Kult X

autorka Phoenix24 | rating PG | kategorie V, Angst, Character death | povídka ke stažení

Věnování tetě Olze, která se na svou cestu za světlem právě vydává. Miluju tě. Nikdy na tebe nezapomenu. P.

Víte, jaké to je pozorovat umírajícího člověka? Lidskou bytost? Dovedete si představit ta muka, která prožívají lidé blízcí? Dokážete snést pohled na milovaného druha a udržet si chladnou tvář vstříc chřadnoucímu obličeji?

Ne? Já si to také nedovedl představit. Samantha zmizela beze stopy. Pamatoval jsem si její rozesmátou pusu, od ucha k uchu. Pak vystrašený výraz v den, kdy jí unesli. Odešla, zmizela, v plné síle, v rozpuku, jako květina před svým rozvinutím. Její okvětní plátky života se ještě leskly a prohýbaly pod tíhou mateřské rosy.

Pak můj otec. Zemřel starý. Nedobrovolně. Byl zavražděn. Poznamenalo mě to, ale dokázal jsem jít dál. Nečekal jsem, že se objeví ještě něco mnohem horšího.

Totiž ty a tvoje nemoc.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tvojí první sadu chemoterapie jsem docela zvládl.

Přinesl jsem ti balík zmrzliny. Někde jsem četl, že to pomáhá.

Usmála ses na mě a já nadějně pozoroval, jak se do tvých žil napouští jed a zároveň lék. Jak ironické. V duchu jsem se musel ušklíbnout. Vší svou silou a vůlí jsem popoháněl veškeré léčivé komponenty v tvém organismu, aby konečně spustily, zalarmovaly vše okolo, k touze žít, bojovat, pro mě, pro nás.

Bylo to tak nadějné.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Druhá sada chemoterapie nebyla tak klidná jako ta první.

Na zmrzlinu jsi už chuť neměla.

Jen si ležela s přivřenými víčky na modrém polohovacím křesle, s rukou nataženou s obrovskou nechutí se mnou komunikovat. Přesto jsem přišel, i když tvou jindy rudou hřívu, zakrýval zelený šátek. Nemoc se stala agresivnější, a tak první obětí byly právě tvoje vlasy. Mám v nedávné paměti, jak se leskly na slunci a skrze načesaný účes prosvítalo světlo. Vítr si s nimi lehce pohrával.

Neznatelně jsem se na tebe usmál a stiskl ti nehybnou ruku.

,,Ahoj.“ Zašeptal jsem a pomalu se posadil na volnou židli vedle tebe.

,,Co tu děláš?“ Tvůj hlas byl nezvykle chraplavý a unavený.

,,Jsem tady jako tvoje podpora.“

,,Spíš jako na potvoru.“

Ironii v tvém hlase jsem zaslechl velmi dobře a znatelně. Ve skrytu duše jsem si říkal, že ti nemůže být zase tak zle, když máš náladu se špičkovat. Později jsem pochopil, že to byl tvůj způsob, jak si zachovat alespoň zbytek zdravého rozumu a za své myšlenky jsem se styděl.

Dál jsme už nemluvili.

Jednu bezesnou noc přišel telefonát, kterého jsem se obával. Nebyla nepodobná té před lety, když jsem se bál, že umřeš. Teď jsem se cítil jako v deja vu.

Volala tvoje matka. Plakala a dýchala velmi těžce.

,,Mulder.“ Zareagoval jsem na první zazvonění, bylo mi jasné, že noční hovory nepřinášejí vesměs nic pozitivního. Raději vědět, než nevědět.

,,Foxi?“ Uplakaný, vystrašený hlas tvé matky. Bylo mi jasné, že je zle.

,,Paní Scullyová, co se stalo? Něco s Danou?“ Potlačoval jsem touhu zešílet nad svou nevědomostí.

Ve sluchátku zapraskalo a ozval se jen nesrozumitelný vzlyk.

,,Margaret, uklidněte se. Co se stalo? Mám někam přijet?“

Její dech nabral na pravidelnosti. Vypadá to, že si koncentruje své veškeré síly k tomu, aby mi sdělila hrůznou novinu.

,,Dana je….Dana je v nemocnici. Musela jsem zavolat záchranku. Začala krvácet a upadla do bezvědomí. Nedokázala jsem jí nijak pomoci. Je mi to tak líto, Foxi.“

Znovu se rozplakala. Já, zdrcen, se sluchátkem jako z betonu, jsem nevědomě zíral na ztemnělou obrazovku. Nevěděl jsem, co říct. Mé nitro zelo podivnou prázdnotou, která hrozila přerůst v obrovskou erupci. Byl jsem ve fázi popření. Tušil jsem, co bude dál následovat. Vztek a výbuch.

,,Margaret, uklidněte se. V jaké nemocnici Dana je?“ Rukou jsem začal šmátrat po nějakém tričku, spal jsem jako obvykle polonahý. Měl jsem najednou strašně naspěch. Neměl jsem trpělivost s Margaretinou váhavostí a vzlykáním. Musel jsem se dostat ke Scullyové, co nejdřív, v co nejkratším čase.

Opět dlouhý táhlý vzlyk.

,,Margaret!“ Zakřičel jsem, velmi důrazně.

Slyšel jsem, jak se lekla.

Konečně se vysmrkala a začala dávat dohromady souvislou větu. Byla v šoku, chápal jsem to, ale ona musí pochopit, že Dana je pro mě důležitá. Tam kde je ona, budu i já. S Margaret nebo bez ní.

,,Myslím, že jí odvezli do Nejsvětější trojice.“ Další záchvěv.

,,Dobře. Kdy ji odvezli?“ Přepnul jsem na pracovní program. Jako robot.

,,Asi před půl hodinou. Museli ji stabilizovat, Foxi.“

Zavřel jsem oči a promnul jsem si koutky.

,,Fajn. Jedu tam. Děkuji vám za informace, Margaret.“

,,Foxi….“ Naléhavost v jejím hlase mě zpomalila.

,,Ano Margaret?“

,,Měl bystě vědět, že umírá.“

Sluchátko mi vypadlo z ruky. Mžitky před očima mě donutily posadit se na konferenční stolek, na kterém většinou bývaly moje nohy. Klid. Dýchej zhluboka. Rukou jsem si podepřel čelo. To nemůže být pravda, nějaká podivná mýlka, hříčka, střet realit.

Otřepal jsem se. Odmítal jsem připustit to, co mi Margaret řekla.

Vytřepal jsem klíče od auta z pohozeného saka a rázně jsem vyrazil ven.

To nemůže být pravda.

Takhle to přece skončit nemůže.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Do nemocnice jsem dorazil v rekordním čase.

Vlítnul jsem do recepce jako uragán. Už od vchodových dveří jsem mával odznakem. Nehodlal jsem promarnit ani minutu.

,,Jsem Fox Mulder, pracuji pro FBI, před chvílí sem přivezli mou kolegyni – Danu Scullyovou, má rakovinu.“ Polkl jsem naprázdno.

Sestra se podívala do desek s příjmy.

Pomalu přikývla.

,,Ano, je tady. Poslední stádium. Je na jednotce intenzivní péče.“

Zavřel jsem oči a zaťal ruce v pěsti. Sestra mě pomalu vedla bílou chodbou. Jako cesta ke světlu. Neuvěřitelná paralela.

Najednou se zastavila a prstem namířila k prosklenému oknu. Popošel jsem blíž a nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím.

Jsi to ty. A nejsi.

Bílá jako stěna.

S hadičkou vedoucí z úst.

Místo vlasů jen zažloutlá pokožka.

Ruce natažené. Hůlky. Se spoustou trubiček.

S kyslíkem nataženým v nose.

Dýchá za tebe přístroj.

V podstatě za tebe i mluví.

Intervaly mezi pípáním naznačují tvůj stále trvající život.

Skrze nos máš zavedenou sondu až do žaludku.

Nechceš ani jíst. Ani pít. Ani mluvit. Nebo se se mnou dohadovat.

Skutečně odcházíš.

Tohle zjištění mi vyrazilo dech.

Měl jsem pocit, jako kdybych hrál s tebou přetahovanou. Na jednom konci lana jsi ty, se světlem za zády. A na druhém já, v přítomnosti. Fyzicky jsem cítil, jak mi provaz uniká mezi prsty a já nejsem schopen nijak reagovat.

Musel jsem se posadit.

Co mám dělat? Jak se zachovat? Mám přijmout pravdu nebo bojovat s větrnými mlýny? Cítil jsem, že není v mé moci ti pomoci.

Slzy se mi draly do očí.

Rozhodl jsem se.

Jediné, co pro tebe můžu v tuto chvíli udělat, je ulehčit ti tvůj přechod. Být s tebou. Poskytnout ti svou lásku, kterou jsem ti dát nestihl. Aby si odešla s pocitem, že jsi byla milována.

Utřel jsem slzy, které mi mezitím skrápěly kolena kalhot, sundal jsem si bundu a vydal se za sestrou.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zlomený, ale přesto silný jsem se opřel o sestřin pult.

Nevzrušené vzhlédla.

Na chvíli jsem si pomyslel, jaké to asi je sdělovat lidem nezúčastněným výrazem, že vám zemřela maminka, babička, dcera nebo syn.

Odkašlal jsem si.

,,Ano?“

,,Chtěl bych za slečnou Scullyovou.“

,,Vždyť jste tam už byl.“

,,Ne, nepochopila jste mě, chci jít za ní, dovnitř.“

,,To nejde. Mohl byste jí něčím nakazit. Její imunitní systém kolabuje.“

,,Sestro, prosím. Udělám cokoliv mi řeknete, jen mi umožněte být s ní. Nemůže odejít sama.“

Upřel jsem na ní vlhký pohled. Sestra kupodivu pochopila.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Po chvilce jsem byl vydesinfikovaný, v doktorské uniformě, s rouškou přes obličej.

Už jdu, Scullyová, už jdu.

Vydrž. Pomůžu ti.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dveře do pokoje se s tichým zvukem otevřely.

Uvítalo mě pravidelné pípání přístrojů.

Sestra za mnou diskrétně zavřela.

Najednou jsem nevěděl, co mám dělat.

Z blízka si vypadala ještě průhledněji.

Oči se mi opět zamžily.

Nikdy jsem se necítil více bezmocný než teď, v tomhle okamžiku. Stojící nad tebou, s žádným řešením, možností k záchraně.

Na chvíli jsem se zastavil, zavřel jsem oči a zhluboka jsem se nadechl.

Jsi to pořád ty. A já tě miluju. Musím ti to říct. Teď a tady.

Máš právo to vědět.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Opatrně jsem si k tobě lehl.

Přitiskl jsem svůj horoucí dech na tvé tváře. Bezbarvé, bezkrevné. Ztratila jsi jí moc.

Pravou paži jsem si položil nad tvou hlavu a levou jsem tě hladil.

Vložil jsem svou ruku do tvé.

Vím, že jí nestiskneš, ale co kdyby?

Víra v zázrak mě neopouštěla ani dnes.

Pomalu jsem ti začal vyprávět příběh našeho života.

Vyslechla jsi ho celý a za úsvitu zemřela.

Nebyla jsi ani na chvíli sama.

Byl jsem s tebou.

Stále jsem.

Každý je něčí životní láska.

Ty jsi byla ta moje.

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 23.12.2009 v 0:00 v kategorii Povídky.