Kult X

Poslední roky byly plné výročí. To nejdůležitější proběhlo loni, v roce 2008, kdy uplynulo patnáct let od 10. září 1993, dne premiéry pilotní epizody seriálu Akta X. Je tedy nejvyšší čas upozornit na ty největší klenoty, které se v devítileté historii Akt X objevily. Jak můžete vidět níže, vyhlášení není pojato jako žebříček nejlepších epizod, jednotlivé díly seriálu jsou uvedeny v pořadí, ve kterém byly vysílány. Při výběru jednotlivých epizod nebyla brána v potaz pouze jejich kvalita, ale také významnost v rámci celého seriálu, která se podepsala na dalším směřování Akt X. Při čtení nezapomeňte, že se jedná o článek, který jsem sestavil já sám, a tak jde pouze o subjektivní hodnocení jednoho oddaného fanouška Akt X. Přečtěte si též první část tohoto vyhlášení.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Avatar (3. série, 21. epizoda) režie James Charleston | scénář Howard Gordon podle námětu Davida Duchovnyho | poprvé vysíláno 26.04.1996

I Skinner má svůj osobní život. A dobře si toho byl vědom samotný David Duchovny, podle jehož námětu na konci třetí série vznikla epizoda Avatar. Výsledkem jeho spolupráce se scénáristou Howardem Gordonem, autorem epizod jako Sleepless, Grotesque či Synchrony, je až neobvykle povedený mix tajuplné, ale zároveň velmi citlivě podané podívané. Středobodem příběhu je totiž rozvod zástupce ředitele FBI a nadřízeného Muldera a Scullyové s jeho manželkou. Nebyla by to však Akta X, aby se do toho všeho nepřipletla ještě řádně bizarní vražda s notně pikantní příchutí, a tak na hotelovém pokoji je vedle Skinnera nalezeno tělo šlapky. A nebyl by to Mulder, aby z vraždy neobvinil sukuba, středověkého démona, který se po nocích přikrádá k mužům, aby z nich vysál život. Skinner mu pochopitelně opět není schopen příliš porozumět, i když právě Mulder se Scullyovou jsou Skinnerovou jedinou a poslední šancí. Proti nim však stojí těžký kalibr – Muž s cigaretou, který v celém případu vidí velkou šanci, kterak se relativně mocného Skinnera konečně zbavit. S epizodou Avatar nám tak vzniká zajímavý žánrový mix, protože sledujeme částečně samostatně stojící příběh a částečně mytologii. Ale především sledujeme první epizodu, která je primárně věnována Skinnerovi a která je prostě vynikající. Více v recenzi.

Na co nezapomeneme: Nevím, jak vy, ale já určitě nikdy nezapomenu na závěr této epizody. Nejde tu jen o to, že našeho drahého Skinnera konečně zase vidíme sedět za jeho stolem, ale především o okamžik, kdy si Skinner znovu nasadí svůj snubní prsten. Možná jsem blázen, ale až v tuto chvíli jsem si jeho postavy začal opravdu vážit.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Quagmire (3. série, 22. epizoda) režie Kim Manners | scénář Kim Newton | poprvé vysíláno 03.05.1996

Akta X by nebyla Akta X, kdyby si to Mulder a Scullyová minimálně jednou nerozdali s příšerou, která by alespoň částečně nepřipomínala veleslavnou Lochnesku. Právě k tomuto došlo v epizodě Quagmire, na které se doslova vyřádili dva jmenovci – scénárista Kim Newton a režisér Kim Manners. Byť je fakt, že tato epizoda trpí jistou nevýrazností v nadupaném závěru třetí série, nic to nemění na tom, že ji prostě zbožňuji. Nejvíce si na ní cením humoru, který je i přes všeobecně odlehčeného ducha třetí sezóny stále velmi svižný a pronikavý. A pak všechno to, pro co Akta X milujeme – pro případ nadšený agent Mulder, zamračená a věčně skeptická Scullyová, která by nejraději byla tisíc mil od „místa činu“, a pak samozřejmě Queequeg. Ta malá kulatá hrouda je prostě k sežrání a pokud ji nemilujete, určitě vás rádi přijmou na FBI, protože jste nejspíš replikanti. O to bolestivější je pak způsob, jakým se nebohý pejsek odebere do psího nebe (někdy se prostě nevyplácí, když jste k sežrání). Ještěže zasáhne agent Mulder, který v legendárním souboji Mulder versus aligátor nezapomenutelného psíka pomstí!

Na co nezapomeneme: Nejspíš na ten závěr s náhle se vynořivší Big Blue, který se do toho všeho tak strašně nehodí, že tam nakonec padne, jak ulitý. Každý si taktéž určitě vzpomene na krátký pobyt Muldera a Scullyové na ostrůvku „uprostřed“ jezera, kde se odehrála debata, která byla jistou předzvěstí mnohem slavnější diskuse obou agentů z epizody Detour. A když už jsme u těch diskusí, tak stejně jako jezero vyplavilo několik záhad a lidských těl, kontakty mezi mnohými postavami nabídly hned několik nezapomenutelných slovních přestřelek.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Home (4. série, 3. epizoda) režie Kim Manners | scénář Glen Morgan, James Wong | poprvé vysíláno 11.10.1996

Co napsat a co dodat k již tisíckrát řečenému? Epizoda dvou scénáristických velikánů Glena Morgana a Jamese Wonga nazvaná jednoduše Home je možná nejznámější z celých Akt X. Drastické příběhy Sanguinarium a Unruhe, plné brutálních vražd a násilí, působí vedle této epizody jako takové veselé rodinné komedie. Je pravda, že i Home je tak trochu rodinný příběh, ale vzatý z poněkud jiného konce. Vyšetřování otřesné vraždy novorozeněte zavede Muldera a Scullyovou až na zchátralou farmu do idylického městečka Home ve státě Pensylvánie. Agenti zde objeví tajemství, která neměla spatřit světlo civilizovaného světa (a oči diváků se slabším žaludkem). Žádný div, že Home byla hned po svém odvysílání v USA stažena z televize a znovu uvedena až po třech letech, na Halloween roku 1999. Skrz litry krve, zohavená těla a zaživa pohřbená dětská tělíčka však oči některých diváků neviděly to nejdůležitější – že tato epizoda je skutečně děsivá a její atmosféra je hustší než výraz na tváři Alfreda Hitchcocka. Vskutku jeden z nejbrilantnějších hororů, kterým Morgan a Wong vzpomenuli na své předešlé mistrné kousky Squeeze, Ice a Die Hand Die Verletzt.

Na co nezapomeneme: Na takovou normální americkou rodinku Peackockových a její matku, která dlouhé dny nejraději tráví zastrčená pod postelí v temném pokoji bez oken. Těžko se zapomíná i úžasná skladba „Wonderful! Wonderful!“ od Johnnyho Mathise.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Paper Hearts (4. série, 8. epizoda) režie Rob Bowman | scénář Vince Gilligan | poprvé vysíláno 15.12.1996

Zajímavý paradox. Nejlepší epizoda, která vyprávěla příběh o Mulderově sestře, a přitom není mytologií. Ačkoliv je Samantha stěžejním mytologickým prvkem, tak Paper Hearts, která o příběhu Mulderovy nezvěstné sestry pojednává, je krystalickou samostatně stojící epizodou. Scénárista Vince Gilligan však pro svůj příběh dokázal Samanthy brilantně využít. Pátrání po papírových srdíčkách sice na první pohled vypadá nevinně, nakonec se však sledování této epizody doporučuje jen psychicky silným jedincům. Vince Gilligan, jak už bývá v jeho případě zvykem, ze své epizody vytvořil krásný vícežánrový zážitek, ve kterém si své najdou příznivci smutných dramat, ale i fanoušci zapeklitých detektivek s charismatickou hlavní postavou v záporné roli. Tom Noonan, který ztvárnil úchylného masového vraha Johna Lee Roche, ve své roli odvedl maximum a na výsledku je to znát. Když se k tomu všemu přidaly ještě schopnosti zkušeného režiséra Roba Bowmana, který mimochodem touto dobou již připravoval první celovečerní film, není divu, že vznikla jedna z nejlepších epizod už tak špičkové čtvrté série. Další informace hledejte v recenzi.

Na co nezapomeneme: Je toho hodně. Především Mulderovy sny, které jsou zpracovány na jedničku a mají vše, co mít mají, hutnou atmosférou počínaje. Navíc v nich dojde k několika překvapivým okamžikům – Mulder zažije alternativní verzi únosu své sestry a se Samanthou se dokonce „setká“. Něžnější divačky Akt X si pak tuto epizodu dozajista hned několikrát milerády pauznuly – to když se na scéně objevily Mulderovy nešťastné oči. Na druhou stranu, pohled na dětskou kostru jistě nevyvolá zrovna tu nejlepší náladu ve většině z nás. Na závěr pak vzpomeňme nervydrásající scénu, v níž si to Mulder s Rochem definitivně vyřídí.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• The Post-Modern Prometheus (5. série, 6. epizoda) režie Chris Carter | scénář Chris Carter | poprvé vysíláno 30.11.1997

Napsal jsem to už jednou a napíšu to zas – slunce je horké, voda je mokrá a Chris Carter je geniální. Stejná formulka platí i pro epizodu The Post-Modern Prometheus ze začátku páté série, další z Carterových autorských výtvorů. V jejím případě by se akorát hodilo zdůraznit ještě to, že obraz je černobílý. Aby totiž režisér dodal na atmosféře celého příběhu, dovolil při vzniku epizody použít pouze odstíny černé a bílé barvy. Celé vyprávění tedy vypadá stylově a získává vskutku magický nádech. Špičkové technické řešení se však netýká jen obrazu, ale i hudby, kamery a především výpravy. Je jen škoda, že některým českým divákům nemusí být všechny kulturní narážky a režisérovy pohnutky zcela srozumitelné. To ale nic nemění na velmi vysoké kvalitě epizody, která i navzdory vyřčenému nabízí jedno nádherné poselství, které je srozumitelné všem lidem, bez rozdílu věku, pohlaví, barvy pleti či národnosti. Další názory hledejte v recenzi.

Na co nezapomeneme: Na famózní soundtrack, díky němuž jste si v jednom kuse připadali jako na diskotéce osmdesátých let, a na závěrečné vystoupení nesmrtelné Cher, která svým hudebním poselstvím jistě zvedla náladu nejen Velkému Mutantovi. Nezapomenutelný je i Jerry Springer a vůbec celé to malebné prostředí, v němž se příběh epizody odehrává. A pak taneček… proboha, vždyť to je alfa a omega celého seriálu!

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Bad Blood (5. série, 12. epizoda) režie Cliff Bole | scénář Vince Gilligan | poprvé vysíláno 22.02.1998

V Aktech X snad neexistuje gagy a hláškami nahuštěnější epizoda, než je Bad Blood, vpravdě nesmrtelná klasika z našeho oblíbeného seriálu. Tato věta, která před několika měsíci na našem webu uzavřela recenzi této epizody, je všeříkající a nic dalšího v podstatě netřeba dodávat. Po epizodě The Post-Modern Prometheus je Bad Blood další z tzv. never happened X-Files episodes, tedy epizod, které se ve „skutečném“ světě Akt X nikdy nestaly. Ten, kdo tuto epizodu viděl, jistě toto moudré rozhodnutí Chrise Cartera schválí. Pokud vůbec existují, pak je v Aktech X velmi málo epizod, které jsou bláznivější, než tato. Bad Blood je velkolepá parodie téměř na všechno, co jsme v Aktech X kdy viděli. Vyniká především originálním stylem vyprávění, kdy jeden příběh, konkrétně nepříliš povedené vyšetřování případu z Akt X, vidíme ze dvou různých úhlů pohledu. Vyprávění Muldera a vyprávění Scullyové se přitom liší ve velmi vtipných detailech. Více v recenzi.

Na co nezapomeneme: Když se řekne Bad Blood, tak se většině z vás vybaví jediná věc – zuby šerifa Hartwella. Při sledování těch pohledů, které tomuto fešákovi věnovali Mulder i Scullyová, se člověk nedokáže neusmát. V této epizodě pak agentka Scullyová strávila v pitevně více času, než je obvyklé. A že si tam užila! Jen by nás všechny jistě zajímalo, jaký asi musí mít drobná agentka žaludek, když při vážení všech těch střev a srdcí ještě stihne myslet na večeři a dostat chuť na pizzu. Byly bychom tu do rána, kdybychom vzpomínali na všechny strasti i slasti hlavních postav tohoto po všech stránkách scénáře pošahaného příběhu. Postel na mince i Mulderův taneček nad košem si připomeňme jen heslovitě.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Folie a Deux (5. série, 19. epizoda) režie Kim Manners | scénář Vince Gilligan | poprvé vysíláno 10.05.1998

Epizoda, u které by se bál i Hitchcock. To není žádná laciná propagace, to je holý fakt. Folie a Deux obohatila Akta X o velmi specifickou atmosférou, kterou obalila vzrušujícím paranoidním nátěrem. A sladká paranoia postihla krom jiných postav agenta Muldera, což už samo o sobě je zárukou kvality a dobré zábavy. Agent Mulder si o to ostatně říká od samého začátku, když nechává Scullyovou ve Washingtonu a vyráží vyšetřovat na vlastní pěst (to je, mimochodem, jedna z výrazných změn, která tento díl odlišuje od zaběhlého konceptu vyšetřování z ostatních epizod). Onen prvek nelítostné paranoii, kterou člověk prostě nedokáže vyhnat z hlavy, je velmi vzrušující a celé podívané dodává šťávu. Při sledování si tak vzpomenete na příběhy jako Grotesque, Via Negativa a Field Trip, přičemž vliv té první jmenované je patrný téměř na každém kroku. Byla to koneckonců právě Grotesque, ve které si Mulder užil první dávku šílenství.

Na co nezapomeneme: Na co asi!? Na dost možná nejslavnější scénu mezi Mulderem a Scullyovou, při níž hrozil infarkt desítkám tisíců shippers. Jedná se o sekvenci, ve které Mulder leží upoutaný na nemocničním lůžku a je vzhledem ke svým předešlým paranoidním eskapádám všemi považován za blázna. V ten okamžik zoufalý agent řekne Scullyové, že ona je jeho „jediná z pěti miliard“ – jediná na celém širém světě, kdo mu věří. Myslím, že tomuhle může konkurovat snad jen taneček z The Post-Modern Prometheus.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Field Trip (6. série, 21. epizoda) režie Kim Manners | scénář Frank Spotnitz, Vince Gilligan, John Shiban | poprvé vysíláno 09.05.1999

Co říct k epizodě, která je dle mého názoru s největší pravděpodobností nejlepší z celého seriálu. Věnovali jsme se jí už několikrát, krom obsáhlé recenze třeba fotografiemi z natáčení. Field Trip v sobě spojuje pochybnosti, zlá tušení a všudypřítomnou nejistotu prvních pěti sérií, přičemž to celé koření atraktivní a svižnou atmosférou série šesté. Navíc jakožto poslední samostatný díl šesté řady toto neobvykle originální a poutavé období symbolicky uzavírá. Byť neustálé dějové zvraty nenechávají diváka v klidu, musím velmi pochválit závěrečnou scénu záchrany obou agentů. Jedná se o zcela jedinečný shippers okamžik, který vztah Muldera a Scullyové dokonale vykresluje a nepotřebuje k tomu jediné slůvko.

Na co nezapomeneme: Jak už bylo řečeno v recenzi, Field Trip není jen výletem do krásné přírody, je také výletem do podvědomí našich agentů,  je to cesta do jejich nejčernějších nočních můr. Proto jen těžko budeme zapomínat na okamžiky, kdy Scullyová nalezla „Mulderovu“ kostru, nebo když si Mulder ve „Skinnerově kanceláři“ uvědomí, že dost možná z jeskyně plné houbových výparů nikdy neunikl. Konkrétně u druhé zmíněné scény mám dodnes husí kůži. A myslím, že taktéž velmi obtížně budeme z hlavy vyhánět „Mulderův pohřeb“, na který jen tak mimochodem dorazí sám Mulder.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Via Negativa (8. série, 7. epizoda) režie Tony Wharmby | scénář Frank Spotnitz | poprvé vysíláno 17.12.2000

Nejlepší epizoda osmé série. Už z první věty lze snadno odvodit, že Via Negativa je těžký kalibr. V podstatě se dá říct, že příběh epizody se velmi podobá předcházejícímu Field Trip, je pouze navlečený do temného kabátu, který ponurost celé osmé sezóny skvěle symbolizuje. Scénárista Frank Spotnitz označil tuto epizodu za svůj osobní příspěvek do osmé série seriálu, v níž se tvůrci zavázali k návratu do starých dobrých hrůzostrašných časů prvních dvou sezón. Je jen velká škoda, že Muldera zde nepotkáme a Scullyovou uvidíme jen krátce, zato se do centra dění dostává agent Doggett, který si užije dost za oba dva zmíněné absentéry. Vůbec poprvé od začátku jeho působení na Aktech X se totiž na tohoto vyhlášeného skeptika snesou paranormální a jen obtížně vysvětlitelné jevy. Závěrečných deset minut, v nichž se tvrďák Doggett se svými děsy setká tváří v tvář, snad ani netřeba připomínat. Od prvního uvedení epizody nedávno uplynulo deset let, recenze je zde.

Na co nezapomeneme: Jednoduše řečeno, na posledních deset minut. Doggettovo psycho je jedním z nejmocnějších okamžiků v osmé sérii a každý skutečný fanoušek Akt X musel tuto děsivou sekvenci ocenit potleskem vestoje. Doggett samotný pak bezesporu nezapomene na svou hrůzostrašnou vizi, ve které se mu v rukou zjeví useknutá hlava agentky Scullyové. Sluší se taktéž připomenout, že v této epizodě se Doggett poprvé setkal s trojicí Osamělých střelců.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

• Release (9. série, 16. epizoda) režie Kim Manners | scénář David Amann | poprvé vysíláno 05.05.2002

Audiovizuální skvost deváté série a zároveň nejlepší epizoda tohoto období. Thriller Release s výraznými detektivními prvky je příkladem bezchybné spolupráce mezi režisérem Kimem Mannersem a hudebním skladatelem Markem Snowem. Hned několik scén této detektivky, která definitivně uzavírá Doggettův bolestivý rodinný příběh, si budete dlouho pamatovat. Téma Doggettova uneseného a zavražděného syna, které bylo představeno na začátku osmé série, tvůrci považovali za velmi důležité, a tak mu nakonec věnovali jednu z posledních epizod celého seriálu. A jak už jsem naznačil, výsledek je téměř výjimečný. Vůbec se nebojím říct, že toto v kapitolách vyprávěné rozloučení se synem agenta Doggetta je prostě lepší, než sbohem, které jsme v sedmé sérii dali Mulderově zmizelé sestře.

Na co nezapomeneme: Na ten jemný, a přece tak silný a nesmírně podmanivý klavírní motiv, kterého maestro Snow využil hned několikrát. Asi už nikdy z hlavy nedostanu zatčení kadeta Haeyese a závěrečnou scénu, v níž smířený Doggett vysypává popel svého syna do moře. Přiznám se, že v ten okamžik jsem měl v očích slzy.

 

Řeč čísel: Nejúspěšnějším obdobím Akt X, pakliže se řídíme tímto vyhlášením, se stala třetí série, z níž se mezi dvacet nejlepších dostalo rovnou pět epizod. Následuje ji série druhá se čtyřmi epizodami. První a pátá řada nabídly po třech epizodách, čtvrtá série epizody dvě a šestá, osmá a devátá série po jednom dílu. Absolutními vítězi celého vyhlašování jsou však dva lidé. Ze scénáristů je to Darin Morgan, jehož tři nejslavnější humorné příběhy v žebříčku pochopitelně nechybějí. Zabojoval také Darinův starší bratr Glen Morgan, který ve spolupráci se svým věčným parťákem Jamesem Wongem procpal do tohoto vyhlášení hned čtyři své epizody – atmosferické klenoty Squeeze, Ice, Die Hand Die Verletzt a Home. Měřeno po stránce režisérských schopností a zkušeností je však rekordman tohoto žebříčku jasný: Kim Manners se posadil na režisérskou židli skoro u poloviny z výše uvedených epizod. Takže díky pane režisére, my nezapomeneme.

Mimochodem, vítězem této ankety je svým způsobem i Queequeg. Ten se všehovšudy vyskytl ve třech epizodách Akt X, z nichž hned dvě se probojovaly do tohoto vyhlášení. Strašlivá smrt v ústech gigantického aligátora však Queequega nezastavila – své zmínky se pejsek dočkal ještě v dílech Alone a Trust No 1. Tomu se říká bojovník!

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 25.12.2010 v 0:00 v kategorii Nejlepší epizody, Shrnující články.