. „Hledal vás manžel. Chce se s vámi sejít…“ Hlas utichl, jak se za ní dveře zavřely. Úsměv mu zmrzl na tváři. Její manžel. Samozřejmě, že je vdaná, podívej se na ni. Nevšiml si snubního prstýnku, ale… Přišlo mu, jako by se celý den pohroužil do tmy.

Když později zaklepala na dveře a vstoupila, její úsměv zmizel, jen co se na ni pacient podíval. „Pane Muldere? Děje se… Je vám dobře?“

„Je mi fajn.“

Zamrkala. „No, nezní to moc přesvědčivě. Stalo se něco?“ Nenápadně se rozhlédla po místnosti, ale nenašla žádnou stopu po nějaké návštěvě, žádné květiny, bonbóny, nic. Kde byla jeho žena, rodina, přátelé?

„Proč by se mělo něco stát? Našel vás manžel?“

Dana konečně pochopila. „Vy se na mě zlobíte?“

„Ne. Jen byste měla nosit prstýnek nebo tak něco, abyste se ujistila, že vás lidi špatně neodhadnou.“

„Tyhle věci dost překážejí, když operuju“ vysvětlovala bez špetky emocí. „Omlouvám se, jestli jsem ve vás vyvolala mylný dojem.“ Její zlost rostla a hlas se měnil v kus ledu.

Mulder se zarazil, nejistý, jak má na její vztek reagovat. Dana se otočila a zamířila ke dveřím. „Dano, počkejte… já jsem…“

Dveře se otevřely. „Dano? Tady jsi. Přijdeme pozdě na schůzi.“

Dana ke staršímu muži vzhlédla. „Danieli, to je zvláštní agent Fox Mulder, muž, který mi zachránil život.“ Pak se podívala na Muldera. „Doktor Daniel Waterston, můj manžel.“

Daniel vyšel Mulderovi vstříc s nataženou paží. „Mé nejhlubší díky, pane Muldere. Chtěl jsem za vámi přijít později. Samozřejmě, kdyby se Dana večer neopozdila, nic z toho by se nestalo a vy byste tady teď neležel zraněný. Je mi to líto.“

Tohle je její manžel? Otec možná… Vyčítá jí to? „No, to nic není. Jsem rád, že to nakonec dopadlo takhle.“

„To je od vás laskavé, pane Muldere. Omlouvám se, ale musíme běžet. Ještě jednou díky. Dano…“ popadl ženu za loket a nasměroval ji ke dveřím.

Během toho chlapského rozhovoru se Dana na Muldera ani jednou nepodívala. Nemohl ji nechat odejít, aniž by jí pohlédl do očí. „Dano?“ Zarazila se a konečně na něj pohlédla. „Já…“

„Musíme jít na tu schůzi, pane Muldere. Nechci, aby si někdo myslel něco jiného.“ Daniel se na ni překvapeně podíval, když tato slova pronesla. Ale pak nad tím mávl rukou, stejně jako nad nebezpečím, kterému byla vystavena den předtím.

Mulder zavřel oči. Tohle pěkně podělal.

Zřízenec otevřel dveře a otočil se, aby Muldera sedícího na vozíčku zavezl do pokoje. „To je dobrý, zvládnu to“ vstal pacient namáhavě na nohy. „Dík za svezení, ale k posteli už dojdu sám.“

„Určitě?“

„Jo, je mi fajn.“ Zřízenec přikývl a pokračoval dál chodbou.

Mulder se pohnul směrem k posteli a zarazil se, když si všiml postavy sedící v rohu. „Dano?“ Vykročil směrem k ní. „Dano, podívejte, omlouvám se, jak jsem se předtím choval. Byl jsem nějak nesvůj a … Jste, jste v pořádku?“

„Nevím, proč jsem tady“ vstala prudce ze židle, jako by se právě vrátila do přítomnosti.

„Prosím, nechoďte ještě. Já… Choval jsem se jako blbec. Prostě mě zarazilo, že jste vdaná.“

„Proč vás to vůbec zajímá?“ podívala se na něj studeně.

„Zajímá“ klesl na lůžko.

Dana se zadívala z okna a zhluboka se nadechla. „Kde jste byl?“

„Fyzioterapie. Možná mě už zítra pustí“ snažil se vyčíst význam výrazu v její tváři. „Prý si vedu dobře.“

„To je skvělé.“

Nebyl si jistý, co má říct, ale chtěl, aby s ním zůstala. Jasně, byla vdaná, ale… Z nějakého důvodu s ní byl podivuhodně spojený. Chvíli jen tak mlčeli, až jí přišlo, že se oba chovají jako cvoci. Nakonec se rozhodla: „Musím jet domů.“

„Opravdu musíte?“

„Neměla jsem sem vůbec chodit. Vypadá to jako…“

Mulder jí skočil do řeči. „Jsem rád, že jste přišla. Uvidím vás zítra?“

„Ne. Celé dopoledne operuju. Než skončím, už budete určitě pryč.“

Pár vteřin hleděl k zemi. „Takže… tohle je sbohem?“

„Děkuju, pane Muldere. Za všechno.“

„Stačí jenom Muldere, prosím. Já… já bych měl poděkovat vám.“ Sledoval ji, jak vychází z místnosti a donutil se, aby ji nevolal zpátky. Jak to, že se najednou cítil tak zatraceně opuštěný?

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dana usedla k malému stolku a rozložila před sebou časopis. Ten článek by si měla vážně přečíst. Stejně nic jiného dělat nemůže. Rozhodně ne dnes v noci. Propustili ho před dvěma týdny a Daniel už začal podezřívavě sledovat její přetrvávající rozladěnost. Zhluboka se nadechla a olízla malou plastovou lžičku. Najednou ucítila, že nad ní někdo stojí, a vzhlédla.

„Zdravím. Je tady volno?“

„Muldere?“

„Pamatujete se. Můžu?“ ukázal na prázdnou židli.

„No, jistě. Co tady děláte?“

„Rehabilitace.“

„Takhle pozdě?“ podívala se udiveně na hodinky.

„Vzali mě po práci. Vypadá to, že za dva týdny už to cvičení ani potřebovat nebudu.“

Usmála se. „To jsem ráda. Už jste zase ve službě?“

„Jen u papírování. Proč vy jste tady tak pozdě?“ Nezmínil se, že ji docela dlouho hledal, než ji uviděl sedět tady. Nebyl si jistý, proč to vlastně dělá, ale chtěl, ne, musel ji vidět.

„No, Daniel odjel z města, tak jsem dala Pilar volno a řekla si, že se navečeřím rovnou tady. Prostě je to jednodušší.“

„Tohle je vaše večeře?“ hodil bradou ke kelímku jogurtu.

„Co se vám nezdá?“ upřela na něj svůj pohled.

„Tohle přece není večeře. No tak.“

„No tak?“ nechápala, ale oči jí začínaly zářit.

„Jo. No tak. Znám jedno bezva místo na večeři. Máte přece volno.“

„Proč?“

Mulder pochopil, na co se ptá. Opřel se zády do židle a chvíli ji pozoroval. Pak se k ní přisunul blíž a šeptem vysvětloval: „Víte, existují určité kmeny, které věří, že když někomu zachráníte život, část z něj se ocitne ve vás. Takže… já jsem zachránil vás, vy pak mě, jestli mají pravdu… nemůžu vás nechat jíst tohle.“

Dana pozvedla obočí. „Ani jeden z nás k žádnému takovému kmeni nepatří.“

„Ale nikdy nevíte, kdy na něj můžete narazit“ nevzdával se. Pak se na ni zašklebil. „No tak.“

Lehce zavrtěla hlavou a nechala ho, aby ji vzal za ruku. Hodil kelímek od jogurtu do koše a vedl ji k autu. Když jí otevíral dveře, ujišťoval ji: „Nebojte se, pak vás sem zavezu zpátky, abyste si mohla vzít své auto.“

„Vlastně pořád svoje nemám. Zadržovali ho kvůli důkazům a Daniel trval na tom, aby bylo bez poskvrny.“

„To není špatný nápad. Co si pamatuju, nadělal jsem v něm slušnou paseku.“ Vjel na rušnou silnici a po očku na ni pohlédl. „Nejste naštvaná, že jsem vás takhle unesl, že ne?“

„Ne. Stejně neměli můj oblíbený jogurt.“

Zasmál se. „A jaký to je?“

„Borůvkový. Měli jenom jahodové.“

„Aha, tak proto jste si nakonec dala říct“ snažil se znít nenuceně.

„Teď jste na to kápl.“ Oči se jí smály. Přikývl a stále ji pozoroval. Na malý okamžik přemýšlela nad tím, zda nedělá chybu, jenže to už sjeli z hlavní do tiché boční ulice. O několik minut později zastavili před něčím, co vypadalo jako dost ošuntělá pizzerie. „Tady?“ zeptala se nedůvěřivě.

„Jo. Nedejte na první pohled, tady dělají nejlepší pizzu ve městě. Věřte mi.“ Obešel auto a galantně jí otevřel dveře.

Vedl ji do boxu blízko baru. Staré červené kožené sedačky dýchaly nostalgií a Mulder si vybral tu, která byla blíže k východu. Dřevo stolu léty popraskalo a skvěly se v něm vyryté iniciály dřívějších hostů. Dana se rozhlížela po okolních zdech, neónový poutač vybrané pivní značky i jiné dekorativní předměty vyzařovaly pohnutou historii, která jí přišla tak nějak důvěrně domácká, jaký rozdíl proti luxusu a chladu, ve kterém žila posledních pár let. Nechala Muldera, aby objednal. Dokonce i pivo.

„Už neberu léky, doktorko. Nebojte se.“

Dana se s oddychnutím pohodlně opřela. Když číšnice odešla, zadívala se Mulderovi do očí. „Můžete mi říct, co se ten večer doopravdy stalo? Chci říct, vypovídala jsem na policii, ale moc jsem toho nevěděla. Agent Wilkins mi nechtěl odpovědět ani na jednu otázku.“

„No, ten případ je už uzavřený. Muž, kterého jsem střelil, zemřel“ rozhlédl se Mulder opatrně kolem sebe, aby se ujistil, že je nikdo neposlouchá. „Připletla jste se do předávky výkupného, které nedopadlo zrovna nejlíp. Zahlédl nás a dal se na útěk. Unesl desetiletou holku.“

„Našli jste ji?“

„Ano“ potvrdil se sklopenou hlavou.

„Co?“

„Ublížil jí. Bude se hodně dlouho zotavovat. Nevím, jestli bude…“

„Jestli je jí jen deset a má příkladnou léčbu, tak by…“ Odmlčela se, když pohlédla do jeho tváře.

„Ten chlap ji zneužil. Pochybuju, že bude moci mít někdy děti.“

„Aha“ položila svou ruku přes jeho. „Omlouvám se.“

„Tyhle případy s dětma mě vždycky rozhodí“ zakroutil se.

„Chápu to.“

„Hej, pojďme změnit téma.“

„Jasně“ usmála se Dana a chtěla svou ruku stáhnout zpátky. Mulder ji však uchopil a jemně stiskl.

Tak si povídali o všem, co zažili od doby, co ho propustili z nemocnice. Smála se, když jí líčil svůj vkus v oblékání a zapálení pro domácí práce. A měl pravdu, ta pizza byla jednou z nejlepších, jaké kdy jedla, a i když jí z talíře ukradl dva kousky, byla neuvěřitelně plná. Právě se řehtala na celé kolo, když si všimla, kolik je hodin.

„Je devět hodin. Muldere, musím už domů.“

Mulder zkontroloval své vlastní hodinky a pak přikývl. „Jo, to je. Musíte někde nutně být?“

„Ne, ale chtěla jsem dnes přijít dřív.“

„Dobře. Odvezu vás zpátky k nemocnici. Díky za společnost při večeři.“

„Za málo. Bavila jsem se. Já děkuju.“

„Já, no… Měl jsem trošku strach z našeho posledního…“

„Muldere, to je v pořádku, vážně.“

„Fajn.“ Uchopil ji za ruku, aby jí pomohl vystoupit z boxu.

Když se vrátili k nemocnici, zastavil kousek u vypůjčeného auta, kterým dočasně jezdila. Šel s ní až k němu. „Děkuju, Muldere.“

„Užil jsem si to“ otevíral jí dveře, aby mohla nasednout. „Jeďte opatrně.“ Dana přikývla a vsunula klíček do zapalování. Otočila s ním, motor škytnul a pak zhasl. Zkusila to znovu a stalo se totéž. Mulder otevřel dveře. „Zlobí to?“

„Stalo se mi to už ráno, ale nakonec naskočilo.“ Zkusila znovu nastartovat a motor se konečně rozeběhl. „No a je to.“

„Nelíbí se mi, jak v tom rachtá, radši pojedu za vámi, pro jistotu.“

„Muldere, oceňuju váš zájem, ale určitě to zvládnu sama.“

„Já vím, ale nechci, abyste někde zůstala trčet, až to zase chcípne.“ Vypadal tak odhodlaně, že nakonec přikývla. Koneckonců byla jeho nabídkou mile potěšena. Následoval ji ven z města do blízkého sousedství pečlivě udržovaných trávníků a obrovských, honosných vilových domů. Zamířila branou vzhůru k jednomu z nich. Vjela do otevřených garážových vrat a on zastavil těsně před nimi. Když vystoupila a popošla směrem k němu, stáhl okýnko a naléhal: „Měla byste to auto vrátit a trvat na jiném.“

„To udělám. Poslouchejte, když už jste sem vážil cestu, pojďte na kafe.“

„Nechci obtěžovat…“

„Uděláte mi tím radost“ usmála se na něj a otevřela mu dveře. Mulder vytáhl klíčky ze zapalování a následoval ji do domu. Zastavili se v kuchyni. „Dost velká, co?“ prohlásila, jak se rozhlížel kolem.

„No, právě jsem si v duchu říkal něco jako wow.“

Přikývla. „Nemám moc příležitostí k vaření, ale kafe udělám. Pak vás provedu.“

„Budu potřebovat drobečky z chleba, abych se neztratil?“

„Možná, ale já vás nespustím z očí.“ V ledničce našla kousek koláče a přidala ho na tácek k šálkům. Pak se obrátila k hale. Mulder ji tiše následoval.

„Myslím, že wow to vcele nevystihuje.“

„Já vím“ rozhlédla se kolem. „Už to několikrát fotografovali do časopisů o bydlení.“

„Odvedla jste dobrou práci.“

„Já ne. To Beatrice, Danielova první žena.“

Mulder se ulehčeně usmál. „Fajn.“

„Nelíbí se vám tady?“ našpulila rty.

„No, myslím, že to není váš styl“ těkal očima po mrtvolně studené místnosti. Silně mu připomínala muzeum. Živě si dokázal představit rudé provazy natažené kolem nábytku, aby návštěvníci zůstali v přesně vymezených prostorách.

„Díky.“

„Chystáte se něco změnit?“

Dana zavrtěla hlavou. „Tady dole nemám šanci. Upravila jsem si ložnici, ale stejně doma moc času netrávím. Nemocnice je přednější.“ Ošila se. „Daniel na tomhle domě visí, já k němu takovou vazbu nemám.“ Kriticky se rozhlédla kolem sebe. „Už ho ani nechápu. Je to tak strnulé a formální. A ty barvy… jsou nepříjemné.“

Mulder chápavě přikývl. „Nedokážu přesně říct, co se mi nelíbí, ale tahle rudá barva vám nesedí. Vidím vás v… mnohem jemnějších odstínech.“ Dana zamrkala, jak si náhle uvědomila, že je v domě úplně sama s v podstatě cizím člověkem. Mulder to vycítil. „Musím jet. Děkuju za kafe a koláč.“

„Malá odměna za doprovod domů.“

Chvíli na ni upřeně hleděl. Necítila se tady dobře, ale sama si takový život zvolila. Proč nad tím vůbec přemýšlel? Sotva ji znal, ale měl silné tušení, takové, jaké se nedá ignorovat. Chtěla za ním jít k vozu, ale on jí pokynul, aby zůstala v teple. „Doufám, že se zase potkáme, ovšem za příjemnějších okolností než poprvé.“

„Já taky“ usmála se.

Později se k tomuto okamžiku udiveně vracel, ale teď nezaváhal. Sklonil se a přitiskl své rty na její. Ona neuhnula, ani mu jednu nevlepila. Jen vypadala zaskočeně. „Dobrou noc“ vydal se k automobilu a ještě jednou se po ní ohlédl. Její prsty se jemně dotýkaly místa, které prve políbil. Cítil chvění ve slabinách. K čertu, musel odsud co nejrychleji pryč.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tato povídka je velmi obsáhlá, zbylý text si můžete přečíst po kliknutí na odkaz níže. Nezapomeňte se poté vrátit a povídku okomentovat.

:: STÁHNOUT KOMPLETNÍ POVÍDKU VE FORMÁTU .DOC ::

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 27.7.2010 v 20:00 v kategorii Povídky.