Kult X

autorka Jennifer Stoy | překlad nabaa | rating R | kategorie AU, post-colonization | povídka ke stažení

Na konec světa, daleko za hranice reality. Kam jedu a proč nefunguje rádio?

Jeď, řekl. Poslední slova, která jsem z jeho úst slyšela.

Jedu. Ale už není kam. Každá benzínka, u které zastavím, je prázdná a já tam nechám peníze, přestože vím, že si je nikdo nevezme, a uchyluji se ke kradení zbylých Snickersek a Ho-Ho tyčinek a dietní Coly, protože je stejně už nikdo jíst nebude.

Jedu.

Prohlížím si Ameriku přes čelní sklo ulepené od brouků, protože, zlato, není lepší způsob, jak ji uvidět – skrz okýnka Mulderova černého cadillacu stažená dolů, aby dovnitř proniklo trochu čerstvého vzduchu, a žlutobíle zacákané čelní sklo. Říkám si proč asi mají brouci žlutou krev a pak si uvědomím, že je to vlastně dobře, protože přece nechci mít výhled na Ameriku zničený drobnými karmínovými fleky připomínajícími krvavé slzy. Rozhodnu se, že je to tak v pořádku.

Jedu rychle, ale pláču nad tím, jak je tato svobodná země nádherná. Ty jantarové vlny obilí a purpurová majestátnost hor a všechny ty zatracené blbosti. Dokud to tu bylo, bylo to fajn. Snažím se nemyslet na to, co se děje na dřevěných farmách, v prvoplánově navržených předměstských domcích a přepychových městských palácích.

Snažím se nemyslet na domov a na Muldera. Jeď, řekl. To byla jeho poslední slova věnovaná mně. Znamenaly miluju tě a je mi to líto a miluju tě a nechci odejít a přeju si, abych se odvážil tě milovat za života a přál bych si, aby věci dopadly jinak, Scullyová. Řekl mi, ať jedu a já jedu.

To zasraný rádio kruci nehraje už věčnost a já si přeju slyšet ještě jednou nějakého hloupého DJ klábosit o dopravě nebo o starých dobrých časech nebo o novinkách ve světě. Jenže zprávy slyšet nechci. Všechny jsou špatné.

Kde to jsem? Do jakého umírajícího kouta tohohle umírajícího světa jsem se dostala? Můžu být kdekoliv, křižujíc pentle dálnic plazící se Amerikou jako žíly. Přísahala jsem si, že to zvládnu až na pobřeží. Pátrám po nějaké značce.

Silnice 101 na jih. Do hajzlu, jedu domů. San Diego, Kalifornie, kde jsou můj bratr, má švagrová a můj synovec a má dcera všichni mrtví. Nesmím zapomínat, že je tady pohřbená má dcera, ale pochybuji, že Bill, Tara a Matthew měli takové štěstí.

Měla bych po nich truchlit. Po mé rodině, mé zemi, mém světě. Ale mou mysl vyplňuje jediná tvář a mé uši jediné slovo.

Jeď.

Na okrajích cest roste plevel. Nedotčený. Proč taky? Kvete jako zelené stromy v zálivu. Jako hříšníci. Ovšem hříšníci neměli takové štěstí. Viděla jsem své nepřátele umírat před očima, ale boží odplata mi nebyla útěchou.

Mulder. Skoro si netroufám zašeptat to slovo, nebo na něj pomyslet. Mulder. Bez něj po boku je jedno, jestli jsem tady nebo jinde. Je jedno, jestli je pravé poledne nebo zvoní klekání. Jsem sama a to zasraný rádio kruci nechce hrát!

Jsem unavená a tepání v hlavě cítím až hluboko v srdci. Sjedu k okraji silnice a mé oči jsou příliš suché a bolavé, abych ronila slzy. Přesto vzlykám, suché vzlyky vyplňující ticho kolem.

Imunita je ubohý dar, když všichni ostatní umírají. Nikdy nebudu vědět, proč se to stalo. Ale stalo se to. Mor. Ten mor. Konec světa.

Umírající byli mrtví dřív, než řekneš švec. Odporná smrt – krev a krev a boláky a puchýře, jakoby se egyptský mor zkoncentroval do jediné choroby. Rychle se šířící, nekonečně smrtící, mučivě bolestivé. Smrt měla žně. Kdyby bylo možné si ji objednat, obětovala bych na to účet.

Na přední sklo skočí luční koník. Na rozdíl od jízdy stodvacetikilo­metrovou rychlostí zůstane koníkem místo, aby se změnil ve špinavou žlutou šmouhu. Vážíme si sebe navzájem, cizinci v prázdnotě. Je konec léta a vzduch je příliš těžký, horký a nehybný.

„Vítej na planetě Zemi,“ řeknu malému mimozemšťanovi na skle. Pak ho odstraním jediným pohybem stěrače.

Mulder neměl žádnou imunitu. Takže neměl žádnou šanci. Ale v té chvíli jsem toužila věřit v nemožné. Zabarikádovala jsem nás v bytě. Sehnala jsem jídlo. Uvařila jsem jídlo. Držela jsem svět venku.

„Muldere,“ zašeptám sama sobě. Jsem ze světa zmatená. Kde to jsem? Kdo jsem? Vypnu motor a vystoupím na okraj vozovky. Shlédnu dolů a snažím se sama sebe prozkoumat od nohou vzhůru.

Černé Martensky zašněrované do půli lýtek. Holé nohy, nemyté a neholené celé týdny. Nohy, které byly slonovinově bílé,ale teď se zdají být trochu opálené. Krátké džínové šortky, co jim říkají Daisy Dukes, na cokoliv jiného je až moc vedro. Bledé břicho s drobným stříbrným kroužkem, zaprášené a upocené. Tričko svázané pod prsy. Rukávy vyhrnuté tak, aby vykukovaly bílé paže. Velké černé sluneční brýle, které zakrývají mé zarudlé unavené oči. Rozcuchané vlasy.

Jmenuji se Dana Scullyová, snažím se na to myslet, ale jediné, co vidím, je Mulder.

Štěstí nás opustilo. Naše láska a znalosti a všechno ostatní bylo zbytečné, když se nástroj Paní Smrti rozhodl pomalu na Mulderovi zapracovat. Skrz naskrz. Má churavá růže, nádherná až do samého konce, i když si už červi prožírají svou cestu ven.

Smrt. Byla mezi námi v těch posledních ukradených a děsivých momentech. V našem objetí, našich polibcích, jako horečka sálající z nás obou. Ten skrytý zdroj vřelých a úmyslných slov a gest a láska nás spalovala a když bylo po všem, zemřel a já jsem zůstala sama.

Horko. Je tak zatraceně horko. Nemůžu zůstat tady venku nebo…to bude hodně nepříjemné. Všechny stará klišé zní teď, když jsem v podstatě dosáhla konce světa, naprosto prázdně. Tlustá dáma si prozpěvuje a ty jsi chodící mrtvola. Nastoupím zpátky do auta, zamyšleně se zahledím na nesčetné skvrny na čelním skle a kapotě a pak cadillac znovu nastartuju.

Jedeme dál, ne vesele, ale s posláním, jenže nevím kam jedu, ani kdo mě tam bude čekat, protože už nikdo nezbyl, ani jediná duše.

Mulder zemřel. Bylo to, aspoň pro mě, nemyslitelné. Byl jako jeden z těch velkých hrdinů. Nemohl zemřít, ne Mulder, ne velký Don Quijote z postapokalyp­tického světa. Přála jsem si být Sancho Panza a Dulcinea (a vlastně až druhá Dulcinea, po Samantě), kdyby on jen dál a navždy bojoval s větrnými mlýny.

Silnice 101 na jih, na konec světa, kde už nebudou žádné větrné mlýny. Je tak zatraceně horko, mám dojem, že mi to začíná lézt na mozek. Smích. Týdny na cestě téměř beze spánku nebo jídla, na konec světa, smrt muže, kterého jsi obdivovala a dostane tě horko?

Rozhlížím se po městech bez známek života. Nezáleží mi na tom, jestli je to komunita nebo sdružení inteligentů, už nemůžu být sama. Už nemůžu přijet k další benzínce bez obsluhy. Nemůžu minout další prázdné hřiště nebo kostru obrůstající trávou.

Muldere, vrátil ses z mrtvých tolikrát. Zkus ten zázrak udělat ještě jednou.

Ta poslední noc. Horečka. Zemřel na horečku a nikdo ho nemohl zachránit. A tak jsem ho ztratila, sladký Mulder Malone. Držela jsem ho za ruku až do úplného konce, naslouchajíc zvukům rozrůstající se anarchie a chaosu. Eliot se mýlil – skončí to třeskem, ne zakňouráním.

„Scullyová,“ řekl, když mohl konečně promluvit. Zíral na strop a lesknul se potem.

„Jsem tady.“

„Běž.“

„Neopustím tě.“

„Ne.“

„Nepřinutíš mě odejít!“ řekla jsem mu ostře.

„Scullyová. Jeď,“ řekl. To byla poslední slova, která jsem od něj slyšela.

Jedu. Jedu po poslední dálnici na konec světa a je srpen a hledám mrtvého muže a umírám na úpal a mám žízeň a je mi horko, jsem ospalá a je mi zle a kruci, došel benzín.

Díky bohu, k dalšímu sjezdu z dálnice je to jen něco přes kilometr. Zabočím doprava. Už ji vidím. Další opuštěná benzínka. Ale když vystoupím a naberu benzín, všimnu si, že něco je jinak. Něco je ve vzduchu. A pak to uvidím.

Bar. Ghostriders. Venku stojí tisíce motorek a zevnitř zní dusavá hudba jako mana z nebes. Ghostriders. Nevěřím vlastním očím. Dojela jsem na konec světa a našla jsem to.

Jako v tranzu naberu benzín. Mechanicky zatáhnu za kryt a pak opustím Mulderův černý cadillac a vejdu do baru. Líně se procházím, vzduch je hustý kouřem, hudbou a životem. Motorkářský bar na konci světa.

Všichni na mě čekají, uvědomím si, když v jukeboxu naskočí další písnička. Jsou to Platters. Twilight Time. Moře lidí se na mě zadívá v očekávání a pak se rozestoupí a já ho uvidím.

„Znovu jsi to dokázal,“ řeknu a snažím se, aby to znělo naštvaně.

„Čekal jsem. Je čas jít,“ odpoví.

„Kam jdeme?“

„Myslím, že už to víš,“ zašklebí se. A já opravdu vím. „Jsi připravená?“

„Ne,“ odpovím nonšalantně. „Ale to je, myslím, účel.“

Přikývne. Uvědomím si, že ten dav už znám. Usměju se na svého otce, když se všichni začneme chystat k odchodu. Usměje se na mě zpátky a zasalutuje.

„Vy jste všichni čekali?“

„Někteří déle než jiní,“ odpoví a podá mi helmu. „Pojďme.“

Silnice 101 na konec světa, daleko za hranice, za moře, za pobřeží, ke hvězdám. Kam to jedu a proč nefunguje rádio?

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 9.7.2010 v 0:00 v kategorii Povídky.