Kult X

Rok 1993 neměl být ničím zvláštní. Když v lednu zemřela Audrey Hepburnová a v říjnu František Filipovský a Federico Fellini, bylo jasné, že se ve světě televizní a filmové zábavy schyluje k nové době. Bezprecedentní úspěch Jurského parku, který se v létě toho roku stal nejúspěšnějším filmem všech dob, jasně naznačil, že lidem začíná znovu chutnat science fiction a že všedních starostí si dosyta užijí ve vlastním životě. Tehdy se objevil Chris Carter, podivín z Long Beach, který vystudoval žurnalistiku, jen aby poté mohl psát do brakového časopisu o surfování. Prkno sice nezahodil, zato se podíval na Dobyvatele ztracené archy, první díl z populární filmové série o Indianu Jonesovi, což v něm vybudilo takové nadšení, že se dal na amatérské psaní scénářů. Když si ho v polovině osmdesátých let všimlo vedení studia Walta Disneyho, byl to – pro některé překvapivě – už jen poslední krůček ke splnění Carterova velkého snu. Vlastnímu příběhu o dvou agentech FBI.

Clyde Bruckman a Postmoderní Prométheus své patnácté narozeniny sice už oslavili, ale až dnes se jich dočkává epizoda, která – ač služebně nejmladší – je považována za nefalšovanou matku komedie v seriálu Akta X. Neotřelý a čirým šílenstvím nasáklý upírský příběh nám v neděli 22. února 1998 odvyprávěl mistr žánru Vince Gilligan, který tehdy potvrdil, že nestřílel naslepo, když rok předtím napsal Small Potatoes. Zatímco ale první Gilliganova komedie využívala pouze jediného (byť komediálně velmi vděčného) tématu (a sice záměny osobnosti), Bad Blood si s nějakými mantinely autenticity hlavu neláme už vůbec a je velkolepou parodií takřka na všechno, co jsme v seriálu kdy viděli – od často výbušného vztahu mezi oběma agenty, přes Mulderovy neortodoxní postupy při vyšetřování, až po Scullyové neschopnost přijmout neobvyklá zjištění. Celková potrhlost je na takovém stupni, že tvůrci byli později nuceni epizodu zařadit mezi tzv. never happened episodes, tedy epizody, které se ve „skutečném“ světě seriálu nikdy neodehrály. Rozhodnutí věru moudré, nutno podotknout. Epizoda je nezapomenutelnými scénami natolik prošpikovaná, že vyjmenovávat každou z nich by dohromady vydalo na její kompletní obsah.

Jediným spojovacím článkem toho všeho je obrovský komediální talent Davida Duchovnyho, jemuž velmi zdatně sekunduje Gillian Andersonová (byť mnohým shippers nemusí být dvakrát po chuti, jak sarkasticky na sebe agenti reagují, stejně tak se někteří diváci podiví při sledování Muldera, kterému je očividně úplně jedno, že dost možná zabil nevinného chlapce). Postavy se zkrátka chovají velmi potřeštěně, což od nich scénář však přímo vyžaduje. Navzdory vší chvále zůstává Bad Blood záležitostí, kterou buď bezmezně milujete, nebo absolutně nenávidíte, a nic na tom nezmění ani její častá umístění mezi nejlepšími epizodami seriálu. Ale to už je údělem všech extrémně vyhraněných či jinak výrazných děl, což je hodnocení, na které může být scénárista Gilligan dodnes velmi hrdý.

Když už jsou ty Vánoce, nedá mi to, abych nevzpomenul na jednoho svého oblíbeného herce. Nejen herce, ale zároveň velmi dobrého a slušného člověka. Je jím Sir Charles Spencer Chaplin, kterého znáte spíše pod jeho pracovním jménem Charlie Chaplin. Historie jej zná jako možná největšího filmového umělce, co kdy žil. Letos v dubnu uplynulo od jeho narození rovných 123 let (narodil se v Anglii 16. dubna 1889). Byl jedním z těch autorů, kteří své filmy tvořili od prvního nápadu, scénáře, hudby, obsazení až po ztvárnění hlavní herecké role. Vzpomenu dva své oblíbené. Jednak je to Moderní doba, skvostná satira, podávající protest proti moderní civilizaci, která v Chaplinových očích likviduje lidský život a důstojnost. Druhým takovým filmem je Diktátor z roku 1940, který si na mušku bere Adolfa Hitlera, fašismus a nelidskost války. Mimochodem, tato komedie prý Hitlera rozzuřila do ruda, což Chaplin považoval za jeden ze svých životních úspěchů.

Chaplinův civilní vzhled v roce 1917, v době největší slávy a bohatství. Většina z vás si ho ale z této doby jistě lépe vybavuje spíše jako malého tuláka 

Právě z filmu o diktátorovi pochází jedna ze scén, které mi navždy utkvěly v paměti. Je to diktátorova řeč (obsahuje české titulky). Určitě si ji prohlédněte, je pěkná a aktuální ještě dnes. Chaplin byl srdcem pacifista, který odmítal jakékoliv násilí. Není sporu, že to byl dobrý člověk. Systém si však nakonec našel i jeho. V roce 1952, kdy už sláva němého filmu byla pryč, řádil po celém světě bezcitný boj ideologií, který mnohým zatemnil mysl. Chaplin, který byl znám pro své levicové názory, se tohoto roku nesměl vrátit z cesty do Londýna zpět do Spojených států amerických. Usadil se tedy ve Švýcarsku. Návrat do USA mu byl znovu umožněn až roku 1972, na což zareagovala i filmová Akademie, která Chaplinovi okamžitě udělila Oscara za celoživotní dílo. Když jej tehdy už třiaosmdesátiletý Chaplin přebíral, dostalo se mu nejdelších ovací v historii udílení Cen Akademie.

Sir Charles Spencer Chaplin zemřel právě před pětatřiceti lety, 25. prosince 1977

Dneškem uplynulo přesně patnáct let ode dne, kdy byla v neděli 30. listopadu 1997 odvysílána epizoda The Post-Modern Prometheus, která jako jedna z mála v seriálu Akta X má právo pyšnit se označením kultovní. Duchovní otec seriálu Chris Carter ji napsal a natočil jako černobílou pohádku o tom, že nic není černobílé. Vzdal tak hold slavnému příběhu o doktoru Frankensteinovi, který ve stejnojmenném gotickém románu, jednom z vrcholů romantické literatury z roku 1818 s podtitulem The Modern Prometheus, poprvé zachytila Mary Shelleyová, a jeho historicky prvnímu filmovému zpracování režiséra Jamese Whalea z roku 1931. Jakákoliv podoba tím ale končí – Carter vyslal Muldera se Scullyovou do typického amerického vidlákova, aby tam prožili frankensteinský příběh po svém, tedy tak černohumorně jako to umí jen Akta X (vzpomeňme na příběhy typu Humbug, Bad Blood či Jose Chung's ‚From Outer Space‘, které se této černobílé podívané svým humorem a celkovou náladou podobají asi nejvíce). Samotnou kapitolou je pak hudební závěr s písní Walking in Memphis, který si zamilovali nejen shippers, ale i David Duchovny. Ten o něm hovoří jako o své nejoblíbenější závěrečné scéně z celého seriálu. Nedivím se ničemu a dodávám, že i taková Existence z konce osmé řady může nad uvolněností a nenuceností této scény tak akorát rudnout závistí. Chcete si připomenout výročí některých dalších významných epizod? Tady jsou: Pilot, The Blessing Way, Clyde Bruckman's Final Repose, Wetwired, Leonard Betts, Requiem, Within, Via Negativa či DeadAlive.

Dnes odpoledne mi ztěžklo srdce, když jsem se dozvěděl, že odešel jeden ze tří seriálových hrdinů, které jsem v životě skutečně miloval. Pan Larry Hagman, představitel vpravdě nesmrtelného J. R. Ewinga z velekultovní soap opery Dallas byl bojovník každým coulem. Nejen ve své životní roli ďábelského ropného magnáta a věčného sukničkáře, ale i v životě čistě civilním, kde jakožto celoživotní pijan po desítky let bojoval s transplantacemi a zákeřnými chorobami jícnu a jater. Rakovina ho nakonec dostihla, symbolicky právě v dallaské nemocnici, ale nevzala si s sebou ďábla, jak by mohlo být patrné z jeho seriálových vystoupení a bulvárních článků, nýbrž slušného a na rozdíl od svého alter ega mimořádně liberálního muže, který víc jak padesát let zůstal věrný jediné ženě – Maj, jíž si vzal v roce 1954. Odchod texaského rodáka bolí ještě z jednoho důvodu – letos se Dallas po dvaceti letech od svého ukončení vrátil na obrazovky v nových epizodách a vrátil se ve vskutku vynikající formě. Když toto léto Larry Hagman natáčel nové epizody a dozvěděl se, že u něj znovu propukla rakovina, ani na okamžik neuvažoval, že by kvůli takové drobnosti měl s prací na svém vytouženém seriálovém dítku přestat. Teď, když nejvášnivější srdce celé show přestalo bít, to bude mít právě vznikající druhá řada zatraceně těžké.