Kult X

autorka mimic117 | překlad Baku05 | rating G | kategorie S | povídka ke stažení

Růže jsou všední.

Fialky nevypadají čerstvě.

Karafiáty jsou jako na pohřeb…

Ach jo, kdybych tušil, co vlastně chci.

Nedávno se ve mně zrodil pocit, že bych pro Scullyovou měl udělat něco mimořádného. Je nezbytnou součástí mého života a to nejmenší, co pro ni mohu udělat, je ji za to občas ocenit. Květiny sice nebyly mojí první volbou, ale má je ráda, proto jí dnes nějaké koupím. Nějaké neobyčejné. Nějaké výjimečné. Nějaké stejně unikátní jako je ona.

Thorntonovo zahradní centrum se nezdá jako nejvhodnější místo k nákupu, je to tu víc zahradnictví než květinářství, ale je to má poslední naděje. Nikde jinde jsem zatím nenašel to, co jsem hledal. Určitě by bylo snazší, kdybych věděl, co hledám. Prodavač v předchozím obchodě jen pokrčil rameny a řekl mi, ať se vrátím, až si to vyřeším. Nebyl to určitě dobrý obchodní tah, ale měl pravdu. Za chvíli tu budou zavírat a já jsem nikam nepokročil. Možná to je celé chyba – měl bych se vypařit, než si mě někdo všimne…

„Jak vám mohu pomoci, mladý muži?“

Ups. Kruci. Pokud tipuju dobře, tak přede mnou stojí matka klanu Thorntonů. Od pohledu vypadala nejméně na 85, možná ještě víc podle rukou a pohybu, ale oči měla bystré. Bylo jasné, že mě jen tak nepropustí.

„No, hledám něco, co bych mohl dát příteli, ale nevím, jestli máte, co potřebuju.“

„A mohu se zeptat, co hledáte?“

V hlase se jí rozkošně ozývalo lehké nářečí. Určitě zde žila několik desetiletí, ale nikdy úplně nezmizelo. Scullyovou by to určitě pobavilo.

„Víte, to je právě ten problém. Já vlastně přesně nevím, co chci.“

„Aha. Takže je to hádanka. Nezkusíme ji tedy společně rozluštit?“

Při pohledu na mě nadzvedla obočí a mnou projel pocit deja vu. Nemá náhodou Scullyová ve své rodině nějakou krev rodu Thorntonů?

Postarší žena se po mém kývnutí usmála a pomalým krokem se vydala ke skleníku.

„Základní otázka – pro koho to má být?“ Podívala se na mě přes rameno a znovu nadzvedla obočí. „Že by pro přítele v nemocnici?“

„Ne, ona není nemocná.“

„Áááá, takže pro přítelkyni. Něco k narozeninám?“

„To taky ne.“

„Aha. Takže nějaká jiná zvláštní příležitost?“

„Nic zvláštního.“

„Vy sháníte něco opravdu neobvyklého, co?“ Znovu se na mě přes rameno podívala. Po tváři jí přelétlo lehké podráždění, v hlase se ale neobjevilo. Tak tohle mi bylo taky důvěrně známé.

Konečně jsme vešli do skleníku. Všude kolem pobíhali lidé v červených zástěrách s logem zahradnického centra a na plata skládali rostliny podle objednávek zákazníků. Cestou sem nás zastavilo několik zaměstnanců a ptali se „mamky“ nebo „babičky“ zda nepotřebuje jejich pomoc, ale všechny mávnutím ruky posílala pryč. Podle tempa našeho pohybu vpřed bylo jasné, že tu budu déle než do zavírací doby a všem okolo to bylo jasné taky. Ale nemohl jsem se k této odhodlané drobné ženě zachovat nezdvořile. Bylo by to jako osočit Scullyové babičku.

Zatavili jsme se u stolu, ze kterého má průvodkyně zdvihla malou rostlinku. Podobných stolů zde stály řady a řady a na všech se nacházely květiny všech možných barev, srovnané do čtverců v malých zelených květináčcích, ne v těch velkých jak můžeme vidět v supermarketech v oddělení pokojových květin.

Byl jsem zvědavý, co paní Thorntonová má s tou jednou v plánu. Překontrolovala ji a souhlasně kývla. Květina mi trochu připomínala jetel, ale měla červenou barvu. Poté ukázala směrem k zemi, ale nic neřekla. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mám ze země vzít plastový tác. Když ho mám v ruce, položí na něj květinu a znovu se dává do pohybu. Znamenalo to, že jsem dočasně zaměstnán?

„Řekněte mi něco o té ženě, do které jste zamilován, drahoušku.“

Mlčeli jsme tak dlouho, že mě její hlas téměř polekal. Snažil jsem se, aby to neznělo moc paranoidně nebo nepřátelsky, když jsem se ptal, proč to chce vědět. A opět tu byl ten stejný rozzlobený výraz. Jestlipak bude takhle vypadat Scullyová za padesát let? Tu představu jsem nemohl dostat z hlavy.

Mamka Thorntonová přidala na tác další květinu – tentokrát bílou.

„Jak jinak mám zjistit, co hledáte?“

Dobrá, vyhrála. Vždyť přeci nemusím říkat nic důvěrného. Není nic špatného být zdvořilý a hrát tuhle hru.

„Je nádherná.“

„O tom nepochybuju. A je krásná navenek jako jedna z těch modelingových slečinek?“

„Kdepak. Ona vypadá nádherně, ale svým vlastním způsobem. Je mnohem chytřejší než většina lidí a vždy mě tím drží ve střehu. Je laskavá, zábavná a ta nejsilnější osoba, kterou znám.“

„Takže zvedá činky? Jako Arnold Schwartz-něco ve filmech?“

Nedokázal jsem se ovládnout, abych se neusmál, ta hra mě začínala bavit. Paní Thorntonová by mohla klidně uvažovat o kariéře vyšetřovatele.

„Nezvedá činky. Myslel jsem, že je citově a duševně odolná. Drží nás oba nad vodou a už ani nespočítám, kolikrát mě zachránila přede mnou samotným. Netuším, co bych si bez ní počal.“

„Takže jste přátelé.“

Tohle nebyla otázka. Uvědomil jsem si, že jsem řekl víc, než jsem plánoval, ale je to v pořádku. Už není potřeba víc otázek. Už to ví.

Procházeli jsme skleníkem a sem tam sebrali květinu, všichni ostatní zákazníci se již pomalu vytratili. U nás to vypadalo, že se ještě zdaleka neblížíme k cíli, ale bylo to fajn a tak mi to nevadilo.

Další dvě rostlinky přistály na tácu – malé zelenkavé chomáčky a nějaké bílé zvonky na stoncích, které vydávaly líbeznou vůni. Ke sbírce se za chvíli přidala purpurová rostlina a pak další bílá. Celé to začalo dohromady dávat pěkné barevné schéma. Docela mě zajímalo, co s tím vším má v plánu.

Zastavili jsme se u dalšího stolu, ale skoro žádné květin na něm nebyly. Mamka si ode mě převzala tác, květiny vyskládala na stůl a tác dala na zem. Teď mi bylo jasné, co zamýšlí. Všude okolo byly velké plastové květináče. Jeden jsem vybral a podal jí ho, byl rozhodně hezčí než ty v supermarketech.

I nadále jsme pokračovali v přátelském, i když v podivném mlčení, které jsme před 20 minutami začali. Do květináče nabrala trochu hlíny z kbelíku vedle stolu. Podával jsem jí postupně jednotlivé rostlinky, obratně je prsty přitlačovala do hlíny, až je všechny měla sesazené do úhledného aranžmá. Až poté znovu promluvila.

„Jak dlouho už jste spolu?“

„Spolupracujeme společně několik let, ale přesnou odpověď vám asi dát nedokážu. Ale je to ta nejdůležitější osoba v mém životě a to dlouho.“

„Dělá vás šťastným, že ano?“

„Neustále.“

Najednou jsem zachytil odlišný pohled – jako by to byl pohled matky říkající: nelži mi.

„Tak to předpokládám, že za ni určitě děkujete Bohu.“

„Každou chvíli co dýchám.“

Vím, že to zní falešně, ale je to pravda. Má slova přijala s pokývnutím.

Najednou jsem ucítil poklepnutí na mé ruce. Uvědomil jsem si, že jsem se chvíli potuloval v myšlenkách. Paní Thorntonová již poupravovala poslední rozvržení misky.

„A teď dávejte pozor. Tyhle květiny vyprávějí příběh, který si zapamatujte, bude se vám ještě hodit.“

Připadal jsem si, jako by mě měl čekat nějaký kvíz.

Dotkla se purpurové květiny.

„Laskavec pro nehynoucí lásku. Když Achilles zemřel, Řekové ho jím pokryli na důkaz jeho věčnosti.“

Následně pohladila dvě bílé květiny – jedna připomínala hvězdu, druhá měla na květech plno drobných teček.

„Fialka, květina trvalé krásy. A i plazivá tařice se cení pro svůj půvab. Říká se, že její podmanivá vůně tiší hněv a léčí šílenství. Je dobré ji mít na blízku.“

Šibalsky nadzvedla obočí a čekala, zda budu souhlasit. Kývl jsem a ona pokračovala s výkladem u květiny, která neměla žádné květy.

„Fenykl pro sílu. V čaji podporuje trávení.“

Je zajímavé hledat sílu v něčem, co je tak malé. Ona však zatím promnula v ruce lístky další rostlinky a strčila mi prsty pod nos. Lékořice! Mohl jsem se i mýlit, ale cokoliv s takhle intenzivní vůní musí být pěkně odolné bez ohledu, jak vypadá. To už ale hladila bílé zvonky, kterých jsem si všiml již předtím a znovu teď ucítil jejich vůni.

„Konvalinka pro štěstí. Nebude možná víc pro vás než pro ni?“

To jsem tak průhledný? Je pravda, že mi Scullyová jako jediná za poslední hodně dlouhou dobu přinášela radost, ale je na čase ji trochu toho štěstí vrátit. Přeci jen tato květina víc představuje mě než ji.

Zaměřila se na další květinu, aniž by počkala na moji odpověď.

„Pro pravé přátelství tu je pelargónie.“ Hladila bílé kvítky nad zajímavě chmýřovitými listy. „A to nejdůležitější ze všeho – otočník pro věrnost a oddanost. Pokvete až do prvních mrazíků. Ve viktoriánské Anglii se přidával do parfémů, ale i jeho barva květu je překrásná.“

Stáli jsme znovu několik chvil tiše, než ke mně opět nadzvedla obočí.

„Vše v pořádku? Tak to zvedněte. Mé staré ruce už nejsou tak silné jak bývaly. Ty vaše však mohou rozdávat něhu vaší dámě.“

Nepřemýšlel jsem nad tím, co řekla, ale v krku jsem cítil knedlík a do očí se mi tlačily slzy. Zvedl jsem těžký tác a užíval si pohled na nádherné aranžmá. Během chvilky tato vnímavá žena vytvořila něco naprosto unikátního. Tato konkrétní kombinace květin a rostlin je svědectvím mého neobyčejného vztahu ke Scullyové. Je to přesně to, co jsem hledal.

Musela vycítit mé emoce, protože se otočila zpět ke stolu a začala ho uklízet. Mluvila tak ke mně během své práce přes rameno.

„Řekněte jí, ať květináč dá na slunné místo a každý den ho lehce pootočí. A ze začátku, ať ho ani moc nezalévá. Zhruba za měsíc je může rozesadit ven, konvalinka se bude objevovat vždy každé jaro a rozhodně ji ucítíte pokaždé, kdy kolem ní projdete.

Věděl jsem, že je opravdu velmi vnímavá. Její přednáška mi dala čas znovu získat nad sebou kontrolu. Zahnal jsem knedlík v krku: „Jak dlouho vydrží?“

Pohladila mě po ruce.

„Dlouho, ale určitě ne tak dlouho jako vaše láska k ní.“

Její chápavý úsměv mě málem znovu rozhodil. Impulsivně jsem se k ní naklonil a políbil ji na tvář.

„Děkuji, je to perfektní.“

Začervenala se a lehce mě plácla přes ruku.

„Nepřehánějte to. Poznám rozpustilého čertíka, když ho mám před sebou. Můj Albert byl taky takový… buď mu země lehká.“

Doufal jsem, že Albert věděl, jaké štěstí kolem sebe měl.

Mávla rukou a popoháněla mě směrem ke konci skleníku.

„Vezměte si ty květiny pro vaši drahou a hlavně doufám, že si pamatujete, co jsem vám o květinách vyprávěla.“

Pohlédl jsem jí do očí a teprve teď si uvědomil, že jsou modré. Téměř tak modré jako Scullyové. Tohle poznání mě donutilo se usmát.

„Něco takového rozhodně nezapomenu. Slibuju.“

Usmála se na mě a otočila se směrem k zahradnickému centru. Nečekal jsem, jestli k němu opravdu půjde a rozhodně to nebylo tím, že bych nebyl rád v její společnosti. Nedočkavě jsem se rozhlédl, kde mohu zaplatit svůj nákup a pak pospíchat za Scullyovou.

Mám pro ni velmi zajímavý příběh, který jí chci vyprávět.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 7.10.2010 v 18:00 v kategorii Povídky.