Kult X

Je to tady, za několik okamžiků vstoupíme do roku 2016, do roku, kdy s vámi Kult X bude neskutečných dvanáct let, především pak do roku, v němž po čtrnáctileté přestávce znovu přivítáme seriál Akta X, jeho hrdiny i jeho tvůrce, všechny ty, s nimiž jsme se před dvaadvaceti lety vydali na nádhernou pouť plnou dobrodružství, napětí, smíchu a štěstí. Co víc si do nového roku můžeme přát? Zdánlivě nic, něco mě však přesto napadá.

Akta X nejsou jen o vlkodlacích a mimozemšťanech. Jsou i o monstrech mezi námi, o lži a teroru, který na nás dnes a denně číhá na každém kroku. Odvážní agenti, kteří odhalují konspiraci uvnitř vlastní vlády, to jsou naši hrdinové. Neustálá snaha najít rovnováhu mezi pravdou a chaosem, který by způsobila, je charakteristickým a přetrvávajícím prvkem příběhu Akt X.

Když se podívám na současný svět, zjišťuji, že Akta X jej vcelku věrně vystihují. V jednom zásadním bodě ale zaostáváme – pravdu neznáme, avšak chaos už tu máme. V posledním roce jsem naprosto konsternován debatou, která se v západním světě vede na téma uprchlíků/migrantů (nehodící se škrtněte). Je fascinující, jak často se považujeme za kultivovanou společnost, a přesto nejsme schopni se na toto téma bavit jako sobě rovní. Jednou si stoupenci uprchlíků osobují právo mluvit za celou zemi a každého, kdo nesouhlasí, značkovat jako xenofoby a fašisty, jindy odpůrci migrantů pasují sami sebe za obránce české (potažmo evropské) kultury a přitom jejich znalosti psaní shody přísudku s podmětem nedosahují úrovně základní školy.

Doslova mě pak irituje, když se jeden evropský státník vedle druhého předhánějí, aby nám po každém dalším masakru, spáchaném ve jménu Alláha a jeho proroka Mohameda, potvrdili, že islám je náboženstvím míru a tyto útoky jsou jen výsledkem jeho špatného pochopení. Naši vládci se tím dopouštějí mnohem závažnější a nebezpečnější dezinterpretace, než džihádisté sami. Pokud by totiž měla být pravda to, co tvrdí, pak by evropští středověcí křižáci nebyli žádní křesťané, jen pomýlení chudáci, kteří nepochopili Bibli. Je mi líto, ale takhle to nefunguje – křesťané byli v minulosti často křižáky stejně jako muslimové jsou dnes často teroristy.

Nebudu zastírat, že se k islámu stavím kriticky. Stavím se k němu kriticky už od doby, kdy kritika islámu a muslimů nebyla v módě. Zhruba od svých dvaceti let (tedy od roku 2006) načítám nikoliv obskurní blogy, ale autority z oblasti arabistiky a islamologie, jako jsou profesor Kropáček nebo docent Mendel, jejichž znalosti jsou nezpochybnitelné a kteří se nijak netají svým vcelku kladným vztahem k islámu. Díla těchto uznávaných vědců i obskurní blogy však potvrzují jedno a to samé – že ve svatých textech islámu je mnoho krve, tedy dostatek prostoru k ospravedlnění a páchání násilností a zvěrstev, které se dnes odehrávají doslova po celém světě, Evropu nevyjímaje.

Nehodlám vás teď oblažovat tisící variací kritiky multikulturalismu. Chci však velmi varovat před módní relativistickou snahou slučovat jako stejně dobré (potažmo špatné) náboženství křesťanů, které v našem postkřesťanském evropském prostoru stále převažuje, a náboženství muslimů, které svým demografickým džihádem po vzoru marxistického pochodu institucemi začne v následujícím půlstoletí měnit evropskou realitu. Myslete si o křesťanství co chcete, ani já nejsem kdovíjaký fanoušek těch vatikánských tlouštíků, ale křesťanství, na rozdíl od islámu, si prošlo svou masivní reformací i mnoha menšími, okolnostmi vynucenými reformami, když stálo tváří v tvář Velké francouzské a posléze průmyslové revoluci s jejich sociálními superkrizemi, marxismu a komunismu, nacismu, stalinismu i militantnímu ateismu, ztělesněnému v komunistických satelitech sovětských režimů, a nakonec i liberální demokracii, v jaké žijeme dnes. To vše přispělo k tomu, že se křesťanství stalo kultivovanějším, po toleranci volajícím a po svobodě toužícím.

Pákistánský hrdina a palestinští teroristé? Všechno muslimové

Křesťanství samozřejmě není dokonalé, jen chci říct, že islám je dokonalejší ještě mnohem méně. Tam, kde křesťanství stálo před řadou zkoušek, které jej nutně reformovaly, islám neprodělal žádnou významnější všeobecnou reformaci, nikdy nestál proti opoziční síle a ideji, kterou by přijala významná (či rovnou většinová) část společnosti. I proto dnes britští muslimové v takřka 100 procentech případů považují homosexualitu za amorální a 94 procent tuniských muslimů si myslí, že společnost by měla homosexualitu odmítnout. Britský a tuniský islám jsou přitom obecně považovány za úspěšné a v rámci islámského světa liberální projekty.

Proto, prosím, neznačkujme kritiky islámu jako islamofoby (nevím o tom, že bychom někdy mluvili o křesťanofobech nebo komunistofobech) jen proto, že si dovolili kritizovat nějakou náboženskou ideologii, což by mimochodem mělo být svatým právem každého svobodného občana. Já taky nemám rád islám, ne proto, že bych se děsil neznámého, na to znám islám už relativně dobře, ale prostě proto, že nemám rád ultrapatriarchální raněstředověká tmářská náboženství ze staré Arábie, která mají pověst systémů kolidujících s demokratickými principy, jak je známe. Proto se přestaňme svazovat politicky korektními hesly, která si možná mohou dovolit naši od reality odtržení evropští politici, ale určitě ne my, kteří žijeme ve světě, do kterého se znovu vrátily náboženská intolerance a politický fanatismus.

Princip kolektivní viny se mi samozřejmě hnusí, proto jedním dechem dodávám – hodnoťme lidi jako jednotlivce, dle jejich názorů a činů, ne podle kultury a víry, které převažují v prostředí, z něhož vzešli. Příklad? Mým velkým hrdinou je Aitzaz Hasan, sedmnáctiletý pákistánský muslim, který si jednoho rána všiml, že před jeho školou stojí podezřelý jedinec. Při bližším prozkoumání zjistil, že dotyčný tálibánec má na sobě navlečen pás s dynamitem. Když viděl, že terorista chce vstoupit do školy, skočil na něj a srazil jej k zemi. Následný výbuch usmrtil útočníka i Aitzaze, nikdo další nezemřel. Přátelé, takhle vypadá mučedník podle mého gusta.

Svět není černobílý, žije v něm mnoho úžasných lidí i odpudivých lidských zrůd. Jedny od druhých dobře rozlišujme, těch druhých se nebojme a bojujme proti nim slovy i činy. Prohrají. Zlo často v dějinách vítězilo, ale nikdy nezvítězilo. Nenávist dodávala energii k útoku, ale sama nikdy nic nevybudovala. Islamisté od Nigérie, přes Francii až po Sýrii hrdě hlásají, že milují smrt víc, než my milujeme život. Výjimečně mají pravdu. Právě úcta k životu a láska k vlastním dětem i rodičům, to jsou principy, které jednoho dne budou stát na prahu triumfu svobodného světa, jehož obyvateli nejsou konkrétní náboženství nebo národy, ale všechny svobodné a svobodu milující duše.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 31.12.2015 v 18:00 v kategorii Život.