Kult X

autorka Avalon | překlad luca | rating NC-17 | kategorie V, A, MSR | spoiler první film

Kráčíš ke dveřím a víš, že za nimi bude on. Čekáš na to celý večer a je ti jedno, co se stane pak. Cítilas jeho oči, jak tě rentgenují skrze okno, a v křesle ses ani nepohnula. Hodiny odbíjejí půlnoc. Čekáš na něj a on to ví. Jsi připravená mu dát cokoliv, co bude chtít, všechno, co potřebuje.

Stojí chvíli bez hnutí na prahu, v jeho tváři jen napětí a stíny. Vypadá mnohem vyšší než ve skutečnosti a ty automaticky couvneš zpět. Nikdy ses ho nebála, jeho výška tě vždy spíše uklidňovala. Ale dnes v noci váš fyzický rozdíl rozšiřuje tu propast pocitů, která vás pronásleduje od minulosti.

Pohne se vpřed a ty ustoupíš vzad, v pomalém cílevědomém tanci po tvém bytě. Stále má na sobě oblek z dnešního rána, bez kravaty a s rozepnutým límečkem. Když míjí konferenční stolek u pohovky, rozepne pásek na boku a nechá pouzdro se zbraní padnout k mihotavému světlu lampičky. V její záři jeho tvář vypadá starší, unavenější, než si kdy pamatuješ. A jakmile se jeho oči obrátí na tebe, ucítíš tu touhu, neodolatelnou přitažlivost dvou magnetů, hledajících jeden druhého, jak to příroda nařídila.

Vzápětí je přímo u tebe a ty ucítíš studenou tvrdost zdi pod svými rameny. Natáhne se a sevře tvá zápěstí do kleští a tebou projede mrazivá vlna. Jeho kůže dře tvé tváře, je chladná a pichlavá, ale jeho dech je horký, žhavený touhou a tequilou, kterou dnes nešetřil. Právě ona mu dodala odvahu, ona ho donutila jet ke tvým dveřím namísto do náruče další mučivě probdělé noci. Žehnáš jí a zároveň ji proklínáš, protože dobře víš, že co jste se vrátili z Antarktidy, hledá v ní útěchu víc, než je zdrávo.

Jeho blízkost tě naplňuje, vlévá ti do žil teplo, které, jak věříš, tě rozehřeje, které spálí všechny tvé zábrany a omluvy, dokonce i lži. Ne, jemu jsi nikdy nelhala. Jen sama sobě. Tak dlouho ti trvalo, než sis připustila, že ho potřebuješ, tak dlouho, že slova to vyjadřující se ztratila v nenávratnu, upadla v zapomnění, stala se mrtvými. Musíš mu to ukázat, dát mu tu jedinou věc, která ho k tobě připoutá navěky.

On tě nepolíbí, jen zatáhne za tenký pásek, který drží látku, která tě ještě zahaluje. Zábrana mizí a on si soustředěně prohlíží tvou nahou pokožku. Přejede dlaněmi po tvých klíčních kostech a pak surově sevře tvá ňadra v dlaních. Tvé tělo reaguje, bradavky pod jeho dotekem pálivě tuhnou. Protočí je obě mezi svými prsty a ty ještě pro tentokrát zadržíš výkřik hluboko v hrdle, pootočíš hlavu a sleduješ, jak bere jednu z nich do úst. Jeho sání má daleko k něžnosti, ale přesto nebo možná právě proto vysílá tvým tělem jeden elektrický výboj za druhým a rozdmýchává oheň v tvých útrobách k vyšším metám.

Bere si tě proti zdi, kalhotky v pastelovém hedvábí ti leží pod nohama. Vniká do tebe tvrdě, každým přírazem se vkrádá hloub a hloub, každým pohybem si tě majetnicky přivlastňuje. Jezdí svými dlaněmi nahoru a dolů po tvých křivkách, jakoby si je chtěl dokonale zapamatovat. Jediné, co můžeš dělat ty, je se ho pevně držet a přizpůsobit se, hlava ti naráží do popraskané omítky a tvé tělo se trhá na kusy pod sílou jeho vášně.

Zaplete ti prsty jedné ruky do vlasů a přitáhne si tě blíž, hledíte si přímo do očí. Jeho pohled tě propaluje snad ještě více než jeho penis, je zvídavý a nenasytný a vpíjí tvou duši do svých černých hlubin. Vidíš v jeho očích samu sebe, žíznivou a osamělou, a toužíš se ho dotknout.

Ale tohle on právě teď nepotřebuje.

Přiblíží svá ústa k tvým, že se skoro dotýkají, a ty jasně cítíš, jak se jeho rty pohybují, když ze sebe vyráží mezi přidušenými steny a zrychleným dechem: „Jsi moje. Moje. Jen moje.“ Zatahá tě za vlasy a ty lehce zakňučíš a cítíš, jak ti vlhkost hnaná nekonečným vzrušením v pramíncích stéká po stehnech. On to cítí taky a úsměv, který vyloudí na tváři, je více než triumfální. „Řekni to.“

„Jsem… jsem tvoje“ vyrážíš ze sebe a poznání, že tato slova jsou zcela pravdivá, tě přivádí mílovými skoky k vrcholu. Náhle zvrátí hlavu dozadu a celý se zachvěje. Jeho uvolnění uvnitř tebe je zcela ochromující a ty bezradně položíš svou hlavu na jeho rameno a zoufale zatínáš prsty do jeho košile. On tě přišpendlí na zeď a nazvedne jednu nohu výš, abys mu nemohla uniknout, a slepě naráží svou pánví do té tvé. Rozkoš tě trhá na kusy a tvé vyvrcholení tě zasáhne plnou silou, aniž by sis toho byla jasně vědoma, neboť tvůj nářek a svíjení jeho údu v tobě tě zcela pohltí.

Váš namáhaný dech pozvolna slábne v tichu pokoje. Jakmile se tvá pozornost vrátí, podíváš se na něj a uvolníš své prsty z křečovitého sevření jeho límečku. Stojí před tebou s hlavou skloněnou, bradou se téměř dotýká své hrudi, je jako ztracené a vyčerpané dítě uprostřed nočních můr. Vlasy se mu lepí na čelo a ty natáhneš ruku, abys je odhrnula, gestem barveným láskou a něhou. Jenže sotva se ho dotkneš, odskočí s panickým výrazem ve tváři a nechá tě zcela samotnou na roztřesených nohách.

Pohne se vzad, zápasí se zpola staženými kalhotami a ty zůstáváš osamělá u studené, nevlídné zdi. Vzduch, kde prve stál, je najednou mrazivý, ale ty se neoblékáš. Klesneš k zemi s rukama nataženýma před sebou a opakuješ tiše jeho jméno, které bortí to nekonečné ticho mezi vámi. On se na tebe nepodívá. Oslovíš ho znovu, hlasitěji, a když konečně zvedne hlavu, jeho oči tonou v slzách.

Opatrně udělá krůček směrem k tobě a pak klesne na kolena. Tápe rukou dopředu a jeho prsty bloudí po tvých bocích, dokud tě neobejme a nesevře v náručí. Tváří se boří do tvého břicha a ty cítíš, jak pláče. Třese se na tvém těle a tvá ruka se opět dotkne jeho vlasů, probíjí se tmavými vlnami v konejšivém rytmu, o kterém víš, že ho beztak necítí.

Hlas ho opakovaně zradí, jak se snaží promluvit. „Myslel… myslel jsem… myslel jsem, že jsem tě ztratil.“

„Neztratil“ odvětíš ty. Snažíš se ho svými slovy obejmout, utišit ho, jako se tiší staré pocity viny.

„Myslel jsem, že jsi mrtvá.“

„Nejsem. Ty jsi mě zachránil.“

Otočí hlavu a strniště jeho vousů tě zaškrábe u pupíku. „Chtěla jsi… chtěla jsi mě opustit.“

„Tebe ne. FBI.“ Odmlčíš se, jak ti v krku roste podivný knedlík. „Já… nedokážu tě opustit.“

Vzhlédne k tobě a najednou mají jeho oči zase tu uklidňující zelenkavou barvu. „Omlouvám se, Scullyová.“ Po tváři mu sjede další osamocená slza. „Já jsem to nechtěl, ne takhle. Takhle to nemělo být. Nezlob se.“ Chce se zase sklonit, ale tentokrát mu to nedovolíš. Pohladíš ho po tváři a zadíváš se mu hluboko do očí.

„Já toho nelituju, Muldere.“ Skloníš se k němu, druhou rukou ho přidržíš v zátylku a něžně ho políbíš, tlačíš své rty do jeho. Chutná po soli a alkoholu, ale co na tom záleží.

On je tvůj a ty jsi jeho.

Společně jdete dál.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 20.3.2010 v 19:00 v kategorii Povídky.