Kult X

autorka Tara Avery | překlad luca | rating PG | kategorie V, A | povídka ke stažení

Nikdy jsem netrpěla sebepochybováním. Opravdu ne. Jsem ukázkový příklad na kariéru orientované profesionálky. Nevěnuji přemíru času svém zevnějšku, až na tvrdošíjné narovnávání od přírody kudrnatých vlasů, abych nevypadala tak mladě.

Pravidlo číslo 1: Nikdy nenechte nikoho, aby si myslel, že jste mladší, než jste. Když jste žena pracující v mužském světě, tak na naivitu mládí rovnou zapomeňte. Samozřejmě pokud nejste povrchní blonďatá sekretářka, jejímž jediným cílem v kariérním postupu je soulož se zoufale ošklivým šéfem.

Já jsem to zkusila jednou a už to víckrát neudělám. Umetat si cestičku přes cizí postele prostě není můj styl, i když se Skinnerem sdílíme víc než ten jeden polibek ve výtahu. Teď už nemám problém se zjištěním, že Jack Willis byl omyl, ačkoliv tenkrát mi to přišlo jako úžasně chytré. Myslí si váš instruktor, že jste atraktivní? Pro rány boží včas odejděte.

Nechápejte mě špatně, Jack byl milý muž. Hezčí než většina kluků, se kterými jsem spala, abych byla upřímná. Jenže když jsem se nad tím později zamyslela, bylo to asi takhle: Jack byl můj nadřízený, takže jestli jsem nechtěla být zařazena do kategorie blond sekretářek vyspávajících si cestu vzhůru, musela jsem se s ním rozejít. Uvědomila jsem si, že chci pracovat v FBI, ne jen být žena agenta FBI. A to je veliký rozdíl.

A má matka se diví, proč mám problémy s dlouhodobými vztahy.

Pravidlo číslo 2: Oblékejte se tak, aby vás respektovali, ne obdivovali. Dlouho mi trvalo, než jsem to pochopila. Ráda se cítím pohodlně, a to upjatý neforemný kostým příliš nesplňuje. Vnuťte mi vytahané džíny a bavlněné tričko kdykoliv. Jenže jestli chcete pracovat jako muž, musíte se raději také tak oblékat. A v FBI se tím myslí oblek. Ze začátku jsem ty nudné kostýmy oživovala – nějakým šperkem, hezkou šálou, neobvyklou barvou, rudou či žlutou. Ty dny skončily. Nyní nosím jen škrobená, nepoddajná tmavá saka přes bílou halenku. Většinou. Ale začínám se myslet, že černou přes černou taky nic nezkazím.

Totéž platí pro účes. Dlouhé vlasy jsou něžné, mladistvé a krásné. Jelikož jsem nechtěla vypadat ani jako jedno z toho, šla jsem ke kadeřnici a pronesla studeným hlasem hodným železné panny: „Chtěla bych vypadat profesionálně, prosím.“ Uvnitř jsem křičela, když mé dlouhé kadeře padaly k zemi, aby je později spláchl poďobaný asistent. Sbohem, krásné francouzské lokýnky a roztomilé cůpky. Nahradí vás mikádo přesně střižené pod bradu.

Přála bych si, aby to neznělo jako smuteční projev.

Zpočátku jsem i v FBI chtěla být obdivovaná. Vím, že jsem hezká. Když si jdu sednout do baru (tedy když jsem to ještě dělávala), neměla jsem problém s pozváním na drink. Když jsem poprvé vešla do budovy J. Edgara Hoovera, čekala jsem jen na to, jak se ke mně všichni muži pohrnou. Jak mě budou obletovat v kraťoučkém kanárkově žlutém kostýmku.

Přešlo mě to ve chvíli, kdy na mě první muž hvízdnul jako na zatoulanou kozu. Tehdy jsem si uvědomila, že pokud nepotlačím tu ženu v sobě, daleko se v tomhle světě, plném nabubřelého mužského ega, nedostanu.

I když by tím byl šokovaný a možná by se i urazil, slyšet to, Mulder byl perfektním protějškem pro můj dokonalý, staropanenský zevnějšek.

Mám Muldera ráda, upřímně mám. Miluji i ten jeho výraz přerostlého štěněte v neohrabaném těle. Jenže na studovaného psychologa (trochu o tom pochybuji) neumí v lidech vůbec číst. Někdy si vzpomenu na Bellefleur v Oregonu s úsměvem, někdy jsem rudá vzteky. Jako bych v mžiku zapomněla na své novoroční předsevzetí, že už nikdy, ale nikdy nebudu spát se svým nadřízeným, svlékla jsem se před ním s plným odhodláním přijmout vše, co nabídne.

Jenže on mi nenabídl nic. Tedy, ne úplně nic – svou důvěru a příběh své unesené sestry, který nejspíš jen tak někomu nevykládal, ale to nebylo přesně to, co jsem chtěla.

Vykročila jsem nesprávnou nohou a snažila se být lhostejná ke svému ponížení.

Opět mě nechápejte špatně. Nejsem posedlá dogmatickou katolickou vírou, která hlásá, že sex je jen nástroj ďáblův. Miluji sex. Možná si ho neužiji tolik (zase Mulderova vina), ale ten akt si umím užít. Jenže válení se s nadřízenými a získávání důvěry přes postel je ponižující. To není pro Danu Scullyovou.

Mulder. Někdy si myslím, že musí být slepý anebo gay. Upřednostňuji tu první možnost. Stále se nevzdávám naděje na společnou budoucnost. On někdy přímo žadoní, aby se náš vztah přenesl do sexuální roviny – většinou se mi vybaví ta noc na baseballovém hřišti. Osobně jsem okouzlena svou odolností. Kdybych neměla tolik let praxe, jistě bych mu nedokázala tak dlouho vzdorovat. Vypadá zatraceně dobře v džínách a tričku oblíbeného týmu. Vždycky jsem měla slabost pro sportovní fandy. Jenže jindy? Tak třeba ta směšná akce s molími lidmi. Stále na to zklamaně vzpomínám. Šla jsem k němu s vínem v ruce a sexy nadrženým pohledem… a on utekl jako malý kluk s hloupou výmluvou.

Možná ho děsím. Moje matka tím vždycky omlouvala skutečnost, že nemám žádného přítele. Prostě klukům naháním strach. Jsem příliš hezká a příliš chytrá, a to je ke škodě. Na střední škole jsem ze sebe jednu dobu dělala hloupou. A přišla o spoustu přátel. A kluka jsem stejně neměla.

Tyhle všechny pravidla a kostýmy a účesy jsou jen jedna cesta, jak udržet profesionální Scullyovou naživu, kopající kolem sebe. Jsou dny jako tento, kdy mě všechna síla opustí se zavřením dveří mého bytu. Dny jako tento, kdy se sama sobě divím, proč se vůbec snažím.

Dny jako tento, kdy se naložím do horké vany, kterou nechám naplnit až po okraj. Pak, dříve než vklouznu do té pěnové, po vanilce vonící hebkosti, se pomalu svléknu a dlouho zírám do zrcadla na svůj nahý odraz a snažím se upamatovat, kdo vlastně jsem.

Někdy je to boj. Potřebuji pomoc. Nakadeřím si vlasy ve snaze si vrátit hravé, mladistvé lokýnky. Shodím sukni a halenku do chumlu na podlaze a nestarám se o to, že budou vlhké a pomačkané. Sroluji punčochy z unavených nohou a nechám je padnout k zapomenutému kostýmu.

Téměř vždy nosím bavlněné prádlo. Možná je málo nóbl, ale já ho miluji. Jsem si jistá, že i Mulderovi by přišlo úžasné a nesmírně vzrušující – pokud nevyvstane zase ta slepý/gay otázka. Pohlédnu na sebe v bavlněné soupravičce – která mi krásně padne – a rozpláču se. To se nemění.

Stojím tady, silná, odvážná, ambiciózní kariéristka a odraz mého těla v zrcadle mě přivádí k pláči. Protože zapomínám, jaké to je užívat své tělo i k něčemu jinému než stíhání zločinců a pitvání mrtvých těl. Krásná křivka ňader, pasu i boků je na mém těle úplně zbytečná. Nikdo ji nevidí, jen já smutně zírám do zrcadla na ženu, kterou jsem znávala.

A ani si nejsem jistá, jestli se sama sobě ještě líbím.

Mé vlastní tělo se stalo pouze krásným přeludem. Něčím obtěžujícím. Jako nafoukaná spolužačka na střední, které všichni prorokovali kariéru myčky nádobí u McDonald´s a která nějakým řízením osudu vystudovala Harvard mezi nejlepšími a stala se šéfkou mezinárodní firmy v New Yorku. A pořád je vysoká, blonďatá a okouzlující. Mé vlastní tělo mě zradilo. Nechci být hezká ani vysportovaná ani šik. Není nikdo, kdo by to ocenil. A to mě ubíjí.

Tak se donutím podívat blíž. Prohlížím jizvy, opatrně pohladím kus kůže, která už nikdy nebude hladká a hebká. Přitlačím na ránu na břiše, tu, která mě minulou zimu málem stála život. Zkoumám ta bílá místa na mém těle s pečlivostí, jakou věnuji mrtvolám na pitevním stole. Dívám se na ně a tolika věcem nerozumím.

Tyhle prohlídky mi vždycky připomenou, jak mě na začátku studií na medicíně fascinovala ortopedie. Jako bych měla lepru a ujišťovala se, že nemám gangrénu tam, kde nic necítím. Že mi neodumřely všechny nervy. Jsem ovládána profesionální Scullyovou tak dlouho, že obyčejná a po lásce toužící Dana se stala nedotknutelnou.

Nedotknutelnou.

Ve dnech jako tento se do reality vracím jen těmito prohlídkami. Důkazem, že jsem stále člověk. Stále mi v uších znějí varovná slova profesora Ammise: „V podstatě každá společnost odkazuje nemocné leprou k životu v izolaci a beznaději…“

Nedotknutelnou.

Pára z lázně stoupá vzhůru a mlží sklo, až se nakonec stávám jen duchem, siluetou v rámu. Pak se konečně můžu ponořit do vábící náruče teplé koupele. Voda odplaví všechny mé pocity a pochybnosti, už můžu myslet jasně a lehce. Ve dnech jako tento jsem ponořená do vanilkové koupele a dovolím si přemýšlet o všem, co bych chtěla. Myslím opravdu chtěla. Ovšemže chci, aby Mulder našel svou sestru, a kdyby to bylo v mých silách, ráda bych zastavila celosvětovou invazi mimozemšťanů. Chtěla bych pomstít smrt své sestry i své dcery. A myslím, že bych s potěšením strčila cigaretové pouzdro do nosu CGB Spendera.

Ale to, co bych opravdu, opravdu moc chtěla – to všechno jsou věci týkající se soukromí mého domova. Mé intimity.

Chtěla bych, aby mě někdo políbil na dobrou noc. Zní to obyčejně, ale není. Chtěla bych, aby mi někdo zpíval ukolébavku. Chci světlo, lásku a porozumění. Chci také smutek a štěstí v jednom kyblíčku.

Chci být schopná říct, že jsem v pořádku, a opravdu to tak myslet. A věřit tomu, když to říkám. Chci vzrušení a tajemství a chci přijít domů nepoznamenaná prací. Do opravdového domova s manželem a dětmi. Nebo něčím takovým. Chci vzrušující sex s někým, kdo není posedlý žárlivostí skrze mluvící tetování.

A nebudu popírat, že ve všech mých fantaziích nehraje roli jiný muž než Mulder. Stále pochybuji o jeho orientaci, navzdory baseballu a dvojsmyslným narážkám. Také se nebráním lásce k muži, který mi bude Muldera jen připomínat. Jak jsem už řekla, miluji to štěňátko v něm. Jenže ono žije ve stejném těle s náladovým, mrzutým mužem, který nemá tolik věcí uzavřených, že snad ani nemůže někoho milovat.

Někdy nechci nic jiného než přestat být hostem ve vlastním těle. Chci čas pro sebe. Tolik toho o sobě nevím. Chci ukončit to ticho. Sebeizolaci a beznaděj. Konec profesionální Scullyové, která si nikdy nebere pár dnů volna. Ticho je jako gangréna, pomalá, nenápadná, ale smrtelná zároveň.

Ticho je jako železná svorka obepínající srdce.

Ve dnech jako tento tomu opravdu věřím.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 29.9.2010 v 18:00 v kategorii Povídky.