Kult X

autorka Kim | překlad luca | rating PG | kategorie V, R, A, alternate univers | spoiler FTF

Seděli spolu v autě. Mulder ji vzbudil ve dvě ráno. Jeli někam za město, kde se podle Skinnerova tvrzení našlo tělo oběti. Mulder předpokládal, že by mohlo jít o útok upíra vzhledem ke dvěma kousnutím na krku. Tak teď řídil na konci prosince, kdy mrzlo, až praštělo. Byla mnohem větší zima než obvykle. Silnice byla naštěstí prohrnutá a posolená, přesto musel jet hodně opatrně. Skrytá ledovka mohla číhat kdekoliv. Když otočil hlavu ke Scullyové, všiml si, že se třese. Přidal vytápění.

„Myslím, že v Antarktidě je tepleji, Scullyová“ oslovil ji.

„Souhlasím“ usmála se vřele a ohřála tak chladné ovzduší uvnitř vozu. Mulder jí úsměv vrátil. Začalo hustě sněžit, v příštím okamžiku mizela vozovka pod bílou přikrývkou. Neviděli na pár metrů před sebe. „Muldere, možná bychom se měli vrátit. Takhle dost riskujeme.“

„Scullyová…“ Jeho slova nemohla být vyslyšena. Protijedoucí automobil dostal smyk, několikrát se otočil na kolem své osy a pak se zcela bez kontroly čelně střetl s jejich vozem.

Scullyová se ocitla někde v neznámu. Otevřela oči. První věc, které si všimla, bylo jasné světlo deroucí se do oken. Slunce? Je zima… myslela si.

„Dano! Přijdeš pozdě do práce!“ volal někdo z dálky. Ten hlas jí byl povědomý. < Mulder. Ale proč mi říká Dano? Kde to jsem? Je to skutečnost? Nebo se mi to zdá? Jsem mrtvá? > Rozhlédla se po místnosti. Nepoznávala ji. Nebyl to její byt. Vlastně to vůbec nebyl byt. Vstala a vyhlédla z okna. Přímo pod ním rozkvétal záhon růží a do dálky se táhla pečlivě udržovaná zahrada. Scullyová se oblékla a sešla dolů. Mulder připravoval snídani.

„Muldere, co to děláš?“ ptala se užasle.

„Dano, proč mi říkáš Muldere? Chystám ti jídlo. Máš asi tak dvacet minut, aby ses dostala do práce. Já pět“ odpověděl.

„Mul… Foxi, kde pracuju?“

„Neblázni. Jsi Dana Mulderová – nejlepší advokátka na světě.“

< Dana Mulderová? Advokátka? Ocitla jsem se v životě někoho jiného? > Mulder pozvedl pánev a nechal poslední omeletu sklouznout na talíř, který jí podával. Tázavě se na něj podívala. „Jez“ pobídl ji a přisunul vidličku. Scullyová váhavě ochutnala. Byla překvapená, že vejce nebyly jako podrážka, vzhledem k pět měsíců starému džusu v Mulderově ledničce v jejím vlastním světě. A aby toho nebylo málo, vzápětí jí podával malý kožený kufřík.

„Kde to přesně pracuju?“ ptala se ještě s plnou pusou.

„Dano, ty trpíš ztrátou paměti nebo co?“ opáčil Mulder.

„Ne, jen si nemůžu vybavit, kde je moje kancelář“ uklidňovala ho.

„Čtvrtá ulice. Jdi už“ zavrtěl Mulder hlavou a vystrčil ji ze dveří do zcela cizího sousedství. 

Takovýhle život si představovala, když byla mladší. Dům, klidné a hezké prostředí. Zahrada a dobrá práce. Hezký a hodný manžel. Nikdy nesnila o životě, jaký vede v opravdovém světě. Že zažije tolik strachu a bolesti. Myslela si, že se vdá ve dvaceti a bude lékařkou. Mýlila se. Ale i přesto, nakolik se vzdálila vysněné představě, viděla stříbrnou záři naděje. Mulder. Ten den, kdy vešla do jeho malé, zatuchlé sklepní kanceláře a viděla nápis Chci věřit na zdi, nepředpokládala, že to bude fungovat. Že se stanou alespoň přáteli. Znovu se mýlila. Věcem, ve které věřil, se nejprve smála. Směšný Mulder. Šílený Mulder. Strašák Mulder. Ale čím více viděla, tím více se otevírala nepochopitelným a krajním možnostem, které neměly šanci na přežití. Neviděla je až do té nehody na chodbě. Teprve pak si uvědomila, čím mohly být. Existence. Včely… Najednou ta jasná vize zmizela. Ponořila se do černoty. Čas ubíhal a více a více složek plnilo jejich nové skříně a zásuvky poté, co staré shořely.

A pak tady bylo to auto, led…

Mulderova hlava se rozbila o volant. Myslel však jen na Scullyovou. Je v pořádku? < Bože. Scullyová. Scullyová, prosím tě, zvládni to.>

Ve svém opravdovém světě se třásla zimou uprostřed mrazivé noci. Ve snu slyšela zpívat ptáky. Listy stromů se tetelily v teplém letním vánku. Krásně nadýchaná oblaka jí plula nad hlavou. Vzduch voněl po květinách. Bylo to perfektní. Jako z pohádky. Zavřela oči. Nikdy jí nebylo tak dobře.

Oči se jí široce rozevřely. Byla jí zima. Viděla jen a jen sněhové vločky a rozmazanou siluetu, o které věděla, že je to Mulder. Víčka jí těžkla.

Když se znovu rozkoukala, ocitla se zpět v ráji. „Dano! Raději už jeď!“ slyšela Muldera volat skrze kuchyňské okno. Zachrastila svazkem klíčů a snažila se najít ten správný. Konečně poslední klíček vklouzl do zámku. Nasedla do auta, nastartovala a vydala se hledat Čtvrtou ulici.

Večer se schoulila na gauč po Mulderově boku. Byl to zatraceně těžký den, když předstírala, že chápe všechno, co jí kladli na stůl. Advokátka bez zkušeností. Teď se společně koukali na jakýsi starý horor. Z vedlejšího pokoje přiběhl Queequeg a skočil Scullyové na klín. Probírala se jeho srstí. Páni, tak dlouho to nedělala. Byla unavená. Položila si hlavu na Mulderovo rameno. Usnula, aby se vzbudila v realitě.

„Scullyová. Mluv se mnou, Scullyová. Bože, ne. Scullyová. Tohle nemůže být pravda.“

Neviděla vůbec nic. Ale slyšela ho. < Jsem v pořádku. Neboj se, Muldere. Nic mi není. > Uklidňovala ho, i když se její rty nepohybovaly. Neslyšel ji. Byl příliš zaměstaný voláním jejího jména. Vnímala jeho přítomnost, jeho slzy jí dopadaly na tvář, jak se nad ní skláněl, a okamžitě mrazem tuhly. Cítila jeho rty na svých. Věděla, že se jí nesnaží políbit, i když o to tolik stála. Zoufale se ji pokoušel oživit, zachránit ji umělým dýcháním. Ona ho chtěla líbat, dokončit ten nerealizovaný polibek z chodby jeho domu před pár měsíci. Ale nedokázala se pohnout. Mohla jen myslet. Přemýšlet a modlit se. Modlit se, aby byla v pořádku. Modlit se, aby Muldera nezničilo, kdyby zůstala v temnotách.

Vyšla z nich, ale ne tam, kde by chtěla být. Toužila po Mulderově objetí. Po náruči přítele, ne manžela. V jednom životě ležela v Mulderově náručí, ve druhém v něm umírala. Mulder – manžel jemně zapletl prsty do rusých vlasů, které tolik zbožňoval. Film se přehoupl do druhé poloviny. „Hej, spící krásko. Zaspala jsi tu nejlepší část“ řekl.

„Ou…“ vydala ze sebe a oči se jí znovu zavřely, jak ji k sobě manžel přitiskl blíž.

Ocitla se znovu ve tmě. Její přítel Mulder ji choval na klíně. „Scullyová. Neopouštěj mě. Prosím, Scullyová. Nemůžu bez tebe žít“ prosil skrze vzlyky. Padal sníh. Cítila ho. Její přítel ji k sobě tiskl blíž. Chlad, který ji mrazil na zádech, byl nahrazen hřejivostí jeho těla zepředu. Vnímala, jak jí zkouší puls. Svoji tvář bořil do jejího krku. Uvědomila si, že hlasitě pláče, že ji jeho paže svírají. Slyšela ho křičet: „Ne! Ne! Ne!“ Pořád dokola. Pochopila, že je mrtvá.

Mohla by ležet tady na gauči, schoulená v náručí manžela třeba celou věčnost. Zajímalo ji, zda celou věčnost má. V reálném světě byla mrtvá. Ne kvůli střelné ráně nebo mimozemskému útoku, ale kvůli něčemu tak jednoduchému a běžnému jako automobilová nehoda. Pravděpodobně zemřela v objetí Muldera – přítele. Věděla, že ho to zlomí. Slyšela ho naříkat, že bez ní nemůže žít. Věřila mu to. Ale Muldera měla. Měla tenhle život, tenhle sen, tenhle náhradní svět, do kterého se nechala polapit. Nebylo to však jednoduché. Nebyla na to připravená. Na smrt. Na manželství s ním. A byla si jistá, že nejspíš nikdy nebude. Ne ve vlastním světě. Mohla Muldera nekonečně milovat, on ji také, ale nikdy se nemohli vzít. Ne při práci, jakou sdíleli. Syndikátu by to dalo do rukou mocnou zbraň. Co bylo tohle, tenhle život, tenhle sen, tenhle náhradní svět, do kterého vklouzla? Nějaká variace na světlo na konci tunelu? Kdo by mohl popřít jeho sílu? Slibovalo mír a naději a nakonec se změní na bolesti a strasti všedních dnů. Tohle bylo její světlo. Mulder jím byl. Někdo jí dal ten sen, aby se poddala a zůstala. Aby se smířila se svou smrtí. Jenže ona stále měla možnost volby. Mohla odejít. Mohla se vrátit do světa, kde je hlavní náplní každého dne čelit strachu a krýt si záda. Kde mají s Mulderem vztah pouze platonický. Kde mezi nimi klíčí vášeň. Kde může svoji lásku k němu vzít do vlastních rukou od samého počátku.

Scullyová slyšela sirény. „Bude to dobré, Dano. Dostaneš se z toho, Dano. Vydrž. Ještě chvilku“ šeptal jí Mulder do ucha. Lékaři vybíhali z ambulance. Pokládali ji na nosítka.

Nastalo ráno ve vysněném světě. Scullyová se vymanila z náruče svého spícího manžela Muldera a pozorovala ho. Byl tak krásný. Milovala ho. On miloval ji. Jenže sem nepatřila. Tohle nebyl ten život, který by měla žít. Cítila eufórii. Žila ve světě svého dětství a všechno dobré muselo jednou skončit. Vlepila jemný něžný polibek na Mulderovo čelo. „Sbohem“ zašeptala, jak vycházela ze dveří. Omdlela na příjezdové cestě.

Její oči se otevřely. Pomalu. Hluk. Spousta hluku. Pípání. Mluvení. Nemocnice. < Jsem v nemocnici. Žiju. Sem patřím. > Cítila, jak Mulder bere její ruku do svojí.

„Jak je ti?“ ptal se.

„Už mi bylo líp“ odpovídala ona.

„Myslel jsem, že jsem tě ztratil“ řekl.

„Nikdy tě neopustím, i kdyby mé tělo zemřelo“ ujišťovala ho.

Mulder vstal a přitiskl ji k sobě. Scullyová viděla světlo. Záři. Budoucnost, kterou měli před sebou. Viděla, kým mohou být. Štěstí, které mohli dát jeden druhému, když spolu zůstanou. Možná se to jednoho dne splní.

Možná.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 23.11.2009 v 18:00 v kategorii Povídky.