Kult X

Luca, jedna z našich nejpilnějších povídkářek, připravila pro méně zdatnější angličtináře český překlad zbrusu nového obsáhlého interview s Gillian Andersonovou, které se objevilo ve vydání magazínu Seven ze 3. května 2009. Tento magazín vychází jako pravidelná součást prestižních britských novin The Daily Telegraph každou neděli. Úžasné fotografie, které se v článku objevily, si můžete prohlédnout níže (po kliknutí na náhledy dostanete fotky ve vysoké kvalitě). Nyní už ale předávám slovo luce, které chci touto formou velmi poděkovat za to, že věnovala svůj čas k překladu tohoto zajímavého článku.

Zapomeňte na Akta X: Gilian Andersonová, svého času nejvíce sexy žena na světě, se pouští do Ibsena v nové hře na West End „Dům pro panenky“.

Prvním překvapením je její přízvuk. Slyšel jsem o tom, jak lehce umí přecházet z britského do amerického, rychleji, než vám proteče mezi prsty hedvábná látka. Pečlivě jsem zkoumal její rozhovory v show Jaye Lena (americký) a Michaela Parkinsona (britský). A už také vím jak a proč to dělá – žila zde (v Británii, pozn. překl.) do svých jedenácti, pak se sem opět vrátila v pětatřiceti a už natrvalo zůstala. Ale stejně vás nic nepřipraví na konfrontaci zvláštní agentky Dany Scullyové     s mluvou někdejší vůdkyně dívčí školy v Cheltenhamu.

Dalším překvapením je, jak je bezstarostná a nesvázaná. Směje se hlasitě a zvonivě, přátelsky a důvěřivě, jaký rozdíl oproti vážné a skeptické Scullyové. Tahle bezelstnost je ještě více neočekávaná, když si uvědomíte, že její vztahy s novináři nejsou vždy právě srdečné – paparazzi v LA se jí jednou cpali do auta tak, že musela vystoupit a zavolat do pojišťovny, aby přijeli obhlédnout škody. A teď sedí tady v londýnském baru v 8 hodin večer a vypráví mi, kam její čtrnáctiletá dcera chodí do školy, jak ji strašně baví jezdit na zkoušky do divadla autobusem a, no ano, i to, jak musela svého partnera dlouho uhánět, než s ní konečně strávil noc. Ne, vážně.

Měl bych ji nejprve popsat. Je mnohem menší, než si představíte, sotva 160 cm, ale proporcionálně tak nevypadá. Má lehce smutné, dolů stočené oči, pihu nad horním rtem (ano, tu, kterou tak pečlivě maskovali v Aktech X) a tetování na vnitřní straně zápěstí, asiaté by řekli, že má něco společného s jógou. S dlouhými blond vlasy, padajícími přes černé tričko (je oblečená také v černé sukni a černých kotníkových botách, které vtahuje pod židli, jak sedí) vypadá bezvadně – jako  půllitr sametového Guinness.

Nehádali byste jí čtyřicet a už vůbec ne, že je máma třech dětí, nejmladšímu je teprve šest měsíců. Sama říká, že ostatní matky v parku nejsou ani tak znechuceny tím, jak zanedbaně vypadá, jako spíše vyděšeny. Dívají se na mě, jako by chtěly říct „Bože, copak nemá v domě zrcadlo?“ No dobře. Měl bych také říct něco o její práci, nebo možná spíše o její pouti od přes noc zazářící hvězdy v populární a sáhodlouhé TV show o mimozemských únosech k vysoce uznávané divadelní a filmové herečce. Ačkoliv se k televizi vrátila v roli v seriálu BBC Bleak House, nominované na cenu Bafta (a jestli jsou klepy pravdivé, vrátí se do televize znovu jako vesničanka v Doktoru Who), také byla tak trochu omezená ve výběru filmových rolí, vždy upřednostňovala ty inteligentní a stylové jako byl Tristram Shandy: Ptákovina a bejkárna nebo Poslední skotský král nad ryze komerčními (i přes loňský druhý Akta X film).

Mimochodem, ty divadelní zkoušky jsou pro Ibsenovu hru Dům pro panenky, která si v novém nastudování odbude premiéru v půlce tohoto měsíce. Andersonová hraje hlavní roli Nory, ženy, která opustí svého manžela a děti pro sílící feministické tendence (když hru hráli poprvé v roce 1879, způsobila doslova skandál). Zatímco s opuštěním rodiny Andersonová tak zcela nesouhlasí, tvrdí, že ty feministické argumenty a aspekty hry dokáže přijmout a pochopit Nořiny pohnutky. Také sama moc dobře ví, jaké to je být ovládána a vlastněna mužem (jako Nora ve svém domě pro panenky), a dokáže si uvědomit všechnu odpovědnost k rodině a mateřství.

První dítě porodila svému prvnímu manželovi. Pak se s ním rozvedla, vzala si někoho jiného a opět se rozvedla jen o 16 měsíců později. Dvě nejmladší děti má se svým nynějším partnerem, britským obchodníkem Markem Griffithsem (vydělal jmění na soukromých parkovištích a zabezpečovacích systémech pro automobily). Dříve dnes v podvečer svedla souboj vůlí se svým dvouapůlletým synem Oscarem, který za nic na světě nechtěl sníst večeři. A díky půlročnímu Felixovi je vzhůru od půl šesté ráno, ostatně jako obvykle. Probouzí se třikrát za noc a když ho nakonec ukolébám, je více či méně čas připravit Oscarovi snídani. Cvičívala jsem hodně jógu, ale teď vůbec nemám čas. Budete si říkat, že si přece můžu na hodinku někam zalézt, ale já nechci. Nechci ubírat z času, který můžu trávit se svými dětmi. Z domu odcházím ve čtvrt na 10, abych stihla zkoušku o desáté. Pauza. Když stojím na jevišti, připadá mi, jako by se řítila obloha k zemi. Někdy se mi zastaví srdce. Je to až děsivé. Tahle hra je složitá a dlouhá a já vystupuju v každé scéně kromě jedné.

Naučila se přinutit si zdřímnout o obědové přestávce. Kdysi mi připadalo nemožné, abych přes den spala, ale… Nikdy předtím jsem nedělala divadlo s tak malými dětmi. Točila jsem velmi brzo po prvním porodu, deset dní po císařském řezu, pět dní poté, co mě pustili z porodnice domů. Vypadá to šíleně, ale já si tenkrát říkala, že je to daň za to, že jsem vůbec otěhotněla a přidělala starosti všem, co do mě a toho seriálu tolik vložili. To bylo v roce 1994, ke konci první sezóny Akt X. Andersonová si myslí, že kdyby si s Davidem Duchovnym (Mulder) tolik nerozuměli, šéfové by ji okamžitě nahradili. Rádi by mě potrestali, ale zjistili, že by to zvedlo vlnu odporu. Tenkrát jsem nechápala, proč z toho dělají takovou vědu. Teď už to vidím z jejich perspektivy. Vařila by se ve mně všechna krev, kdybych byla na jejich místě a herečka, kterou by mi v podstatě vnutili proti mé vůli, si ještě dovolila po první sezóně otěhotnět.

Hrát v nové divadelní hře jí nabídli loni v únoru. Rozhodla jsem se, že chci v únoru otěhotnět… Bože, úplně jsem na to zapomněla! Právě jsem se vrátila z Indie a jela rovnou na dotáčení filmu Akta X. Věděla jsem, že chci mít dítě právě v určitý čas, protože po Aktech jsem měla v plánu další film. Takže, únor byl perfektní a… Přitiskne si ruku přes ústa. Měla jsem z pekla štěstí, ale zároveň mě to dost omezovalo, protože jsem nechtěla dokončování Akt X prozvracet. Pracovala jsem co nejvíce, abych všechno stihla, než budu vypadat jako slon.

Ne, není zrovna plánovací typ. Jasně, že nejsem, směje se. První dvě děti plánované nebyly. Takže si s partnerem sjednotili diáře, když ovulovala? Ne doslova, ale je to těžká věc. Moc romantiky v tom nehledejte, zvlášť když pracujete šestnáct hodin denně. Přijdete domů ve tři ráno a řeknete: „Hej, dnes je ten správný čas.“ „Ale jsou tři ráno!“ Pak se vzbudíte a slyšíte: „Co? Zase? Než půjdu do práce? Ale ne.“

Sama měla dost náročné dětství, poznamenané snad všemi úskalími, které může přinést. Bojí se, že její děti budou prožívat totéž? Hodně jsme se stěhovali, kvůli práci, kvůli škole. Ale nebrala jsem to nějak negativně. Spíš mám pocit, že jsem měla štěstí. Vyrůstala jsem tady v Londýně. Spousta Američanů nikdy nevytáhne paty z USA, a to je dost omezuje.

Gillian Andersonová se narodila v Chicagu a stále se cítí být více Američankou než Britkou. Ale i v telefonu se můj přízvuk nezávisle na vůli mění. Jedna část mého já by si přála to umět kontrolovat, ale nedokážu to. Prostě přecházím z jednoho do druhého. Když jsme se přestěhovali do Států, strašně jsem se snažila britský přízvuk maskovat, protože jsem kvůli němu byla „ta jiná“.

Nevšímali si jí snad kvůli vzhledu? Nebyla jím dostatečně odlišená? Až v pubertě. Byla jsem pitomá nebo… Nepřemýšlela jsem o oblečení do patnácti, pak jsem si obarvila vlasy a nosila křiklavě červené boty, abych se odlišovala. Nikdy jsem nepatřila mezi krasavice, vždycky jsem stála vzadu.

Takže kdy začala být sama se sebou spokojená? Až se šestou sezónou Akt X. Tehdy přišla nová kadeřnice a zeptala se mě: „Vážně chcete vypadat takhle?“ A já na to: „Co se vám nezdá?“ A ona jen pronesla, že bychom ty vlasy měly narovnat, že vypadám staromódně. Že potřebuju pastelové barvy. Jo. Neforemné kostýmy, příšerné účesy. Nikdy jsem to neřešila. Abych vypadala jako slečny z titulek časopisů mi nedávalo žádný smysl. V svých dvaceti, třiceti jsem si stále myslela, že bych tím lidi jen klamala. „Kdy by prozřeli? Nemám na to právo.“ Neměla jsem žádné sebevědomí. Pamatuju si, jak jsem kdysi fotila pro časopis Jane, byla jsem na sebe hrdá, ale zároveň jsem se záměrně srážela, nedokázala jsem si to užít. Až loni jsem na ty fotky znovu narazila a viděla opravdu hezkou mladou holku s krátkými vlasy, pěkně nalíčenou, štíhlou a vzpomněla jsem si, jak jsem si tenkrát připadala tlustá, jak jsem se schválně trápila. Najednou jsem ty fotky uviděla v úplně jiném světle a pomyslela si: „Bože, kolik času jsem vyplýtvala zaobíráním se svým vzhledem?“

V roce 1996 nafotila celkem odvážný set fotek pro FHM. Tvůrci přišli s myšlenkou vyobrazit inteligentní ženu ve vyzývavém oblečením, provokativně pózující na přikrývce. Prodej časopisu pro pány tenkrát zlomil všechny rekordy. Když jí tohle připomenu, udiveně zvedne obočí. Vážně? No, teď je mi čtyřicet, tak to ráda poslouchám. Pamatuju si svůj první rozhovor pro FHM – byla jsem ve Vancouveru ve flanelovém pyžamu s kovbojskými klobouky. Vlasy mi stály na všechny strany a vůbec jsem si nepřipadala atraktivní. Byla jsem k smrti unavená, dcera křičela dole pod schody, a když mi řekli, že mám být sexuálním objektem, hlasitě jsem se rozesmála. Je to zvláštní. Vidím tu legrační stránku věci, ale má feministická část bytí se stále stará o to, jak se ospravedlnit.

Když jsem byla mladší, byla jsem strašně naivní. Udělala jsem spoustu chyb. Některé byly velmi zahanbující a špatné. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se byla schopná ohlédnout a říct: „Ano, tohle nebylo správné. Neuvědomila jsem si, že mám možnost jiné volby.“ V tomtéž roce, kdy poprvé fotila pro časopis FHM, byla zvolena nejvíce sexy ženou na světě. Vedlo to však k nejistotě a zoufalé touze po bezpečí. Vždycky se mě ptají, jak jsem se vůbec k té práci dostala. Z FOXU chtěli prsatou dlouhonohou blondýnu a dostali mě. Nikdy jsem o tom zvlášť nepřemýšlela, ale nejspíš to měl být stupínek k mému znovuobjevení.

Ptám se na časy, kdy zjistila, že honorář jejího mužského protějšku je dvojnásobný proti jejímu. Zpočátku to dávalo smysl. On (Duchovny, pozn. překl.) byl obsazen jako první, měl už toho hodně natočeno, zatímco já vylezla z kanálu. I tak jsem vydělávala mnohem víc než moji rodiče, mnohem víc, než jsem kdy v životě viděla. (Otec pracuje ve filmové průmyslu jako producent a editor.) Takže jsem byla za to ráda, jenže po třech letech mě to přestalo bavit. Tak jsem si dupla. Jestli to bylo sexistické? Možná. Zapadalo to do scénáře, já byla vždycky ta, která za ním má jít krok pozadu, nikdy vedle něj. Když tak nad tím uvažuju, stálo to za prd. Když jsme vylézali z auta, měla jsem stát za ním a přitom s ním vést dialog z očí do očí.

Povídá také o tom, jak si nedovolila užívat si slávu naplno. Prvních pět sezón jsme točili ve Vancouveru. V Los Angeles jsem skoro nebyla. Nikoho jsem neznala. Hned v prvním roce jsem se vdala za Kanaďana a měla dítě. Kdyby šly věci jinak, mohla jsem někde vymetat večírky a žít úplně jiný život. Jenže jsem skočila rovnýma nohama do řádu a zodpovědnosti. Zajímala mě jen práce a kolik času budu moci strávit se svým dítětem. Byla jsem posedlá kontrolou. Jen jsem cvičila, točila, malovala dům, uklízela a chodila s malou ven.

Byl ten čas, který věnovala dcerce, odpočinkový? Ani náhodou, bylo to strašně napjaté. Pořád jsem byla na pozoru, pořád mi mozek pracoval na plné obrátky. S odpočíváním mám problém dodnes. Všichni v mém životě… Odmlčí se. Žertuju. Zkrátka se dost nadřu, abych odpočívala.

Možná jsou určité rysy v její povaze, se kterými se jí těžko žije, i když s prací nesouvisejí. Jo, jo, chápu. Jasně že ano, nemůžu všechno svádět na práci. Mohla bych jich napsat celý tlustý seznam.

Sama sebe popisuje jako rozzlobenou puberťačku, která si propíchla nos, načesala pankáčské číro a byla svými spolužačkami zvolena „Osobou, která nejspíš skončí v base“. Nejspíš tomu pomohly pocity osamocení, když se s rodiči přestěhovala z Londýna zpět do Států a rázem přišla o veškeré bezpečné zázemí. Je to stavěno také na trvalém pocitu nestálosti, pocitu, že na ničem na světě nezáleží. V téhle době docházela k psychologovi a učila se chápat svůj vlastní život. Pořád k němu chodím. Nepravidelně, ale chodím. Myslím, že je důležité mít někoho, před kým se nemusíte přetvařovat, komu se můžete vypovídat, aniž by vás soudil. Na druhou stranu jsem se hodně naučila spoléhat sama na sebe a své názory, na partnera, dokážu se vyrovnat i s tím, když mi nejbližší člověk řekne něco bolestivého a nepříjemného.

Myslí si, že její úzkostlivost má kořeny v dětství. Jsou tady některé okolnosti, aspekty mé osobnosti, které ve mně byly už od mala, moje matka vždycky říká, že jsem byla neuvěřitelně umíněná. Nikdy jsme nedošly ke kompromisu a ona si připadala jako rodič k ničemu.

Mínění? Myslím, že jsem nikdy nepotřebovala rodičovské dovolení. Chtěla jsem udělat to a to, a tak jsem to taky udělala. Máma říká, že neví, po kom tohle mám, tu ideu, že můžu dokázat všechno, co si zamanu. Ale s přibývajícím věkem si už taky dávám větší pozor na svou vlastní omylnost. Když mi bylo 16, režírovala jsem jednu hru a chtěla ovládat úplně všechno od světel až po tvorbu pozvánek. Teď jenom hraju a jsem vyděšená k smrti. Říkám si stále dokola: „Všechno bude o.k.“ A do toho můj mozek začne syčet: „A co když ne? Co když ti vypadne text přímo na scéně?“ Holt, je mi 40. Můžu si všechno pamatovat? Co když mě paměť zradí? Má úzkostné sny, kdy přijdu na premiéru, a přitom jsem nebyla ani na jedné zkoušce. Připadám si stále nepřipravená.

Ohromující. Je to však férové. Zažila návaly paniky během představení, jednou dokonce málem musela z jeviště. Zdá se však, že ji její běsy posilují. Rozhlíží se kolem sebe po nějakém dřevě, na které by mohla zaťukat, protože právě řekla, že se ta hra určitě povede. K čertu. Musím to zaklepat. Ťuk, ťuk, ťuk. Její prsty tančí po mahagonové desce baru. Promiňte, řekne pak uvolněně, klepání na dřevo pro mě hodně znamená.

napsala luca

________________________________________________________________________

Tento článek byl zveřejněn 5.5.2009 v 20:00 v kategorii Gillian Andersonová, Interview.