Kult X

autor Stephen Greenwood | překlad nabaa | rating G | kategorie MSR, MA, SA, missing scene

Její byt neudivuje pořádkem jako obvykle. Pohovka i další dostupné plochy jsou zaplněny nahodile rozházenými kvanty ručníků, přikrývek, prostěradel, oblečení a bůhví čeho ještě. Normálně by to všechno bylo pečlivě poskládáno a uloženo v šuplících. Jenže tohle nebyl normální den.

Bylo to přesně 48 hodin poté, co supervojáci našli Scullyovou ukrytou v chatě, kterou vybral Doggett. 48 hodin od mé marné snahy dostat se tam včas. 48 hodin co jsem si myslel, že už ji nikdy neuvidím. Ta samá doba, po kterou byl náš syn na světě.

Nevím, jak jinak to vysvětlit. Co se v FBI rozkřiklo, že je Scullyová těhotná, začaly se tam šířit všechny možné klepy. Říkalo se, že jsem utekl, když jsem se dozvěděl o jejím těhotenství, protože jsem nemohl unést zodpovědnost. Kdyby jen znali pravdu. Byl jsem unesen na palubu vesmírné lodi, aby na mě mohli provádět testy. Unesen od Scullyové, když mě potřebovala nejvíc.

Hluboko v srdci jsem věděl, že je to můj syn. Cítil jsem to. Neptejte se mě proč. Prostě jsem to věděl. A vím. Musím přiznat, že když jsem se protlačil odjíždějícími supervojáky a vběhl do místnosti, bál jsem se nejhoršího. Snažil jsem se připravit na hrozivý pohled, který se mi naskytne – krev na stěnách a na podlaze jako někde na jatkách, zápach mědi, zmrzačené tělo bez hlavy… tělo ženy, která mi byla opravdu blízká.

Naštěstí jsem byl toho obrazu ušetřen. Dýchala, byla živá a v pořádku. V náručí držela svého syna, našeho syna, a tiskla jej k sobě s nekonečnou péčí. Pýcha a láska z ní přímo vyzařovaly. Byl jsem v pokušení zůstat jen tak stát ve dveřích a dívat se na ni. Opravdu vypadala jako anděl. Světlo zvýrazňovalo její rysy, tak dokonalé, a i teď když si Scullyovou představím, představím si ji v tom momentu. Vypadala tak zatraceně krásně, že mě to skoro zabilo. Podívala se na mě a usmála se svým neodolatelným způsobem, tím, o kterém jsem přesvědčen, že patří jen mně. Kývnutím mě pobídla, abych přišel blíž a mohl se poprvé podívat na svého syna… na náš zázrak.

Bože, byl dokonalý. Neexistoval jiný způsob, jak ho popsat. A stále neexistuje. Byl tak nádherný. Bylo jasné, že je Scullyové. Vypadal přesně jako ona. Tvar jeho tváře, jeho nos, jeho ústa…ale měl moje oči. Cítil jsem se jako bych ho důvěrně znal ještě předtím, než mi ho podala. Byl mou součástí. Součástí mé krve, mých myšlenek, mého srdce. Věděl jsem, že ho budu vždycky milovat, ať se stane cokoliv. Jak bych nemohl?

William. Scullyová už ho pojmenovala. A mě nenapadá jméno, které by ho vystihovalo lépe. William je mé druhé jméno, stejně jako jméno obou našich otců. A teď to je i jméno mého syna. Scullyová, Scullyová, Scullyová…i když to pořád zkouším, nemůžu vyjádřit co k ní teď cítím. Dívajíce se střídavě na uzlíček v mém náručí a na její tvář, vím jen, že mám štěstí. Před pár měsíci jsem byl prakticky mrtvý. A za to, že jsem zpátky, vděčím Scullyové. Vděčím jí za mnohé.

Ta noc, kdy se náš syn narodil, byla přinejmenším zběsilá. Byli jsme vystresovaní a unavení a já jsem se bál o Scullyovou tak, až mi bylo fyzicky špatně. William mě uklidnil. Strávil jsem aspoň dvě hodiny sezením na židli a koukáním na něj, jak spí. Scullyová se mezitím osprchovala, něco snědla a nejspíš udělala kvantum dalších věcí, které by novopečená matka dělat neměla. Když si teď na to vzpomenu, měl jsem jí víc pomoct, ale byl jsem fascinován Williamem.

Byly asi 3 ráno, když ke mně tiše zezadu přistoupila, obtočila mi své ruce kolem pasu a opřela si tvář o má záda. S úsměvem jsem se zvednul a vzal ji do náručí. Objímali jsme jeden druhého a pozorovali našeho syna jak klidně spí, ztracen ve svém vlastním světě. Udělala krok dozadu, vzala mě za ruku a odvedla do postele. Položil jsem se za ni a držel ji, když spala. Nemohl jsem si nevšimnout všech podobností mezi ní a Williamem. Byl skutečně synem své matky.

To bylo před necelými dvěma dny. Není to dost dlouhá doba. Musím být s nimi, musím zůstat. Ale vím, že nemůžu. Chci, co nemůžu mít a toužím po tom tím víc. Byli by v nebezpečí, kdybych zůstal. Musím odejít pro jejich vlastní dobro, abych je ochránil. Tolik obětí. Až příliš mnoho obětí…

Scullyová vychází z koupelny a vidí mě stát uprostřed jejího obýváku, kufr z každé strany. Mám ruce zaražené hluboko v kapsách a cítím, že se jí nemůžu podívat do očí. No tak, vzmuž se! Nerozrušuj ji, to je poslední věc, kterou bys chtěl. Dívám se na podlahu a snažím se nasadit to, o čem si myslím, že je statečný výraz.

Nevypadá tak. Risknu pohled a všechny mé zdi se hroutí. Její oči jsou zalité slzami hrozícími stéci jí po tvářích. Stojí tam a vypadá plná beznaděje a zoufalství. Roztáhnu ruce a ona mi vběhne do náručí, zaboří mi tvář do krku a pevně mě obejme kolem pasu. Jen ji držím. Co můžu udělat, aniž bych se nezhroutil? Cítím její slané slzy smáčející mou kůži a líbám ji do vlasů.

Dívá se na mě a já se snažím držet. Dokonce i teď je nádherná. Jemně ji utřu prstem slzy a pohladím ji po tváři. Nakloní se směrem k dotyku. Věděl jsem, že to bude těžké, ale nikdy jsem si to nepředstavoval takhle. Nikdy. Opustit ji jednou bylo strašlivé…teď když to dělám znovu, tentokrát dobrovolně, to je skutečný hřích.

„Musím jít.“ zašeptám. Zavře oči.

„Já vím.“ i ona šeptá. „Rozloučil ses s Williamem?“

„Ještě ne.“ Pohnu se od ní směrem k ložnici, ve které William hlasitě spí. Chvíli ho pozoruju, ukládám si do paměti jeho tvář, jeho vůni, jeho zvuky. Tyhle věci jsou tím, co mi umožní tím vším projít. Natáhnu se a naposledy se dotknu jeho kůže, té jemné hebké kůže. Neprobudí se. Něžně ho líbám na čelíčko a snažím se zadržet slzy.

„Miluju tě.“ polknu a opustím pokoj a tím i svého syna.

Scullyová na mě čeká. Vidí, jak bojuju, abych udržel emoce na uzdě. Ví, že to nechci dělat ještě horší, než to je. Oba víme, že je to vyčerpávající sna­ha.

„Byl…“ zeptá se.

„Spí. Neví, že jsem tam byl.“

„Ví to.“ Utřu si z oka slzu.

„Budu mu o tobě říkat každý den, slibuju. Dozví se jak moc ho miluješ.“

Přikývnu. „Promiň“ Je na ní, aby mě teď vzala do náručí. „Musím jít. Budou na mě čekat.“

„Můžou ještě chvíli počkat.“ Vezme mou tvář do dlaní a studuje ji. Přejíždí prstem po všech ploškách, vytvářejíce si v mysli trojrozměrný obraz. Když skončí, přitáhne si mou hlavu a políbí mě na čelo. Nestačí to. Potřebuju víc.

Spojím své rty s jejími. Chci, aby byl tenhle polibek nezapomenutelný. Polibek, který bude možné střežit. Naše rty a jazyky se dotýkají s něhou, kterou jsem nikdy nezažil a pravděpodobně už znovu nezažiju.

Ozve se klepání na dveře a ty se rychle otevřou. V nich stojí Frohike a když nás uvidí, lehce přikývne.

„Už je čas.“ řekne tiše.

„Hned budu dole.“ odpovím a on znovu kývne a zavře dveře. Otočím se zpátky ke Scullyové. „Budu s nimi v bezpečí. Neboj se o mě. Máš teď jiné, mnohem důležitější starosti.“

„Nikdy se o tebe nepřestanu bát. Snaž se držet v bezpečí, ať se vrátíš v jednom kuse.“

„Jasně.“ Zvednu jí bradu, abychom se dívali do očí. Moment, kterého jsem se děsil, právě přišel. „Je mi líto…kdyby byla jiná možnost…“

„Oba dva víme, že není.“ přeruší mě. „Vím, proč tohle musíš udělat. Vím, že to děláš pro mě a pro Williama. A milujeme tě za to.“

„Tak moc vás oba miluju.“ Držím ji s tváří zabořenou v jejích vlasech. Vdechuju a uchovávám si vůni Scullyové. Objímáme se dlouhé minuty, ani jeden z nás to nechce ukončit. Víme, že je to nevyhnutelné a pak se neochotně pustíme.

Vezmu kufry a odcházím ke dveřím. Přeju si, abych do jednoho mohl vmáčknout Scullyovou a Williama.

„Muldere!“ Otočím se za zvukem jejího hlasu. Zvedne ruce a něco mi zapne kolem krku. Podívám se a uvidím její zlatý křížek.

„Scullyová, tohle si nemůžu vzít.“ zašeptám s údivem.

„Chci, abys to měl. Chránil mě několik desetiletí a teď chci, aby chránil tebe. Schoval jsi ho pro mě, když mě unesli a dal ti naději. Nevzdal ses mě. A já se nevzdám tebe. Už jsi mi ho jednou vrátil a vím, že to uděláš znovu. Jen si ho vem, Muldere. Ochrání tě.“ Cítím slzy v očích. Věří mi…z duše mi věří, aspoň myslím. Tohle je to, v co věří a tím, že mi to dává…věří mi. Myslí si, že se vrátím. A při všech svatých, chci, aby měla pravdu.

„Díky.“ To jediné ze sebe dostanu.

„Miluju tě.“

„Taky tě miluju.“ Políbíme se. Naposledy. Prozatím.

„Dávej na sebe pozor, Scullyová. Řekni Williamovi, že ho miluju.“ Už jsem na půli cesty ke dveřím…

„Řeknu. Brzo se uvidíme.“ Stojím na chodbě…

„Sbohem, Dano.“ S těmi slovy za sebou zavírám dveře. A teprve teď mi to dochází. Je to opravdu sbohem.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 3.5.2008 v 12:26 v kategorii Povídky.