“Nahlížíš-li dlouho do propasti, nahlédne propast do tebe”
Nedávný revival nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.
7. Grotesque (3. série, 14. epizoda) režie Kim Manners | scénář Howard Gordon | poprvé uvedena 2. února 1996
Groteska je nejlepší epizoda, kterou nikdo neviděl. Tímto způsobem bychom mohli v jedné větě shrnout osud, který tuto epizodu potkal. Vzdor tomu, že Grotesque je jen vzácně zařazována mezi nejoblíbenější epizody, se jedná o brilantní thriller, který svou ponurostí nachází srovnání jen s těmi největšími klenoty v seriálu. Epizoda vyniká zvláště mocným vizuálním zpracováním, které posloužilo Davidu Duchovnymu, aby na pozadí vší té beznaděje rozehrál jeden z nejlepších výkonů své kariéry. Grotesque se stala vůbec první epizodou seriálu, ve které Mulderovi regulérně hráblo, což je zajímavé prvenství, zároveň však něco, z čehož se následně stane taková malá tradice.
Grotesque svým tématem monster v nás (po vzoru Stokerova Drákuly a Shelleyové Frankensteina) připomíná gotický horor, což je příhodné, protože chrliče, které v této epizodě sehrávají svoji zlovolnou roli, jsou charakteristickým prvkem architektury právě období gotiky. Tematicky pak Grotesque čerpá z ponuré nietzscheovské filosofie, potažmo klasických hororových námětů, které nás varují, že „když dlouho nahlížíme do propasti, nahlédne propast do nás“. Stejně jako ve všech ostatních případech, které jako by Grotesce z oka vypadly (Paper Hearts, Folie à Deux, Field Trip), i tentokrát do propasti nahlédne (a na samé její dno dopadne) Mulder. Právě scény, ve kterých agent ztrácí zdravý rozum, jsou nejsilnější. V této souvislosti je – vedle Duchovnyho hereckého umu – třeba pochválit zanícení scénáristy Howarda Gordona, který se rozhodl v maximální možné míře oprostit od paranormálních jevů a fiktivních démonů, aby prozkoumal démony, kteří jsou každému z nás rovnocenně blízcí – démony vlastního vědomí, projevující se obsedantními poruchami, rozdvojenými osobnostmi, paranoidními představami, zkrátka psychózami i běsy všech možných hloubek a rozměrů.
Ze závěrečných slov agenta Muldera mě mrazí pokaždé, když je slyším. Pro jejich naléhavost, jejich pravdivost, i pro to, že agent mluví nejen sám o sobě a posedlostech, které jím celý život zmítají, ale o všech skutečných vyšetřovatelích, kteří do tváří šílenství nahlížejí dnes a denně po celém světě, abychom my všichni ostatní mohli zůstat v bezpečí, třeba jen zdánlivém:
„Zmítáme se v temnotě, děláme všechno, co je v našich silách, abychom zvítězili nad zlem, které by jinak zničilo nás. Ale když se povaha člověka stane jeho osudem, není tento zápas jeho volbou, ale posláním. Přesto nás někdy tíha tohoto břemene nechá klopýtnout a prolomí křehkou pevnost našeho vědomí. Zrůdy pak vstoupí dovnitř a my se osamělí díváme do bezedné propasti, do té rozesmáté tváře šílenství.“
Tento článek byl zveřejněn 24.5.2020 v 0:00 v kategorii Nejlepší epizody.
