Kult X

autorka Marguerite | překlad nabaa

Sandy´s Bar and Grill, 21:15

Je to jednoduchá otázka.

„Budete do toho hamburgeru chtít cibuli, pane?“

Neodpovídám. Představuju si je před sebou. Malé kousky toho, co dříve tvořilo celou cibuli. V mé vířící představivosti se vracejí zpátky, jsou nejprve neuvařené, pak neposekané a nakonec opět pečlivě poskládané do větší cibule, která kdysi bývala jejich životem. Pod mikroskopem se jemná kůžička cibule nápadně podobá lidské kůži. Je tvořena buňkami, stejně jako naše, vytvářejícími tenoučkou vrstvu, která vypadá odolně, ale může být lehce pohmožděna nebo potrhána.

Kdysi jsem byl celou cibulí. Měl jsem otcovu lásku a matčin nezmírající obdiv. Pak přišla Samantha a já jsem přestal být středem života kohokoliv kromě mě samého. Přišel jsem o jeden plátek své cibule. Plakal jsem.

To, že jsem se v sedmé třídě nedostal do prvního basketbalového týmu mi vzalo další vrstvu buněk a otcovo zklamání z mého neúspěchu v atletice další. Přišly slzy, které však musely zůstat skryty.

V tu noc, kdy Samantha zmizela, jsem cítil jakoby už nebyly další vrstvy, o které bych mohl přijít. Ale mýlil jsem se, tak strašně jsem se mýlil. Hysterie mé matky odloupla další kousek z mého já a nevrlá lhostejnost mého otce odřízla můj stvol. Zůstal jsem jen masou syrových membrán. Vrstvy byly pryč a nahradily je slzy, tiché zničené vzlyky, které jsem v noci schovával pod polštář a které mě pronásledují dál a dál.

Jak jsem rostl, odpadávaly ze mě vrstvy jako papírové kapesníky. Jednoho dne, když jsem byl ve škole, se můj otec sbalil a odstěhoval. Má matka našla útěchu uvnitř své vlastní cibule ponechávajíce tu mou vyschlou a zvadlou zcela o samotě. Rozkládající se zbytky. Hořké poznání, že podstatou jejich opatrovnického sporu nebylo to, kdo si mě vezme, ale spíš to, kdo si mě nevezme. Jejich prázdné židle u maturitního ceremoniálu. Samanthiny narozeniny a Vánoce a zástupy náctiletých dívek, které všechny tak zoufale toužily zbavit mě bolesti, že mi padaly do náruče a odtrhávaly to, co jsem jim nemohl dát.

Na letiště jsem jel sám taxíkem a zaregistroval jsem se u mezinárodního terminálu. Na americkou půdu jsem nevkročil, dokud jsem neukončil studium v Oxfordu. Další plátky, mnohem víc než jsem měl za možné, jsem ztratil v Anglii. Phoebe si jich vzala plnou hrst a snědla je přímo přede mnou, pohltila mě a dala mi dvojitý důvod k pláči.

Když jsem se konečně vrátil domů, nebyl tam nikdo, kdo by mě uvítal. Bůhví, kde byl můj otec. Matka poslala řidiče, aby mě vyzvedl a zavezl do hotelu. Měla společnost a nechtěla být rušena.

Teď když vím, kdo tou společností byl, srdce mi nad tou myšlenkou vázne v krku. Po zádech mi jezdí mráz, a já se ho nemůžu zbavit.

Každý den, který jsem strávil u Násilných zločinů, ubíral buňky z mé cibulové kůže, některé dny víc než jiné. Když zastřelili mého nadřízeného, jen jsem tam bezmocně stál a cítil, jak se scvrkávám. U soudu s Johnem Barnettem jsem ze sebe ztrácel víc a víc s každým slovem, které jsem pronesl k soudci, slzy mě pálily v očích, ale ven neunikly. Místo toho padaly do hlubokých ran mé cibulové duše a pálily v nich.

Pak se stalo něco, co mi dalo naději, že najdu Samanthu, a já jsem pookřál. Dostal jsem Akta X. Dostal jsem taky Dianu Fowleyovou, jejíž dvojakost mě zredukovala na průhledné jádro.

Pak přišla Dana Scullyová, první člověk, který mi řekl, že za mé slzy může uvolnění thiopropanal-s-oxidu z cibule a že když dám cibuli před krájením do lednice, bude pak reakce mírnější.

Přitom mě držela za ruku.

Sedí v restauraci naproti mě, dívá se nejdřív na mě, pak na číšníka, kterého čekání začíná unavovat. Rakovina, která ji ničila zvenku spotřebovala stejné množství energie trháním dalších a dalších vrstev mého já. Plakal jsem za oba. Nalezení klíče k jejímu uzdravení nakonec mé slzy vysušilo. Teď tady sedí, v restauraci u dálnice deset mil odnikud v Idaho, zářivá, zdravá a krásná. Její oddanost je tím živícím prvkem, který mi zabraňuje sloupnout mou poslední vrstvu a odhodit ji kamsi k nebi.

Samozřejmě, že má cibule už nikdy nebude celá, ale to, co mi zbylo, je ve skvělé péči Scullyové.

Cibule je fajn. Okořeňuje a ochucuje. V mnoha kulturách je ceněna – výtržníci v Indii vykrádají obchody, když je jí nedostatek. A nám je tady nabízena jakoby to bylo něco nepodstatného. Jsme blázni.

Podívám se na Scullyovou.

„Přihoďte ji tam hodně.“

Znuděný mladý muž odchází a Scullyová se usadí ve své polovině boxu. „Co to mělo být?“ „Co mělo být co?“

Počastuje mě svým nejostřejším pohledem, tím, který velmi jasně říká, že už jí vážně lezu na nervy. Zkouším trochu humoru.

„Zrovna mi došlo, že když si oba dáme cibuli, tak mě pak třeba i políbíš.“

Koutky jejích úst sebou lehce cuknou. „Muldere, Muldere, Muldere. Zrovna ty bys měl nejlíp znát to staré rčení.“

„Které zní…?“

Scullyová dlouze usrkne z hrnku své kávy a pak se na mě podívá se zábleskem v očích a zrádcovsky pobaveným úsměvem.

„Nevěř cibuli.“

Povzdechnu si a opřu se o polštář za mými zády. Má dřívější sebelítost je úplně pryč. Rozhodl jsem se nezpůsobit zánik žádné nevinné cibule. „Promiňte, číšníku…“

Znuděný chlapec se ke mně vrací i s tužkou a zápisníkem. „Pane?“

„Zapomeňte na cibuli, dám si houby.“

Ani se neobtěžuje na mě podívat. Je mu jasné, že jsem duševně chorý a nesmí mi odporovat. „Houby a žádná cibule. Samozřejmě.“

Odkluše a já se na chvíli zamyslím nad houbami. „Hele, Scullyová, věděla jsi, že houby nemají kořeny? Víš, taky jsem byl takový…“

 

Pozn.: Fráze „Nevěř cibuli“ je v originále „Trust no onion“. Bohužel v rámci překladu to nebylo možné zachovat, čímž se celý vtip poněkud degraduje, ale nedalo se s tím nic dělat. 

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 15.4.2008 v 0:04 v kategorii Povídky.