Kult X

autorka Oracle | překlad XGirl | rating R | povídka ke stažení

Mulder se zvolna probouzel ze zlého snu. Jeho mysl se jen pomalu vracela do reality, oči držel silou zavřené. Celé tělo ho bolelo a od křiku ho škrábalo v krku.

Když otevřel oči, rozeznal velkou ložnici v domě, který Scullyová pronajala. Slyšel, jak někde venku burácí oceán, bičovaný větrem. Okenní tabulky rachotily v rámech.

Soustředil pozornost na tiché zvuky v pokoji, na tikot budíku, který stál na stolku vlevo a na tiché oddychování napravo od něj.

„Muldere, to jsem já.“

Uvědomil si, že Scullyová sedí na posteli s nohama složenýma na taburetu. Její tvář byla v té polotmě prázdná, oči jako bezedné tůně. Hladila ho po vlasech, ale jaksi rutinně. Čekala, až se jeho dýchání zpomalí a pak rychle ruku odtáhla.

„Nechceš sklenici vody?“ zašeptala, postavila se a narovnala zmuchlanou deku.

Mulder zavrtěl hlavou, ale nedokázal se přinutit promluvit.

Přál by si, aby ho Scullyová nechala v tom ponížení samotného. Nechtěl, aby ho takhle viděla, slabého a neschopného slova, zalitého ledovým potem.

Nechtěl, aby ho viděla plakat. Scullyová mu začala otírat zmáčené tváře, utěšovat ho šeptáním nesmyslných a nesrozumitelných slov. Najednou byl rád, že jí nevidí do očí. Nechtěl vidět, jak ho lituje, nebo ještě hůř, její profesionální odstup. Jako by byla jeho ošetřovatelka a ne partnerka. Měli by jí platit za to, že se o něho stará.

Neměla by tady vůbec být. On je jenom přítěž. Musí jí z něj být zle.

„Omlouvám se.“ Šeptal a otočil se stranou. „Scullyová… omlouvám se ti.“

„Je to teprve týden,“ odpověděla a vzala ho za ruku. „Chápu to, Muldere. Jsem tu pro tebe. Nemusíš se za nic omlouvat.“

Mulder polkl a snažil se uklidnit, ale nedokázal ty příšerné obrazy ze svého snu zapudit.

Scullyová, nahá v kaluži krve, nacpaná v kufru auta.

Jeho námořnicky modrá kravata utažená okolo jejích zápěstí.

Rozbité sklo, které mu křupalo pod nohama. Jeho vlastní ruce, zrudlé krví, na které kdosi zaklapl pouta. Ostrá policejní světla všude okolo.

Hlasy, které mu říkaly, aby sepsal prohlášení, aby se přiznal, aby shořel v pekle.

Ostrý hrot plnícího pera na jeho kůži.

Krev všude, krev, ve které se topil…

Teď se snažil dýchat zhluboka a pomalu, přesvědčit sám sebe, že všechno bude v pořádku, že Scullyová je tady vedle něj, že není tu žádná krev, ale dobře věděl, že to nikdy neskončí. Jeho tělo bylo už dávno vytesané z bolesti a jeho mysl byla plná ran.

„Nezlepšuje se to, Scullyová. Asi bys měla zítra jet domů.“

„Muldere…“ snažila se ho obejmout svými útlými pažemi.

Ani se nepohnul.

„Scullyová, jeď odsud pryč. Zítra.“

„Ne.“

Co měl říct, aby ji přinutil odejít? Chtěl znít bezcitně, ledově, krutě. Chtěl, aby ho nenáviděla.

Chtěl vyslovit „Nechci tě už nikdy vidět“, ale jediné, co slyšel, byla jeho vlastní bolest.

Scullyová ho chytla za nehybnou ruku a dala mu pusu na čelo. „Muldere, ne.“

„Ty mi nepomáháš, Scullyová. Nechci tě tady.“

„Já ale nikam nejdu.“ Pronesla pevně a lehla si vedle něj. Objala jeho ztuhlé tělo tak pevně, jak jen to šlo.

Cítí, jak se chvěje zimou, ledová chodidla přitisknutá na jeho stehna a on si nemůže pomoct a nadzdvihne přikrývku, aby mohla vklouznout vedle něj. Neodkáže odolat a zahřívá její nohy svými dlaněmi a palcem přejíždí po jejím chodidle nahoru a dolů. Kousl se do rtu, aby potlačil touhu líbat drobné pihy podél jejích klíčních kostí.

„Muldere, já tady chci být.“ Tvrdí ona neústupně do jeho vlasů.

Mulder sykne, vstane a nechá ji čelit zimě samotnou.

Zoufale si přeje, aby jí mohl věřit, a kdyby se nestala před týdnem ta věc, tak by jí možná věřil dál.

Byl to jeho poslední den v nemocnici a ona mu přinesla oblečení. Šedé triko, nějaké černé džíny a koženou bundu. Vždycky měl tyhle chvíle rád, ale tentokrát se styděl.

„Tady“ zašeptala, když mu hromádku oblečení podávala. Najednou sklopila oči, jako by byla na rozpacích a on si rázem uvědomil proč.

„Podívej, Scullyová…nemusíš tady stát a hlídat mě než se obléknu.“

„Ale ano, musím.“ Její rozpaky rychle vystřídala rozhodnost a zadívala se na Muldera. Její odhodlání okamžitě rozpoznal. „Muldere, ty víš, že s tebou musím zůstat.“

„Ale já se opravdu nechystám – „

Zavrtěla hlavou, její pohled ztvrdl a on si konečně uvědomil, že už mu Scullyová nevěří. Pořád jí na něm záleželo, v jistém smyslu, ale to bylo všechno.

„Tak jo.“ Pronesl tiše. Začal si svlékat nemocniční župan a ani na chvíli neuhnul pohledu jejích očí.

Nehnula brvou, ani když už byl úplně nahý. Pomalu přejížděla po jeho těle očima. Hledala.

Rozhodl se, že ten proces zkrátí a otočil ruce, takže viděla sotva zhojené jizvy, přetínající vertikálně jeho zápěstí. Sešité rány, které byly pořád ještě trochu naběhlé a zarudlé.

V očích se jí zableskl odpor.

A to bylo všechno.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Mulder seděl sám na pláži, díval se do dáli na moře a ani nevěděl, že ho Scullyová pozoruje.

Každých pár minut vytáhla dalekohled, jen aby měla Muldera blíž, nebo alespoň jeho obraz. Už seděl venku tři hodiny, oblečený do šedomodrého svetru a otřepených džínových kalhot a mračil se.

Bylo pět odpoledne a on za celý den neřekl jediné slovo. Dokonce ani „dobré ráno“, když se probudila v jeho náručí, napůl namačkaná čelistí k matraci, s Mulderovou tváří pevně zabořenou do ohybu její šíje.

A on se jen vzbudil, vyhrabal se z postele a odmítal se jí podívat do očí.

Už to byl týden a ona se pořád snažila s Mulderem mluvit, tedy až do dneška. Nemělo smysl na to tlačit, po tom, co řekl včera v noci.

Řekl jí, ať odejde. Ve chvíli, kdy ho hladila po vlasech a stírala jeho slzy a snažila se sama nerozplakat, ji prostě poslal pryč.

Měla si to uvědomit dřív – měla to poznat z jeho odtažitosti a duševního vyčerpání, ale ona jeho chování považovala za příznaky šoku.

Mělo jí to být jasné hned, když viděla pocit viny v jeho očích.

Mulder si vsugeroval, že ho Scullyová chce opustit. Věří, že i když jeho násilné pomalé odcizování ji pryč nezažene, tak její vlastní vztek nad Mulderovým rozhodnutím to dokoná.

Samozřejmě, že neexistuje nic, co by ji donutilo odejít. Nic, co jí on může říct, nebo udělat ji neodežene pryč – ani teď, ani nikdy jindy. Proč to on nedokáže pochopit?

Scullyová se z něj bojí na vteřinu spustit oči. Dokonce i to, aby spal ve svém vlastním pokoji, musela dlouho zvažovat.

Zatím sama sebe utěšuje myšlenkou, že to mohlo být horší. I ona mohla být tak hrozně poznamenaná.

Naštěstí, ať už ten bastard Krycek a jeho poskoci udělali s jejím mozkem cokoli, zatím to fungovalo. Nepamatovala si ze svého únosu vůbec nic a netrápily ji ani noční můry, ani náhlé flashbacky.

Jejich postupy se od minula musely hodně zlepšit, pomyslela si hořce. Ještě že tak.

Mulder tohle všechno ví. Řekla mu to, co si pamatovala, i když toho nebylo moc.

Bylo tam jasné světlo, v tom motelovém pokoji, a pak cítila na svých ramenou Krycekovy ruce, které ji táhly do auta. Šok z jednoho zážitku se přeléval do druhého a nebyla mezi nimi žádná souvislost.

Když se doopravdy probudila, Krycekovo auto uhánělo nocí.

Byli někde v pustině, alespoň podle studeného měsíčního světla, které zalévalo věci kolem. Okolo byly nejspíš lesy. Scullyová nemarnila čas zkoumáním podrobností.

„Co se to sakra děje?“ dožadovala se vysvětlení a snažila se chytit volant.

Krycek bez námahy odhodil její bledé rozpíchané ruce stranou. „Zachránil jsem vám život, Scullyová.“

„Vážně?“ začala bojovat s dveřním zamykáním, ale neměla šanci. „Kam mě to vezete, Kryceku?“

„Proč se vůbec ptáte, agentko Scullyová? Přece víte, že vám neodpovím.“

„Unesl jste mě z mého motelového pokoje…proti mé vůli…“ zahleděla se na svoje paže a pozorovala modřiny okolo vpichů. „Co jste mi to sakra udělal?“ ječela a celým tělem se vrhala proti němu.

Chtěla ho vytlačit ze silnice. Chtěla, aby to auto vybouchlo, v tuhle chvíli byla rozhodnutá klidně shořet na popel, pokud ten bastard shoří s ní.

Ale byla zesláblá a on byl odhodlaný.

„Měl jsem počkat, až vám vymažou paměť“ zašeptal a sevřel volant pevněji. „Měl jsem do prdele počkat. Pak byste byla jenom rozklepaná loutka, jako když vás vezli z budovy.“

„Budovy?“

„Žádný odpovědi, pamatujete?“

Mnula si zápěstí a dívala se na noční oblohu. Na svoje zajetí rezignovala, alespoň prozatím.

„Vy si vážně myslíte, že uvěřím, že jste mě zachránil?“ řekla bezvýrazně.

„Pořád skeptická,“ utrousil „To mám na vás rád. Mulder tomu uvěří taky, víte? To jen vy jste taková malá tvrdohlavá mrcha.“

Cítila na sobě Krycekův pátravý pohled, jak čeká na její reakci, ale ta nepřicházela.

„Stejně ale,“ začal znova a obrátil pozornost zpět k silnici „vytáhl jsem vás z toho, věřte mi nebo ne. S malou pomocí svých přátel pochopitelně.“

„Proč byste mi zrovna vy pomáhal?“

„Časy se mění, agentko Scullyová. Proud se obrací. A vy přece víte, že já jdu tam, kde je to nejvýhodnější.“

Rozhodla se, že už nebude říkat nic. Bude vyčkávat a sbírat síly. A tak mlčela a zírala okénkem na ubíhající krajinu.

Ani si nevšimla, kdy usnula. Když se probudila, bylo už dávno světlo a oni trčeli v dopravní zácpě kdesi na okraji Washingtonu. Poznávala silnici i budovy, ale něco se přece jen změnilo. Támhle vyrostl nový obytný komplex. V ulicích byla vánoční výzdoba.

„Dobré ráno, „ zahalekal vesele Krycek. Měl stažené okénko a kouřil cigaretu Morley. Rukávy košile měl vyhrnuté nahoru. Možná, že by byl takhle pro spoustu žen přitažlivý, jeho jemné rysy, tmavě zelené oči a kočičí pohyby, ale Scullyová se otřásla, už jen když se na něho podívala.

Auto bylo po dlouhé jízdě cítit jeho potem a ona už toužila vypadnout z něj ven. Uvědomila si, jak zoufale jí chybí Mulder. Fyzicky jí scházela jeho přítomnost, jeho vůně. Jeho objetí.

Schválně ale udržela ve tváři prázdný výraz. „Jak dlouho jsem byla pryč? Tentokrát?“ zeptala se.

„Dva měsíce.“ Odpověděl Krycek a vyhodil cigaretový nedopalek z okna. „Plus mínus pár dní. Zjistil jsem, že vás mají až po měsíci, a trvalo to celý další, než jsem vás dostal ven.“

Dva měsíce. Na chodníku se válel špinavý, rozbředlý sníh.

Byl začátek ledna, Krycek nelhal.

„Kam mě vezete?“

„Už tam brzo budeme.“

Později to Scullyová Mulderovi všechno řekla. Slovo od slova. Dokonce i popsala Kryceka, včetně vyhrnutých rukávů a potu. Mulder jen pokyvoval a vyhýbal se jejímu pohledu. Nehádal se, ani se neomlouval.

A takhle ubíhaly v nemocnici všechny jejich rozhovory. Ona a Mulder byli jako náhodní spolucestující na autobusové zastávce.

Ona mluvila a on poslouchal a přikyvoval. Někdy se díval na baseball a ona se zeptala, kdo vyhrává. Jedině tehdy ze sebe Mulder dostal slovo.

Občas jedl slunečnicová semínka, která mu ona koupila.

A někdy ani neotevřel oči, aby se na ni podíval.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tato povídka je velmi obsáhlá, zbylý text si můžete přečíst po kliknutí na odkaz níže. Nezapomeňte se poté vrátit a povídku okomentovat.

:: STÁHNOUT KOMPLETNÍ POVÍDKU VE FORMÁTU .DOC ::

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 17.2.2011 v 4:00 v kategorii Povídky.