Hrůzostrašná pohádka o bratrech Changovi a Engovi
V jedné z nejlepších scén epizody Humbug padla zmínka o bratrech Changovi a Engovi Bunkerových. O co konkrétně se jedná? Chang a Eng se narodili 11. května 1811 v Siamu (jak se do roku 1939 jmenovalo dnešní Thajsko). Jak si můžete prohlédnout na dvou fotografiích níže, dvojčata se narodila srostlá v dolní části zad. Vzhledem k místě jejich narození se podobně postiženým lidem dodnes přezdívá siamská dvojčata.
Fotka dvojčat v pozdější fázi jejich života
Západní svět by se o Changovi s Engem pravděpodobně nikdy nedozvěděl, kdyby sourozenci ve 20. letech 19. století nepřicestovali do Paříže. Ve zdejší nemocnici od sebe chtěli být operativně odděleni. K zákroku však nikdy nedošlo, protože celá operace by byla velmi náročná. Krátce poté se bratři přesunuli do Severní Karolíny v USA, kde se také definitivně usídlili. Ve 30. letech pracovali v cirkuse P.T. Barnuma, který je dodnes považován za jednu z nejvýznamnějších osobností této branže. V roce 1843 se bratři oženili se dvěma sestrami, s Adelaide a se Sarah Anne. Neuvěřitelné jsou počty jejich potomků – Chang měl s Adelaide deset dětí, Eng se stal otcem rovnou jedenáctkrát. Oba pánové se navíc dožili 63 let, což byl na tehdejší poměry (a vzhledem k jejich postižení) famózně vysoký věk. O co bohatší život měli, o to krutější smrt nakonec přišla. Pár dní před smrtí zasáhla Changa mrtvice, která oba bratry upoutala na lůžko. V noci 17. ledna 1874 Chang podlehl zánětu průdušek, spojenému s dalšími komplikacemi. Eng, který tak byl přímým svědkem celé události, následoval svého bratra jen o dvě hodiny později. Podle pitvy byl příčinou Engovy smrti silný šok, pravděpodobně způsobený hysterickým strachem.
Malba, která před sto sedmdesáti lety lákala na jejich představení
Siamská dvojčata se pochopitelně rodila již dávno před příchodem Changa a Enga na tento svět. Podle dostupných statistik připadají jedna siamská dvojčata na každých asi 55 000 porodů. Z toho se jen malé procento rodí živé, přičemž jen polovina „přeživších“ se dožije prvního roka života. Kdyby se v roce 1829 v Paříži uskutečnil zákrok, který měl od sebe bratry oddělit, je téměř stoprocentní, že by nepřežili. První úspěšné oddělení siamských dvojčat proběhlo až o více jak 100 let později, v roce 1952 ve Spojených státech amerických.
Oba bratři jsou dnes pohřbeni v Severní Karolíně se svými ženami
Zdroje: Vyčerpávající studie na americkém serveru lib.unc.edu, kde najdete desítky fotek, kreseb, dopisů a dalších textů obou bratrů, a server findagrave.com, který obsahuje biografii a fotky společného hrobu.
Tento článek byl zveřejněn 4.2.2014 v 0:00 v kategorii Záhady a fenomény.
Něco takového je fakt neuvěřitelné. Ještěže dnes je už medicína na takové výši, že takovéto děti umí oddělit, i když vždy s nejistou prognózou. Vůbec si nedovedu představit, že bych takhle musela žít, nebo by se mi takovéto děti narodily. To je strašný osud. Úplně mi z toho leze mráz po zádech. A co kdyby ten jeden bratr neumřel hned po tom prvním? To by jako toho druhého tahal za sebou nebo co? Nemluvě o rychlém rozkladu těla… U nás byly kdysi ty dvě sestry, teď si zaboha nemůžu vzpomenout, jak se jmenovaly, taky se dožily dospělosti a měly myslím normálně partnery, někdy v 19. století snad. Je mi z toho nějak smutno.
Mám doma knihu o slavných cirkusových osobnostech a o Changovi a Engovi je tam obsáhlá kapitola – jejich maminka je jako batolata od sebe „odtahovala“ a díky tomu cvičení se mohli oba bratři otočit od sebe o víc než 90 stˇupňů. A když už se jako dspělí oženili, ta kstřídavě pobývali týden v domě jednoho a týden v domě toho druhého…Ta kniha je vůbec velmi zajímvá, je tam o vousatých ženách, siamských a parazitických dvojčatech, lidech bez končetin, trpaslících, obrech…je to jedinečná ukázka toho, jak se někdo dokáže poprat s nepřízní osudu – zvlášť na začátku století, bez lékařských zázraků, jak už psala Luca.
Je to prostě mazec. Vůbec si to nedokážu představit. Jsou dobří, že s tím takhle dokázali bojovat..
Luca: zemřel by tak jako tak, protože by nastal rozklad těla mrtvého. Byli spojeni, takže ten živý by zemřel max. do dvou dnů na sepsi, otravu organismu.
Leblanc: Brr. I ty dva dny jsou hrozné.
Klobouk dolů, co někteří lidé vydrží.
Je uzasne, jak prozili zivot i pres svoje postizeni. Obdivuju je. A autorovi dekuji za prinosne informace a obohaceni vedomosti (viz. Siam > Siamská dvojčata).
Moc zajímavej článek. Zajímalo by mě, jak to dělali se sexem, oba byli ženatí, jak to měli při pohalvním styku: vždycky jeden pár souložil a druhej bratr, kterýho se to netýkalo, dělal, že tam není a že se ho to netýká, měl špunty v uších? A nebo že by všichni čtyři najednou…???
Abigail: Ano, přesně tyhle „partnerské věci“ mi taky přišly na mysl. Oba byli ženatí, měli kupu dětí (a podle knihy byly jejich partnerky normální, docela hezké holky)…jak to třeba dělali, když se pohádali, I ti nejlepší přátelé si občas musí dát pauzu, jenže když jste jedno tělo, tak prostě nejde jen prásknout dveřmi…Určitě to chtělo neskutečnou dávku tolerance a sebezapření.
Jsem rád, že vás článek zaujal!
Pokud jde o ten intimní styk, tak si myslím – jak už tu padlo – že tam sehrála roli velmi silná dávka tolerance, kterou si oba bratři jistě pěstovali již od dětství. Řekl bych, že v případě mnoha takto postižených lidí platí označení „jako jedno tělo“ nejen doslova. Myslím, že v dospělosti si to postižení vlastně ani neuvědomovali, když takto žili celý život a nic jiného (tedy „svobodu“) vlastně nikdy nepoznali.
Jinak děkuji XGirl za další detaily z jejich životů. Ta knížka, o které tu padla zmínka, musí být hodně zajímavá. Já se přiznám, že mě úplně fascinuje život takovýchto cirkusových společenství, které se po Evropě či Spojených státech pohybovaly někdy v 19. století…
Ta kniha je skutečně velmi zajímavá, i když samozřejmě ne všichni „cirkusáci“ měli takový život plný slávy a úspěchu, i o smutnějších osudech se tam lze bohužel dočíst. Klidně ti ji zapůjčím, určitě stojí za přečtení.