Kult X

autorka Leslie Sholly | překlad nabaa | rating G | kategorie MSR, SA, Christmas fic

Přijela jsem do San Diega kvůli své matce.

Má matka není mučednický typ. Nikdy by se záměrně nesnažila, abych se cítila provinile, kdyby zmeškala výlet do San Diega, ale dala mi jasně najevo, že nehodlá jet a nechat mě o Vánocích těhotnou a samotnou v D.C. A protože jsem neměla obvyklou výmluvu v podobě jednoho z Mulderových honů na příšery, nemohla jsem jinak, než se vzdát a slušně přijmout Billovo a Tařino pozvání.

Jsou to tři roky, co jsem naposledy strávila Vánoce u svého bratra a jeho rodiny. Na ty Vánoce budu vždy myslet jako na Emilyny. S tím smutkem ve svém srdci už jsem se netoužila vrátit. Vědomí, že teď ze mě bude opravdu matka, tu bolest poněkud zmírnilo. A s Matthewem a tím novým synovcem, kterého jsem zatím ani neviděla, coby přídavkem k vánočnímu veselí, toho bylo hodně, na co jsem se mohla těšit.

Samozřejmě to nebyly děti, čeho jsem se obávala. Byli to dospělí, nebo konkrétněji jeden dospělý – můj starší bratr. Když mu matka sdělila tu novinu, namísto gratulace k mému nadcházejícímu mateřství se zcela typicky pohrdavě a s odporem postavil k mému neprovdanému stavu a k identitě otce mého dítěte. Všechna blahopřání, včetně vánoční pozvánky, přišla od Tary, která za můj stav byla skutečně šťastná.

Matka mě ujistila, že Bill tu novinu skousl. Tara mi řekla, že slíbil, že se bude chovat co nejlépe a nebude zmiňovat Muldera.

Ale já Billa znám. Jestli odolá pokušení mě soudit nebo mi něco vytýkat, případně nabízet netaktní rady, bude to poprvé.

V minulosti mi vždy připadalo, že jsme si ve sporech s Billem rovni. Byly chvíle, kdy mě bavilo mu nadávat. Kdyby tady byl Mulder, s největším potěšením bych oznámila, že jsem těhotná a s kým.

Jenže teď… snažím se teď na sebe dávat větší pozor, připadá mi racionální, že zrovna teď jsem emocionálně zranitelnější. Mé tělo je zaplaveno těhotenskými hormony, čelím stresu z pozice svobodné matky, mám náročnou práci a muže, kterého miluji, unesli mimozemšťané. Dá se nad tím neplakat? A i když se to během pracovní doby snažím držet všechno v sobě, trávím poměrně dost času s krabicí kapesníků plačíc nad ironií, která změnila to, co mělo být nejšťastnějším obdobím v mém životě, v to nejsmutnější. Přesto nesnesu myšlenku, že bych se rozplakala před Billem.

Bill byl vždycky trochu tyran. A když jsme byli děti, neměl problém přivést Missy k slzám. U Charlieho mu k tomu stačil jeden zlý pohled. Ne tak u mě. Byla jsem tvrdá. Vzpomínám si jen na jediný moment, kdy jsem před Billem brečela. Bylo to, když jsem zastřelila toho hada. Billovy posměšky tehdy zapříčinily, že jsem se rozhodla všechny další emocionální projevy držet mimo pohledy okolí.

Bill se choval slušně, dokonce gentlemansky, když nás vítal na letišti. Nicméně mi připadal nějak vzdálený. O dítěti se ani nezmínil. Veškerá konverzace se točila kolem Matthewa a Liama. Musím přiznat, že bylo legrační vidět tříletého nadšeného Matthewa, jak se něžně dotýká svého nového bratříčka. Strávila jsem hodně času chováním Liama ve snaze uvědomit si, že to nepotrvá dlouho a budu v náručí držet své vlastní dítě.

Tara je vyšší než já a nemáme úplně stejný styl, ale nemohla jsem odmítnout, když mi nabídla, že mi půjčí své mateřské oblečení. Vzhledem k tomu, že se v Úřadu snažím svůj stav zatím držet v tajnosti, jediným ústupkem bylo zakoupení větších halenek a sak. Nevypadám elegantně, ale ani těhotně.

Ale Tara má zelené sametové mateřské šaty, které se perfektně hodí na štědrovečerní oslavu, která se tradičně koná před půlnoční mší. Jsou pro mě poněkud dlouhé, ale vypadají elegantně a pěkně se hodí k mým černým sametovým lodičkám, přestože jsem vzhledem ke svému stavu musela přejít na nižší podpatky.

Usadila jsem se v pohodlném rohu, poněkud stranou. Mám dobrý výhled na hosty a na stromek a užívám si vánoční cédéčka, zatímco v náručí chovám mimino, aby Tara mohla dělat hostitelku.

Netuším, jak hostům vysvětlili mé těhotenství a samotu, ale podle toho, jak mile se ke mně všichni chovali a vzhledem k absenci všetečných otázek bych řekla, že ze mě udělali oběť jakési tragédie. Což svým způsobem asi jsem.

Každopádně můžu v tichosti sedět ve svém křesle a být nespolečenská a nikdo to nekomentuje. Tara se občas zastaví, aby se ujistila, že mě chování dítěte neunavuje. Zajímalo by mě, jestli někoho vůbec může unavovat chování spícího novorozence. A matka mi nosí pití a bere si dítě, když musím podniknout jeden ze svých častých výletů na toaletu. Bill mezitím klábosí s hosty.

Je skoro jedenáct hodin, když odejde poslední z nich a matka a já jsme nuceny si pospíšit, pokud se chceme na půlnoční posadit. Je to příležitost, kdy snad všichni odpadlí katolíci zanechají své práce. Vzdychnu. Jsem unavená. Ne tolik jako během prvního trimestru, ale snaha být alespoň trochu společenská mě vyčerpala. Shlédnu na Liama pokojně dřímajícího v mém náručí. Matthew je na první pohled Tařin syn, se všemi těmi blonďatými kudrnami, které neustále potřebují ostříhat, ale Liam je Scully, s jemným zrzavým chmýřím, které se mu začíná objevovat na kulaté hlavičce.

Prohlížím si Billova syna a přemýšlím nad vlastním dítětem. Bude to syn nebo dcera? Bude mít modré oči jako Liam, nebo na mě z dětské tváře budou koukat ty Mulderovy nádherné měnivé? Přemýšlím, jestli Mulder někdy uvidí své dítě a najednou se mi pohled zamlží a slzy, které jsem celé dny skrývala, se mi začnou koulet po tvářích, i když skloním hlavu, abych je schovala.

Opěradlo zaskřípe, když se vedle mě někdo posadí, a teplá a utěšující paže mě obejme kolem ramen. Je to Bill, ne má matka, kterou jsem očekávala, a najednou jsem rozzlobená na sebe, že jsem ztratila kontrolu, a na něj, že toho byl svědkem.

Nervózně se narovnám. Představuji si, že jestli se pokusí být příjemný, to nejvlídnější, co řekne, bude, že takhle je to nejlepší, že Muldera nepotřebuji, že rodina se o mě a dítě postará.

Ale Bill stále umí překvapit.

„Mám ho vzít?“

Zavrtím hlavou. Potřebuji útěchu toho drobného teplého tělíčka na svých rukou.

Chvíli zůstane zticha. Koneckonců, já a mé slzy jsem pro něj zcela novou zkušeností. Z mého pohledu zažívám to, čeho jsem se bála. Teď, když jsem ztratila kontrolu, nemůžu ji hned zase získat a i když stékají v tichosti, mé slzy nepřestávají proudit. Odvrátím hlavu od Billa a utřu si oči volnou rukou.

„To je v pořádku, Dano,“ řekne nakonec. „Nemusíš přede mnou schovávat slzy. Vím, že jsi smutná.“

S údivem nad tak nebillovským prohlášením zvednu tvář ke svému bratrovi. Ještě víc mě překvapí slzy soucitu, které se mu lesknou v očích.

„Vážně ti chybí, že?“ Stiskne mi ramena.

„To, že mi chybí bych dokázala skousnout,“ vzdychnu. „Nejhorší je, že nevím, jestli ho ještě někdy uvidím.“

„Uvidíš ho, Dano,“ povzbudí mě. „Jestli o Mulderovi něco vím, tak to, že je vytrvalý. Musíš vědět, že dělá všechno pro to, aby se k tobě vrátil. A my se za to budeme pořád modlit.“

Můj úžas se mi musí promítat ve tváři, protože Bill se nesměle usměje a trochu se začervená. „Ježíši, Dano, ty sis myslela, že budu doufat, že se už nikdy neukáže? Koukni, není to někdo, koho bych pro tebe vybral, ale co se stalo, stalo se. Ať už je jakýkoliv, očividně tě miluje a ty ho teď potřebuješ. Až se objeví, no, nevím, jestli z nás budou přátelé, ale budu se chovat slušně. Slibuju, že ho budu respektovat jako otce dítěte mé sestry.“

Bill se zvedne. „Ukaž, odnesu Liama Taře. Musíme si pospíšit, jestli si chceme dnes večer na mši sednout.“

Půlnoční mše byla vždy rodinnou tradicí Scullyů, dokonce i když jsme byli malí a máma nás brala v pyžamu. Tara ovšem nerada vidí Matthewa vzhůru tak pozdě a coby konvertovaná katolička nemá ty dětské vzpomínky ve své paměti. Naposledy, když jsem je navštívila, byli s Billem na mši o desáté.

„Myslela jsem, že půjdeš ráno s Tarou.“

„Chtěl jsem… a půjdu. Ale dnes večer chci jít s tebou a mámou. Už je to dlouho, co jsme všichni tři spolu byli na mši. A chci být s tebou.“

Ve chvíli, kdy podám Billovi jeho syna, mé vlastní dítě začne kopat uvnitř mého těla a já se instinktivně dotknu břicha. Bill se sehne a políbí své spící dítě na čelo. „Být otcem je úžasná věc. Pro Muldera to bude dobré, řekl bych. Neboj se, Dano. Bůh ví, že to dítě potřebuje svého otce a že ty ho potřebuješ taky.“

Světýlka na vánočním stromku jsou jako hvězdy a v ten večer, kdy před 2000 lety na zem vstoupilo vykoupení, dovolím svému srdci, aby se naplnilo nadějí. Ruku v ruce se s Billem vydáme pomodlit, aby se ta naděje vyplnila.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 23.12.2013 v 0:00 v kategorii Povídky.