Kult X

autorka Ms. Spooky | překlad luca | rating PG | kategorie A, V, MSR | povídka ke stažení

Bylo časně. Vzduch byl ostrý, ale nesměle vycházející slunce slibovalo jasný a slunečný listopadový den.

Stál na rohu. Opět. V poslední době tady stával často. Káva s sebou ho hřála do dlaní. Stále cítil na rtech sladkohořkou chuť prvního doušku. Bylo po šesté a slunce pomalu stoupalo nad horizont.

Měl ještě hodinu.

Byla zima, přesto čekal bez hnutí. Přitom sledoval, jak se město kolem něj probouzí. Slunce házelo první stíny a další a další lidé plnili ulici. Se vším tím hlukem a spěchem to vypadalo, že vzduch bzučí jako roj včel.

Lidé mluvili – jeden na druhého, přes ulici, do telefonu. Nikdo se nestaral, že tady na rohu stojí, vlastně si ho nikdo ani nevšiml. Jenom jedna žena přecházející vozovku k němu vyslala nesmělý úsměv, snad ho chtěla pozvat na šálek čaje, ale když nijak nereagoval, přešla ho a večer si na něj už nejspíš nevzpomene.

Stál tady až do půl osmé… a čekal jenom na ni.

Pak se objevila ve dveřích svého domu a znovu mu brala dech.

Byla pořád krásná, navzdory všemu, čím prošla. Vlasy měla o kapku delší, ale stále sametové a temně rudé. Její pleť byla bledší, ale na kráse jí to nijak neubíralo. Teplákovka na ní trošku visela a dávala tak najevo, že je hubenější. Objektivní pozorovatel by řekl, že vidí poněkud ustaranou ženu po třicítce.

Podíval se jí do očí jen jednou a uviděl to – bolest, žal, ztrátu, ale také zlost a touhu.

A opět ho pohltil pocit viny…

O rok a půl dříve, Květen 1998, Mulderův byt

S úsměvem otevřel dveře. Bylo pořád hodně brzy. Dvě ráno.

Páni! Nejspíš jsem úplně ztratil přehled o čase.

Po udělání tuny papírové práce si oba uvědomili, že už je osm večer. Byli vyčerpaní a ten zvuk, jak pero škrábe po papíře, byl s okamžitou platností zařazen mezi zvuky, které dovádějí člověka k šílenství. Jak tak stáli na parkovišti, Mulder rozhodl, že si oba zaslouží dobrou večeři. Vydali se do malé italské restaurace blízko Kapitolu, a zatímco pojídali lasagne a fetucini, povídali si o všem a o ničem.

Byl to nádherný večer. Zase jsme si blíž a už bylo sakra načase, myslel si Mulder, když usrkával pomerančový džus. Šel zpátky do obývacího pokoje a málem sklenici upustil, když si všiml stínu stojícího v rohu u akvária. Jediná věc, která ten stín zviditelňovala, byl malý červený bod, který se pravidelně rozsvěcoval a zhasínal někde tam, kde musela být ústa nezvaného návštěvníka.

Měl jsem to vědět, pomyslel si Mulder, bylo moc dobře, než aby to byla pravda. Čtyři měsíce jsme o Syndikátu neslyšeli a teď tenhle začouzený bastard stojí v mém obýváku.

„Co tady chcete?“ ptal se.

„Pane Muldere, vy víte, že já…“

„Toho pana Muldera si strčte někam… Co chcete?“ ječel Mulder. „Řekni, co tady děláš, ty proklatý parchante. Řekni, co chceš a vypadni.“

„Chci, abyste rezignoval. Přestal pracovat na Aktech X“ odpověděl muž klidně.

„To nikdy neudělám!“

„Pane Muldere, uděláte… Práce na Aktech X je pro vás stresující, pro vaši milovanou partnerku obzvlášť…“

To Mulderovi stačilo, aby se přestal ovládat. Dvěma dlouhými kroky přiskočil k akváriu a popadl muže za límec. Přiblížil se těsně k jeho obličeji. „Neopovažuj se znovu ohrozit její život. Jestli jí něco uděláš, jestli třeba chytne jen rýmu, uštvu tě jako zvíře. Zabiju tě, slibuju.“

„Pane Muldere, vy mi vůbec nerozumíte. Já ji nijak neohrožuju. To vy. Už ji jednou unesli. To jsem ovlivnit nemohl. Ale mohl jsem jí způsobit rakovinu…“ Mulder sevřel mužův krk do kleští, až nemohl popadnout dech. „Počkejte. Musel jsem se rozhodnout: nechat ji zabít rovnou nebo znovu unést, což by ji stejně stálo život dříve nebo později. Ta rakovina byla vaše šance vyhrát boj s časem. Věděl jsem, že najdete lék. Ale teď… teď už nemám žádný vliv na to, co se agentce Scullyové může přihodit. Rezignace je má nabídka pro vás, abyste jí zachránil život.“

Mulder povolil svůj stisk. „Ale…“ Nevěděl, co si myslet, co zvolit, co je pro něj důležitější?

„Pane Muldere, musíte se rozhodnout rychle, raději dnes v noci než zítra“ prohlásil kouřící muž. Pak odešel.

Mulder usedl na gauč s hlavou v dlaních. Myslí mu vířily asi tři milióny myšlenek. Přemýšlel o svém poslání, hledání, o Samantě a pravdě. A pak o Scullyové, jejím smíchu, když seděla naproti němu v restauraci ani ne před hodinou. Jak výskala, když jí vyprávěl vtip – nikdy ji neviděl takhle uvolněnou jako dnes v noci. Viděl ji sedět na židli, spokojeně najedenou, trochu unavenou a tak nějak… šťastnou?

A s touto představou si začal balit kufry…

Listopad 1999, 7:45, Na stejném rohu

To se stalo před rokem a půl. Celý ten čas se snažil nalézt odpovědi.

Nejprve musel zmizet, aniž o tom komu řekl, s výjimkou Osamělých střelců, kteří mu pomohli získat novou identitu. Byli jeho spojením s minulostí, s normálním životem. Nesměli nikomu nic prozradit, zvláště ne Scullyové.

Když slyšel, jak byla zoufalá poté, co zjistila, že je pryč, přemýšlel o tom, že by ji do svého plánu přece jen zasvětil. Jenže pak si vzpomněl, co mu pověděl Kuřák. Rozhodl se prostě čekat.

Nikdy by si nepomyslel, že to bude trvat tak dlouho.

Kuřák před měsícem zemřel. Rakovina plic. Jak patetické. Ale celý Syndikát se otřásl v základech. S pomocí Střelců pronikl do jedné utajené sekce. Věci, které tam viděl, si ani v nejdivočejších snech nedovedl představit: křížence lidí a mimozemšťanů, povedené a méně povedené. Ti vypadali jako z béčkových hororů. Zjistil, že mimozemští rebelové zbrojí a ničí každou další naději na opětovné partnerství lidské rasy s mimozemskou. Svou sestru nenašel… zatím. Ale objevil důkazy, které naznačovaly, že snad stále žije a je v bezpečí.

Minulý měsíc se vrátil do D.C. A od té doby stával každé ráno na tom rohu, jenom aby ji na okamžik spatřil.

Nikdy neměl dost odvahy, aby přešel ulici a ukázal se jí. Většinou jen čekal, až vyjde z domu na obvyklý ranní běh. Pak odešel a přišel další ráno. Někdy zůstal, dokud se nevrátila, nebo ji sledoval do blízkého běžeckého parku, pokud si byl opravdu jistý, že ho nemůže spatřit.

Dnes se zastavil v jeho branách. Jistota byla ta tam. Měl tolik času na rozmyšlenou! Asi 99% jeho duše toužilo po opětovném setkání, aby jí ukázal, že žije, že je zpátky. Jenže tady pořád byla ta jedna malinkatá část, které se dokola ptala, co bude pak? Bude ráda, že ho vidí? Bude s ním mluvit? Nebo bude naštvaná a odejde? Nevěděl to, ale už nedokázal déle čekat.

Park nebyl velký, nemohl ji nenajít. Stála u malé fontánky, zády k němu. Okamžitě pocítil nehynoucí obdiv k její křehké postavě. Určitě existovala spousta lidí, kteří si o ní mysleli, že je slabá a zranitelná jen proto, jak vypadala. Mýlili se však. Byla to ta nejsilnější osobnost, jakou znal. A on nikdy nebyl cílem jejího hněvu. Tedy alespoň se snažil nebýt. Znal však muže dvakrát větší než ona, ze kterých udělala hlupáky podobné pětiletým dětem.

Teď z ní však čišela samota, smutek a zlost.

Stál tam a nevěděl, jak se k ní přiblížit. Měl by k ní jít a prostě říct Hej, Scullyová, vrátil jsem se? Dokonce i Mulder tušil, že to by nebylo na místě.

Ona mu to ulehčila, když se neočekávaně otočila směrem k němu.

Stál ve stínu dubu, takže viděla, že pod stromem někdo stojí, ale nemohla mu pohlédnout do obličeje. Chvilku na něj hleděla tak intenzivně, že se nedokázal pohnout. Jenže když se otáčela zpět, dodal si odvahy. Vykročil směrem k ní a ona ztuhla. Zastavil se jen pár centimetrů od její tváře.

„Ahoj“ zašeptal a pomalu zvedal pravou ruku, aby na ni mohl sáhnout. Přitom z ní nespouštěl oči. Jakmile se jí dotkl, uvědomil si, jak se lehce chvěje. Strachem? Radostí? Hněvem? Nevěděl to, ale nebylo to pro něj nezbytné. Byl teď tady s ní. V bezpečí. Už nebyl žádný Syndikát. Žádný hon za pravdou. Jen oni dva.

Prsty jí jemně přitiskl ke krku, zatímco palcem hladil její tvář. Nikdo z nich nepromluvil. Ptáci zpívali, slunce pronikalo paprsky skrze listy stromů, ale oni dva nevydali ani hlásku.

Stáli tam snad celou věčnost.

Když prvotní šok opadl, Scullyová zdvihla svou levou ruku, aby se dotkla Mulderovy, která ji nepřestávala hladit.

Jakoby se potřebovala ujistit, že tady opravdu jsem.

Pak mu obtočila ruce kolem pasu a přitiskla se tváří k jeho hrudi. Cítila, jak mu tluče srdce. Rychleji než normálně. Jediným hladkým pohybem ji Mulder objal také. Stáli uprostřed malinkého parčíku, vítr si pohrával s jejich vlasy, ale oni neřekli nic. Pro nezúčastněného svědka museli vypadat, jako by se vpili jeden do druhého. Jako dvě části jednoho těla.

Po chvíli se Scullyová začala třást.

„Je ti zima?“ ptal se Mulder tiše. Vzhlédla k němu s hřejivým úsměvem a přikývla. Bez zaváhání si svlékl koženou bundu a obtočil ji kolem jejích ramen. Její úsměv roztával víc a víc.

„Chyběl jsi mi“ šeptala.

„Ty mě taky“ přikývl on.

Všechno bylo tak neskutečné. Každičký den v uplynulých osmnácti měsících myslel jen a jen na ni. Jak se k ní vrátí. A teď tady stál a svíral ji v náručí. Bylo to jako splněný sen.

„Kde jsi byl?“ ptala se naléhavě. „Proč jsi odešel?“

Měla spoustu otázek. Sbírala je celé měsíce. Ráno po večeru v italské restauraci se v práci neukázal. To se ještě nebála. Dostali se domů hodně pozdě, tak si prostě myslela, že zaspal. Když však nepřišel ani odpoledne, začala si dělat starosti a volala na všechny strany, aby ho našla. Večer si byla jistá, že se vydal na další křížovou výpravu. Zlobila se na něj. Ale když se nevrátil ani po týdnu, její vztek se měnil na strach a později na bezmocnou rezignaci. Někdy mezitím se přestala ptát sama sebe Je to má chyba? Nechtěla, aby na něm byla tak závislá.

Jenže lhala sama sobě!

Během let se stal nejdůležitější osobou jejího života. Když se jí poprvé zeptal, zda věří na existenci mimozemského života, pomyslela si něco o naprostém cvokovi. Brzy však viděla věci, které ani nejlepší věda vysvětlit nedokázala.

Nejprve neúnavně hledala racionální stanoviska, ale nakonec pochopila, že něco prostě nelze tak jednoduše pojmout. Nikdy mu to zcela nepřiznala… Aby si zachovala tvář? Aby mu dala šanci jí znovu a znovu dokazovat, že se mýlí? Sama nevěděla. Možná to dělala jen proto, že ho milovala. Není to tak, že se ženy vzdávají části sebe sama pro muže, které milují? Nebyla si jistá, ale znělo to jako přijatelné vysvětlení. Nebo ne?

A teď tady stál… přímo před ní… dokonce měla na sobě jeho bundu.

Když ho viděla přicházet zpod toho stromu, myslela si, že omdlí. Na malou vteřinu uvnitř ní bujel vztek, ale pak pronesl to své Ahoj a ona mu všechno odpustila. Byla šťastná, že žije, že se jí vrátil… To bylo to jediné, co se počítalo.

Nevědomky se k němu přivinula. Byl to tak skvělý pocit cítit ho tak blízko sebe, jeho srdce pod svým uchem, jeho dech, teplo sálající z jeho těla.

„Musel jsem odejít. Chtěl jsem tě zachránit“ dodal tiše a doufal, že to neuslyší.

Jenže to slyšela. „Proč zachránit, Muldere?“ Když neodpovídal a nepodíval se jí do očí, oslovila ho znovu: Muldere?“

Konečně zvedl tvář a ona v jeho pohledu vyčetla stejný žal, jaký cítila poslední rok a půl. „Pamatuješ se na ten večer v italské restauraci?“ S chápajícím úsměvem přikývla. „Když jsem přišel domů, čekal na mě Kuřák. Řekl mi, že ti hrozí nebezpečí. Prý ti způsobil rakovinu, protože věděl, že najdu lék. Jenže si tě chtěli vzít znovu a on tvrdil, že tě můžu zachránit jen tak, že odejdu. Musíš to pochopit… Byla to má jediná šance… ochránit tě.“

Scullyová poslouchala s otevřenou pusou. Odešel jen proto, aby ji chránil. Vzdal se normálního života kvůli jejímu bezpečí. Nedokázala zadržet slzy. Stejně jako on. Vztáhla ruku k jeho tváři a jemně otřela slzu, která mu vpila do kůže vlhkou cestičku. „Zachránil jsi mě“ šeptala. Nebyla to otázka. Tolik ho milovala, že to nedokázala vyjádřit slovy. Nevěděla a nechápala proč, protože ji někdy vytáčel k šílenství, ale ve chvílích jako tahle jí způsoboval chvění a rej motýlků v břiše. Jakmile se mu podívala do očí, všechno jakoby ustalo. Byla úplně konsternovaná tím, co viděla: tentýž cit, jaký k němu chovala ona, teď četla v jeho očích, ovšem v daleko větší a nespoutané intenzitě. Vždycky tušila, že je vášnivý – pracoval tak, bojoval tak, nenáviděl tak… „Měla jsem to vědět…,“ šeptala opět, že mě bude i milovat s nezkrotnou vášní.

„Co jsi měla vědět?“ dotazoval se Mulder s úsměvem.

Beze slova se postavila na špičky a se stále hlubokým pohledem do jeho očí ho políbila. Nejprve cítila, jak je překvapený, ale pak se poddal, sevřel ji pevněji a tiskl ji na své tělo. Nebyl to polibek z nevybouřené touhy, ale takový ten uvolňující, s lítostí ztracených týdnů a měsíců, kdy nemohli jeden druhého naplno milovat. Byl sladký a chutný, opatrný, aby nezničil to, co právě objevili.

„Bože, tak moc jsi mi chyběla“ šeptal Mulder.

„Ty mně taky“ opětovala jeho slova stejně zastřeným a nezvykle hrubým hlasem.

Nemluvili o lásce. Nebylo třeba. Věděli přesně, co k sobě cítí. A bylo to tak jednodušší. Kdyby vyslovili nahlas, co mohlo být zachyceno nezvanýma ušima, nějaká ďábelská síla to mohla zneužít. Jejich přátelství proti nim použili mockrát. Nechtěli ukázat svoji lásku. Tuhle novou a nepoznanou část svých životů. Ne jim.

Znali svoji minulost, nevěděli nic o budoucnosti. Jediná věc, na které záleželo, byla přítomnost.

Jejich přítomnost.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 21.8.2009 v 2:00 v kategorii Povídky.