Kult X

Dnešní den, tedy neděle 23. května 2010, se zapíše tučným písmem do dějin televizního vysílání. Pokud pocházíte z České republiky, pak bude tento zářez ještě významnější. Dnes večer se totiž čeští hokejisté postaví ve finále mistrovství světa svému odvěkému rivalovi z Ruska. Tým bezejmenných outsiderů pod vedením Velkého Jaromíra Jágra se do finálové bitvy probojoval skrze semifinále snů a už jen za tu neuvěřitelnou bojovnost si tato parta zaslouží naše hlasy, ať už budou znít z obýváků, hospůdek nebo náměstí.

Michael Emerson jako démonický Benjamin Linus. Znáte ho i z Akt X

Ale pojďme k tomu hlavnímu: z neděle na pondělí totiž proběhne ještě jedno velké finále. Seriál LOST, na českých obrazovkách známější pod názvem Ztraceni, bude po dlouhých šesti letech definitivně ukončen. Tvůrci tohoto mysteriózního klenotu, který nabídl desítky zajímavých postav a nespočet bravurních zápletek, se nikdy netajili tím, jakou inspirací pro ně Akta X byla. O to více by nás měl tento seriál zajímat. A pokud vás náhodou tento fenomén doposud nezasáhl, vřele vám jeho zhlédnutí doporučuji. Více čtěte na českém fanwebu lost.cz, americké Lostpedii či v našem článku Televizní událost desetiletí se blíží.

Dnes uplynulo rovných 30 let ode dne, kdy zesnul fenomenální filmový režisér Sir Alfred Hitchcock (1899–1980). Tímto bych vás chtěl požádat, abyste dnes drželi alespoň jednu malou, symbolickou minutu strachu, během níž se budete opravdu upřímně bát. Doporučuji vám k tomu třeba Psycho, kterým se Hitchcock navždy zapsal velmi tlustým písmem do dějin kinematografie. Pro mě osobně je „mistr Hitch“ doslova srdeční záležitostí, protože jsem za svou diváckou kariéru nepoznal lepšího režiséra, než jakým byl právě tento podivínský pán. Hitchcock navždy zůstane filmařem, který tak brilantně nadefinoval žánr psychologických thrillerů. Stačí vzpomenout na jeho spolupráci s Jamesem Stewartem, hereckou legendou, s níž Hitchcock natočil jedny z nejlepších kriminálních thrillerů historie. Jmenujme třeba Provaz, Okno do dvora, Muž, který věděl příliš mnoho či Vertigo. Nebo Mrtvá a živá, Podezření, Rozdvojená duše či špionážní thriller Na sever severozápadní linkou, v němž exceloval pro změnu Cary Grant. Zdaleka to tedy není jen Psycho a Ptáci, tedy filmy, které se v souvislosti s osobou tohoto tvůrce skloňují určitě nejčastěji.

Hitchcock ostatně působil již od dob němého filmu, byť období největší slávy se datuje od čtyřicátých do šedesátých let minulého století. Při vzniku svých filmů si rád hrál – tak třeba kriminální thriller Provaz byl natočen pouhými deseti záběry, z nichž každý trvá přibližně deset minut. Byl to režisér, který se nespokojil s tím, když jeho film byl vynikající. Musel být geniální. Nikdy nezískal Oscara, zato si získal srdce milionů fanoušků umělecky hodnotných a přesto nesmírně zábavných filmů, které mají co říct ještě v dnešní době.

Všichni jste z médií jistě zaznamenali ničivé zemětřesení, které téměř srovnalo se zemí nejchudší stát západní polokoule – Haiti. Podle posledních zpráv může být na místě až půl milionu mrtvých. Pomoci může celý svět, jen ve Spojených státech amerických se zformovaly desítky humanitárních akcí, to samé se týká záchranné mise OSN. Pomoci však mohou i obyčejní lidé, a tak pokud máte ve svém mobilním telefonu malou částku, kterou můžete postrádat, prosím, zašlete dárcovskou SMS. Stačí poslat SMS na číslo 87777 v jednom z následujících tvarů: DMS SOSHAITI nebo DMS HAITI nebo DMS ADRA. Já před chvílí poslal čtvrtou SMS a i kdyby to znamenalo třeba jen deset litrů flašek vody, pak to za to stojí.

Do záchrany nebohých obětí zemětřesení se krom španělských záchranářů (nahoře) zapojuje i Téa Leoniová v dresu organizace UNICEF, na video se podívejte zde 

A abych vám nabídl i něco, v čem karibský stát Haiti přímo souvisí se světem Akt X, připomenu epizodu Fresh Bones z poloviny druhé série. Ta totiž pojednávala o náboženském kultu jménem voodoo, který se dodnes aplikuje zejména na Haiti. Jedná se o fenomén, který v sobě mixuje prvky starých náboženských tradic Afriky s římským katolicismem. V naší kultuře bývá voodoo poněkud neprávem označováno za jistou formu černé magie a je běžně spojováno s kanibalismem, chodícími mrtvolami, propichováním panenek či s temnými orgiemi za zvuku bubnů. Tyto stereotypy se však do našeho povědomí dostaly spíše skrz béčkové hororové filmy, než díky opravdovému důkazu.

Když jsem přesně před rokem psal na tento web novoroční přání, skutečně jsem nevěřil tomu, že za 365 dní budu psát přání další. Asi jsem nevěřil tomu, že by rok 2009 mohl fanouškům Akt X něco nabídnout – krom pátého výročí našeho webu, které jsme oslavili jedním z mnoha speciálů, se totiž nic velkého nerýsovalo. K ničemu velkému nakonec ani nedošlo, třetí film se natáčet nezačal, ani Akta X se na televizní obrazovky nevrátila. Přesto doufám, že jste si užili plno legrace a že se na tom všem náš web alespoň částečně podílel. Nyní už před námi stojí rok nový, v němž vstoupíme rovnou do nového desetiletí. Co si přát? Každý z nás má vlastních přání jistě pěknou řádku. Já si dovolím za všechny fanoušky nejlepšího seriálu historie přát jednu jedinou věc – aby nám Chris Carter a lidé kolem něho třeba již v příštím roce dokázali, že Akta X mají své místo i v dnešní době.

Na zdraví. A na lepší rok, než byl tento

Pokud jde o dnešek, užijte si to všichni po svém. Já už několikátým rokem slavím komorně. Určitě si nezapomenu připít s rodinou, ale pak se zase ztratím. Někdy kolem druhé ráno si pustím Lost in Translation, jeden z nejlepších filmů, co znám. Moc hezký příběh, navíc velmi vtipný, a myslím, že nikdo se pro silvestrovské veselí nehodí víc, než Bill Murray, komik s kamennou tváří. Takže se mějte hezky a vykročte do nového roku tou správnou nohou! A pokud nemáte co dělat, podívejte se na worldometers.in­fo, abyste viděli, jak jsme si letos žili. Schválně napište, které z čísel vás děsí nejvíc… :)

Kult X přeje všem svým čtenářům krásné svátky vánoční, plné pohody, radosti a štěstí. Dnes je Štědrý den, což je pro mě osobně ten nejkouzelnější den z celého roku. Každý z nás slaví Vánoce nějak jinak, někdo ještě narychlo kupuje dárečky pro své nejbližší, někdo se topí v cukroví a brousí si zuby na kosti z kapra a někdo se zašije ke krásným českým pohádkám. Já osobně dělám od všeho trochu (jen ty dárky už mám díkybohu nakoupeny), nejvíce však myslím na to, co nám právě končící rok přinesl (a co vzal), což jsem ostatně už jemně nakousl v přání z minulého roku. Někdy stačí drobnosti, třeba vystoupení Susan Boyle v soutěži Britain's Got Talent, které bylo jednoduše dech beroucí. Představte si, kolik asi potenciálu se ukrývá možná v desítkách milionů lidí, kteří za svého života nedostanou šanci se projevit. Když pak Susan zpívala ve finále, měl jsem husí kůži a bylo mi úplně jedno, jak to dopadne – tato dáma je pro mě absolutní vítězkou.

Husí kůži mi však stále nahání ještě jedna věc – to když si ve slabších chvílích vzpomenu, jaké úžasné lidi nám letošní rok navždy vzal. Odešel velikán popové hudby či politik velkého srdce, jehož skonem vzala za své celá jedna slavná politická generace. Česká jména bolí snad ještě víc. Už nikdy živě nezazní zlatý hlas velkého českého vlastence, už nikdy nenastoupí na hřiště legendární „sešívaný“ fotbalista a již nikdy neuslyšíme na vlastní uši charakteristický hlas charismatického profesora práva, který se spolupodílel na naší ústavě a tedy na naší dnešní svobodě. Všichni tito tři pánové a s nimi desítky dalších žen a mužů proslavili naši malou zemičku za jejími hranicemi, za což jim patří neskonalý dík.

Na dva lidi však nezapomenu nikdy. Jedním z nich je můj děda. Můj děda odešel z tohoto světa na konci letošního dubna. Byl a stále je to můj velký hrdina a vzor. I přesto, že půl století prožil v totalitě, pevně si vážil lidského života, demokracie a svobody – ještě na podzim 2008 byl volit. Právě s tímto je spojena jedna z největších cenností, které jsem po dědovi zdědil. Takových bolestí, kdy ztratíte někoho opravdu velmi blízkého, koho milujete víc, než sami sebe, má však každý z nás bezpočet. I mnozí z vás letos dozajista něco podobného prožili. Nechci ale zacházet hlouběji do osobních záležitostí, proto mi dovolte zaměřit se na druhého velkého hrdinu, kterého jsem letos nalezl v jiné lidské bytosti. Možná některé z vás překvapím, když řeknu, že tou osobností je Patrick Swayze. Mnozí z nás – i já ještě před nějakými dvěma roky – měli tohoto člověka spojeného především s rolemi filmových frajírků a tanečníků. Romantické filmy jako Hříšný tanec nebo Duch jsou známé jistě většině z vás, ostatně jsou to klasiky. Na začátku roku 2008 byl Patrick Swayze diagnostikován se smrtelnou formou rakoviny, která napadá slinivku břišní. Statistiky týkající se této choroby jsou zdrcující – rok po vyslovení diagnózy přežívá přibližně 5% pacientů, do pěti let jich přežije pouhé jedno procento. To znamená, že ze stovky pacientů za pět let žije pouze jeden. Rakovina slinivky je mimo jiné jednou z nejbolestivějších forem rakoviny.

Že by tato nemoc člověka doslova zasypala nadějí, to se říci vskutku nedá. Patrick se ovšem nevzdal a jeho statečný boj proti rakovině posléze sledoval celý svět. Nadále pracoval, natáčel televizní seriál, vystupoval na dobročinných akcích, hovořil o hrozbě rakoviny v nespočet talk show a především žil. Žil svůj život jako by se nic nedělo. Miloval svou manželku a stále věřil, že se jim jednou společně podaří počít nový život. Nejvíc ze všeho miluji fotku níže, která je z léta 2009, kdy rakovina Patricka ničila již nějakým osmnáctým měsícem. I navzdory tomu na ní vypadá skvěle.

Co je to vlastně s těmito lidmi? Letos Patrick Swayze, v minulém roce Randy Pausch a před nimi Christopher Reeve. A vedle těchto mužů samozřejmě desítky a stovky dalších zcela neznámých lidí, kteří se se svým handicapem perou až do posledního dechu. Kde se v nich bere ta síla, ta nekonečná vůle?

Víte, ono vůbec není důležité, že Patrick Swayze nakonec zemřel. Alespoň pro mě osobně a doufám, že i pro většinu lidí na světě, je mnohem podstatnější to všechno, co se odehrálo před jeho skonem. Všechen ten nekonečně statečný boj, kdy i pohublý a vysílený se dokázal smát smrti přímo do tváře. Kdy dokázal život milovat tak, jak málokdo na tomto světě. Nedokáži ani popsat tu úctu, kterou k němu chovám. Toto byl člověk, který zemřel jako opravdový hrdina. Proto je moje přání do dalšího roku velmi jednoduché – více takových!