Kult X

autorka Lana a Laine | překlad nabaa | rating NC-17 | kategorie S, casefile, SA, MSR | povídka ke stažení

Kapitola 1

Christina Slaughterová byla praktická žena. Pevné boty, upravený účes, dokonce i praktické auto. Její přátele tak rozhodně popsat nešlo. Byla to jedna z oblastí jejího života, která ji neustále udivovala, přestože si ve svém nabitém programu nikdy nenašla čas, aby to pořádně rozebrala. Jak je možné, že někdo tak vybíravý a opatrný jako ona, skončil s takovými přáteli?

Ne že by Linda a Shelley byly nějak nezkrotné. Jen prostě nesdílely stejný životní styl, který ona považovala za ten správný ve světě dospělých.

Sledovala je teď, jak se kroutí v rytmu hudby na tanečním parketu nepochybně dekadentního klubu. Shellyiny dlouhé blond vlasy divoce poletovaly kolem jejích ramen, jak se tempo hudby zrychlovalo. Linda, s úsměvem ve velkých hnědých očích, se pokoušela uniknout zlatým pramenům, které se rozlétly do všech stran, když se Shelley otočila kolem dokola.

„Dávej pozor, Shel! Ty vlasy jsou nebezpečný,“ uniklo z Lindiných rtů zvýrazněných rtěnkou barvy lesních plodů. Christina začínala být expert v poznávání barev rtěnek. Noci jako tahle vyžadovaly tuto dovednost, pokud chtěla udržet krok s muži, po kterých její kamarádky vyjížděly, nemluvě o stíhání konverzace později u baru.

Bože, proč jen se do toho věčně pouštěla? Ty dvě by si ani nevšimly, že tam není, i když si pokaždé daly tu námahu ji v pátek někam vytáhnout. Byla by radši ve svém uspořádaném bytě. Dělala by něco, no, něco smysluplného, tím si byla jistá. Ne tohle. Obrážet v pátek v noci bary, být nabízena jako maso na trhu…předhazována jako syrový biftek smečce hladových psů.

Otočila se zpátky ke své skleničce a prozatím vypustila tančící duo, které nazývala svými kamarádkami, z hlavy. Nuda je tak něco odporného, tak kontraproduktiv­ního, pomyslela si a zvedla vodku s tonikem ke rtům. Usrkla a lehce se nad pitím zamračila.

Kruci, odfrkla. Vodnaté. Led se v těhle věcech rozpouští tak rychle. Jenže ona je milovala. Jedna ze dvou věcí, které si ve svém praktickém životě povolila. Ta druhá byla volba přátel.

„Možná bych vám mohl objednat čerstvý.“

Mírně nadskočila, když zaslechla příjemný zvuk jeho hlasu tak blízko svého ucha. Pootočila se, připravená odseknout. Jeho oči ji zastavily. Byly tak..tak..no, byly laskavé. Šedé. Uklidňující. Barvy mraků přinášejících vítanou chladivou letní sprchu v půlce července.

„No, tohle už je trochu vodnaté,“ řekla a na rtech měkkých plných rtech už jí pohrával drobný úsměv. „řekla bych, že bych neměla odmítnout tak milou nabídku.“

Muž se usmál. Bylo to pomalé a rozvážné a její rozhodnutí se začalo okamžitě rozpouštět. Někde ve skrytu mysli jí na poplach zvonily zvony. No co, pomyslela si. Nemůžu být pořád rozumná. A on má ty nejzvláštnější oči.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Klopýtala nahoru po schodech svého domu. Na posledním se zastavila dost dlouho, aby se mohla opřít o jeden z bílých sloupků podpírajících střechu portálu. Mramor ji příjemně chladil na dlani a kdyby se nesnažila posbírat aspoň část své elegantní hrdosti, opřela by si o něj čelo a chvíli by nasávala chlad jeho povrchu.

S lehkostí k ní došel, položil jí ruku nízko na záda, ona se o ni vděčně opřela a zamířili k masivním železným venkovním dveřím. Podržel jí ozdobný železný rám, zatímco ona zápasila s klíčem. Konečně se jí podařilo zasunout ho do zámku. Pousmála se nad klepadlem v gotickém stylu – kovový chrlič byl šeredný a vždycky jí připomněl Vánoční koledu, její nejmilejší Dickensovu klasiku.

„Promiň,“ zamumlala. Nakonec se dveře otevřely a ona vpadla dovnitř. „Obávám se, že obvykle tak moc nepiju…všechno je nějaké rozmazané.“

Neodpověděl jí na omluvu, jen ji v tichosti přijal a následoval ji dovnitř, pak doleva a tlumeně osvětlenou chodbou s tapetami ve stylu dvacátých let a omšelým bordó kobercem. Obscénní pruhy na tapetách jakoby dýchaly mihotajíce se sem a tam, jak procházela kolem prvních pěti dveří.

Konečně došla k vlastním dveřím, vzala za kovovou kliku a znovu ji překvapilo, jak sladký jí chlad připadá.

„To musí být tím alkoholem,“ řekla si předtím, než ji myšlenky znovu opustily.

Došli do známého prostředí jejího bytu – lesklé dřevěné podlahy jen sem tam pokryté orientálními koberečky různých barev. Většinou slonovinové a béžové s náznaky šalvějově zelené.

„Dáš si něco k pití?“ zeptala se a snažila si připomenout své způsoby skrze tlustý závoj halící její mozek, stejně jako její zrak. Položila klíče na čistý umakartový stolek a otočila se na něj čekajíc na odpověď. Na odpověď, která nepřicházela.

Pomalu se k ní přiblížil a ona se znovu utápěla v něžných šedých jezírkách jeho očí. Hlava se jí lehce naklonila doprava, když přišel blíž a natáhl se, aby ji zachytil za zápěstí. Otázka zapomenuta. Stála teď tupě na místě a očekávala polibek, o kterém si byla jistá, že přijde. Místo toho jí zkroutil ruce za zády a přitisknul si ji k hrudníku.

„Ach,“ bylo to jediné, co mohla vydechnout. Přimáčkl se na ni s takovou silou, že upadla na stolek a ostrá hrana se jí zatlačila do zad. Zalapala po dechu, když jí jeho volná ruka přejela vzhůru po těle, přes prsa a ramena. Prsty pevně stočil vzadu kolem jejího půvabného krku. „Máš něco, co musím udržet v bezpečí,“ řekl jen chvíli předtím, než ji hrubě postrčil do haly. Alkohol a náhlý příval adrenalinu spolu bojovaly v jejím systému a rovnováha a ladnost ji opustily, když se svezla na zem.

Jen stěží si stačila uvědomit vlastní strach a on už ležel na ní, trhal z ní šaty naučenou silou. „Božebožebožebože nenenenenenene,“ vzlykala a marně pod ním bojovala, zatímco v duchu nadávala na vlastní hloupost. Měla důvod, proč si domů nevodila cizí muže, a ten důvod se stával bolestně zřejmým. Ten důvod ji teď tlačil k jejímu nádhernému orientálnímu koberečku a strhával zpod její sukně kalhotky. „Proč?“ přidušeně vzlykla. „Myslela…myslela jsem…Bože,“ zalapala po dechu, když se do ní vrazil. Zvířecí zvuk, něco mezi výkřikem a vyděšeným stenem, se jí vydral z hrdla, když začal svým tělem bušit do jejího.

Existuje moment jasnosti, který přichází s přijetím absolutní bezmoci, a ona se právě nacházela v tomhle paralytickém stavu. Už se nemohla hýbat, ani zkoušet bojovat. Srdce jí bilo v uších. Ten zvuk byl ohlušující jako hrom a každý pohyb jeho pánve jej zatlačoval hlouběji do jejího nitra. Každá další trhlina v křehkých stěnách její pochvy, každá nová modřina a pramínek krve, ji zanechával ještě méně schopnou dokonce i křičet. Oči se jí začínaly lesknout, zatímco si ji bral, a byla téměř strnulá, jak se palčivá horká bolest nehlubších a nejintimnějších ran zhoršovala.

A pak, milosrdně, bylo po všem. Vyklouznul z ní a posunul svůj stisk z jejích paží k ramenům. Ležela třesoucí se, zlomená a vzlykající na drsné textuře koberce a téměř si neuvědomovala, že se jeho prsty tisknout silněji kolem jejích ramen. Zvedl její bezvládné tělo ke svému a chvíli jí hladil po kaštanových vlasech.

„Kvůli tomuhle tady jsem, tak to je,“ zašeptal jí do ucha. Neměla čas myslet nebo reagovat než s ní udeřil o zem. Hlava se jí odrazila od koberce a zaplavila ji nová vlna bolesti, Ale požehnaná temnota stále nepřicházela. Bez námahy ji zvedl a procházel bytem, jakoby znal každou chodbičku, dokud nedošel do ložnice. Bez zájmu ji hodil na postel. Pracoval rychle, efektivně. Stáhl zpod ní prostěradlo a roztrhal ho, jakoby to byl list papíru.

Jak pracoval, stále v ní hořel plamínek naděje na přežití. Zaneprázdněn trháním jejích drahých pokrývek na kusy si nevšiml, že se převalila na stranu a přisunula se k okraji postele, stále vzlykajíc krutou bolestí, která se jí šířila z centra do břicha. Její těžké nohy ji nestačily dostat dost daleko, než skončil s prací, a jeho ocelové oči se znovu zaměřily na ni.

„Ještě jsme neskončili,“ řekl potichu, jako kdyby káral dítě, které se snaží vyklouznout během hodiny ze třídy.

Popadl ji za kotníky a potáhl ji k sobě, zatímco ona se marně snažila zachytit nehty prostěradla hledajíc jakýkoliv okraj, o který by se mohla zapřít. Polekal se, když její křik opět začal nabývat na intenzitě. Rozzuřeně jí nacpal kus prostěradla do pusy a upevnil jí ho za hlavou.

Během minut měla uvázaná zápěstí i kotníky a ležela roztažená a zranitelná na vlastní posteli. Místo, kde obyčejně hledala útěchu a klid, se stávalo definicí kolébky pekla.

Poprvé ve tmě místnosti zahlédla nůž. Zoufale zbytečně se vzpírala, když se dotkl její kůže. Výkřik, který nenaznačoval, že by mohl být lidský, jí rval hrdlo ve chvíli, kdy se drobné ostří poprvé zabořilo do jejího břicha, projíždělo její krémově bílou kůží a otvíralo cestu pro bublinky karmínově červené krve.

Rychle řízl napříč a intenzívní bolest zaplavila její tělo.

Konečně nůž vytáhl, zahodil ho na postel a zvedl ruku. Jeho hubené prsty chvíli setrvaly nad otevřenou ranou, poté je zkroutil a zarazil hluboko do otvoru.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dana Scullyová se s výkřikem prudce posadila na posteli a rukama se držela za břicho, jak sen pomalu opouštěl její vědomí. Třesoucí se rukou si odhrnula ze zpoceného čela pramen vlasů a její doširoka rozevřené modré oči prohledávaly tmu v místnosti.

Dlouze vzdechla a začala sama sebe uklidňovat. Když si uvědomila, že snažit se usnout nepřinese žádané uklidnění, odhrnula peřiny lnoucí k jejímu zpocenému tělu a zapátrala v nočním stolku po služební zbrani.

Chycená kdesi mezi děsem noční můry a realitou tmavého bytu rozsvítila světlo a prošla do haly s cílem najít něco, o čem její mysl věděla, že tam není. Přivřela oči nad ostrým světlem, které teď zalévalo její byt a s úlevou, že je sama, se posadila na gauč.

Stále se třásla, když pokládala zbraň na stolek a přitahovala si kolena k hrudníku.

Zvedl  ruku a podržel ji nad otevřenou ranou, poté zkroutil prsty a zarazil je hluboko do otvoru.

Scullyová zalapala po dechu a chladnou rukou si zakryla ústa. V očích se jí objevily slzy. Přetrvávající útržky strašného snu živě útočily na její smysly a v krku se jí vytvořil knedlík, jak bojovala o dech.

„Musím odsud pryč,“ zamumlala, rozzlobená vlastní reakcí na noční můru.

Opustila gauč a zamířila do koupelny, kde na sebe hodila tričko a šortky a přinesla do pokoje běžecké boty. Nazula si je a popadla klíče.

Chladivý noční vzduch ulevoval jejím smyslům a Scullyové bylo jedno, že běží neznámým směrem. Fyzická námaha byla vítanou úlevou od jejího emocionálního stavu, ale po chvíli ji začala přemáhat únava. Zpomalila do kroku a uvědomila si, že je několik mil od domova a že by se měla vrátit. Rychle se rozhlédla a přešla ztemnělou ulici.

Jakmile si začala více všímat okolí, zahlédla exkluzivní a přesto podivný styl místních domů. Sloupy pouličních světel byly z tepaného kovu a udržované parkové lavičky lemovaly ulici. Rozhodně to byla útulná malá čtvrť. Zapsala si do paměti poznámku, že tudy musí běhat častěji.

„No, tohle je divné,“ pomyslela si, když její pohled přitáhla zvláštní známost jednoho z domů.

Ne, že by budova nějak vyčnívala, ale něco ji k ní táhlo. Zastavila se na chodníku, aby si ji blíže prohlédla, a napadlo ji, že sem možná někoho šla už dříve navštívit. Převládl v ní vyšetřovatel a rozhodla se vejít dovnitř a více to místo prozkoumat. Otevřela těžkou tepanou kovovou bránu a vstoupila. Všimla si zastaralého stylu interiéru.

„Vážně je to tady nádherné,“ napadlo ji a znovu se pozastavila nad tím, co ji sem tak táhlo.

Z ničeho nic ji přepadl podivný nepříjemný pocit, jakoby něco bylo strašlivě špatně. Scullyová nahlédla do haly snažíc se ignorovat zvonění v uších a tepání v hlavě.

Pohybovala se jako kdyby neměla vládu nad svým tělem, bez odporu. Zastavila se přede dveřmi. Navzdory vlastnímu svědomí zkusmo vzala za malou kovovou kliku a zjistila, že dveře povolily.

Scullyová doširoka otevřela dveře a opatrně vstoupila. Sáhla po zbrani, kterou neměla.

„Kruci,“ zaklela, když si uvědomila, že ji nechala ležet doma na stolku.

A znovu neposlechla rozum a ten fakt ignorovala. Nasávala do sebe atmosféru místa. Byt byl bez poskvrny, dobře zvolený nábytek naplňoval místnost neutrálními barvami a všechno se zdálo být v pořádku…dokud to nezpozorovala. Na kraji haly ležel překrásný orientální kobereček poskvrněný krví. Neschopná dál ignorovat bolestivé bušení v hlavě si přitlačila prsty ke spánkům.

„Haló?“ zavolala. „FBI…je všechno v pořádku? Je tady někdo?“

Jedinou odpovědí jí byla čerstvá vlna bolesti šířící se jí za krkem a v hlavě. Znovu se pohnula, jakoby ji řídila nějaká vnější síla a přes špinavý kobereček přešla ke dveřím do ložnice.

V tu chvíli zažila nevysvětlitelnou jasnost, která jí navždy změní život. Na posteli ležela s roubíkem v ústech svázaná rozřezaná žena z jejího snu.

Scullyová zoufale bojovala o lékařskou netečnost, kterou tak často využívala v podobných situacích, ale bylo to marné. Z hrdla se jí draly dávivé zvuky, když se snažila dát se dohromady. Opřela se rukou o chladné dubové dřevo židle stojící vedle dveří, skousla ret a zaplašila slzy. Srdce jí bilo v synchronii s bušením v hlavě. Pevně zavřela oči nad hororem, který měla před sebou.

Zhluboka se nadechla a znovu se podívala na klidnou postavu na posteli, přejela po ní pohledem a konečně byla schopná se izolovat, přemýšlet racionálně. Její oči opustily hrůznou scénu a bloudily po pokoji, dokud nezpozorovaly telefon na nočním stolku, jen pár centimetrů od hlavy zavražděné dívky. Opatrně přešla místnost a zvedla sluchátko. Tóny ozývající se, když vytáčela 9–1–1 zdánlivě prořezávaly klidný vzduch.

„911, jaký je důvod pohotovosti?“ hlas na druhé straně linky vtáhl Scullyovou zpátky.

„Tady je zvláštní agentka Dana Scullyová z FBI. Chtěla bych nahlásit vraždu. Potřebuju, aby jste kontaktovali policii a oddělení koronera.“

Profesionalita v jejím hlase ji překvapila. Pomohlo jí to ještě víc se oprostit od situace.

„Hned je zkontaktuji. Jaká je adresa?“

Scullyová se rychle rozhlédla po bytě a uvědomila si, že nemá ponětí, kde vlastně je.

„Promiňte, neznám adresu z hlavy.“

Nejdřív bylo ticho a pak se znovu ozval operátor, „To je v pořádku, jen jsem potřeboval potvrzení, že adresa zobrazená na displeji je správná. Někdo tam hned dorazí.“

Scullyová položila sluchátko zpátky. Ještě jednou se rozhlédla a odešla čekat na policii do obývacího pokoje.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kapitola 2

Během chvilky se byt hemžil hochy v modrém. Scullyová, stále zápasící s bolestí hlavy, uhýbala před bleskem policejního fotografa. Upjatý muž s mírnou nadváhou, pravděpodobně vyšetřovatel, prošel kolem skupiny policistů snímajících otisky prstů a zamířil k ní.

„Jste agentka, která to ohlásila?“ Jestliže ji neznervóznil jeho tvrdý nekompromisní hlas, jeho oči obhlížející její drobné tělo by mohly.

Snažila se přitáhnout jeho pozornost zpět ke své tváři. „Ano, jsem agentka Scullyová, jsem z FBI. A vy jste…?“

„Detektiv Lawson, oddělení vražd.“ Vytáhl odznak, otevřel jí ho před obličejem a rychle ho vrátil zpět do kapsy. Kývl na ni, jakoby čekal na její pověření. Když se nepohnula, požádal ji.

„Potřeboval bych vidět nějaký průkaz, agentko Scullyová.“

„Bohužel, šla jsem si zaběhat a nechala jsem ho doma. Ale můžete klidně zavolat mému nadřízenému, zástupci ředitele Skinnerovi, pokud je to nutné.“ Založila si ruce na hrudníku v pokusu vypadat rozhořčeně otázkou a jevit naprostou kontrolu nad situací, jako kdyby se nic zvláštního nedělo. Ve skutečnosti byla vyčerpaná, emocionální troska. Poslední věc, kterou potřebovala, byla testosteronová válka s egoistickým detektivem.

Detektiv Lawson zabručel a pomalu pokýval hlavou, aniž by spustil ocelově šedé oči z drobné ženy před sebou.

„Šla jste si zaběhat v tuhle dobu? Jsou dvě ráno…“

Aha, takže vy chcete hrát tu hru, že? Okamžitě poznala, kam směřují jeho otázky, a navzdory sebe samé se začala stavět do defenzívy. Budete se muset snažit víc, jestli mě chcete vystrašit, detektive. Nemůžete pracovat šest let s Mulderem, aniž byste se nenaučil pár věcí o kontrole.

Nahlas odpověděla, „Ano, šla jsem si zaběhat.“

Bylo jí jasné, že hledá víc informací, ale cítila, že konverzace by se měla posunout od ní směrem k detailům místa činu.

„No dobře. A jak jste skončila tady?“ Lawson sáhl do kapsy košile a vytáhl zápisník, který už pravděpodobně pamatoval lepší časy. Zapsal si pár poznámek a jeho pozornost se vrátila zpět ke Scullyové.

Pokud urostlý detektiv agentce stojící před ním nahnal strach, z její tváře to poznat nemohl. V její tváři neviděl překvapení, ani emoce. Ale ona si uvědomovala, že je unavená a chtěla mu dát veškeré informace, které potřeboval, jen aby už mohla jít domů, zbavit se téhle děsivé zkušenosti.

„Jak jsem řekla, byla jsem si zaběhat. Minula jsem tuhle budovu a rozhodla jsem se podívat se dovnitř. Když jsem to udělala, našla jsem to, co vidíte před sebou. Je to tak, jak jsem to objevila.“

Detektiv přemýšlel nad agentčinou výpovědí, aniž by si přestal dělat poznámky.

Jak se osoba, která si jde jen tak zaběhat, namane k něčemu takovému  uprostřed domu? Zaráželo ho to. Znělo to divně.

„Co vás přivedlo do téhle budovy, agentko Scullyová?“

Scullyová na něj chvíli hleděla. Věděla, že potřebuje něco víc, aby se pohnul z místa, ale taky věděla, že nebude schopná vysvětlit fakt, že „měla divný pocit“. To byla spíš záležitost jejího partnera.

„Neměla jsem žádný důvod. Prostě jsem tady skončila.“

„A jak jste se dostala do bytu? Byly dveře otevřené?“

Bylo jí jasné, že neexistuje způsob, jak by mohla vysvětlit, že přišla náhodou k jedněm dveřím a otevřela je. Přikývla a namířila na muže svůj nejledovější pohled. Nechtěla brzdit vyšetřování, ale věděla, že s tím, kam se ubírají otázky, je to tak lepší. Byla příliš psychicky vyčerpaná na to, aby se trumfovala s nabubřelým detektivem, který očividně shlédl příliš mnoho epizod Policie New York.

Lawson si přestal psát a znovu se zadíval na Scullyovou.

„Agentko Scullyová, potřebuju, abyste ještě chvíli vydržela. Zůstaňte tady.“

Scullyová se dívala, jak odcházející Lawson přešel ke svému partnerovi a něco mu vysvětloval. Ale jeho hlas byl příliš tichý a zastřený, aby ho slyšela. Shlédla na své třesoucí se ruce a uvědomila si, že by radši byla kdekoliv, jen ne tady. Na vteřinu zvažovala, že zavolá Mulderovi, ale tu myšlenku rychle zaplašila. Není důvod ho sem tahat. Když zaslechla, že se Lawson vrací, znovu zvedla hlavu.

„Agentko Scullyová, musím vás požádat, abyste se mnou jela na stanici. Potřebuju potvrdit váš status, coby agenta FBI, a položit vám ještě pár otázek. Pojďte, prosím, se mnou.“

Scullyová sledovala, jak se muž otočil a zamířil ke dveřím, očividně přesvědčený, že půjde za ním. S rozhořčeným povzdechem poraženého se rozhodla ho následovat. Věděla, že měl plné právo ji zadržet.

Ale to jí nezabránilo, aby byla extrémně rozzlobená.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kapitola 3

Scullyová seděla tiše v malé konferenční místnosti s jedním stolem a několika židlemi. Byla sarkasticky vděčná, že měli aspoň tolik slušnosti, že ji nestrčili do výslechové místnosti. Dveře se s bouchnutím otevřely a vytrhly ji z přemýšlení.

„Agentko Scullyová, mluvil jsem se zástupcem ředitele Skinnerem. Když to teď máme z krku, jste připravena mluvit?“ Scullyová se zahleděla na detektiva Lawsona a zvažovala jeho otázku.

„Mám pocit, že jsem všechny vaše otázky zodpověděla na místě činu, detektive Lawsone,“ odpověděla chladně a bez zájmu. „Můžete mi říct, jaké další informace očekáváte, že vám poskytnu?“

Bylo jí jasné, že tohle bude na dlouho, ale odmítala hrát řádného svědka. Zvedla obočí, aby zdůraznila svou otázku a pozorovala, jak si přitáhl židli vedle ní.

„Dano…můžu vám tak říkat?“

„Agentko Scullyová je postačující,“ odpověděla rychle.

Lawson si odkašlal a znovu zformuloval otázku.

„Dobrá, agentko Scullyová,“ snažil se maximálně zdůraznit každou slabiku oslovení, „chceme vědět, proč jste byla v bytě slečny Slaughterové. Potřebuju lepší vysvětlení. Můžete mi ho dát?“

„Řekla jsem vám, co se stalo. Vešla jsem do bytu a našla tu dívku tak, jak jste ji viděl.“

Detektiv se odmlčel a zadíval se na ženu před sebou. Byl unavený hraním her a věděl, že ona je unavená taky, ale bylo to bezpředmětné. Měl na práci důležitější věci.

„Máte něco společného s vraždou Christiny Slaughterové?“

Scullyové se rozšířily oči a zůstala zírat na detektiva. Jak se jí může na něco takového zeptat?! Ostré zaklepání na dveře zadrželo pobouřenou otázku v jejím hrdle. Detektiv Lawson vypadal jasně vyvedený z míry tím náhlým vyrušením, ale natáhl se ke klice a prudce otevřel dveře.

„Muldere,“ vydechla Scullyová.

Mulder se podíval na detektiva, z náprsní kapsy mírně zmačkaného saka vytáhl odznak a ukázal ho detektivovi.

Jeho hlas byl silný, když oslovil muže před sebou.

„Detektiv Lawson? Jsem agent Mulder. Potřebuju mluvit se svou kolegyní. O samotě.“

Mulderovi padaly vlasy lehce přes obočí, tvář měl neoholenou, oříškově hnědé oči přivřené, jak upřeně hleděl na detektiva.

Hmm, tuhle vizáž už jsem viděla. Scullyové se okamžitě vybavily tucty vzpomínek. Detektive Nafoukaný, radši mu jděte z cesty, nebo budete mít víc problémů, než jen můj výslech.

Lawson se na moment zarazil, sevřel čelisti a ohlédl se na Scullyovou. Neřekl nic, když opouštěl konferenční místnost. Z bouchnutím za sebou zavřel dveře.

„Příjemnej chlápek,“ poznamenal Mulder a natáhl se pro židli na opačné straně stolu, než seděla Scullyová. Vtahoval do sebe její přítomnost, katalogizoval ji, rychle analyzoval a založil k pozdějšímu využití. Její oči byly červené a unavené, vlasy nedbale zastrčené za uši, ale stále seděla zpříma a bez výrazu na židli. Nějakou chvíli tak seděli, pozorujíce se navzájem, dokud Mulder konečně nepromluvil.

„O co tady jde, Scullyová? Řekli mi, žes nahlásila vraždu, žes našla mrtvou dívku v jejím bytě uprostřed noci, když sis byla zaběhat.“

Scullyová vzdychla a uvolnila se, nechala ramena poklesnout a zvrátila hlavu. Zavřela oči a znovu vzdychla. Jen se odtud chtěla dostat. Pryč od detektiva Lawsona, pryč od Christiny Slaughterové, pryč od Muldera. Proč je vlastně tady?

„Volal mi Skinner,“ řekl, jakoby jí četl myšlenky. Stále odmítala otevřít oči ze strachu, co by v nich mohl vidět.

„Kruci, Scullyová, mluv se mnou!“ Mulder se zvedl od stolu a postavil se zády k ní. Díval se na detektiva skrz sklo. Otočil se zpátky na ni, opřel se o stůl a podíval se jí do tváře. Vyžadoval její pozornost.

„Scullyová, vyslýchají tě kvůli zločinu. Zločinu, se kterým oba víme, že nemáš nic společného. Proč jim to neřekneš?“ Mulderův hlas se ztišil do šepotu, než se zeptal, „Proč to neřekneš mě?“

Scullyová se zarazila nad jeho tónem, ale neuhnula pohledem. Věděla, že čeká odpovědi. Odpovědi, jimiž si ani ona sama nebyla jistá.

Když na něj poprvé promluvila, její hlas byl stejně zastřený, „Muldere, vysvětlila jsem jim, proč jsem tam byla.“ Hlas se jí při posledních slovech zlomil a ona opět marně bojovala se slzami deroucími se jí do očí.

„Byla jsem si zaběhat. Vešla jsem do té budovy a našla dívku ležící na posteli. Hned jsem zavolala policii a takhle jsem skončila. Neumím vysvětlit, proč jsem šla do té budovy, jinak, než že vypadala povědomě.“

S očekáváním se zadívala do Mulderovy tváře. Čekala na nějaký druh porozumění, pochopení. Věděla, že jí věří, ale bude vědět, kdy to nechat být?

„Scullyová, to ale pořád nevysvětluje, jak jsi skončila v něčím bytě. Natož jak jsi ji našla v ložnici. Jak vysvětlíš tohle?“

Samozřejmě, že ne. Samozřejmě, že to nenechá jen tak být, uvědomila si s hořkostí. Tohle je přece Mulder. Scullyová se kousla do rtu, ale žádné vysvětlení nenabídla. Jen zírala Mulderovi do očí a po tváři jí stékala slza. Když si Mulder uvědomil, že se odpovědi nedočká, vzdychl a palcem jí slzu setřel.

„Jsi unavená,“ pronesl jednoduše slábnoucím hlasem. „Dostaneme tě odtud, Scullyová, jen vydrž.“ Mulder se narovnal, opustil místnost a znovu zanechal Scullyovou v tichu.

O chvíli později znovu vešel do místnosti.

„Pojď, Scullyová, vypadneme odtud. Detektiv Lawson už s tebou skončil.“

Scullyová k němu vděčně vzhlédla, potěšená, že může konečně jít domů. Pomalu se postavila a zasunula židli zpět ke stolu.

Sebrala ze stolu klíče a následovala Muldera napříč stanicí plnou zkoumavých pohledů k jeho autu. Chvíli otálela, když Mulder otvíral její dveře a s úlevou se sesunula na sedadlo, když za ní dveře zapadly. Tichá ohrada auta byla vítanou změnou po policejní stanici. Zavřela oči s pocitem, že z ní spadla obrovská tíha.

Slyšela, jak Mulder nastoupil, nastartoval a vyjel z garáže. Jeli v tichu, ale brzy ucítila jeho pálící pohled upřený na ni.

Nadechla se a otevřela oči. Zaměřila pozornost na budovy, které míjeli. Neměla sílu mu teď čelit.

To, že se Scullyová pohnula a otevřela oči, zdánlivě poskytlo Mulderovi příležitost začít s ní znovu mluvit.

„Scullyová,“ snažil se upoutat její pozornost, „jak jsi věděla, kde ji hledat?“

Scullyová se stále dívala z okýnka a doufala, že může předstírat, že ho neslyšela. Samozřejmě věděla, že to nebude lehké, ale stálo to za pokus.

„Scullyová?“ Mulder zvýšil hlas.

Konečně zaměřila svou pozornost zpět na svého partnera a tiše promluvila, „Muldere, nech to být. Můžeme si o tom promluvit později.“

Pečlivě se vyhýbala pohledu v jeho směru, dokud nezpozorovala, že auto zastavilo před jejím bytem. Rychle vystoupila a kývla na svého partnera, stále omezujíc oční kontakt. Když kráčela směrem ke dveřím, cítila v zádech jeho pohled. Neohlédla se, jen odemkla dveře a vešla dovnitř.

Mulder pozoroval její mizící postavu a mračil se. Její držení těla je úplně špatné, napadlo ho. Prakticky se hrbila a v krocích jejího pěkně tvarovaného těla nebylo nic z obvyklé kočičí ladnosti.

Pěkně tvarovaného? Mulder v duchu zavrtěl hlavou. Kde se tohle vzalo? Podivil se. Našpulil rty a znovu nastartoval. Zamířil zpět do Arlingtonu.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kapitola 4

Mulder si nemohl vzpomenout, že by za těch šest let byl ze své partnerky někdy tak naprosto vykolejený.

Jak tam může tak klidně sedět? Divil se, když se už potřetí zavrtěl na židli a zadíval na chvíli se na její profil, než svou pozornost obrátil zpět na zástupce ředitele.

A proč jsem, k čertu, já ten, kdo se cítí nepříjemně?

Pro jednou byla Scullyová tím, koho probodával ostrý velící pohled zástupce ředitele Waltera Skinnera.

„Agentko Scullyová, byla byste tak laskavá a vysvětlila mi, proč jste si šla zaběhat ve dvě hodiny ráno?“

Dříve než odpověděla, Scullyová zatnula zuby a podívala se krátce na své ruce složené v klíně. Mulder zpozoroval, že každé slovo pečlivě zvažuje a hodnotí, jaký efekt její odpověď bude mít. Její hlas byl odměřený.

„Probudila jsem se brzy ráno a už jsem nemohla usnout. Rozhodla jsem se trochu si zacvičit, než půjdu do práce.“

Mělká vráska se objevila na zástupcově čele. „Co vás probudilo?“

Ačkoliv byla obrazem klidu, cítila Scullyová, jak se jí při té otázce zrychluje tep. Nadechla se a sevřela ruce v klíně pevněji, aby nebylo vidět, že se chvějí.

„Nejsem si jistá. Možná hluk,“ řekla. V puse začínala mít neuvěřitelně sucho. Stále cítila pozůstatky bolesti hlavy, která ji mučila celou noc.

„A proč přesně jste vešla do té budovy?“

Mulder potlačil nutkání usmát se nad tou otázkou. Tohle bude něco. Napadlo ho a znovu se zavrtěl.

Scullyová se napřímila a stiskla mezi zuby plný spodní ret. „Jak už jsem řekla detektivu Lawsonovi ve své výpovědi, pane, všimla jsem si poblíž něčeho podivného. Náhodou jsem se rozhodla začít s bytem oběti. Stejně tak jsem mohla začít na opačném konci budovy.“

Nutila svůj hlas zůstat pevným, zatímco si nepřála nic víc, než utéct s křikem ze Skinnerovy kanceláře. Jakoby ji v tomhle stavu kolena poslechla, napadlo ji.

„Ano, agentko Scullyová, četl jsem vaši výpověď, stejně jako předběžné hlášení. A upřímně, nejsem moc nadšený. Vypadá to, že je v nich spousta nezodpovězených otázek.“ Skinner se odmlčel a než znovu začal, podíval se na Muldera.

„Co zatím víme je, že byla brutálně zavražděna žena a z nějakého důvodu jste ji vy našla ani ne hodinu poté, agentko Scullyová. Následně jste byla zadržena kvůli výslechu. Nemusím vám vysvětlovat, že by to mohlo vypadat zle pro Úřad.“

Scullyová nad nevyřčeným smyslem vykulila oči. „Pane, snad si nemyslíte, že…“

„Samozřejmě, že ne,“ přerušil ji Skinner a znovu se zadíval na neobvykle mlčícího Muldera. „Nemyslím si, že s tím máte cokoliv do činění. Ale to, co si myslím, teď zrovna není důležité. Úřad potřebuje odpovědi. Očividně tady máme vraha, kterého kvůli zodpovězení těchto otázek musíme chytit. Rychle. A od vás dvou očekávám, že ty odpovědi najdete. Okamžitě, nebo ještě dřív. Vyjádřil jsem se jasně?“

Jeho otázka byla řečnická. Oba agenti se otočili a zamířili ke dveřím.

„Agenti,“ Skinnerův hlas je přinutil znovu se ohlédnout, „budete na tomhle spolupracovat s místní policí…jen jako konzultanti, Muldere.“

To varování bylo jasné a Mulder předvedl zástupci ten nejlepší pohled hodného chlapce, jaký uměl.

„Rozhodně, pane. Okamžitě odjedeme na stanici a zkonzultujeme to s detektivem Lawsonem,“ odpověděl Mulder s jen nepatrně skrývaným ostřím sarkasmu v hlase.

„Neobtěžujte se jet na stanici. Můžete se s ním setkat na místě činu. Agentka Scullyová vás tam nepochybně dovede. To je vše.“

Scullyová se znovu otočila ke dveřím, vděčná, že už je její partner otevřel. Po tom, co zástupce řekl, si nebyla jistá, že její ruce byla natolik pevné, aby to zvládla sama.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kapitola 5

Mulder zaparkoval hned za autem detektiva Lawsona, rychle vystoupil a došel k detektivovi. „Tak co zatím máme?“

Lawson vzal Muldera na vědomí a čekali, až se k nim Scullyová připojí. Neměl dost trpělivosti, aby se opakoval. Když byla na doslech, zamířil ke vchodu do budovy a odpověděl na Mulderovu otázku.

„Žádné stopy po násilném vniknutí, žádné otisky prstů, kromě těch patřících slečně Slaughterové a agentce Scullyové.“

Detektiv Lawson se podíval přes rameno na Scullyovou, jak  je vedl ke vstupní bráně, což Scullyová ignorovala a pokračovala v chůzi. U dveří do bytu strhl Lawson bezpečnostní pásku a nechal oba agenty projít.

„Bohužel nemáme nikoho, kdo by je viděl vstupovat do budovy, ale pitva oběti by měla být zanedlouho hotová. Můj partner nám sem přinese výsledky.“

Mulder pokýval hlavou a poprvé vkročil do bytu. Rozhlédl se kolem a teprve pak zamířil do ložnice. Očividně ponořen hluboko v myšlenkách se se zájmem rozhlížel. Detektiv Lawson se omluvil, aby zvedl telefon, zatímco Scullyová vešla do kuchyně. Sáhla do kapsy pro latexové rukavice a opatrně nadzvedla stříbrný přívěšek ležící na lince.

Podržel jí ozdobný železný rám, zatímco ona zápasila s klíčem. Konečně se jí podařilo zasunout ho do zámku. Pousmála se nad klepadlem v gotickém stylu.

Scullyová zavřela oči a zachvěla se nad náhlým obrazem. Jestli mohla tak jasně vidět události předchozí noci, jak to, že si nemohla vzpomenout na tak jednoduchou věc, jakou byla jeho tvář? Bylo to absurdní, zvláštně náhodné spojení mezi její noční můrou a tímhle vyšetřováním.

Hodila klíče zpět na linku a připomněla si, že se musí zeptat, jestli se pátrá po autě oběti. Když opouštěla upravenou kuchyň a mířila do ložnice, zaslechla zvuk tříštícího se skla a kovu doprovázený Mulderovým lamentováním.

„Muldere, jsi v pořádku?“ otevřela dveře víc, aby měla lepší výhled na místo, kde stál. Díval se na podlahu, takže i ona na ni sjela pohledem.

„Šlápnul jsem na budík. Musel být sražený z nočního stolku.“ Podíval se omluvně na Scullyovou. Ta jen udělala obličej a překročila nepořádek, který udělal.

„Hlavně to ukliď, Muldere.“ Jindy by situace využila, aby si z něj udělala legraci, ale to, že stála v té místnosti, jí nebylo příjemné a znovu ji začínala bolet hlava a za krkem.

Mulder zamumlal něco o nalezení koštěte a opustil místnost. Rozhlédla se po místnosti osvětlené jen sluncem prosvítajícím skrze závěsy. V denním světle vypadala jinak, hřejivě a lákavě, vůbec na ni nepůsobila tak, jako minulou noc. Krátce se nadechla a donutila se podívat na postel. Byla svlečená, jen se zašpiněnou matrací.

Během minut měla uvázaná zápěstí i kotníky a ležela roztažená a zranitelná na vlastní posteli. Místo, kde obyčejně hledala útěchu a klid, se stávalo definicí kolébky pekla.

Scullyová zalapala po dechu a předklonila se. Polykala slzy, které hrozily vyplout na povrch. S každou další minutou, kterou zde strávila, cítila, jak v ní ožívá peklo způsobené Christině Slaughterové. Každá emoce, kterou Christina cítila, strach, děs a bolest, teď svírala tělo Scullyové.

Rychle řízl napříč a intenzívní bolest zaplavila její tělo. Scullyová bojovala s počínající nevolností, polykala sliny vyplňující jí ústa. Rychle se napřímila, odvrátila se od postele a studenými prsty si zakryla tvář. Párkrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, a zavřela oči.

Proč se jí tohle děje? Zvuk vracejícího se Muldera ji donutil spustit ruce k bokům. Rychle se vzpamatovala a otočila se k němu.

„Koukni, Scullyová, našel jsem to…“ ukazujíc na koště se zarazil v půlce věty a podíval se na Scullyovou. „Jsi v pořádku? Vypadáš unaveně.“

Scullyová se zahleděla na pozůstatky budíku na podlaze a odpověděla. „Jsem v pohodě, Muldere.“

Mulder odpověď přijal a pustil se zase do práce. „Hele, detektivův parťák je tady s výsledky pitvy. Běž se na ně podívat, já tam hned budu a projdeme je společně.“

Scullyová bez otálení minula Muldera a vešla znovu do kuchyně. Mulder se za ní ustaraně ohlédl a začal uklízet zbytky budíku.

„Agentko Scullyová, tohle je můj partner, detektiv Brooks.“ Lawson je briskně představil a podal Scullyové béžovou složku. „Agent Mulder říkal, že se na ty výsledky budete chtít podívat.“ Scullyová si vzala spis a prošla prvních pár stránek.

Ještě než se do nich úplně ponořila, otočila se k Lawsonovi, „Ještě mám jednu otázku. Zkontroloval váš tým auto slečny Slaughterové? Všimla jsem si na lince jejích klíčů.“

Detektiv Lawson okamžitě odpověděl, „Sejmuli jsme otisky prstů a sebrali pár vláken z koberce, ale zatím nic.“

Scullyová přikývla a vrátila se zpět ke složce ve své ruce. Procházela údaje hledajíc nějakou abnormalitu související s úmrtím. Toxikologický rozbor byl negativní, ačkoliv byla v těle oběti nalezena vysoká hladina alkoholu. Všechno vypadalo normálně, jako jiná řezná rána, ale chyběly pohlavní orgány. Scullyová vzhlédla na detektivy, šokovaná, že je tohle nezaujalo dřív. „Pánové, oběť neměla vaječníky.“

Mulder se k nim připojil ve chvíli, kdy tohle Scullyová oznámila. Pronesl směrem k ní, „Je to jediná podivnost?“ Založil si ruce na hrudníku, nahlédl přes rameno Scullyové do obsahu složky a spěšně projel stránku.

Detektiv Brooks promluvil, aby je informoval o nálezech. „Když patolog tohle zjistil, okamžitě nás kontaktoval. Jak se zdá, je to už druhá oběť, které byly odebrány vaječníky. Druhé tělo bylo nalezeno jižně, v Alexandrii. Oddělení mi odfaxovalo kopii toho případu.“

Brooks vytáhl druhý spis a podal jej Mulderovi, který ho vzal a začal se jím rychle probírat.

Po chvíli Mulder dodal, „Vypadá to na stejného chlápka. Žádný náznak násilného vniknutí, žádné drogy, ani otisky prstů. Znásilní oběť, sváže ji a pak rozřízne břicho, aby vyndal pohlavní orgány.“

Scullyová na chvíli podlehla faktům, která Mulder ozřejmil, a znovu se jí udělalo zle. Zavřela složku, kterou držela v rukách, a její roh si opřela o bradu. V tichosti čekali, zatímco Mulder pokračoval ve čtení a naprosto si nevšímal, že čekají na něj. Pomalu přecházel po místnosti a Scullyová začínala být netrpělivá. Povzdechla si a prsty si stiskla kořen nosu ve snaze zaplašit bolest hlavy. Mulder zaklapl složku a otočil se ke trojici.

„Tak jo, chlapi, budu potřebovat kopii záznamů k případu Slaughterové. Vezmu si tohle a pitevní protokol a začnu pracovat na profilu. Dejte nám vědět, když se objeví něco nového.“

„To uděláme.“ souhlasil detektiv Brooks. Detektiv Lawson jen něco zabručel. Scullyová se pohnula směrem ke dveřím a čekala teď v hale. Chtěla odejít ještě dřív, než se sem vůbec dostali. Mulder posbíral záznamy a připojil se k ní. Společně bez mluvení kráčeli k autu. Když se ocitli opět na cestě, Mulder začal rozebírat případ. „Tohle vypadá divně, Scullyová. Ten chlap bude vážně síla. Asi mi vytvoření profilu zabere kus večera. Mezitím bychom měli zkusit najít někoho s kým byla Slaughterová v kontaktu. Možná toho chlapa někdo zahlídl. Vem si auto a já si stopnu taxi a vrátím se do kanceláře.“

„No, vlastně jsem si říkala, že už toho mám dneska dost, Muldere. Potřebuju se vyspat. Vrátím se k tomuhle až budu líp soustředěná a odpočatá,“ nadhodila a doufala, že bude souhlasit.

Mulder se podíval na svou partnerku a uvědomil si, že má pravdu. Potřeboval ji s čistou hlavou. „Dobrej nápad. Chceš, abych tě hodil domů?“

„To by bylo skvělé, Muldere. Děkuju.“ Zvládla vykouzlit drobný úsměv. Mentálně se  distancovala od případu i od muže, sedícího vedle ní. I přesto, že ho respektovala a věřila mu, nemohla mu říct o snu, který ji pronásledoval dokonce i když byla vzhůru. Kromě toho by to určitě vyšetřování nepomohlo. Nebyla si ani dokonale jistá, že existuje spojitost mezi její noční můrou a vraždou Christiny Slaughterové.

Navíc se cítila slabá a zranitelná a dost tvrdě bojovala, aby Mulderovi stačila. Byla pevně rozhodnutá nenechat se tímhle zredukovat na emocionální trosku, aspoň ne před ním. Nikdy ji nesmí vidět takhle.

Za několik minut Mulder zaparkoval před domem Scullyové a vypnul motor. Scullyová vystoupila, zavřela za sebou dveře a nahlédla zpátky skrz okénko, aby mu poděkovala.

„Nemáš zač,“ odpověděl Mulder dřív, než ona zformovala slova. „Hlavně si odpočiň. Uvidíme se ráno.“

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kapitola 6

Jamie Simonsová stála před obchodem, zírala na temnou oblohu a proklínala své štěstí.

„Déšť. Skvělý. To jsem dnes večer vážně potřebovala,“ reptala, když zvedala těžké nákupní tašky, aby se podívala na hodinky.

„3:47 ráno. Bezvadný.“

Opřela si tašky o úzké boky a vzdychla. Byla to dlouhá a frustrující noc na pohotovosti. Tvář malého chlapce, když naposledy vydechoval svírajíc její ruku a se slzami stékajícími mu po zakrvavených tvářích, byla příliš.

Pomalu zamrkala, aby se zbavila napětí a přes naprosto prázdné parkoviště zaměřila své auto. Nemohla k němu za žádnou cenu běžet. Ne, aniž by za sebou zanechávala cestičku potravin.

„Bože, může tenhle den být ještě horší?“ zeptala se sama sebe. Další blesk a zadunění hromu, následované absolutní tmou, jí byly odpovědí.

„No super. Tma. Že jsem se ptala.“

„Možná bych vám mohl pomoci.“ Zeptal se příjemný hlas za ní. Vyděšeně se otočila, jak nejrychleji jí to nákup dovolil, a ocitla se tváří v tvář jasnému světlu vycházejícímu z malé baterky.

Muž zpozoroval, že zamrkala a přivřela oči. Okamžitě uhnul kuželem světla stranou a natáhl nad ni ruku s deštníkem.

Usmál se. „Vemte si tohle a já vám vezmu nákup.“

Jamie se ztratila v jeho uklidňujícím hlase. Zaváhala jen na chvíli, když se mu zadívala do očí. Byly laskavé a šedé jako srst malého kotěte. Kromě toho stejně neměla na vybranou.

„Děkuju,“ řekla stydlivě a podala mu nákup.

V tichosti pokračovali v chůzi a Jamie cítila, jak se jí do tváří žene krev. „Bože, připadám si jako napůl opilá,“ pomyslela si. „Je to už vážně tak dlouho, co mi nějaký muž nesl tašky?“

Jakmile byli u auta, začala zápasit s klíči snažíc se zasunout ten správný do zámku, který jí připadal menší než dřív. Když konečně uspěla, balancujíc s deštníkem zapřeným mezi bradou a ramenem, podařilo se jí upustit baterku. Její kousky se rozletěly po chodníku.

„Ach, promiňte, je mi to líto,“ omlouvala se a zadívala se mu opět do očí. Muž se nepatrně usmíval.

„Nic se neděje,“ odpověděl klidně.

Jamie od něj rychle vzala tašky s nákupem a otočila se k autu. Nahnula se, aby je položila na zadní sedadlo a promluvila, když je rovnala na podlahu.

„Ne, trvám na tom, že vám to zaplatím. Jen si vezmu…“

Nestihla dokončit větu. Místo toho ji jeho ruce uhodily do zad takovou silou, že spadla do auta a praštila se hlavou o protější dveře. „Ne!“ zakřičela, když si uvědomila, že se stane jednou z těch žen. Jednou z žen, které tak často litovala, když sledovala, jak sedí na pohotovosti a monotónním hlasem s nepřítomným pohledem odpovídají bezejmennému úředníkovi bez tváře ve snaze zapomenout na svého útočníka.

Marně bojovala s jeho silou. Naklonil se a obrátil ji na záda, jakoby byla hadrová panenka. Jednou rukou pevně držel její zmítající se tělo a druhou vytáhnul z kapsy úzký lesklý nůž. Přiložil jí ostří ke krku, přesně do míst, kudy probíhala tepna, a poručil jí, aby přestala křičet.

„Lež klidně. Nemáme moc času,“ jeho hlas zůstal měkký, ale už jí nepřipadal uklidňující. Šedé oči se mu změnily v ocel. Položil jí dlaň na rameno a poplácal ji jako dítě.

„To je mnohem lepší,“ zašeptal a sjel jí rukou po těle. Vsunul ji mezi ně a popadl lem jejích kalhot i kalhotek. Stáhl je rukou jak nejníž mohl a dokončil úkol nohou. Pak začal pracovat na vlastních kalhotách. Bez problému se z nich osvobodil a prudce se do ní zarazil.

Polykala vzlyky a marně se snažila dívat dolů, na nůž bodající ji do kůže na krku. Pochva se jí začala trhat a krvácet, když do ní narážel svými boky. Vykřikla bolestí a ponížením, když se na ni konečně zhroutil. Cítila jeho horký dech jen chvíli předtím, než se zase zvedl a sjel jí nožem po prudce se otřásajícím těle.

Paralyzována hrůzou mohla jen pozorovat, jak jí vyhrnul košili nad prsa a pohnul ostřím k jejímu břichu. Primitivní skřek se jí vydral z hrdla, když jí zabodl nůž hluboko do podbřišku a začal řezat napříč.

Krev se jí pěnila v krku a dusila výkřiky. Soustředila se na dýchání zoufale se snažíc zůstat naživu. Jakmile byl spokojený s řezem, vrátil nůž zpět do kapsy, zkroutil prsty pravé ruky a zabořil je do rány. Cítila, jak jimi pátrá v jejím břiše, stále a stále….

Scullyová s výkřikem vyskočila z postele. V té rychlosti se jí nohy zamotaly do bleděmodrých  přikrývek a ona upadla na zem. Rukama si svírala bolavé břicho. Snažila se dostat pod kontrolu dýchání, ale žluč jí stoupala do krku. Neohrabaně se vyškrábala na nohy a vběhla do koupelny jen těsně předtím, než začala zvracet.

Vzala žínku, smočila ji ve vlažné vodě a sesunula se na podlahu. Linoleum příjemně chladilo její zpocenou kůži. Složila žínku na půl, opřela si hlavu o zeď a přiložila si obklad na čelo. Několik minut jen seděla a užívala si chladivé vlhkosti na obličeji. Déšť. V tom snu pršelo. Prší venku?

Donutila své nohy, aby ji s pomocí skříňky nadzvedly zpátky do vzpřímené pozice. Měla pocit, jakoby ji samy vedly do obývacího pokoje a přímo k oknu. Uchopila jemnou látku záclony a zhluboka se nadechla. Nakonec se přiměla odtáhnout záclonu a vyhlédnout z okna. Voda dopadala na okenní římsu a rozstřikovala se na okno v odpovědi na sílící liják. Scullyové ruce ochably, upustila záclonu a ta se vrátila zpět na své místo, čímž ji oddělila od venkovního světa.

Potichu se otočila, došla k opěradlu a zhroutila se do křesla. Přitáhla si kolena k hrudníku. Tělo se jí chvělo, kousala se do rtu a nebyla už dál schopná potlačit vzlyky. Položila si hlavu na koleno a lehce se houpala dopředu a dozadu, dokud vzlyky neustaly. Nikdy se necítila tak naprosto bezmocná. Aniž by o tom na vteřinu přemýšlela, natáhla se ke stolu, vzala do ruky telefon a vytočila známé číslo patřící jejímu partnerovi.

Po několika zazvoněních uslyšela Mulderův ospalý hlas. „Mulder.“

Na druhém konci bylo ticho, tak promluvil znovu. „Haló?“

„Muldere, to jsem já.“ Scullyové hlas zněl unaveně a vynuceně, vysílal do Mulderova těla záchvěvy strachu. Rychle se na gauči posadil a odhrnul tenkou přikrývku. Soustředil se na hlas noční volající.

„Scullyová, co se děje? Jsi v pořádku?“ Strach v jeho hlase byl evidentní.

„Jo, Muldere, jsem v pohodě. Jen jsem…nemohla spát.“ Scullyová ta slova vypustila se zaváháním. Opatrně zvažovala, co by každé z nich mohlo přinést.

Mulder si s ulehčením oddechl. Podíval se na stolek a shodil na zem papíry. „No, trochu mě překvapuje, že voláš, Scullyová, poté, cos byla dnes odpoledne tak unavená. Vážně se cítíš dobře?“

Protože potřeboval obě ruce, zastrčil si Mulder sluchátko mezi ucho a rameno, natáhl se přes stolek a rozsvítil lampičku. Srazil na zem několik dalších papírů a konečně našel hodinky. Tři čtvrtě na pět. To bude dlouhý den.

„Muldere, jsem v pořádku. Jen jsem si potřebovala s někým promluvit. Když si uvědomím, kolikrát jsi tohle udělal ty mně, řekla jsem si, že ti tu laskavost oplatím.“

Mulder postřehl v jejím hlase úsměv, spíš nucený, než přirozený. I on se k jednomu přinutil, sehnul se, sebral z podlahy tričko, zatřepal s ním a přetáhl si ho přes hlavu.

„To je v pohodě, Scullyová. O čem bys chtěla mluvit?“ Znovu si sedl na gauč, prohrábl papíry a našel ponožky. Natáhl si je a uslyšel její odpověď, „Já nevím. O čemkoliv. Řekni mi, cos dělal na střední škole.“

Když zaslechl tohle, bylo mu jasné, že je něco špatně. Nikdy se ho nevyptávala na osobní život a on se na oplátku neptal na ten její. Obul si tenisky, prsty si projel ve vlasech, vzal klíče a vykročil z bytu. V duchu děkoval komukoliv, kdo poslouchal, za mobilní telefony.

„No a co bys chtěla vědět? Nebyl jsem moc zajímavej.“

Scullyová se pousmála a opřela se v křesle. Jen slyšet jeho hlas jí hodně zklidnilo nervy. „Tak třeba co jsi dělal kromě školy? Nějaký sport?“

Mulder projížděl prázdnými ulicemi, které se brzy začnou probouzet k životu. Počítal, jak dlouho mu bude trvat dostat se do Georgetownu a pokračoval v hovoru.

„Hrál jsem baseball. Drželo mě to z domu, takže s tím rodiče neměli problém.“ Tiše se nad tou vzpomínkou zasmál. Většina jeho vzpomínek byla stejná, jako vzpomínky kohokoliv jiného, až na mimozemské únosy a nedostatek citu.

Dál pokračovali v nezávazné konverzaci na téma jejich školních let. O dvacet minut později Mulder zaparkoval před domem Scullyové a vypnul motor. V momentě, kdy lehce zaklepal na dveře, uslyšel na druhém konci linky, jak se Scullyová zajíkla. „Neboj, Scullyová, otevři dveře. To jsem já.“

Scullyová vstala z křesla a přešla ke dveřím. Pootevřela je a překvapeně se zadívala na Muldera.

„Muldere, co tady děláš?“

Mulder zavěsil telefon a strčil do dveří, aby je víc otevřel.

„Potřebovalas mě. Jsem tady. Pozveš mě dovnitř?“

Scullyová ustoupila a s povzdechem ho nechala vejít.

„Muldere, jdi domů. Nemusel jsi sem jezdit.“ Na někoho, kdo zněl po telefonu tak přátelsky, se teď zdála poněkud rozzlobená.

„Ani náhodou, Scullyová. Jsem vzhůru. Takže co chystáš? Kromě snídaně, samozřejmě.“ Mulder se zakřenil nad vlastním vtipem snažíc se znovu odlehčit atmosféru.

Vypadala vyčerpaně a byla bledá. Pod očima se jí vytvořily tmavé kruhy a zdálo se, že plakala. Bolelo ho vidět ji takhle, ale věděl, že by ho nikdy nenechala, aby ji utěšil tak, jak by chtěl. Dost se nadřela, aby si vytvořila pevnou zeď a nepustila ho dovnitř.

Scullyová se usadila zpět do vyhřátého křesla. Ten chlap ji někdy vážně rozčiloval. Nechtěla, aby ji takhle viděl, protože jí bylo jasné, že bude chtít vysvětlení. Co mu teď má říct?

„Muldere, řekla jsem ti po telefonu, že jsem jen nemohla spát. Proč vždycky hledáš věci, které neexistují?“

Mulder ignoroval poslední otázku a jen ji pozoroval. Poznal, že za tím bylo víc.

„Scullyová, tys brečela?“

Scullyové se najednou sevřel hrudník, jakoby jí na něm někdo seděl a bránil jí v dýchání. Možná by mu prostě měla o tom snu říct. Možná by jí pomohl zjistit, o co tady jde. Ze všeho nejvíc mu ale chtěla říct, že ví, že najdou další tělo. Pokud už ho nenašli. Že ta dívka bude nalezena ve svém autě na parkovišti před obchodním domem.

Styděla se, že mu tají informace, které by mohly posunout vyšetřování, ale byla tak vyděšená. Nechtěla, aby ji rozebírali pod mikroskopem a pitvali se jí v hlavě v pátrání po spojení mezí ní a vrahem. Nebo mezi ní a obětmi. Ať už šlo o cokoliv, děsilo ji to k smrti. Ale něco se musí udělat. A Mulder je jediný, komu věří.

„Muldere, je to…moc komplikované. Nejsem si ani jistá, jak to vysvětlit.“

Výraz bolesti na tváři Scullyové Mulderovi prozradil, že se konečně někam dostávají. A jeho nikdo nikdy neobvinil z trpělivosti.

„Zkus to, Scullyová. Začni od začátku.“ Mulder se ze všech sil snažil na ni netlačit. Věděl, že musí být opatrný. Nejspíš by stačilo málo a schovala by se zpátky do své ulity.

„Dobře. Začalo to…včera v noci. Já…“ Scullyovou přerušilo cvrlikání Mulderova mobilu. Sledovala, jak se zatvářil rozzlobeně a sáhnul po telefonu. Naznačil jí, aby tu myšlenku podržela v hlavě, a zmáčknul tlačítko. „Mulder.“

„Agente Muldere,“ ozval se hlas detektiva Lawsona, „máme další.“

Mulder proklínal tohle načasování. Museli to teď zkrátit. „Kde se sejdeme?“

Lawson odpověděl, „Před obchodním domem na roku 32. a Sheridanovy. Pospěšte si, ať to odsud můžeme odvézt.“

Mulder se ušklíbl a uvědomil si, že se nestihne zajet domů převléct. „Hned tam se Scullyovou budeme.“ Mulder ukončil hovor a podíval se na Scullyovou. „Musíme jet, našli další mrtvou.“

Scullyová jen přikývla. Cítila, jak se jí bolestí sevřel žaludek. „Hodím na sebe džíny a můžeme jet.“

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kapitola 7

Mulder zaparkoval auto na parkovišti už plném blikajících červených a modrých světel a lidí za žlutou bezpečnostní páskou. Scullyová odvrátila pohled od vchodu do obchodu. Z jeho oslepující povědomosti jí běhal mráz po zádech. Malá část jí litovala, že nebyla schopná Mulderovi říct o těch snech, uvědomujíc si, že by jí to určitě ulehčilo. Ale to teď nebylo důležité. Měli práci a čím dřív toho chlapa chytí, tím dřív bude moct zase v noci klidně spát. S obnoveným pocitem cílenosti se s Mulderem přiblížili k místu činu a ukázali odznaky.

Detektiv Lawson po nich s neskrývaným nesouhlasem s jejich přítomností seknul pohledem. „Tělo je támhle. Moje jednotka už sejmula otisky a posbírala vzorky vláken. Můžeme to zabalit a dostat pryč.“

Mulder přikývnul a následoval detektiva Lawsona k malému sedanu. Otočil se, když mu došlo, že Scullyová za ním nejde. „Scullyová?“ Mulder na ni mávnul rukou a naznačil jí, aby se přidala. Čekal, že něco řekne.

Scullyová se dívala směrem k místu, ke kterému Mulder směřoval, s uvědoměním, že není ve stavu, aby se dívala na to, co z nebohé dívky zbylo. „Stejně už vím, jak to vypadá,“ pomyslela si suše a rozhodla se udělat něco jiného. „Běž, Muldere. Chci si promluvit s detektivem Brooksem, jestli tady nebyli nějací svědci.“

Mulder ouhlasil a sledoval, jak Scullyová přešla k detektivu Brooksovi a začala s ním mluvit. Vypadala tak malá a křehká, což byly výrazy, které by k popisu své partnerky obvykle nepoužil. Ramena nedržela úplně zpříma a ani její výraz nebyl tak pevný. Otočil se zpět k detektivu Lawsonovi a oběti. „Víte, jak se jmenovala?“

Lawson zalistoval v bločku a odpověděl, „Jamie Simonsová. Pracovala jako sestra na pohotovosti tady v D.C.“

Mulder si prohlížel dívku. Zatím nezpozoroval žádnou podobnost mezi ní a ostatními dívkami. Vypadaly rozdílně, měly různá zaměstnání. Vypadalo to spíš, jakoby si je vybral náhodně. Mulder si povzdechl a pokračoval s obhlídkou místa činu, pátral po něčem, co by vneslo trochu světla do tohohle šílenství. Když byl konečně spokojený, že nic nepřehlédl, otočil se znovu na detektiva.

„Budu potřebovat kopie fotek a záznamů o případu. Taky mám pár otázek na patologa, co prováděl ohledání první oběti. Spojím se s vámi později.“ S tím se vrátil ke Scullyové. „Zjistilas od Brookse něco?“

Scullyová vzhlédla od poznámek, které dopisovala, a zamračila se. „Muldere, nikdo neviděl, jak se to stalo. Řekla bych, že jen díky dešti se něco takového mohlo stát na osvětleném parkovišti, aniž by si toho někdo všimnul.“ Scullyová zavrtěla hlavou, zaklapla poznámkový blok a spolu s Mulderem se vydali k autu.

„V době smrti oběti byl v oblasti nahlášen výpadek proudu. Pojedu do Alexandrie za koronerem, chci se ho zeptat na něco ohledně první oběti. Jedeš se mnou?“

Scullyová tu nabídku chvíli zvažovala, ale chtěla domů a do sprchy.

„Jen jeď. Potřebuju se převléct a vzít si z kanceláře pár věcí. Setkáme se později, ano?“

Mulder jí hodil klíče. „Vezmi si auto, já si zavolám taxíka. Uvidíme se pak.“

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tato povídka je velmi obsáhlá, zbylých deset kapitol si můžete přečíst po kliknutí na odkaz níže. Nezapomeňte se poté vrátit a povídku okomentovat.

:: STÁHNOUT KOMPLETNÍ POVÍDKU VE FORMÁTU .DOC ::

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 27.8.2008 v 0:00 v kategorii Povídky.