Kult X

Nedávný revival nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

16. Elegy (4. série, 22. epizoda) režie James Charleston | scénář John Shiban | poprvé uvedena 4. května 1997

Ponurost epizody Elegy dobře ilustruje skutečnost, že se jedná o jeden z nejtemnějších příběhů čtvrté řady, která sama o sobě tvoří zřejmě nejdepresivnější období Akt X devadesátých let. K samotné zápletce možná jedno varování. Když si člověk přečte anotaci o zjevujících se přízracích obětí násilných činů, mohl by získat mylnou představu o tom, že Elegy vypráví duchařský příběh. To sice ano, ale děje se tak až v druhém plánu. V prvé řadě je Elegy o strachu z něčeho mnohem staršího, než jsou přízraky. O strachu z vlastního konce.

Epizodou Elegy scénárista Shiban pokračuje v tom, co spolu s autorským týmem ve složení Carter, Spotnitz a Gilligan započal v mytologické epizodě Memento Mori. Následkem odstranění mimozemského čipu z jejího těla onemocněla agentka Scullyová rakovinou, s níž se v následujících epizodách vypořádává. Velmi intenzivním způsobem se tak děje i v epizodě Elegy, kterou si svým bravurním herectvím agentčina představitelka Gillian Andersonová uzmula tak trochu sama pro sebe, a to zvláště ve chvílích, kdy její postava musí bojovat jak se svým tradičním skepticismem, tak s nepopsatelným strachem vůči hrozbě, kterou pro ni její nemoc představuje.

Elegy je mimořádně důležitá epizoda. Závěrečný střet mezi Mulderem a Scullyovou považuji za jeden z fundamentálních okamžiků ve vztahu těchto dvou postav. „Klidně si věř, čemu věřit chceš, Scullyová, ale nesnaž se zatajovat pravdu, protože když to uděláš, tak jsi proti mně. A proti sobě.“ Těmito slovy, stejně jako následným přiznáním, že i on má strach, Mulder dokonale vystihl podstatu vztahu, který oba agenti mají. Vztahu, který je na společně sdíleném citu a sounáležitosti založen ve stejné míře, jako na vzájemné úctě a upřímnosti. Jedno bez druhého nefunguje.

Nedávný revival nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

17. Folie à Deux (5. série, 19. epizoda) režie Kim Manners | scénář Vince Gilligan | poprvé uvedena 10. května 1998

Epizodou Folie à Deux jako by do Akt X promluvil samotný Alfred Hitchcock. V pozoruhodném, dvojsmyslně podaném příběhu nám Vince Gilligan vypráví o šéfovi call centra, jenž se proměňuje v nelidskou stvůru, která ze svých zaměstnanců vysává život a tím je proměňuje v chodící („čísla vytáčející a smějící se“) zombies. Otylému chlapíkovi všechno vychází do chvíle, kdy se mu do cesty postaví agent Mulder, který žádný život nemá, a tak se mu stává skutečnou výzvou.

Osobně na epizodě obdivuji onu smělost tvůrců, kteří se označení monter of the week rozhodli vytěžit na maximum. Obsazení hmyzí příšery jako hlavního netvora epizody byl krok odvážný, protože stačilo málo a celé by to mohlo působit nechtěně komickým dojmem. Audiovizuální (tentokrát více audiální, než-li vizuální) mistrovství, které předvedli lidé kolem režiséra Kima Mannerse však z Folie à Deux činí přesně to, čím jí scénárista Gilligan zamýšlel v prvé řadě – hrůzu nahánějící podívanou, kdy cítíte husí kůži pokaždé, co se jen obtížně definovatelné monstrum zjeví na obrazovce. I tentokrát však platí, že se vám epizoda musí trefit do nálady (a vkusu), protože pokud nejste naladěni na přesně takovou notu, na kterou Gilligan hraje, nemusí to dopadnout dobře. Pokud jste však fanoušky příjemné paranoii a béčkových hororů let devadesátých, máte vyhráno.

Vedle hutné atmosféry boduje Folie à Deux v drobných momentech, které potěší zvláště všechny shippers, tedy fanoušky vztahu Muldera a Scullyové. Ve chvíli, kdy dojde k tomu, co každý divák Akt X považoval již od prvopočátku za nevyhnutelné, tedy Mulderovo umístění do sanatoria pro duševně choré, zazní jedna z nejslavnějších hlášek seriálu. Když zoufalý agent označí Scullyovou za „jedinou z pěti miliard“, tedy jedinou duši na celém širém světě, která mu kdy skutečně naslouchala a na niž se mohl vždy dokonale spolehnout, je to hudba, u níž se nejeden shipper jistě slastně zasní.

Za ještě silnější moment, který vztah obou agentů vystihuje ještě dokonaleji, považuji úplný závěr. Když má na konci Scullyová potvrdit či vyvrátit verzi agenta Muldera tím, že i ona viděla příšeru, pomůže si agentka právě titulním termínem folie à deux. Jedná se o odborný výraz pro takzvané sdílené šílenství, které popisuje stav, kdy dva lidé sdílejí stejnou formu psychózy, při níž jsou bludy a halucinace z jedné osoby přenášeny na osobu druhou. Řekněte sami, existuje vůbec diagnóza, která by naše dva milované agenty vystihovala lépe?

Nedávný revival nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

18. Milagro (6. série, 18. epizoda) režie Kim Manners | scénář Chris Carter, John Shiban & Frank Spotnitz | poprvé uvedena 18. dubna 1999

Intimní, smutná. Právě taková je Milagro, epizoda, která završuje šestou sérii, paradoxně to příběhově nejpotrhlejší a finančně nejnákladnější období celého seriálu. Co ztrácí v rozpočtu, to vynahrazuje na scénáři. Carter, Spotnitz a Shiban píší tak trochu sami o sobě – jejich hrdinou je totiž spisovatel na volné noze Phillip Padgett, trpící autorským blokem, z něhož jej trochu překvapivě vysvobodí agentka Scullyová, v níž najde svou novou vzrušující múzu. Co by mohlo vypadat jako milý románek (a zároveň noční můra všech shippers), z toho si vyklube nejnovější případ z Akt X, když agenti zjišťují, že brutální detektivka, kterou Padgett píše a v níž Scullyová hraje hlavní roli, do nejmenších detailů popisuje jimi právě vyšetřovaný případ brutálních vražd.

Pro intenzivně vykreslený vztah Scullyové a Padgetta, který je hlavním tématem epizody, si mnoho diváků nevšimlo jiného, dle mého názoru zajímavějšího vztahu, který vzniká mezi Padgettem a Mulderem. Padgett, stejně jako Mulder, je svého druhu charismatický muž, vášnivě oddaný své práci, dobrovolně kvůli tomu žijící až na okraji společnosti. Mulder, forenzní psycholog, který profiluje sériové vrahy, a Padgett, spisovatel detektivek, který sériové vrahy vytváří. Oba musejí být schopni se do těchto individuí vžít a prožít v jejich kůži určitý čas. O tom, jak moc se to na nich a jejich duševním zdraví podepíše, pojednává nejen tato epizoda, ale vlastně celá Akta X.

Frank Spotnitz přiznává, že scénáristé se při psaní scénářů mají tendenci identifikovat spíše s Mulderem a postavu Scullyové častěji pojímají jako vedlejší. Epizodou Milagro, která je prý koncipována jako milostný dopis Scullyové, to agentce chtěli vynahradit. Gillian Andersonová, ač hraje bravurně, však není tou, kdo si tuto epizodu nakonec ukradl pro sebe. Představitele obou agentů totiž přebíjí podmanivý výkon Johna Hawkese, jehož asketický Romeo zahoří pro Scullyovou tak nevídanou vášní, až se sami přistihnete, doufajíc, že jeho city budou opětovány. Jeho závěrečná oběť, díky níž může dát to, co jemu samotnému bylo odepřeno, ale jen potvrdí, komu srdce agentky Scullyové celou dobu skutečně patří.

Nedávný revival nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

19. Kill Switch (5. série, 11. epizoda) režie Rob Bowman | scénář William Gibson & Tom Maddox | poprvé uvedena 15. února 1998

Epizodou Kill Switch do Akt X promluvil kyberpunkový žánr ústy svých stvořitelů. Pod scénářem jsou podepsáni William Gibson a Tom Maddox, dva guru tohoto obskurního a podivínského způsobu žití. Sám Gibson je autorem románu Neuromancer, který je pro fanoušky kyberpunku zhruba tím, čím je Bible pro fanoušky Krista. Jakkoliv má dnes počítač doma už opravdu každý, vědecké zkoumání kyberprostoru, umělé inteligence či virtuální reality zůstává nadále jasně minoritní záležitostí, kterou není lehké přiblížit laikovi. Tvůrcům, pro něž je popularizace těchto fenoménů ostatně denním chlebem, se to ale podařilo dokonale.

Kill Switch přitom neměla na kilobajtech ustláno. Jedná se o nejdražší epizodu Akt X, která vznikla v kanadském Vancouveru, tedy v období prvních pěti sérií (pokořena byla až dílem First Person Shooter, který v sedmé sérii rovněž napsali Gibson a Maddox). Jedno prvenství však epizoda má – natáčení žádného jiného dílu neprobíhalo tak dlouho jako v případě Kill Switch. Na dvaadvacetidenní natáčecí anabázi obzvláště neradostně vzpomíná režisér Rob Bowman, který souběžně s natáčením prováděl dokončovací práce na prvním celovečerním filmu.

Vzdor tomu, že se žánrově nejedná o horor ani thriller (jako spíše o vědeckofantas­tickou černou komedii), má Kill Switch jednu z nejhutnějších atmosfér, jaké pro nás tvůrci Akt X kdy připravili. Zvláště tíživě pak působí „hudba“, která se ve formě elektrického hučení line celým příběhem a zaručeně se vám dostane pod kůži. Dodnes nezapomenutelné jsou scény, které se odehrávají ve virtuální realitě. Právě tyto sekvence, kdy realita našeho světa, často bez vědomí diváka, přechází do reality virtuální, zvládají tvůrci špičkově. Jistě nejsem jediný, komu Mulderovy ohořelé ruce či Scullyové karatistické výpady svého času způsobily doslova šok. Všech typicky gibsonovských témat jako odcizení, paranoia či přenos vědomí do kyberprostoru je zde využito v hojné míře a depresivní vyznění celého příběhu tomu jen odpovídá.

Když na závěr Mulder a Scullyová prohlížejí ohořelé zbytky karavanu, zničeného výbuchem, v němž při jednom z mnoha datových přenosů „zahynula“ hlavní hrdinka, není asi nikdo, kdo by se při jejich slovní výměně minimálně na pár okamžiků nezasnil. „Co když ještě stihla navázat náhradní spojení, třeba přes satelit?“ „Muldere, nechceš mi snad tvrdit, že Esther… že by mohla být naživu?“ „Umělý život může existovat. Možná, že se pomalu vyvíjí všude kolem nás.“ „Elektrony, které se honí v elektrických okruzích? To není život, Muldere.“ „A co jinýho jsou lidi? Elektrický a chemický impulsy, obalený masem a kostma. Ty jsi vědec, ty bys to měla vědět.“

Nedávný revival nových epizod Akt X přímo vybízí k rekapitulacím. Připomeňte si s námi nejlepší epizody původního seriálu, vysílaného v letech 1993 až 2002 – vybral jsem jich pro vás dvaadvacet a za každou z nich se mohu zaručit vlastní levou rukou.

20. Monday (6. série, 14. epizoda) režie Kim Manners | scénář Vince Gilligan & John Shiban | poprvé uvedena 28. února 1999

Epizoda Monday je jedním z nejpříznačnějších příběhů šesté série. Toto období je charakteristické pestrostí, hravostí a neotřelostí, s níž tvůrci přistoupili k vyprávění jednotlivých příběhů. Chris Carter v díle Triangle vyslal Muldera do Bermudského trojúhelníku, aby si tam zaboxoval s nacisty, v dvojdíle Dreamland si agent pro změnu vyzkoušel roli zaměstnance Oblasti 51, proslulého to muže v černém, a Arcadia zase představila Muldera se Scullyovou jako spokojený manželský pár, právě nastěhovaný do luxusního sousedství, obývaného podezřelou komunitou. Monday v této tradici, úspěšně nabourávající zavedená pravidla vyprávění předešlých pěti období, vesele pokračuje. A daří se jí to na jedničku.

Ze všech zmíněných, už tak silných epizod je Monday pravděpodobně nejkomplexnější. Alespoň zčásti se jí daří dodržet tradiční koncept vyšetřování, přestože jej ozvláštňuje řadou nekonvenčních prvků. (Srovnání to ale je, uznávám, nespravedlivé už z podstaty, minimálně Triangle je totiž epizoda tak speciální, že srovnání s čímkoliv jiným snad ani nesnese.) V epizodě Monday scénáristé Vince Gilligan a John Shiban nabízejí osobité zpracování oblíbeného tématu časové smyčky, do které zakleli Muldera se Scullyovou ve vskutku nezáviděníhodném období. Agenti jsou tak nuceni stále znovu a znovu prožívat den, v němž se stanou oběťmi bombového atentátu v městské bance, jako třešničku pak Mulderovi ráno co ráno praskne vodní postel a Scullyová si v pravidelných intervalech užije poctivého seřvání od Skinnera.

Autoři však zdůrazňují, že jejich hlavní inspirací při psaní epizody nebyla slavná (a skvělá) komedie Na Hromnice o den více, nýbrž proslulý televizní thriller The Twilight Zone z přelomu padesátých a šedesátých let. Jedna z jeho epizod, Shadow Play z roku 1961, vypráví příběh na elektrické křeslo odsouzeného muže, jemuž se události posledního dne života opakují stále dokola. Ve svých posledních hodinách se snaží přesvědčit jednotlivé účastníky procesu – soudce, právníky, prokurátory, vězeňské zřízence – že všechno kolem je vlastně jen zlý sen a oni jsou jeho aktéry. Pokud tedy dojde k vykonání rozsudku, pak nejen on, ale všichni přestanou existovat.

Monday obsahuje řadu vtipných narážek. Tak třeba: během jednoho z opakujících se rán se Mulder Scullyové svěřuje, že mu praskla vodní postel. Agentka je překvapena a parťáka se ptá, kdy si ji vůbec pořídil. Ten se zamyslí, ale nedokáže odpovědět, protože si něco takového vůbec nevybavuje. Ani nemůže. Vodní postel totiž Mulderovi pořídil Morris Fletcher, když pobýval v jeho kůži v dvojepizodě Dreamland (jedná se o jednu z never happened episodes). A takových vtípků je tu víc. Tak na co ještě čekáte? Běžte si Monday pustit! A pak Dreamland. A pak začněte celý seriál zase od začátku. Není lepší smyčka, než maratón všech epizod Akt X stále dokola.